(kázání na adventní kvatembrovou středu, Q38)
In illotempore missus est angelus Gabriel a Deo, evagratia plena, dominus tecum
Tato slova zapsal svatý Lukáš: „V onom čase byl poslán anděl Gabriel od Boha.“ V jakém čase? V šestém měsíci, kdy byl Jan Křtitel v mateřském lůně.
Kdyby se mě někdo zeptal, proč se modlíme, proč se postíme, proč konáme všechnu svoji práci, proč jsme pokřtěni, proč se stal Bůh člověkem – což je [z toho to] největší, říkám: „Proto, aby se Bůh zrodil v duši a duše v Bohu. Proto bylo sepsáno veškeré Písmo, proto stvořil Bůh svět a andělskou přirozenost, aby se Bůh zrodil v duši a duše v Bohu, Každé zrno intenduje pšenici, každý poklad touží po zlatě, a každé zrození směřuje k člověku. Proto jeden mistr pravil, že není zvířete, které by v sobě nemělo něco podobného člověku.
„V onom čase.“ Tehdy, když je slovo poprvé počato mým rozumem, je čiré a nepatrné – vpravdě slovo; nežli se utvoří v mé myšlence. Za třetí se [pak] pronáší navenek ústy, ale to není nic než zjevení vnitřního slova. Tak se věčné slovo projevuje vnitřně v srdci duše, v tom nejvnitřnějším, v tom nejčistším, na vrcholu duše, o němž jsem právě mluvil, v rozumnosti: V ní se odehrává onen zrod. Kdo o tom nemá ponětí a žádnou naději, by rád věděl, jak se tento zrod odehrává a co k němu napomůže.
Svatý Pavel říká, že Bůh poslal svého Syna v plnosti času. A svatý Augustin říká, co je tou plností času: Když už čas není, to je plnost času. Den je naplněn, když už ho není. Tak je tomu nutně: veškeren čas musí pominout, aby mohl započít tento zrod, neboť není nic, co by se tomuto zrodu více protivilo, nežli čas a stvoření. To je naprosto jistá pravda, že se čas duše ani Boha přirozeně netýká. Kdyby se duše týkal čas, nebyla by duší, a kdyby se Boha týkal čas, nebyl by Bohem. Kdyby tomu bylo tak, že se čas dotýká duše, nemohla by v sobě nikdy zrodit Boha a nikdy by se ani sama nemohla zrodit v Bohu. Aby se Bůh zrodil v duši, musí veškerý čas pominout, nebo musí ona sama čas odmrštit svou vůlí a touhou.
Jiný význam „plnosti času“: Kdyby někdo věděl, jak, a dokázal čas a vše, co se v čase za šest tisíc let událo a ještě udá až do [jeho] konce, stáhnout do jediného přítomného teď, toby byla „plnost času“. To je okamžik věčnosti, v němž duše v Bohu vše nově a neotřele pozná a zpřítomní si s tou touhou a radostí, jakou právě má. Nedávno jsem četl v jedné knize – kdo by to mohl pochopit! – že Bůh tvoří svět právě teď stejně jako prvního dne, kdy stvořil svět. V tom je boží plnost a boží království. Duše, v níž se má zrodit Bůh, musí být bezčasá, musí se odloučit od času a pozdvihnout se a spočinout v nazírání tohoto božího bohatství: v něm je dále bez dáli a šíře bez šíře, tam duše pozná vše a pozná to v úplnosti.
Když mistři popisují, jak rozlehlá jsou nebesa, je to k neuvěření. [Přesto i] ta nejmenší síla, jež je v mé duši, sahá dále než nebesa, nemluvě o rozumnosti – to vůbec nemá rozměr. Na vrcholu duše, v rozumnosti, tam jsem stejně blízko místu, na němž právě stojím jako místu za mořem vzdálenému na tisíc mil. V této [své] šíři a v božím bohatství duše poznává, nic jí zde neschází a na nic již nečeká.
