Ego elegi vos de mundo
(kázání na den sv. Barnabáše, Q 28)
Řekl jsem latinsky výrok, který se dnes čte ve svatém evangeliu na svátek světce, který se jmenoval Barnabáš a Písmo o něm povšechně uvádí, že byl apoštol. Náš Pán [v něm] říká: „vybral jsem vás a vyvolil ze světa a ze všeho stvořeného, abyste šli a přinášeli mnohé ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“; je totiž velmi žádoucí, když něco přináší plod a ten mu zůstává; a [pak] ten komu onen plod zůstává, přebývá v lásce. A na konci tohoto evangelia říká náš Pán: „Milujte se navzájem, jak jsem já vás věčně miloval; a jako si mne zamiloval od věčnosti Otec, tak jsem si zamiloval já vás. Zachovejte mé přikázání a tak zůstanete v mé lásce.“
Veškerá boží přikázání pocházejí z lásky a z dobroty jeho přirozenosti. Kdyby nepocházely z lásky, nemohla by být božími přikázáními, neboť boží přikázání je ve své podstatě dobré a jeho přirozeností je dobrota [, jež se vyjadřuje] v jeho přikázání. Kdo pobývá v dobrotě jeho přirozenosti, přebývá v boží lásce a ta nezná žádné „proč?“. Kdybych měl přítele a miloval bych ho [jen] proto, že se mi od něj dobře děje, ale vší svojí vůli, nemiloval bych [ve skutečnosti] svého přítele, ale sebe sama. A tak je to s člověkem, jenž zůstává v boží lásce: ten nehledá svého – v Bohu ani v sobě a vůbec v ničem a miluje Boha jen pro jeho vlastní dobrotu, pro dobro tu jeho přirozenosti a pro to, čím je sám v sobě On – a to je opravdová láska.
Láska je květem a ozdobou, i matkou všech ctností, veškeré dokonalosti a blaženosti, neboť je Bohem; Bůh je plodem všech schopností – Bůh ze sebe vydává všechny schopnosti a ctnosti a je jejich plodem – ovocem; a toto ovoce přebývá v člověku. Když se člověk namáhá pro nějaké ovoce, [které potom obdrží] a které mu zůstane, má z toho veliké potěšení. Kdyby byl člověk, který by měl vinici nebo pole a přenechal ji svému služebníku, aby je obdělával a [aby mu zůstal] / zůstal by mu1 jejich výtěžek a dal by mu i všechno, co k tomu patří, bylo by mu velice milé, že mu to ovoce za onu cenu zůstane.2 Tak je i člověku velice milé přebývat v plodech ctností, neboť [tam] není ničím roztrpčován ani maten, ježto opustil sama sebe i vše [ostatní].
A náš Pán říká:"Kdo zanechá něčeho pro mne a po mé jméno, tomu doplatím stonásobně a nadto mu dám věčný život." Když však opustíš [něco] pro stonásobnou [odměnu] a pro věčný život, nic jsi neopustil; opravdu- pokud se vzdáváš [něčeho] pro stonásobnou odměnu, ničeho jsi se nevzdal; musíš se vzdát sama sebe, a to úplně, a pak jsi se vzdal doopravdy. Jednou ke mně přišel člověk, není to dlouho, a řekl, že se na zemi nadobro vzal velikého zboží, s tím úmyslem, aby si uchoval svoji duši. I pomyslel jsem si: Hle jak málo jsi opustil! Je slepotou a bláznovstvím, když se domníváš, že jsi něco odevzdal. Když odevzdáš sama sebe, tehdy jsi [vpravdě něco] opustil. Člověk, který odevzdal sama sebe, je tak čistý, že ho svět nemůže snést.
A také jsem tu říkal – není to dlouho – kdo miluje spravedlnost, tomu se spravedlnost poddává, je zahrnut spravedlností a je spravedlností. A ve své knize jsem napsal, že spravedlivý člověk neslouží Bohu ani stvoření, neboť je svobodný; a čím blíže je spravedlnosti, tím více je sám svoboden a je svobodou. Nic stvořeného není svobodné. Dokud je nade mnou něco – kromě Boha samotného – utlačuje mne to, ať již je to nicotné nebo obtížné; i kdyby to třeba byl rozum nebo láska, pokud jsou stvořené a ne sám Bůh, tíží mne, neboť nejsou volné. Nespravedlivý člověk slouží pravdě, ať chce či nechce, a slouží i celému světu a všemu stvoření a je služebníkem hříchu.
