In omnibus requiem
quaesivi (S 110)
Kázaní na den Nanebevzetí Panny Marie
In omnibus requiem quaesivi. Ve všem jsem hledala spočinutí. Tato slova byla řečena věčnou božskou moudrostí a mohou se dobře vložit do úst na naši Paní. Já je však ponechám boží moudrosti, která je vyřkla.
Někteří lidé rádi slyší vypravovat o zázracích Naší Paní. Učení vpravdě dokonalí lidé raději slyší o její svatosti a dokonalosti. Kdybych ale měl mluvit o tom, nevěděl bych kde začít. Třeba bych pověděl něco a zamlčel jiné, co by bylo mnohem lepší, neboť veškeré vyznamenání i svatost i dokonalost, jakých kdy stvoření dosáhlo, ta by měla naše Paní v nejvyšší míře. A kdybychom mluvili o svatosti, tak to největší je, že naše Paní nikdy neučinila [žádný] hřích.
A jestliže chceme mluvit o zázracích, tak největším je, že byla matkou boží. Neboť naši učitelé říkají, že naše Paní byla mnohem blaženější tím, že byla sjednocena s božstvím v Bohu, nežli byla tím, že v těle nosila Boha. Neboť díky plnosti, kterou naše Paní obdržela v božství, se stala hodnou, aby Boha nosila tělesně v těle, neboť se tak muselo stát, protože když duše něčím překypuje, prýští a proniká to [až] do těla a tělo je tím přetvořeno, a proto se stala matkou boží [také] tělesně. Proto někteří mistři praví, že vliv duše v těle vykoná více nežli lékaři se všemi svými léčivy. Proto snad se lékaři odívají do dobrého šatu, aby se lidé domnívali, že se jim uleví, když k němu zajdou, a mnohem více [jim] pomůže jejich důvěra k němu, v to, že jim od nemoci pomůže.
Proto mistři říkají, že Bůh všechny mohutnosti duše tak přirozeně utvořil, že do sebe nasávají její podobu – takže ucho, chce vždy více slyšet a oko [více] vidět. Co mé oko vidí, je zajedno se vzduchem i se světlem. Přirozeností oka je, že vidí barvy, jinak by nebylo okem. A přirozeností barvy je zase, že se sdílí oku, jinak by nebylo barvou. A kdo by chtěl přece myslet barvu, která by byla barvou a nesdílela se očím, nebyla by to barva.
A já hledím na[tady ten] münster. Proč ho nikdo nevidí uvnitř mne? Aby bylo ve mně něco vidět, muselo by to být vůči mně tak uzpůsobeno, aby se to ve mně odráželo. Tedy: kdyby si člověk stoupl přímo přede mne a podíval se na mne, viděl by svůj odraz v mých očích. Kdo by se postavil nad tekoucí vodu, nespatřil by v ní svůj obraz. A kdyby se postavil nad zkalenou vodu, také by nic neviděl. Ale kdyby byla čirá a všude usebraná v klid, že by mohla v sobě mít [schopnost nějakého] zrcadlení, uviděl by v ní svůj obraz. Říká se, že sklo pojímá barvu světla podobně jako křišťál. Když se ale k němu přidá smůla nebo olovo, má [schopnost] zrcadlení: co se před něj postaví, zobrazí se v něm každým způsobem správně.
Náš Pán učinil duši co nejlepší v její nejvyšší mohutnosti, aby se v ní sám zrodil. Jeden mistr praví, že kdyby nebylo času a hmoty rodící a zrozené by byli jedním. Materie je hrubá, tělesná věc, neřádná, zdržuje a překáží. Proto se říká, že kdyby [to] otec mohl, stvořil by sám sebe. Protože to tak ale nemůže být, tvoří sobě podobného. Dítě je přirozeně podobné otci, syn více nežli dcera. Proto by přirozenost vždycky vytvořila syna, kdyby tomu nic nepřekáželo. Je to [jen] nešťastnou náhodou, když vyjde dcera. Ať je jí to milé či nemilé, přirozenost vždy zamýšlí vytvořit syna. Ale náš Pán dobře věděl, že je dobré a vhodné, aby byly také ženy, a napomohl tomu. Takže ani zde to jinak nejde, nežli aby otec zrodil svého jednorozeného syna v naší duši.
Náš Pán řekl: „Přebývám u Jákoba a spočinu v Izraeli.“ Jákob znamená zavržení všeho. Bůh se tedy nechce zrodit nikde, nežli v duši, jež má pod sebou, u nohou všechno tvorstvo. Svatý Augustin říká, že se Bůh stále rodí v duši, nerodí se však „pro nás“, neboť nám není zjeven, je skrytý. Pokud Boha v duši něco zakrývá, nenarodí se „pro nás“. A to si můžete být jisti, že se Bůh nezrodí v žádné duši, leč v té, jež má veškeré tvorstvo pod sebou, u svých nohou. A protože není tu žádný jiný, Bůh zrodil sama sebe; ne sobě podobného, ale sama sebe, Boha z Boha.
Proto Syn případně pravil„Přebývám u Jákoba a mé spočinutí je v Izraeli.“, a také: Otec mi poručil a vštípil mi to od narození, [takže] je mou přirozeností a mým úkolem, abych se stále rodil v duši, jež je tak čistá, že se v ní zrcadlí Bůh. Pak spočine Bůh v duši a duše v Bohu. Kdo by Bohu upřel [možnost] spočinutí v duši, upřel by mu božství. Kdo by mu ji jen v myšlenkách upřel, zbavil by ho božství, neboť on hledá spočinutí všude.
Proto řekl David: „Řekl můj Pán mému pánu: Jsi mým dítětem, já jsem tě dnes zrodil“ – v odrazu Svatého Ducha, a řekl dvakrát: Já jsem tě zrodil ze svého nitra a z nitra duše, a [také] „své kořeny jsem rozprostřel a upevnil v těch, jež jsem vyvolil a kteří si vyvolili mne a jsem utvrzen v městě Sion a má moc [je upevněna] v Jeruzalémě. Duše, jež je na Siónu, překonala vše; ta přebývá ve svém nejzazším nitru, právě tam všude zrodí Bůh svůj nejvnitřnější [plod]. Nebeský otec pravil ke svému jednorozenému Synu: Jako jsem tě zrodil ve svém nitru, tak ti při své božské přirozenosti poroučím, aby ses nikde jinde nezrodil, nežli v nejniternějším nitru duše. A kdo by Bohu chtěl upřít, aby se takto zrodil v duši, upřel by Bohu jeho božskou přirozenost.
Aby se Bůh takto v nás zrodil, nám pomoz Bůh. Amen.