Maria Magdalena venit ad monumentum
Feria V. post Pascha
Marie Magdalena šla ke hrobu a hledala našeho Pána Ježíše Krista; přiblížila se a pohlédla dovnitř. Uviděla hrobu dva anděly a TI ŘEKLI: "Ženo, koho hledáš?" -"Ježíše z Nazareta." – "Vstal, není tu." A ona zmlkla a již jim neodpověděla, ale podívala se a ohlédla se přes rameno a uviděla Ježíše, a on řekl: "Ženo, koho hledáš?" -"Ó, pane, jestli jste ho odnesl, ukaž mi, kam jsi ho položil, já si ho odtud odnesu." A on promluvil: "Maria!" a že takové oslovení od něj zhusta slýchala, tak se stalo, že ho poznala a padla mu k nohám a chtěla se ho zmocnit. Ale on vystoupil výše a řekl: "Nedotýkej se mě! Ještě jsem nedospěl ke svému Otci."
Proč řekl: "Ještě jsem nedospěl k Otci." Vždyť od Otce nikdy neodešel! Chtěl říci: Ještě jsem v tobě vpravdě nevstal. Proč ona řekla: "Ukaž mi, kam jsi ho odnesl, já si ho odtud vezmu." Kdyby ho byl odnesl k rychtáři, byla by si ho chtěla odnést i odtud? Ano, říká jeden mistr, byla by si ho odnesla i z rychtářova vězení.
A je možno se zeptat, proč dospěla tak blízko a přitom byla ženského pohlaví a byli tam muži – jeden, který miloval Boha a druhý, který byl Bohem milován – jenom se báli.
A ten mistr praví, že to bylo kvůli tomu: Neměla co ztratit, ježto se mu vydala; a protože byla jeho, nebála se. Jako kdybych dal svou kápi někomu a kdyby mu ji chtěl někdo jiný vzít, já bych nebyl povinen ho varovat, ježto bych si mohl říci, že už je jeho.
Nebála se tedy ze tří důvodů. První: Protože byla jeho. Protože byla velice vzdálená bráně smyslů a byla uvnitř. Třetí: Protože její srdce bylo s ním. A kde byl on, bylo i její srdce. Proto se nebála.
A za druhé, proč stála tak blízko, říká onen mistr, bylo kvůli tomu, že toužila, aby k ní přišli a zabili ji, ježto nikde nemohla nalézt živoucího Boha; a přesto její duše kdesi Boha nalezla.
Třetí důvod, proč stála tak blízko je tento: Kdyby přišli a zabili ji – ježto asi věděla, že do nebe nemůže přijít nikdo, kdo se sebe nezřekne a její duše musela někde spočinout – tu tedy toužila po tom, aby její duše spočinula v onom hrobě a její tělo onoho hrbu: její duše uvnitř a její tělo poblíž; a ježto doufala v to, že božství nějak pronikne lidstvím a něco z Boha v hrobě zůstalo. Asi tak jako bych měl ve své ruce jablko po nějakou dobu, a i kdybych s ním nic neučinil, stejně by z něho něco jako chuť nebo vůně v ní zůstalo. A tak měla ona naději, že něco božího zůstalo v hrobě.
Čtvrté, proč stála blízko hrobu, byla tato příčina: Protože ztratila Boha dvojnásobně – živého na kříži a mrtvého v hrobě, bála se, že ztratí i jeho hrob, a proto šla k hrobu. Kdyby ztratila hrob, neměla by již nic.
A mohli bychom se otázat, proč stála a nikoli seděla. Byla by mu přece blíže sedíc nežli stojíc. Někteří se domnívají, že když jsou na rovném, širém poli, kde není nic, co by jejich mu pohledu mohlo bránit, že dále dohlédnou v sedě nežli ve stoje. Ale jakkoli se to tak zdá, není tomu tak.
Maria stála proto, aby se rozhlédla dále okolo sebe, zdali tam třeba není nějaký keř, pod nímž by mohl být skryt Bůh, kterého hledala.
Za druhé: Vnitřně se natolik upírala veškerou svou silou síly k Bohu, proto navenek stála.
Za třetí: Byla úplně proniknuta bolestí. Jsou někteří takoví, že když jim zemře nejvíce milovaný, jsou tak proniknuti bolestí, že nemohou stát a musí sedět. Proto, ježto se soužila pevně založenou touhou po Bohu, nemusela to.
Za čtvrté, proč stála: Aby kdyby Boha někde spatřila, tím rychleji se ho chopila. Už jsem kdysi říkal, že někteří lidé stojí, aby lépe přijali Boha. Ale teď říkám něco jiného: že vsedě se přijímá s pravou pokorou opravdověji nežli vstoje, jak jsem již dříve řekl, že nebesa vůbec nemohou působit jinak nežli v základech země. Tak také Bůh nemůže působit nežli na pokorném základě; a čím hlubší pokora, tím více přijímá Boha. Náš učitelé říkají: Kdyby někdo vzal vědro a umístil je pod zem, získal by více, než kdyby ho postavil na zemi; i kdyby to bylo tak maličko, že by se to stěží dalo zjistit, přece by to bylo něco. Čím více se člověk ponoří do podstaty pravé pokory, tím více se noří v základ božského bytí.
Jeden mistr říká: "Pane, co sleduješ tím, že se před touto ženou tak skrýváš? Čím se provinila, nebo co ti učinila? Od té doby, cos jí prominul hřích, neučinila nic, než to, že tě milovala. A jestliže něco udělala, promiň jí to svou dobrotivostí. Jestliže milovala tvé tělo, dobře přitom věděla, že je v něm božství. Zapřísahám tě, Pane, ve tvé božské pravdě, že jsi řekl, že se jí už nevzdálíš. Máš pravdu, ježto jsi nikdy nezmizel z jejího srdce a řekl jsi: "Kdo by si tě zamiloval, toho budeš i ty milovat a ukážeš se tomu, kdo brzy vstává. A svatý Řehoř říká: "Kdyby byl Bůh smrtelný a tak dlouho se jí vzdaloval, bylo by mu úplně puklo srdce.
A teď se je třeba zeptat, proč našeho Pána neviděla, když jí byl tak blízko?
Možná měla uplakané oči, takže ho rychle nedokázala spatřit. Za druhé je možné, že ji oslepila láska, že ani nevěřila, že by jí mohl být tak blízko. Za třetí: hleděla do dálky, dále, než od ní byl, a neviděla ho. Hledala mrtvé tělo a nalezla dva živoucí anděly. A anděl je totéž jako posel a posel je zase ten, který byl poslán. A tak shledáváme, že Syn byl poslán i Svatý Duch byl poslán – ale ti jsou jedno. Ale je boží vlastností, říká jeden mistr, že v Něm nic není stejné. Jestliže ona hledala něco stejného, nalezla nestejné: jednoho hlavy, druhého nohou. Ale tentýž mistr také říká, že je boží vlastností, že je jediný. A když tedy hledala Jednoho a nalezla dva, nemohla se utěšit, jak jsem již řekl. Náš Pán říká: "To je věčný život, aby poznali Tebe jediného pravého Boha."
A abychom i my tak hledali a tak nalezli, k tomu nám pomoz Bůh. Amen