Mandatum
novum do vobis, ut diligatis invicem, sicut dilexi vos
(kázání na svátek sv.apoštolů, Q75)
Ve svatém evangeliu dle sepsání Janova čteme, že náš Pán řekl svým učedníkům: „Dávám vám nové přikázání: abyste se navzájem milovali, jako jsem já miloval vás. Podle toho poznají lidé, že jste moji učedníci, jestli budete mít lásku jedni k druhým.“
A shledáváme, že náš pán měl trojí lásku a v tom se mu musíme připodobnit. První je přirozená, druhá je z milosti a třetí je božská, která není [ani] v Bohu, leč [že] je sám Bůh. My ovšem to pro nás musíme pojmout jako stoupání od dobrého k lepšímu a od lepšího k dokonalému, v Bohu však není [žádné] méně ani více, jen nesložená, čirá bytostná pravda.
Poučme se tedy [nejprve] o první lásce, již má Bůh – jak ho nutkala v jeho přirozené dobrotě k tomu, aby stvořil všechny tvory, které počal obrazně předzvědění, aby požívali jeho dobroty spolu s ním. A ze všech tvorů nemiluje jednoho více než druhého, neboť nakolik je který mocen přijmout, natolik se do něj vlije. Kdyby byla moje duše tak rozlehlá a mocná jako [duše] anděla [z řádu] serafů, jenž v sobě nic nemá, Bůh by se do mne vlil tak dokonale jako do anděla [z řádu] serafů. [Je to] právě jako by někdo udělal okolo kruh, který by byl plný bodů a uprostřed [byl] jeden bod; od toho bodu by byly ostatní body stejně blízko i daleko; a kdyby mu jeden bod chtěl být blíže, musel by se vytrhnout ze svého stavu a místa, protože střed je pořád stejně uprostřed.
A tak je tomu i s božským bytím – nehledá ničeho vně, ba spíše vše setrvává v něm. Pokud od něj tvor [něco] přijímá, musí se nutně vytrhnout ze sebe. [A] když mluvíme o člověku, mluvíme o celém stvoření, neboť Kristus sám řekl svým učedníkům: „Jděte a kažte evangelium všemu stvoření.“, neboť veškeré stvoření se skládá dohromady v člověku. Ale Bůh se bytostně vlévá do všeho stvoření, do každého [podle toho] kolik dokáže přijmout. To je pro nás dobrým poučením, jak máme všechny tvory stejně milovat pomocí všeho, co jsme přijali od Boha, byťsi je nám jeden přirozeně bližší anebo přátelštější; vždyť se přece z lásky boží těšíme stejné přízni. Občas to vypadá, jako že miluji jednoho člověka více než druhého; ale mám stejnou přízeň k druhému, kterého jsem ani neviděl a takový ji mi [také] více prokazuje: proto se mu mohu více projevit. Takto stejně miluje Bůh všechny tvory a naplňuje je svým bytím. A tak bychom také my měli zaplavovat láskou všechno stvoření. Často se s tím setkáváme u pohanů, že poznali tento láskyplný mír svým přirozeným poznáním, neboť jeden pohanský učitel praví, že člověk je zvíře, které je od přirozenosti mírné.
Druhá boží láska je duchovní; pomocí ní se vlévá duši i andělu, [ovšem] jak jsem už říkal, rozumný tvor musí být vytržen mimo sebe pomocí světla, jež je nad jakékoli přirozené světlo. A protože vše stvořené má velké potěšení ze svého přirozeného světla, musí to, co je vytrhne ze sebe, být větší [a je to] světlo milosti. V přirozeném světle má člověk radost ze sebe, ale světlo milosti je neskonale větší; to odnímá člověku tuto radost a vtahuje [ho] do sebe. O tom mluví duše v Knize lásky: „Přitáhni mě k sobě podle své chuti.“
Boha však nemůžeme milovat, aniž bychom ho dříve poznali, neboť onen bytostný bod, jímž je Bůh, setrvává uprostřed, stejně blízek i vzdálen všemu stvoření; mám-li se k němu přiblížit, musí být můj přirozený intelekt vyrušen světlem, jež je výše nežli on. Jako kdyby mé oko bylo světlem, a bylo [světlem] tak silným, že by dokázalo svoji silou obsáhnout světlo slunce a sjednotit se s ním, pak by už nepatřilo [jen] vlastní silou, ale vidělo by pomocí slunečního světla, když by ho mělo v sobě. A tak je to i s mým intelektem. Intelekt, který je světlo, odvrátím ode všeho [a zaměřím] přímo na Boha, pak, protože z Boha neustále prýští milost, bude můj intelekt láskou osvícen a sjednocen, v níž pozná a bude milovat Boha, jak on je v něm. Tak jsem vyučován, jak Bůh vplývá do rozumných tvorů svým světlem a milostí a jak se svým intelektem máme přiblížit světlu milosti, odpoutat se od sebe a vystoupit do světla, jímž je Bůh sám.
