Ich han gesprochen
in einer Predige
S 105
Pravil jsem v jednom kázání, že bych chtěl poučit člověka, který činil dobré skutky, zatímco byl ve smrtelném hříchu, jak může opět ožít v době, kdy byly vykonány. A to nyní ukáži, jak tomu s tím vpravdě je, neboť jsem byl žádán, abych to osvětlil. A já tak učiním, i když je to proti veškerým mistrům, co nyní žijí.
Mistři všichni dohromady říkají, že pokud je člověk v milosti [boží], pak skutky, které takto konají, jsou hodny věčné odměny. A to je pravda, neboť tyto skutky [ve skutečnosti] koná Bůh [svou] milostí. A já to potvrzuji.
Ale mistři také všichni jedním hlasem tvrdí, že pokud upadne člověk do smrtelného hříchu, vše, co pak vykoná, je naprosto mrtvé, neboť je ve smrtelném hříchu, a nezaslouží si [to] věčné odměny, poněvadž nežije v milosti. A takto řečeno je to také pravda a já s tím souhlasím.
A mistři říkají, že když Bůh udělí opět milost člověku, který lituje hříchů, všechny skutky, které vykonal v milosti ještě před tím, než upadl do hříchu, se obnoví a ožijí jako předtím. A s tím také souhlasím.
Ale také říkají, že všechno, co člověk vykonal, když byl ve smrtelném hříchu, je navěky promarněno i s časem, v němž se to událo. A to já naprosto popírám a pravím toto: Žádné dobré skutky, které člověk vykonal [v době, kdy byl] ve smrtelném hříchu, se neztratí, ani čas, kdy byly vykonány, pokud přijme znovu milost. A to je proti všem současným mistrům.
A teď pilně dbejte, kam tím mířím, abyste pochopili smysl [toho]. Říkám jednoduše, že všechny dobré skutky, jaké byly kdy vykonány a ještě budou vykonány, i veškerý čas, ve kterém se udály a udají, [čili] děj i [jeho] čas, je vše marné, jako by nikdy k žádnému dobrému skutku nedošlo a nikdy nedojde – je to vše ztracené, čin i čas – dílo je jako dílo [promarněno] a čas jako čas.
A ještě navíc říkám, že nikdy nebylo žádného dobrého, blaženého ani svatého skutku, a nebylo ani nebude nikdy žádného svatého ani blaženého času. A jak by se tedy mohlo jedno nebo druhé uchovat, když ničeho takového svatého nebo blaženého není? A protože jsou tedy jak dobré skutky, tak čas, v němž se odehrály, zcela ztracené a marné, jak by se mohly uchovat ty, jež byly vykonány ve smrtelném hříchu a čas, v němž byly vykonány?
A říkám dále, že jsou ztraceny – čas i činy, zlé i dobré, čin jako čin a čas jako čas. Jsou navěky ztracené.
A teď otázka: Proč se skutek nazývá skutkem a dobrým skutkem, svatým a blaženým skutkem, a podobně také čas, v němž se udál?
Hleďte, [je to], jak jsem dříve řekl: Skutek i doba, v níž se udál, nejsou svaté, ani blažené, ani dobré, nebo´t dobro, svatost a blaženost jsou případky/atributy činu a času a nejsou jim vlastní. Proč? Čin jakožto čin není sám sebou; není ani kvůli sobě samému a také nenastává sám od sebe ani kvůli sobě, a také neví sám o sobě, Tudíž tedy také není sám od sebe dobrý ani špatný, blažený ani neblahý.
A dále: Duch[ovní podnět], z něhož onen čin vychází, se oprošťuje od obrazu a podoby a nevrací se k němu. Neboť byl [pouze jeho] účinkem a [jako takový] zcela pominul i s časem, v němž se udál, a není už tu ani tam, neboť duch už tento účinek nepůsobí. Má-li opět co způsobit, musí to být jiný účinek a v jiném čase.
Proto čin i [jeho] čas jeden s druhým pomíjí, [a to] dobrý i zlý. Oba se ztrácejí, neboť nemají stálého trvání v duchu ani stálé místo ve svém bytí a Bůh je už k ničemu nepotřebuje. Proto samy pomíjejí a je po nich veta.
Když je původcem dobrého činu nějaký člověk, on se tímto skutkem odpoutává. A tímto odpoutáním a osvobozením se přibližuje a připodobňuje svému prvopočátku; je mu blíže než před oním činem. A proto je také blaženější a lepší, nežli před tím, nežli se [takto, svým skutkem] odpoutal. Ale právě odtud se onen skutek nazývá dobrý, svatým a blaženým, a také čas, v němž proběhl. Takže to neplatí [o onom skutku], neboť ten skutek nemá ani podstatu a [nemá ji] ani čas, v němž se udál, neboť sám v sobě pomíjí. Proto není ani dobrý, ani svatý, ani blažený, avšak blažený je onen člověk, v němž přebývá ovoce tohoto skutku; ne jako [konkrétní] skutek a čas, ale jako dobrá vloha, která je věčná tak, jako je věčný duch, a samotný duch.
