Mandatum novum do vobis

Mandatum novum do vobis, ut diligatis invicem, sicut dilexi vos
(kázání na svátek sv.apoštolů, Q75)

Ve svatém evangeliu dle sepsání Janova čteme, že náš Pán řekl svým učedníkům: „Dávám vám nové přikázání: abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás. Podle toho poznají lidé, že jste moji učedníci, jestli budete mít lásku jedni k druhým.“

A shledáváme, že náš pán měl trojí lásku a v tom se mu musíme připodobnit. První je přirozená, druhá je z milosti a třetí je božská, která není [ani] v Bohu, leč [že] je sám Bůh. My ovšem to pro nás musíme pojmout jako stoupání od dobrého k lepšímu a od lepšího k dokonalému, v Bohu však není [žádné] méně ani více, jen nesložená, čirá bytostná pravda.

Poučme se tedy [nejprve] o první lásce, již má Bůh – jak ho nutkala v jeho přirozené dobrotě k tomu, aby stvořil všechny tvory, které počal obrazně předzvědění, aby požívali jeho dobroty spolu s ním. A ze všech tvorů nemiluje jednoho více než druhého, neboť nakolik je který mocen přijmout, natolik se do něj vlije. Kdyby byla moje duše tak rozlehlá a mocná jako [duše] anděla [z řádu] serafů, jenž v sobě nic nemá, Bůh by se do mne vlil tak dokonale jako do anděla [z řádu] serafů. [Je to] právě jako by někdo udělal okolo kruh, který by byl plný bodů a uprostřed [byl] jeden bod; od toho bodu by byly ostatní body stejně blízko i daleko; a kdyby mu jeden bod chtěl být blíže, musel by se vytrhnout ze svého stavu a místa, protože střed je pořád stejně uprostřed.

A tak je tomu i s božským bytím – nehledá ničeho vně, ba spíše vše setrvává v něm. Pokud od něj tvor [něco] přijímá, musí se nutně vytrhnout ze sebe. [A] když mluvíme o člověku, mluvíme o celém stvoření, neboť Kristus sám řekl svým učedníkům: „Jděte a kažte evangelium všemu stvoření.“, neboť veškeré stvoření se skládá dohromady v člověku. Ale Bůh se bytostně vlévá do všeho stvoření, do každého [podle toho] kolik dokáže přijmout. To je pro nás dobrým poučením, jak máme všechny tvory stejně milovat pomocí všeho, co jsme přijali od Boha, byťsi je nám jeden přirozeně bližší anebo přátelštější; vždyť se přece z lásky boží těšíme stejné přízni. Občas to vypadá, jako že miluji jednoho člověka více než druhého; ale mám stejnou přízeň k druhému, kterého jsem ani neviděl a takový ji mi [také] více prokazuje: proto se mu mohu více projevit. Takto stejně miluje Bůh všechny tvory a naplňuje je svým bytím. A tak bychom také my měli zaplavovat láskou všechno stvoření. Často se s tím setkáváme u pohanů, že poznali tento láskyplný mír svým přirozeným poznáním, neboť jeden pohanský učitel praví, že člověk je zvíře, které je od přirozenosti mírné.

Druhá boží láska je duchovní; pomocí ní se vlévá duši i andělu, [ovšem] jak jsem už říkal, rozumný tvor musí být vytržen mimo sebe pomocí světla, jež je nad jakékoli přirozené světlo. A protože vše stvořené má velké potěšení ze svého přirozeného světla, musí to, co je vytrhne ze sebe, být větší [a je to] světlo milosti. V přirozeném světle má člověk radost ze sebe, ale světlo milosti je neskonale větší; to odnímá člověku tuto radost a vtahuje [ho] do sebe. O tom mluví duše v Knize lásky: „Přitáhni mě k sobě podle své chuti.“

Boha však nemůžeme milovat, aniž bychom ho dříve poznali, neboť onen bytostný bod, jímž je Bůh, setrvává uprostřed, stejně blízek i vzdálen všemu stvoření; mám-li se k němu přiblížit, musí být můj přirozený intelekt vyrušen světlem, jež je výše nežli on. Jako kdyby mé oko bylo světlem, a bylo [světlem] tak silným, že by dokázalo svoji silou obsáhnout světlo slunce a sjednotit se s ním, pak by už nepatřilo [jen] vlastní silou, ale vidělo by pomocí slunečního světla, když by ho mělo v sobě. A tak je to i s mým intelektem. Intelekt, který je světlo, odvrátím ode všeho [a zaměřím] přímo na Boha, pak, protože z Boha neustále prýští milost, bude můj intelekt láskou osvícen a sjednocen, v níž pozná a bude milovat Boha, jak on je v něm. Tak jsem vyučován, jak Bůh vplývá do rozumných tvorů svým světlem a milostí a jak se svým intelektem máme přiblížit světlu milosti, odpoutat se od sebe a vystoupit do světla, jímž je Bůh sám.