Nedávno jsem si pomyslil, že jako nosím v sobě ještě nějakého druhého člověka: když hledím, slyším, jím a piji, dělá to nějaké jiné zvíře [ve mně]; ale když jsem, to se netýká nikoho jiného než mne samého, člověka, anděla ani boha, neboť pokud jsem s ním3 jedno, je čirost a jednota. Vše, co Bůh koná, koná v Jednom a sobě rovném. Bůh rozdává všemu [a všem]stejně; sice to má ve věcech naprosto nestejný, účinek ale ty stejně směřují opět k jednomu stejnému.
Přirozenost způsobila v mém otci přirozený účinek. A přirozenost chtěla, abych byl otcem jako byl můj otec. Tak způsobuje svým účinkem sobě podobné a [vytváří] svůj vlastní obraz, aby byl jeho dílem – to všechno je lidské. Když se to v přirozenosti zvrátí nebo překazí, že nedojde plného účinku, vznikne žena; a když příroda ustane ve svém díle; tu se pustí do díla Bůh. Kdyby nebylo žen, nebylo by ani mužů. Jakmile je počato dítě v mateřském těle, má už podobu a tvar a je to tvor; to vše způsobuje přirozenost. A od té doby to trvá čtyřicet dní a čtyřicet nocí a čtyřicátého dne stvoří Bůh v jediném okamžiku duši, aby ho [nadále] utvářela a byla jeho životem. Příroda vyková vše, co vykonat může – [poskytne] podobu, tvar i hmotnou podstatu. Pak příroda zcela ustane ve svém díle a vše odevzdá rozumné duši. A tu je [dítě už] dílem přírody i dílem božím.
V ničem stvořeném – jak jsem již vícekrát říkal – netkví pravda. Je [však] něco, co překračuje stvořenou podstatu duše a vůbec není dotčeno [procesem] stvoření – a to je nic; nemá to ani anděl, jehož podstata je čirá a rozptýlená – jeho se to netýká. Je to spřízněnost s Bohem, božského druhu, spočívá sama v sobě a nemá nic společného c nicotou. I velcí učenci v tom chybují. Jeto chudá oproštěnost a opuštěnost a spíše beze jména, nežli s nějakým jménem; a spíše nepoznatelná než poznatelná. Kdyby ses na jediný krátký okamžik, ba na méně než okamžik, stačil stát ničím, říkám vše by ti to bylo [známe a] vlastní, jak je to samo v sobě. [Ale] protože sám sebe považuješ za něco nebo za nějakou věc, tak málo víš, co je Bůh, jako má ústa pramálo vědí, co je barva a mé oko, co je chuť – tak málo je ti známo, co je Bůh.
A Platón veliký učenec, který povstal a promluvil o velikých věcech, mluví o průzračnosti, jaké ve světě není. Není jí ve světě ani mimo svět, není jí v čase ani ve věčnosti, nemá vnějšek ani vnitřek. Prýští z Boha, věčného Otce a on jí vyjadřuje svoji plnost a hlubinu svého božství. Tak rodí svého jednorozeného Syna a my jsme tím Synem a to rození, je jeho vnitřní přebývání a to přebývání je [jeho] rozdávání. Zůstává sám jediným do sebe prýštícím zdrojem. [Slovo] Ego, to je „já“ si nemůže přivlastnit nikdo, jen Bůh sám ve své jedinosti. A slovo „Vos“, které znamená „vy“, i to znamená, že jste vy jedno v [oné] jednotě; čili slovo „ego“ i slovo „vos“, „já“ i „vy“, obojí znamená jednotu.
Abychom byli právě tou jednotou a v jednotě zůstávali, nám pomoz Bůh. Amen
1Z textu se nedá jednoznačně usoudit, zda je zájmenem (im) míněn pronajímatel nebo nájemce. Quint soudí, že se vztahuje na nájemce (služebníka), Sturlese je zcela opačného názoru.
2Toto vyznění podporuje domněnku, že vše zůstane majiteli, avšak "za onu cenu" není jediný možný překlad, mohlo by se rovněž přeložit "k ochutnání/k využití", a pak by byl smysl opět nejednoznačný.
3Znění textu opět není jednoznačné: může jít o sjednocení se zde právě popisovaným "vnitřním člověkem" i s Bohem (což by bylo v linii ostatních Eckhartových kázání zcela plausibilní)