„Anděl byl poslán“. Mistři praví, že počet andělů je číslo nade vše množství. Jejich množství je tak veliké, že se nedá pojmout číslem; [takové] číslo se nedá ani myslit. Kdo dokáže rozlišovat bez čísla a množství, pro toho by bylo sto jako jeden. A kdyby bylo v božství sto osob, ten, jenž by nerozlišoval počet a číslo, by [přesto] neznal než jediného Boha. Tomu se diví nevěřící i někteří křesťané; a dokonce někteří kněží o tom vědí tak málo jako [by byli] kámen: ti berou tři jako tři krávy nebo tři kameny. Ale ten, jenž v Bohu rozlišuje bez počtu a množství, poznává, že tři osoby jsou jeden Bůh.
A andělé jsou také vznešení – nejlepší mistři říkají, že anděl má úplnou přirozenost. To je tak: kdyby existoval člověk, který by měl vše, veškerou moc i moudrost, kterou kdy měli, mají a ještě kdy budou mít všichni lidé, byl by to div, ale přesto by nebyl víc než člověk – byl by stále velice vzdálen andělům. A jeden každičký anděl má úplnou přirozenost, a liší se [tedy] od druhého [anděla], jako zvíře určité přirozenosti od zvířete jiné přirozenosti. Těmito zástupy andělů je Bůh bohatý, a kdo to pozná, pozná boží království. A veškeré toto množství andělů, jak jsou jen vznešení, spolupůsobilo a pomáhalo k tomu, aby se Bůh zrodil v duši. To znamená: Mají zalíbení a radost a potěšení v tomto zrodu – a přesto nic nezmohou. To není dílem žádného tvora, Bůh působí ten zrod sám – andělé zde mají spíše jen služebné dílo. Vše, co tomu napomáhá, je služebné dílo.
Anděl se nazýval Gabriel. A konal to, co bylo jeho jméno. Jmenoval se Gabriel asi tak málo jako „Kunrát“. Jméno anděla nikdo nemůže znát. Že by nesl nějaké jméno, to nikdy žádné učitele ani nenapadlo – spíše je bezejmenný. Duše také nemá jméno. Jako se nedá Bohu přisoudit žádné vlastní jméno, tak ani duši – jen o tom byly už napsány tlusté knihy. Ale když má nadání k jistému účinku, po tom se také jmenuje. „Tesař“ není ničí jméno – tak se mu jen říká, podle díla, v němž je mistrem. A jméno Gabriel získal [anděl] podle úkolu, jemuž sloužil za posla, protože Gabriel znamená „síla“.
V tomto zrodu Bůh mocně působí, čili plodí sílu. Co znamená každá přírodní síla? Že působí sama.A co chce přirozenost, jež způsobuje zrod? Aby se sama uskutečnila. Přirozenost mého otce chtěla ve své přirozenosti vytvořit otce. A protože to nešlo, chtěla způsobit to,co by mu ze všeho bylo nejpodobnější. Když nestačila, selhala síla, způsobila to nejbližší a nejpodobnější – a to byl syn. A když ta síla schází ještě více, nebo se stane jiná nehoda, vytvoří člověka ještě nepodobnějšího. Ale v Bohu je plnost síly, proto způsobuje při zrodu sobě podobné. Vše, co Bůh je svou mocí a pravdivostí a moudrostí, to současně zrodí v duši.
Svatý Augustin říká, že co duše miluje, tomu se připodobní. Miluje-li pozemské věci, stane se pozemskou. Ale miluje-li Boha, zeptejme se, to se stane Bohem? Když to řeknu, bude to znít neuvěřitelné těm, co jsou chabé mysli a nechápou to. Ale svatý Augustin říká: „To nepravím já, ale podívejte se na Písmo; to říká: ‚já jsem pravil, bohové jste.‘“ Kdo má něco z toho bohatství, o němž jsem hovořil, a má jiskru nebo naději, nebo důvěru, ten to dobře pochopí! Nebylo nikdy zrodu tak příbuzného, tak [sobě] podobného a tak sjednoceného, jako když se při tomto zrodu stává duše Bohem. Jestliže mu něco brání, aby nebyl po všech stránkách rovnocenný, není to boží vina; nakolik [postupně] odpadnou její nedostatky, natolik se mu připodobní. Že tesař nepostaví krásný dům z červy prožraného dřeva, není jeho vina; chyba je ve dřevě. A tak je to i s božským působením v duši. Kdyby se i ten nejmenší anděl utvořil nebo zrodil v duši, nebyl by proti němu celý tento svět ničím, neboť v jediném odlesku anděla se zazelená, rozkvete a rozzáří vše, co je ve světě. Ale přesto! – Tento zrod působí Bůh sám, anděl nemůže než konat při tom služebné dílo.
