Jesus hiez
sine jüngern
(kázání na den oktávy sv.Petra a Pavla, Q23)
Ježíš poručil svým učedníkům nastoupit do loďky a nakázal jim přeplavit se přes vzedmutí [vod].
Proč se nazývá moře vzedmutím [vod]? Protože běsní a je neklidné. "Poručil učedníkům nastoupit". Kdo chce zaslechnout Slovo a být opravdu Kristovým učedníkem, ten musí nastoupit a pozdvihnout svůj intelekt nade vše pozemské a překonat běsnící nestálost pomíjivých věcí. Dokud existuje [v duši] proměnlivost, ať je to vypočítavost, nebo hněv, nebo zármutek, jež zakrývají rozumný intelekt, znamená to, že není možnost Slovo zaslechnout. Jeden mistr praví: Kdo chce porozumět přirozeným a hmotným věcem, musí svůj rozum vyprázdnit ode všeho ostatního.
Také jsem vám často říkával, že když slunce rozlévá svoji záři na tělesné věci, vše čeho se chopí, zmenšuje a bere si s sebou vzhůru; kdyby to sluneční záře dokázala, vtáhla by to [zpět] do podstaty, odkud [ona záře] vyplývá. Když to však vyzdvihne do vzduchu a to tam pak je samo sobě veliké a teplé od slunce , a pak přilne ke chladu, chlad zareaguje a je vržen dolů v podobě deště nebo sněhu. A tak je tomu o se Svatým Duchem: ten duši pozdvihá a zase ponižuje; bera ji vzhůru s sebou, a kdyby byla na to připravena, vzal by ji i do podstaty, z níž vyplynul. Tak to chodí, když je v duši přítomen svatý duch: šplhá vzhůru, neboť ji tam s sebou táhne [duch].Když však svatý duch od duše odstoupí, klesá dolů, jakkoli [spíše] co je ze země, klesá, ovšem, co je ohnivé, krouživě stoupá vzhůru.
Proto musí člověk pošlapat vše, co je pozemské, i vše, co může zatemňovat intelekt, aby nakonec nezbylo než jediné, co je intelektu rovno. Duši, jež takto vše překonala, povznáší Svatý Duch a [zase] ponižuje a nese ji s sebou do podstaty, z níž vyplynul. Ano, uvádí ji do jejího věčného předobrazu, podle něhož vše utvořil, do předobrazu, v němž je vše jedno, v hloub a šíř, v níž vše také končí. Kdo chce dospět [až] sem, musí nohama pošlapat vše, co mu není rovno, a být hotov zaslechnout slovo a přijmout podstatu spásy Ježíšových učedníků.
Hleďte: Svatý Pavel praví: Až s odhalenou tváří spatříme jasnost a záři boží, budeme přetvořeni a vtištěni v podobu předobrazu, jediného obrazu božího a božství. Když se božství poskytlo úplně intelektu naší Paní, neboť byla prostá a čistá, byl v ní počat Bůh; a přemíra božství se [z ní] vyřinula a vykvetla v těle naší Paní, duchem svatým se utvořila v tělo. Kdyby nenesla Boha v mysli, nepočala by ho tělesně. Jeden mistr říká, že obzvláštní milostí a velikým darem je, vzlétne-li člověk na křídlech porozumění a pozdvihne intelekt k Bohu a je veden od jasnosti k jasnosti a jasností do jasnosti. Rozumnost duše je v duši tím nejvyšším, a když je zakořeněna v Bohu, duch ji uvede v obraz [boží] a sjednotí s ním. A obraz a svatý duch ji provedou [vším] a zavedou až do podstaty. Tam, kde se tvoří Syn, tam se má také utvořit duše. A ta, jež je takto uvedena dovnitř, uzavřena v Bohu a podmaněna jím, té se podřídí se i vše stvořené, jako svatému Petru: když jeho myšlení bylo prostě podřízeno Bohu a zaměřeno na něj, moře se uzavřelo pod jeho nohama, takže šel po vodě; jakmile odvrátil své myšlenky, potopil se.