Třetí láska je božská. Od té se máme naučit, jak Bůh ve věčnosti zrodil svého jednorozeného Syna a rodí ho nyní i navěky – praví jeden mistr. Atak spočívá v každé dobré, vyvolené a niterné duši jako slehnuvší žena. Tím zrodem je jeho pochopení, jež věčné prýští z jeho otcovského srdce, v němž má všechno potěšení. A všechno, co [člověk] dokáže, se rozplyne v onom pochopení, jež je jeho zrozením a [tak již člověk] nehledá nic mimo Něj. On má veškeré potěšení ve svém synu, a nemiluje nic než své a vše, co v sobě shledává, protože syn je světlo, jež od věků zářilo v otcovském srdci. Máme-li do něj vstoupit, musíme vystoupit z přirozeného světla do světla milosti a v něm růst ve světle, jež je On sám. Pak nás bude Otec milovat v Synu láskou, která je Svatý duch, a jež povstává od věků a vylila se v jeho věčném zrodu – to je třetí osoba [boží] – a vykvétá ze Syna směrem k Otci jakožto vzájemná láska.
Mistr říká: Přemýšlívám o slově, které pravil anděl Marii: „Buď pozdravena, milosti plná.“ Co by mi pomohlo, že byla Maria plná milosti, kdybych nebyl také plný milosti? A co by mi pomohlo, že Otec rodí syna, jestliže ho nezrodím i já? Proto rodí Bůh syna v dokonalé duši a vkládá [do ní] tak [své] dítě, aby i ona ho dále rodila ve všem svém konání. O tom mluvila jedna pohanská panna před Josefem, synem patriarchy: „Nehleděla jsem na něj jako na člověka, ale jako na boha, neboť Bůh vyzařuje ze svého díla.“ Tak máme být láskou Svatého Ducha sjednoceni v Synu a společně se Synem poznat Otce a milovat sebe v něm a jeho spolu s tím v nás oboustrannou láskou.
Kdo chce být dokonalý v této trojí lásce, musí nutně mít čtveré. První: opravdovou odpoutanost ode všeho tvorstva, druhé: opravdový život Ley, to jest činný život, jehož pohnutkou je dotyk Svatého Ducha v podstatě duše; třetí: pravý život Ráchel, což je nazíravý život; čtvrté: ducha směřujícího do výše.
Jeden žák Se zeptal svého učitele na řád mezi anděly. Ten mu odpověděl a řekl: „Běž a utáhni se do sebe na tak dlouho, abys to pochopil a ponoř se do toho svou bytostí a hleď, abys nebyl nijak jiný, nežli co na tom shledáš. Tak se ti nejprve zdá, že jsi mezi anděly; a když se tomu oddáš celou bytostí, bude se ti zdát, že jsi všemi anděly mezi všemi anděly. Žák odešel a utáhl se do sebe na tak dlouho, až to všechno pravdivě dosvědčil. Pak šel opět za mistrem, poděkoval mu a řekl: „Stalo se mi, jak jsi mi pravil. Když jsem se oddal andělskému bytí a vystoupil jsem do jejich podstaty, zdálo se mi nakonec, že jsem všemi anděly mezi všemi anděly.“ A tu řekl mistr: „Hle, kousek jsi postoupil kupředu k počátku, tím se v tvé duši odehraje div na div. Neboť dokud člověk stoupá vzhůru a vnímá a přijímá stvořeným způsobem, nedojde nikdy klidu. Když ale vystoupí až k Bohu, vnímá a přijímá v Synu a prostřednictvím Syna od Otce vše, co mu může Bůh dopřát.
Abychom tak stoupali od jedné lásky ke druhé a byli sjednoceni v Bohu a v něm byli navěky blaženi nám pomoc Bůh. Amen