Eratis enim aliquando tenebrae

(Kázání na 3. neděli postní, Q50)

Svatý Pavel říká: Kdysi jste byli v temnotě, ale teď jste světlem v Bohu.

Proroci, kteří kráčeli ve světle, vanutím Svatého Ducha poznali a nalezli skrytou pravdu. Občas je ponoukal k tomu aby se obrátili vně a hovořili o věcech, které k naší spáse uzřeli, a aby nás učili poznat Boha, ale pak také došlo k tomu, že umlkli a již nemohli mluvit a to z trojího důvodu:

Za prvé: Dobro, jež v Bohu uzřeli a poznali, bylo tak veliké a skryté, že ho nedokázali pochopit, poněvadž vše, co si představit dokázali, nebylo dostatečné vůči tomu, co viděli v Bohu, a bylo to jako nepravdivé vůči pravdě; tak tedy raději mlčeli, nechtějíce lháti.

Za druhé: co v Bohu uzřeli, bylo současně veliké a vznešené, takže si pro to nedokázali vytvořit pojem (formam locutionis).

Třetí důvod, proč umlkli, byl ten, že nahlédli do skryté pravdy a odhalili v Bohu tajemství, která nedokázali slovy vyjádřit.

Ale občas se stalo, že se obrátili vně a promluvili, a od nesrovnatelné pravdy pak upadli do hrubé hmoty chtějíce nás naučit znát Boha skrze poníženost stvoření.

A nyní Pavel říká: Kdysi jste byli v temnotě, ale nyní světlem v Bohu.

Aliquando: Když někdo toto slůvko dokonale prozkoumá, říká se jím asi tolik jako „někdy“, a myslí se tím čas, který nás odděluje od světla; není důkladnější protivy Boha nežli právě čas. A nejen čas, také se tím míní trvání v čase; a nejen trvání v čase, také se tím míní časný rozruch. Spíše tedy jakási vůně a chuť časnosti; jako když někde leželo jablko, zbude po něm chuť – tak je tomu s časnými podněty a rozruchy.

Naši nejlepší učitelé říkají, že tělesná nebesa, i slunce a hvězdy mají s časem jen málo společného, že se ho jen dotýkají.

Vcelku tedy chci říci, že duše byla stvořena daleko nad nebesy a že svou nejvyšší a nejčistší částí nemá nic do činění s časem. Již vícekrát jsem hovořil o boží činnosti a rození, jímž Otec rodí svého jednorozeného Syna a o dšení, jímž povstává Svatý duch, který vychází od obou; a při tomto výdechu vzniká také duše a vtiskuje se do ní celý obraz božství a během onoho dšení a opětovaného dšení v Trojici osob se také znovuutváří (reformatur) duše a je zformována podle prvotního obrazu bez podoby.

To má na mysli Pavel, když říká: „Ale nyní světlo v Bohu“. Neříká: „jste světlo“, říká: „ale nyní světlo“. Míní tím to, co jsem již vícekrát řekl:  Kdo poznává nějakou věc, ten ji poznává v její podstatě a příčině. Mistři praví, že věci spočívají ve svém zrodu, neboť je nejjasněji a nejbytostněji vysvětlí syn. Ježto když otec zrodí syna, je v něm nyní přítomen. A při věčném zrodu, když Otec rodí svého Syna, se rodí a vzniká ve své podstatě také duše a je do ní vtištěn obraz božství.

Na školách se říká a někteří mistři mní, že Bůh vtiskl do duše onen obraz, jako když se maluje obraz na zeď a ten pak pomíjí. To už bylo řečeno. Jiní mistři mní lépe, a to, že Bůh vtiskl svůj obraz do duše trvale, jako trvalou myšlenku. Tedy: dnes jsem na něco pomyslel a zítra mám tutéž myšlenku a udržuji si tento obraz svojí přítomnou pozorností. A tím říkají, že je boží dílo dokonalé. Kdyby byl tesař dokonalou bytostí, nepotřeboval by ke svému dílu žádný materiál: Jakmile by na ně jen pomyslel, byl by celý dům hotov. A takto fungují účinky v Bohu: jakmile pomyslí, je dílo v jeho všudypřítomném nyní hotovo.

Pak ale přišel pátý mistr, promluvil ze všech nejlépe a řekl: Není už žádné stávání, je jenom teď, dění bez děje, nové bez obnovy, výsledek je jeho bytostná podstata. V Bohu je taková nepatrnost, že ji nikdo nedokáže pochopit. A také v duši je cosi nepatrného jemného a čistého, co nikdo nedokáže rozumem pochopit, poněvadž vše, co je v Bohu, je jedno jediné přítomné teď bez jakékoli obnovy.

Chtěl jsem mluvit o čtyřech věcech: O boží nepatrnosti, o nepatrnosti duše, o díle v Bohu a díle v duši. Ale nyní už od toho upustím.