Euge
serve bone et fidelis
(kázání Q66)
Euge serve bone et fidelis, quia super pauca fuisti fidelis, intra in gaudium domini tui.
Čteme v evangeliu, že náš Pán řekl: „Aj, vejdi, dobrý a věrný sluho, do radosti svého Pána; ježto jsi byl věrný nad málem, proto tě ustanovím nad vším svým zbožím.“
Aj, bedlivě si všimněte [tohoto] slova našeho Pána, jež pronesl a řekl: „Aj, vejdi, dobrý a věrný sluho, do radosti svého Pána; ježto jsi byl věrný nad málem, proto tě ustanovím nad vším svým zbožím.“ A v jiném evangeliu řekl náš Pán mladíkovi, který ho oslovil jménem „dobrý“: Proč mne nazýváš dobrý? Nikdo není dobrý, než sám Bůh.“ A to je také pravda pravdoucí. Nic stvořeného, nakolik je samo sebou o sobě, není dobré. Vůbec nic není dobré, než sám Bůh. To tedy mluvil Bůh v rozporu se svým vlastním slovem? Ale vůbec ne!
Věnujte pozornost tomuhle. Nakolik člověk zapře sám sebe pro Boha a sjednotí se s Bohem, natolik je [už] více Bůh než tvor. A když se pro Boha člověk naprosto odpoutá a nepatří nikomu, než samému Bohu a nežije pro nic, než pro samého Boha, je díky milosti vpravdě tím, čím je Bůh ze své přirozenosti, a ani Bůh nepozná rozdíl mezi sebou a tímto člověkem. Ovšem řekl jsem „z milosti“. Neboť Bůh existuje a i tento člověk existuje, a tak, jak je Bůh dobrý přirozeně, je tento člověk dobrý z milosti, neboť v tomto člověku je plně boží život a jeho bytí. Proto [také] nazval tohoto člověk dobrým, a to je [právě] to slovo, které náš Pán vyslovil: „dobrý sluho“, neboť tento sluha není u Boha dobrý ničím jiným, nežli tím, že je dobrý Bůh. Také jsem už někdy říkal, že boží život i [jeho] podstata je [i] v kameni a dříví a v ostatním tvorstvu, jež není blažené. [Avšak] Bůh je v tomto služebníku jiným způsobem, pročež je i blažený a dobrý. Proto náš Pán řekl: „Vejdi, dobrý a věrný sluho, do radosti svého Pána; ježto jsi byl věrný nad málem, proto tě ustanovím nad vším svým zbožím.“ Takže jsem vyřkl kus o jeho dobrotě – proč je tento sluha dobrý. A teď ukáži jeho věrnost, protože náš Pán řekl: „dobrý a věrný sluho, byl jsi věrný nad málem“.
A dejte pozor, co je to málo, nad čím byl onen sluha věrný. Vše, co Bůh stvořil na nebi i na zemi, a co není on sám, je vůči němu maličké. A nad tímto vším byl onen sluha věrný. A jak, to ukáži. Bůh postavil tohoto sluhu mezi čas a věčnost. Ani jednoho není schopen, ale má svobodný rozum i vůli, a to ve všem. Rozumem prohlédl vše, co Bůh stvořil; svou vůlí opustil vše i sebe sama i vše, co Bůh stvořil a co není Bůh sám; rozumem je shromáždil a vzdal [za ně] Bohu chválu a svěřil je i sebe (nakolik patří stvoření) Bohu v jeho bezedné podstatě. Pak opustil sebe i všechny věci, takže se již sám sebou ani žádnou stvořenou věcí, nedotkl svoji stvořenou vůlí. A protože byl takto věrný, měl z něj Bůh vpravdě velikou radost, že kdo by mu tuto radost vzal, ten by ho také naprosto zbavil života, bytí i božství.
Ale řeknu ještě více: Nebojte se: tato radost je vám blízko, a je ve vás; není mezi vámi nikoho tak hrubého ani nepatrného a nechápavého, ani vzdáleného, jenž by doopravdy nedokázal v sobě tuto radost nalézt, takovou, jaká opravdu je, chápavou radost, ještě než vyjdete z kostela, ještě než skončím kázání. Může ji vpravdě nalézt v sobě, prožít a získat, jako, že je [nade mnou] Bůh, a jako že já jsem člověk! Tím si buďte jisti, neboť je to pravda, a pravda sama to praví. To vám ukáži na podobenství, které je zapsáno v jednom evangeliu.
