Intravit Iesus in quoddam castellum et mulier quaedam, Martha nomine, excepit eum in domum suam, Lucae II
Pověděl jsem nejdříve latinsky, co stojí psáno v evangeliu a lidovým jazykem to zní: „Náš Pán Ježíš Kristus vstoupil do městečka a byl přijat jistou pannou, která byla ženou.“
Aj, pilně znamenejte to slovo! Nutně to tak musí být, že člověk, který Ježíše přijal, byla panna. Panna totiž znamená člověka, který je prostý všech cizorodých představ – tak svobodný, jak by byl [svobodný], kdyby vůbec nebyl. A je možné položit otázku, jak je možné, aby člověk, který se narodí a dospěje k rozumnému životu, byl zcela prázden obrazů a představ; jak je to možné? Dávejte pozor, poukáži vám na určitou distinkci. Kdybych byl tak rozumový a duchovní, že by veškeré obrazy, jaké kdy lidé měli a jaké jsou v samém Bohu, ve mně měly intelektuální podobu a uchopoval bych je bez přivlastňování, aktivního ani pasivního, předem ani následně, ale spíše byl stále v přítomném „teď“ podle milé vůle boží svolný a tu bez ustání činil, byl bych opravdu nezastíněn žádnými obrazy a pravou pannou, právě takový, jaký bych byl, kdybych vůbec nebyl.
Ale [také ] říkám: Je-li člověk panna, neubírá mu to nic ze skutků, které kdy vykonal; [i] co se jich týče je panenský a ničím neobtížen se podřizuje nejvyšší pravdě, jako Ježíš byl svobodný a sám v sobě panenský. Když učitelé říkají jedině rovnost je příčinou sjednocení, musí být člověk panenský, pannou, aby mohl přijmout panenského Ježíše.
A teď dávejte pilně pozor! Že se člověk stává stále víc e panenským, to není plodem jeho [úsilí]. Má-li být plodný, musí být nezbytně ženou. Žena je to nejvznešenější slovo, které může člověk na zemi vyslovit a je mnohem důstojnější nežli „panna“. Je dobré, když člověk počne v sobě Boha – a při tom početí je panna. Ale aby Bůh v něm přinesl plod, je lepší, neboť nejlepším díkem za dar, je když přináší užitek a plody; a tu je pak duch ženou a opětovně vzdává vděčné díky, když rodí Ježíše znova v otcovském srdci.
Panenství přijímá mnoho dobrých darů, které se nevtělí a nepromění do ženské plodnosti a vděčné boží chvály. Takové dary se zkazí a přijdou nazmar, když se skrze ně člověk nestane blaženější a nepolepší. Pak je mu panenství k ničemu, ježto se z něj nikdy nestane úplně plodnou ženou. A utrpí škodu. Proto jsem řekl: „Ježíš vstoupil do městečka a byl přijat pannou, jež byla žena.“ Tak tomu nemusí nutně být, jak jsem právě ukázal.
Oddaní lidé přinesou za rok sotva jeden plod. Oddaní, které mám tentokrát na mysli, [to jsou] ti, kteří lpějí na [něčem, co je] jejich vlastní: na modlitbě, na postu, na bdění a na všem možném vnějším cvičení a pokání. Každá kvalita jakéhokoli skutku bere [tomu skutku] svobodu, s níž v přítomném okamžiku má očekávat [na Boha] a jen jeho následovat ve světle, jímž se máš nechat poučit, co činit a čeho zanechat v každém přítomném okamžiku nezávisle a znova jako bys nic jiného neměl, nechtěl ani nedovedl. Jakékoli vlastní [předsevzetí] nebo zamýšlený skutek to bere tuto svobodu nového v každém okamžiku – a tomuto okamžiku říkám rok; neboť tvá duše nevydá plod, pokud nevykoná [nějaký] čin, který sis určil a vymezil [jeho] kvalitou; a nebudeš důvěřovat Bohu ani sobě, dokud ten čin (který sis pro sebe kvalitativně vymezil a ohraničil) zcela nevykonáš a bez toho nebudeš mít pokoj. Proto nepřineseš žádný plod, pokud nevykonáš ten svůj čin. To může trvat rok, a přesto z toho není žádný užitek, protože vycházíš z kvality činu a ne ze svobody. Takoví jsou oddaní lidé, neboť jsou spoutáni [vnější] kvalitou. Ti přinášejí zřídka plody, a to ještě malé, jak jsem řekl.