Hleďte, takto se dobré skutky neztrácejí, ani čas, v němž byly vykonány. Neuchovají se jako [konkrétní] čin a čas ale spíše nečinně a bezčase jako duchovní vloha, jež je navěky v duchu, právě tak jako je věčný sám duch.
A hleďte, [jak je to tedy] se skutky, jež jsou vykonány ve smrtelném hříchu, jak jste to slyšeli vy, kdo jste mě pochopili. Co do [vlastního] skutku a času jsou dobré skutky vykonané ve smrtelném hříchu zcela ztracené a promarněné, a to skutek i čas.
Ale také jsem řekl, že účinek ani čas samy v sobě neexistují. Jestliže tedy existují nikoli samy v sobě, pak ten, jenž je ztrácí, je neztratí; to je pravda. Ale říkám to znovu a říkal jsem to už často: Čin ani čas nemají bytí, ani místo ani život samy v sobě; jsou dopadem a účinkem ducha v čase. A má-li duch působit dále, musí to být nutně nějaký jiný čin a musí k němu dojít v jiném čase. Proto nikdy nemůže vstoupit jakožto časný účinek do ducha. A vůbec už nemůže přijít k Bohu, neboť čas a časné působení nedochází k Bohu. Proto se musí nutně ztratit a pominout. A přesto jsem řekl, že dobré skutky, které člověk vykonal, když byl ve smrtelném hříchu, se neztrácejí, ani skutek ani čas. A to je pravda ve smyslu, jaký ukáži. Ale, jak jsem říkal, je to proti všem žijícím mistrům.
A hle, ten pravá význam v krátkosti je: Skutek, který člověk vykoná, jsa ve smrtelném hříchu, nekoná přesto ze [síly onoho] smrtelného hříchu. Ten čin je dobrý, ale smrtelných hřích je špatný. Avšak on koná a působí z podstaty svého ducha, který je v něm [a je] přirozeně dobrý, jenom není v milosti. A i když si oním činem nevyslouží nebeské království v oné chvíli, ve které je vykonán, přesto duchu neuškodí, neboť ovoce toho skutku zůstane v duchu bez [konkrétní památky po onom] skutku a času, a je duchovní a v duchu, a nepominou právě tak jako nepomíjí bytí ducha. Naopak, duch své bytí účinkem onoho obrazu, který byl dobrý, osvobodí stejně, jako kdyby byl v milosti. Jen neobdrží za ony skutky nebeské království, jako by tomu bylo, kdyby byl v milosti, ale přesto se [tím] připravuje ke sjednocení a připodobnění [Bohu] jako předtím, poněvadž časný skutek není k žádnému prospěchu, když ho člověk vykoná. A člověk se tím více osvobozuje a vyjadřuje v činnosti, čím blíže je Bohu, který je naprosto svobodný. A nakolik se člověk osvobozuje a oprošťuje, postupně opouští činnost i čas. A když se opět dostaví milost, vše co v něm bylo a zůstalo od přirozenosti, zůstane v něm úplně i v milosti. A pokud se díky dobrým skutkům oprostil i dokud byl ještě v těžkém hříchu, natolik se ihned béře k sjednocení s Bohem, což by nebyl mohl učinit, kdyby se nebyl předtím osvobodil svými skutky, dokud byl ještě ve smrtelném hříchu. A když je má nyní vykonat, musí jim věnovat i čas. A když se odpoutal už v předchozí době, kdy byl ještě v hříchu, přineslo mu to čas, v němž je nyní odpoután a svoboden. Proto není ztracený onen čas, v němž je nyní svobodný, neboť tento čas získal a může v něm vykonat jiné skutky, které ho ještě více přiblíží Bohu. Ovoce skutků, které vykonal v duchu, v duchu zůstává a je duchovní a v duchu. I když je pryč [sám] skutek a čas, přesto žije duch, z něhož k nim došlo a ovoce skutku bez [konkrétní památky po onom] skutku a času, naplněné milostí, jako je i duch naplněn milostí.
Hleďte: zachytili jsme význam, jaký doopravdy je. A všem, kdo to popírají, je třeba se postavit v úplnosti na odpor, ani za mák si jich necením. Neboť, co jsem pravil, je pravda a říká to [i] sama pravda.
Pokud by pochopili, co je duch a jakým
způsobem je projevuje působení ducha, a co jsou skutky a čas samy v sobě,
jistě by neříkali, že se jakýkoli dobrý čin nebo návyk vůbec kdy ztrácí nebo
jenom může ztratit; čin jen v čase pomíjí. Pokud však ve své podstatě
odpovídá duchu, nikdy nezmizí. A tímto projevem [ducha] není nic jiného,
nežli že se duch odpoutává od světa, a toho se dosahuje činy. V tom
je síla skutků a proto se konají. Zůstávají [totiž] v duchu a nikdy
z něho nevycházejí, a nemohou pominout ani zamálo, právě tak jako
nepomíjí duch, [který nepomíjí proto], že je sám sebou.
Hleďte, kdo toto pochopí, jak by mohl kdy říci, že se nějaký dobrý skutek
ztratí, když duch má své bytí a ožívá životem milosti!