Náš Pán jednou, když byl unaven, seděl u studně. A tu přišla jedna žena, které byla Samaritánka a pohanka; nesla džbán a provaz a chtěla načerpat vodu. A náš Pán ji oslovil: „Ženo, dej mi napít!“ A ona mu odpověděla a řekla mu: „Vždyť ty jsi ze Židů, a já jsem Samaritánka a naši a vaši se dříve vůbec nestýkali.“ Na to jí náš Pán odpověděl a řekl jí: „Kdybys věděla, kdo si od tebe žádá napít, a poznala bys milost boží, asi bys ty mně žádala, abych ti dal napít, a já bych to dal vodu živou. Kdo se této vody, co dávám, napije, už nebude mít nikdy žízeň a poprýští z něj samého jako z pramene věčný život.“ Těchhle slov našeho Pána si ta žena povšimla, protože nechodila příliš ráda k prameni. A řekla: „Pane, dej mi napít té vody, abych už neměla žízeň.“ A na to řekl náš Pán: „Jdi a přiveď sem svého muže.“ A ona řekla: „Pane, nemám muže.“ A náš Pán řekl: „To máš pravdu, ženo; měla jsi pět mužů, a ten, kterého teď máš, není tvůj muž.“ A ona nechal spadnout [na zem] provaz i džbán a promluvila k našemu Pánu: „Pane, kdo jsi? Je psáno, že až přijde Mesiáš, kterého nazývají Kristem, poučí nás o všem a zjeví nám pravdu.“ A na to náš Pán řekl: „Ženo, to jsem já, který s tebou mluví.“ A to slovo naplnilo celé její srdce a řekla: „Pane, naši otcové se modlili pod stromy na hoře, a vaši otcové z židovstva se modlili v chrámu; kteří z nich uctívali Boha pravdivěji, a které je to [správné] místo? Zprav mě o tom.“ A náš Pán řekl: „Ženo, přijde čas a už je tady, že praví ctitelé se nebudou modlit jen na hoře a v chrámě, ale budou se modlit k Otci v duchu a v pravdě; Bůh je totiž duch, a kdo ho chce vzývat, nechť ho vzývá v duchu a v pravdě; takové ctitele Otec vyhledává.“ Žena byla tak plná Boha a tato překypující a rozlévající se boží plnost ji přiměla hlasitě volat a kázat, aby vše přivedla k Bohu a naplnila Bohem, aby na vlastní oči spatřili [totéž], čím byla naplněna.
Hleďte, tohle se jí přihodilo, když přivedla zpět svého muže. Bůh se duši nikdy nedává zjevně ani zcela, pokud nepřivede svého muže, to jest svoji svobodnou vůli. Proto náš Pán řekl: „Ženo, pravdu díš, měla jsi pět mužů; ti jsou mrtvi; a ten, co ho nyní máš, není tvůj [muž].“ Co bylo těch pět mužů? To je pět smyslů, pomocí nichž hřešila, a proto jsou mrtvi. A muž, kterého máš nyní, není tvůj [muž]. To byla její svobodná vůle[1], která [však] nebyla její, neboť byla spoutána smrtelným hříchem a nevládla sama sebou, a proto nebyla její; neboť čeho se člověk nemůže zmocnit a opanovat to, není jeho, je to spíše toho, kdo to ovládá. Já však nyní pravím, že když z milosti nabude člověk vlády nad svou svobodnou vůlí, může ho to úplně sjednotit s boží vůlí v jedno, takže už nepotřebuje [nic víc], než co [mu ona]říká, jako když tahle žena řekla: „Pane, pouč mě, kde se mám modlit a co mám dělat, abych [ti] byla vpravdě nejmilejší?“ A Ježíš jí oslovil[2], to jest pravdivě a plně jí zjevil sebe i vše, co je, a čím v takové přemíře naplňuje člověka, že překypuje a rozlévá vůkol z přemíry plnosti boží, což také ona žena zakrátko učinila, ještě tam u pramene, ačkoli toho před nedlouhou dobou nebyla schopná.