Panna, která je [také] žena, je svobodná a nevázaná ničím vlastním, je stále blízko Bohu i sobě. Ta přináší mnoho plodů a jsou veliké, jen o něco méně než Bůh sám. A tyto plody a toto zrození vytváří a rodí tuto pannu, která je žena a po všechny dny přináší stonásobný, nebo tisícinásobný, nebo vůbec nesčetný plod, jenž se rodí z nejvznešenější podstaty. Ještě lépe vyjádřeno – z téže podstaty, z níž sám Otec plodí své věčné Slovo, se berou ony plody. Neboť Ježíš, světlo a záře otcovského srdce – jak [o něm] říká svatý Pavel, že je „slávou a září otcovského srdce“, který mocně prozařuje i ono otcovské srdce – tento Ježíš je sní zajedno a ona s ním, a ona svítí a září s ním jako jediné [bytí] a přejasné světlo v otcovském srdci.
Také jsem již vícekrát říkal, že je v duši síla, které se nedotýká ani čas ani tělesnost. Pramení z ducha, v duchu setrvává a je zcela duchovní. V této síle a mocnosti [duše] se Bůh může zcela projevit a vykvést do radosti a slávy, jakou má sám v sobě. To je tak niterná radost, tak nepochopitelně veliká, že se o ní nedá v úplnosti vypovědět. A jako věčný Otec neustále plodí v této [duševní] mohutnosti a síle svého věčného Syna, tak také tato síla je nápomocna při rození Otcova Syna i sama sebe v tomtéž Synu v jednotné moci Otcově. Kdyby měl člověk celé království anebo veškeré pozemské zboží a pro Boha by to úplně opustil a stal by se tím nejbídnějším z lidí, který žije na zemi, a kdyby mu Bůh dal tolik trpět, jak kdy lidem dal [trpět], a kdyby on toto trpěl až do své smrti, ale jednou jedinkrát by mu Bůh dal zahlédnout, jaká je tato síla, byla by jeho radost tak veliká, že by veškerá ona utrpení a bídy mu byly nicotné. Ba i kdyby se mu nakonec Bůh neodměnil nebeským královstvím, stejně by obdrželi velikou odměnu za vše, čím trpěl; neboť tato síla je Bůh ve svém věčném teď. Kdyby byl duch s Bohem v této síle stále sjednocen, nemohl by člověk zestárnout, neboť teď, v němž Bůh učinil prvního člověka a teď, v němž zahyne poslední člověk, i teď, v němž nyní mluvím, jsou v Bohu totožná – v něm není než jedno teď. A hleďte: tenhle člověk přebývá s Bohem ve světle; proto v něm není žádná trpnost ani následnost, ale jen stejnorodá věčnost. Takový člověk se vpravdě ničemu nediví, ale všechno je podstatně [přítomno] v něm. Proto nevnímá na přicházejících věcech nic nového, ani [se nediví] žádné nehodě, neboť přebývá po všechen čas v neustálém teď. Taková božská moc je v této síle.
A je ještě jedna síla a schopnost, také netělesná, která plyne z ducha a zůstává v duchu a je zcela duchovní. V její síle Bůh neustále oplývá a skví se bohatstvím, veškerou svojí sladkostí a rozkošností. Z této síly je vpravdě tak veliká radost a tak nesmírné potěšení, že to v úplnosti nedokáže nikdo vypovědět a popsat. Ale říká: kdyby byl jediný člověk, který by na jediný okamžik nahlédl rozkoš a radost, které v ní jsou, bylo by mu maličkostí, ba vůbec ničím, vše, co by mohl zakusit a jakým utrpením by ho Bůh chtěl obdařit. Dokonce řeknu, že by mu bylo radostné a příjemné.