„Ave“ znamená „bez bolesti“. Kdo je takové stvoření, že je „bez bolesti“ a bez pekla, a nejméně stvořením, má také nejméně bolesti. Jednou jsem vyslovil takový výrok, že kdo má svět nejméně, ten ho má nejvíce. Nikomu svět nepatří více, nežli tomu, který celý svět opustil. Víte, čím je Bůh Bohem? Bůh je Bohem tím, že je bez stvořeného.Nepojmenoval se v čase. V čase je stvoření, hřích a smrt. Ty jsou si v jistém smyslu příbuzné, a proto pro duši, jež vypadla z času, už není bolesti ani strasti; a i radost je pro ni obtížná. Všechno, co si jen můžeme pomyslet, jakákoli radost, potěcha či líbeznost, které si dokážeme představit, srovnány s potěšením, jež je v tomto zrození, nejsou radostí.
Milosti plná. Nejmenší účinek milosti je vznešenější, nežli podle přirozenosti všichni andělé. Svatý Augustin píše, že jakékoli dílo milosti, jež Bůh způsobí, například když obrátí hříšníka a učiní z něj dobrého člověka, je více, než kdyby Bůh stvořil celý nový svět. Tak lehké je pro Boha převrátit naruby celý svět, jako pro mne otočit na dlani jablko. Když je v duši milost, je pak tak čirá a tak Bohu podobná a příbuzná, že milost působí bez námahy, jako není žádná námaha při zrození, o němž jsem mluvil. Milost nemá žádný účinek, nic nepůsobí. Svatý Jan nikdy neučinil žádné znamení. Působnost, kterou má anděl v Bohu, je tak vznešená, že žádný mistr a žádná mysl nikdy nedospěje ktomu, aby to pochopila. Ale od [jeho] díla odpadají třísky – jako když člověk otesává trám – taková blýskavice, totiž když se anděl svým spodkem dotýká nebes; a od té pak se zazelená, vzkvétá a ožívá vše, co je v tomto světě.
Občas mluvím o dvou studních. Jakkoli to zní podivně, musíme mluvit podle toho, jak chápeme. Jedna studnice, z níž pochází milost, je ta, kde Otec rodí svého jednorozeného Syna; a v té se rodí také milost, a tedy pochází milost z téhož zdroje. A druhou studnicí, je ta, kde z Boha emanuje stvoření; a ta je tak vzdálená té první, z níž pochází milost, jako jsou daleko nebesa os země. Milost nepůsobí. Když je oheň ve své přirozenosti, ničemu neškodí a nic nepálí. Zde na zemi působí jen jeho žár. Když je horkost v povaze ohně, nepálí a neškodí. Když však je horkost v ohni samém, pak je pravé přirozenosti ohně tak vzdálena, jako nebesa od země. Milost nepůsobí žádný účinek – je na to příliš jemná; [jakékoli] působení je jí tak vzdáleno, jako jsou nebesa vzdálena zemi. Milost, to je být uvnitř, přilnout k Bohu a sjednotit se s ním, a to znamená být „s bohem“, protože hned po tom následuje:
„Bůh s tebou“ – tak se uskutečňuje onen zrod. A nikdo si nesmí myslet, že je nemožné k tomu dospět. Co mi ještě může uškodit, i kdyby to bylo jak chce závažné, poté co on to způsobí? Všechny jeho příkazy dodržet je mi snadné. Ať si mi přikáže, co chce, nebudu si z toho nic dělat, pro mne je všechno nicotné, pokud mi k tomu dá svou milost. Někteří říkají, že ji nemají; a já na to: „To je mi líto. Ale toužíš po ní?“ „Ne.“ – „Tak to je mi ještě víc líto.“ Když už ji člověk nemá, tak ať po ní aspoň touží. A když člověk nemá touhu, ať tedy touží aspoň po té touze. David říká: „Toužil jsem touhou, Pane, po tvé spravedlnosti.“
Abychom po Bohu tak toužili, až by on zatoužil se v nás zrodit, k tomu nám pomoz Bůh. Amen.