A proto také říkám, jak jsem již dříve řekl, že není člověk tak hrubý a zabedněný, ani tak neschopný, aby nedokázal s milostí boží pročistit svoji vůli a sjednotit ji s boží vůlí. Nemusí k tomu [udělat] nic víc, nežli říci ve své touze: „Pane, ukaž mi svou nejmilejší vůli a posilni mě, abych ji činil.“A Bůh to zcela jistě učiní, jako že je živ, a poskytne mu ji bohatě a plně a po vší stránce dokonale, jako ji udělil této ženě. Hleďte, to může [každý]z vás, i ten nejhrubší a nejmenší od Boha okamžitě dostat, ještě než vyjde z[e dveří] tohoto kostela, ba, ještě než tentokrát dokončím kázání. A to je pravda tak skutečná, jako že je živ Bůh a [jako že] já jsem člověk. A proto říkám: Nebojte se, tato radost vám není vzdálená, pokud ji chcete s moudrostí hledat. Opět říkám, jako [to] řekl náš Pán: „Vejdi, sluho dobrý a věrný, do radosti svého Pána. Ježto jsi byl věrný nad málem, proto tě ustanovím nade vším svým zbožím.“ A teď si [ještě] povšimněte toho velkomyslného slůvka: „nade vším mým zbožím“.
A co je tím Pánovým zbožím? To je dobrota, rozptýlená a rozdělené po všem stvoření, na nebi i na zemi, které je dobré jeho dobrotou. Toto je ono Pánovo zboží, neboť nikdo není dobrý ani nevlastní nic dobrého, než jen on sám. Proto je to jeho zboží a i vše, co může člověk díky Bohu nazvat svým, anebo pojmout rozumem, anebo svýma rukama přivést na svět, anebo vyzkoumat či zvědět. To je vše Pánovo zboří, a nad tím vším ustanoví svého služebníka, neboť je také „dobrý“ a osvědčil se věrným nad málem. A nad tímto vším není žádný jiný pán, jen tento, a není ničím určitým, ničím zde ani tam, tím ani tím. Proto také pravil: „Vejdi, sluho dobrý a věrný, do radosti svého Pána; protože jsi byl věrný nad málem, proto tě ustanovím nade vším svým zbožím.“
Teď jsem tedy řekl, co je tím pánovým zbožím a proč řekl: „Vejdi do radosti svého Pána; ustanovím tě nade vším svým zbožím.“ [Je to] jako by chtěl říci: „Vyjdi ze všeho stvořeného a rozděleného a částečného; postavím tě nad všechno toto, do nestvořeného, nerozděleného a nerozptýleného dobra, jímž jsem já sám. A také řekl: „Vejdi do radosti svého Pána.“, zrovna jako by chtěl říci: „Opusť veškerou radost, jež je rozdělená a není sama v sobě tím čím je, [a vejdi] do nerozdělené radosti, jež je sama sebou a sama v sobě, tím, čím je, anení ničím než radostí Pánovou.
A ještě jedno slůvko: Co to je Pánova radost? Podivuhodná věc! Jak by mohl člověk zpravit o tom, nebo vyslovit to, co nikdo nemůže pochopit ano poznat! Ba ovšem, přece něco. Radostí Pánovou je Pán sám a nikdo jiný; a Pán je živoucí, jsoucí, esenciální rozumnost, která sama sebe chápe a bytuje i žije sama v sobě a je [sama] sebou. A vůbec [nic] jsem nepřidal, ba naopak, ubral [mu] každý způsob, neboť sám je způsobem nad [veškerý] způsob, živoucí, radující se z toho, že jest. Hleďte, to je Pánova radost – je to Pán sám, a do té vchází Pánův služebník, jak sám řekl: „Vejdi, sluho dobrý a věrný, do radosti svého Pána; žes byl věrný nad málem, proto tě ustanovím nad vším svým zbožím.“
Abychom se též stali „dobrými“ a „věrnými“ a i nás vybídl náš Pán vejít a navěky s ním zůstat ve společenství – nás s ním a jeho s námi, to nám pomoz Bůh. Amen