Třetí láska je božská. Od té se máme naučit, jak Bůh ve věčnosti zrodil svého jednorozeného Syna a rodí ho nyní i navěky – praví jeden mistr. Atak spočívá v každé dobré, vyvolené a niterné duši jako slehnuvší žena. Tím zrodem je jeho pochopení, jež věčné prýští z jeho otcovského srdce, v němž má všechno potěšení. A všechno, co [člověk] dokáže, se rozplyne v onom pochopení, jež je jeho zrozením a [tak již člověk] nehledá nic mimo Něj. On má veškeré potěšení ve svém synu, a nemiluje nic než své a vše, co v sobě shledává, protože syn je světlo, jež od věků zářilo v otcovském srdci. Máme-li do něj vstoupit, musíme vystoupit z přirozeného světla do světla milosti a v něm růst ve světle, jež je On sám. Pak nás bude Otec milovat v Synu láskou, která je Svatý duch, a jež povstává od věků a vylila se v jeho věčném zrodu – to je třetí osoba [boží] –  a vykvétá ze Syna směrem k Otci jakožto vzájemná láska.

Mistr říká:  Přemýšlívám o slově, které pravil anděl Marii: „Buď pozdravena, milosti plná.“ Co by mi pomohlo, že byla Maria plná milosti, kdybych nebyl také plný milosti? A co by mi pomohlo, že Otec rodí syna, jestliže ho nezrodím i já? Proto rodí Bůh syna v dokonalé duši a vkládá [do ní] tak [své] dítě, aby i ona ho dále rodila ve všem svém konání. O tom mluvila jedna pohanská panna před Josefem, synem patriarchy: „Nehleděla jsem na něj jako na člověka, ale jako na boha, neboť Bůh vyzařuje ze svého díla.“ Tak máme být láskou Svatého Ducha sjednoceni v Synu a společně se Synem poznat Otce a milovat sebe v něm a jeho spolu s tím v nás oboustrannou láskou.

Kdo chce být dokonalý v této trojí lásce, musí nutně mít čtveré. První: opravdovou odpoutanost ode všeho tvorstva, druhé: opravdový život Ley, to jest činný život, jehož pohnutkou je dotyk Svatého Ducha v podstatě duše; třetí: pravý život Ráchel, což je nazíravý život; čtvrté: ducha směřujícího do výše.

Jeden žák Se zeptal svého učitele na řád mezi anděly. Ten mu odpověděl a řekl: „Běž a utáhni se do sebe na tak dlouho, abys to pochopil a ponoř se do toho svou bytostí a hleď, abys nebyl nijak jiný, nežli co na tom shledáš. Tak se ti nejprve zdá, že jsi mezi anděly;  a když se tomu oddáš celou bytostí, bude se ti zdát, že jsi všemi anděly mezi všemi anděly. Žák odešel a utáhl se do sebe na tak dlouho, až to všechno pravdivě dosvědčil. Pak šel opět za mistrem, poděkoval mu a řekl: „Stalo se mi, jak jsi mi pravil. Když jsem se oddal andělskému bytí a vystoupil jsem do jejich podstaty, zdálo se mi nakonec, že jsem všemi anděly mezi všemi anděly.“ A tu řekl mistr: „Hle, kousek jsi postoupil kupředu k počátku, tím se v tvé duši odehraje div na div. Neboť dokud člověk stoupá vzhůru a vnímá a přijímá stvořeným způsobem, nedojde nikdy klidu. Když ale vystoupí až k Bohu, vnímá a přijímá v Synu a prostřednictvím Syna od Otce vše, co mu může Bůh dopřát.

Abychom tak stoupali od jedné lásky ke druhé a byli sjednoceni v Bohu a v něm byli navěky blaženi nám pomoc Bůh. Amen