Je ovšem veliký dar, že je duše takto uváděna svatým Duchem dovnitř, neboť právě tak jako se syn nazývá slovem, svatý duch se nazývá darem: tak je tomu v Písmu. Také jsem vícekrát říkal, že láska uchopuje Boha podle jeho dobroty, a kdyby Bůh nebyl dobrý, nemilovala by ho a neměla by ho za Boha. [Boha] bez dobroty nemiluje. Ale rozumnost pojímá Boha jako čiré bytí, bytí rozprostírající se nade vším. Ale bytí, dobrota i pravda mají stejnou extenzi, neboť pokud je bytí, je i dobré a pravdivé. Ale vezmete-li dobro a položíte před bytí, zakryje bytí a utvoří mu schránu, protože je přidané. Teď předpokládejme, že je pravda. Je bytí pravda? Ano, pokud pravda spočívá v bytí, jako řekl [Bůh] Mojžíšovi: "Ten, jenž je, mě poslal." Svatý Augustin říká, že pravda je Syn v Otci, neboť pravda spočívá na bytí. Je bytí pravda? Kdybyste se zeptali různých mistrů, odpověděli by: Ano. A kdybyste se zeptali mne, řekl bych: "ano." Ale tady říkám: "Ne., protože i pravda je cosi přidaného. Jen ho uchopte tak, v jeho jednotě, neboť jedno je, co znamená Jediné a pak také, cy bylo sjednoceno. Co je jedno, tomu nepřísluší nic dalšího, ale jen ono samo; když ono [další] odloží, přijme sebe a tím se promění.
A když není dobro, ani dobro, ani bytí, ani jedno, co pak je? Je nicota ničeho, není to ani to. Když na něco pomyslíš, co by byl, tak to není. A kde má tedy duše nabýt pravdy? Jestli nenajde pravdu, když bude včleněna v jednotu, do prvotní čirosti, ve výraz čiré esence – to tam nenajde pravdu? Ne, žádnou uchopitelnou pravdu nenajde; spíše když se vydá za pravdou, přijde o ni.
Svatý Pavel byl vytržen do třetího nebe. A hleďte, co jsou ta trojí nebesa! Jedním je oddělení od všeho tělesného, druhým odcizení veškerým obrazům a všemu obraznému, tvarovému, třetím je prosté, bezprostřední porozumění v Bohu. A táži se, zda by Pavel vnímal v čase svého vytržení, kdyby se ho někdo dotkl. A říkám, že ano. Když byl uzavřen v boží tvrzi, byl by si uvědomil, i kdyby se ho někdo dotkl [jen] špičkou jehly, neboť svatý Augustin1 říká v knize O duši a duchu, že duše byla stvořena jaksi mezi časem a věčností. Časné věci koná pomocí nižších smyslů; svou nejvyšší mohutností však chápe a vnímá bezčase věčnost. Proto říkám, že kdyby se byli Pavla dotkli [jen] špičkou jehly v okamžiku jeho vytržení, byl by si toho vědom, neboť jeho duše zůstala v jeho těle jakožto forma pro [jeho] materii. A jako slunce ozařuje vzduch a a vzduch zemi, tak obdržel jeho duch čiré světlo od Boha a duše [je pak dostala] od ducha a tělo od duše. Je tedy zjevné, jak svatý Pavel byl vytržen a [přesto] zůstal [zde]. Podle duchovní stránky byl vytržen, podle duševní zůstal [zde].
Další otázkou je, zda Pavel rozuměl [božské řeči2] v čase nebo mimo čas. Říkám, že rozuměl mimo čas, neboť to porozumění mu nebylo dáno anděly, kteří byli stvořeni v čase, ale Bohem, který byl před časem, a kterého čas nepojme.
Třetí otázkou je, zdali se octl on v Bohu nebo Bůh v něm. Říkám, že to Bůh chápal vše v něm a on [se stal] jakoby ničím v Bohu. Poslyšte příklad: Slunce svítí skrze sklo [na růži] a vysává z ní vodu; to je způsobeno jemností skleněné materie a plodivou silou slunce; slunce plodí ve skle a nikoli sklo ve slunci. A tak tomu také bylo se svatým Pavlem: když jasné slunce božství prozářilo jeho duši, tehdy z růže jeho ducha vyplynul proud milujícího božského intelektu, o němž prorok mluví jako že „bouřlivé proudy oblažují mé místo“, to je mou duši. A toho se mu dostalo pro čirost jeho duše. Tou pronikla láska božského plození.
Spojení s tělem brání duši, aby tak čistě chápala jako andělé, ale nakolik člověk poznává nemateriální věci, natolik je andělem. Duše poznává zevně, Bůh však poznává v sobě a skrze sebe, neboť je původem všeho – a [dospět]k tomu původu nám pomoc Bůh. Amen
1Jde o Pseudo-Augustinovský spis De spiritu et anima, pocházející pravděpodobně od cisterciáckých mnichů z Clairvaux (PL 40,914)
2Doplněno dle smyslu příslušného biblického místa (2Kor 12,4b)