A chceš li vědět, zda je utrpení tvoje nebo boží, poznáš to na tomhle: jestliže trpíš kvůli sobě, ať je tomu, jak chce, utrpení tě bolí a těžko ho snášíš. Když trpíš jen a jen pro Boha, nepůsobí ti [to] utrpení bolest a není pro tebe těžké, neboť Bůh nese jeho tíži. Opravdu! Kdyby byl člověk, který by chtěl trpět jen a jen pro Boha, a dopadlo by na něj veškeré utrpení, jaké kdy lidem bylo trpět a které je ve veškerém světě, netrápilo by ho a nebylo by mu obtížné, neboť Bůh by nesl jeho tíži. Kdyby mi někdo zavěsil na krk centnýř a jiný by ho [vždy] podržel, snesl bych mile i sto místo jednoho, poněvadž by mě netížily ani mi nezpůsobovaly utrpení. Vkrátce: co člověk trpí jen a jen pro Boha, mu Bůh činí lehké a sladké.
A jak jsem řekl na začátku a jak jsme započali naše kázání: Ježíš vešel do městečka, a byl přijat pannou, jež byla žena. Proč? Tomu tak muselo nutně být, že byla panna a zároveň žena. A řekl jsem, že byl Ježíš přijat. Neřekl jsem ale, co bylo oním městečkem, a o tom budu teď mluvit.
Občas říkávám, že je v duchu mohutnost, která je naprosto svobodná. A občas jsem o ní mluvil jako o schráně ducha, občas jako o světle [z] ducha, občas jako o jiskřičce [ducha]. Teď ale říkám, že není tím ani tím; vůbec není něčím, že by byla nad něco vyvýšena, jako třeba nebesa nad zemi. Proto ji teď pojmenuji vznešeněji, nežli jak jsem kdy učinil, a popřu [její] vznešenost i [jakýkoli její] způsob a kvalitu i [její] vyvýšenost. Není svázána žádným jménem a prosta vší formy, jako je jí nevázán a prost sám Bůh sám v sobě. Je tak nesložená, jako je nesložený sám Bůh, že je jí nemožno přičíst žádný způsob. [Je to] tatáž mohutnost, o níž jsem mluvil, v níž Bůh se vším svým božstvím roste a vzkvétá a duch [zároveň] v Bohu; v této mohutnosti rodí Bůh svého jednorozeného Syna stejně skutečně jako v sobě, neboť opravdu žije v této mohutnosti; a duch plodí [společně] s Otcem téhož jednorozeného Syna i sebe sama [jako] téhož Syna a je týmž Synem ve stejném světle a pravdě. Kdybyste to dokázali nahlédnout mým srdcem, pochopili byste to správně, co říkám, neboť je to pravda a ta mluví sama za sebe.
Hleďte, jen hleďte! Toto městečko v duši, o němž vám vyprávím a říkám vám, je tak prostě nesložené nad veškerý způsob, že i tato vznešená síla a mohutnost, o níž jsem hovořil, není hodna, aby ani na okamžik do tohoto městečka zavítala a ani ta druhá síla a mohutnost, o niž jsem mluvil, v níž Bůh neustále září a skví se svým bohatstvím a svojí rozkošnou nádherou, ani té se tam ani jednou nepodaří dospět; tak vpravdě jednotné a nesložené je toto městečko, že je vyvýšené nad každý způsob i nade vše schopnosti a síly že do něj nedospějí žádné schopnosti a síly, ani Bůh sám. Doopravdy, jako že živ je Bůh! Ani Bůh tam ani na okamžik nenahlédne a nikdy nenahlédl, nakolik je v habitu, způsobu a vlastnosti svých [jednotlivých] osob. Je dobré zaznamenat, jak je jednotné, nesložené, bez způsobu a vlastností. A proto: má-li tam Bůh nahlédnout, musí ho to stát veškerá jeho božská jména a i jeho osobní vlastnosti; ty musí úplně zanechat vně, má-li tam kdy nahlédnout. On je ovšem [též] prostě nesložený, bez způsobu a vlastností; ale to [už] není Otec, Syn ani svatý Duch v tomto [jejich] smyslu, ale přesto je to cosi, co není to ani ono.
Hleďte – takto je jednotný a nesložený, a tak přichází k tomu jednomu, čemu říkám městečko v duši, a jinak k němu vůbec nepřichází; ale [právě] tak do něj vchází a ej uvnitř. Jednou částí je duše podobná a rovná Bohu a druhou nikoli. Řekl jsem vám to a je to pravda; předkládám vám tuto pravdu na svědectví a ručím za ni svou duší.
Abychom byli takovým městečkem, do něhož Ježíš zavítá a bude přijat a navěky u nás zůstane, tak, jak jsem řekl, nám pomoz Bůh. Amen