Modicum, et iam non videbitis me – Pa3_4, Q69

Řekl jsem latinsky, co píše svatý Jan v evangeliu, které se čte z neděle. Ta slova pravil náš Pán svým učedníkům: „jen málo, nebo trošku a hned mě neuvidíte.“

Jak je malé to, co lpí na duši, a nevidíme Pána. Svatý Augustin se tázal, co je věčný život, a odpověděl si a řekl: Jestliže se mě ptáš, co je věčný život, zeptej se sama věčného života a poslyš jeho odpověď. Nikdo neví lépe, co je horečka, nežli ten, jenž horečku má; nikdo neví lépe, co je moudrost, než ten, kdo je moudrý; a nikdo neví lépe, co je věčný život, než ten, kdo je věčným životem A věčný život, náš Pán Ježíš Kristus říká: „To je věčný život, když poznají Tebe, jediného, pravého Boha“. I ten, kdo Boha poznal jen z dáli, zprostředkovaně, nebo jakoby zamlženě, se od Boha za nic na světě neoddělí ani na okamžik. A co pak ten, který vidí Boha bezprostředně, jak je toto veliké?

A náš Pán říká: „Maličko, skoro nic, a hned mě nevidíte.“ Veškeré stvoření, jež Bůh stvořil, anebo ještě může stvořit, pokud bude chtít, je proti Bohu, maličké, je skoro ničím. Nebesa jsou tak veliká a široká, že kdybych vám řekl, jak nevěřili byste mi. A kdyby někdo vzal jehlu a píchl jí do nebe, špička té jehly by byla vůči nebi i celému tomuto světu větší, nežli jak velká jsou nebe i svět vůči Bohu. Proto se [tu] správně říká: maličko, ba skoro nic, a neuvidíte mne.“ Dokud se v tobě odráží něco ze stvoření, neuzříš Boha, i kdyby to byla jen maličkost. Proto říká duše v Knize lásky: „Naběhala jsem se a nahledala toho, koho má duše miluje, ale nenalezla jsem ho.“ Nalezla anděly a jiné věci, ale nenalezla toho, jehož její duše milovala. A řekla: Pak jsem trochu poposkočila, a nalezla toho, jehož má duše miluje“ – vpravdě jako by řekla: „Když jsem přeskočila všechno stvoření, které je nicotné, našla jsem toho, jehož má duše miluje.“ Duše, která chce najít Boha, musí přeskočit a pominout vše stvoření.

Vězte pak, že Bůh miluje duši tak mocně, až divem. Kdo by Bohu upřel milovat duši, vzal by mu jeho život a jeho podstatu, nebo by zabil Boha, kdyby se něco takového dalo říci, poněvadž ta láska, kterou Bůh miluje duši, je jeho život a ze stejné lásky vzkvétá Svatý Duch a tatáž láska je Svatý Duch A když Bůh duši tak mocně miluje, musí být duše něco velikého.

Jeden mistr praví v knize o duši, že není prostředku, jímž bychom mohli na nebi vidět mouchu nebo mravence. A říkal pravdu., poněvadž soudí, že mezi okem a nebem jsou oheň a vzduch a jiné věci. A jiný mistr říká, že mé oko nemůže vidět bez prostředí. A mají oba pravdu.

První říká, že není prostředku, aby oko rozpoznalo na nebi mravence, a soudí správně. Kdyby totiž nebylo žádného prostřednictví mezi Bohem a duší, hned by spatřil Boha, poněvadž Bůh nemá žádný prostředek; nemá vůbec střed ani části. A kdyby byla duše zcela vysvlečena a zbavena všech prostředků, odhalil by se jí i Bůh a zcela by se jí vydal. Jen proto, že se duše neodhalí a nezbaví všech prostředků, buďtež si jakkoli nepatrné, proto neuzří Boha. A kdyby bylo mezi láskou a duší něco jen na vlas širokého, nedošlo by k pravému spojení. A když to platí o tělesných věcech, mnohem více ještě o duchovních. Boethius píše, že pokud chceš poznat čirou pravdu, musíš odložit radost a strast, strach i důvěru nebo naději. Radost a starost jsou prostředky, a tak i bázeň i důvěra; všechno jsou to prostředky. Pokud od nich neodhlédneš a neodhlédneš i od sebe sama, neuvidíš Boha.

A ten druhý mistr říká, že kdyby nebylo prostředí, mé oko by nic nevidělo. Když si položím ruku na oko, nevidím ji. Ale když ji vztáhnu před sebe, hned ji vidím. To je hrubostí, která je ruce vlastní. Ona se musí nejprve prostřednictvím vzduchu a světla pročistit a zmenšit a pak může být co obraz přenesena do mého oka. Také je to vidět na zrcadle: Když ho pozdvihneš před sebe, objeví se v zrcadle tvůj obraz. Oko i duše jsou takovými zrcadly, v nichž se objeví vše, co se jim představí. Proto ruku ani kámen vlastně nikdy nevidí – vidím jejich obrazy. Ale nikdy nevidím jeden obraz v jiném nebo v prostředí; ba spíše vidím bezprostředně a bez představy, poněvadž obraz je právě ten prostředek a žádný jiný a to je tak proto: obraz totiž nemá obraz a běh nemá běh, spíše pobízí k běhu; a velikost je bez míry, to spíše ona dělá velikým. A tak je také obraz nezávislý na obrazu, poněvadž se neshlíží v jiném obraze. A věčné Slovo je samo prostředek i obraz, kdyžtě je bez obrazu a bez prostředku; [to] aby duše ve věčném slově uchopila Boha a poznala ho bezprostředně a bez obrazu.

V duši je jedna síla, říká se jí rozumnost. A ta, jakmile si uvědomí a okusí Boha, má pět vlastností. První je, že se odděluje od zde a teď. Druhá, že není ničemu podobna. Třetí, že je čirá a nesmíšená. Čtvrtá, že hledá a působí dovnitř, do sama sebe. Pátá, že je obrazem.

První: odděluje se od zde a teď. Zde a tady znamená jednoduše místo a čas. Ale je to nejmenší [míra] času; neexistuje [v ní žádný další] díl nebo částka času; je pouze příchutí časovosti, pólem a koncem času. Ale jakkoli je maličké, musí pryč; vše co se dotýká časnosti, nebo v čem je příchuť času, musí vše pryč. Druhé: odděluje se od „zde“. Jak jsem již řekl, „zde“ znamená místo. Místo, na němž stojím, je docela malé[1] ale jakkoli je malé, musí také pryč, má-li člověk vidět Boha.

Druhé, že není ničemu podobna. Jeden mistr říká, že Bůh je bytí, jemuž není nic podobno, ani se mu nemůže nic postavit na roveň. a svatý Jan říká, že se budeme nazývat božími dětmi. Jak to, že tedy onen mistr říká, že je Bůh bytost, jíž není nic podobno? To je třeba chápat takto: V tom, že tato síla není ničemu podobna, se podobá Bohu. Právě tak, jako Bůh není ničemu podoben, ani tato síla není ničemu podobna. Věze, že veškeré stvoření sim přirozeně žádá a usiluje o to, být podobné Bohu. Nebesa by se nikdy nedala do pohybu, kdyby přirozeně neusilovala o to být podobná Bohu. Kdyby Bůh nebyl ve všem, přirozenost by sama nic nedělala ani by po ničem netoužila, neboť – ať je ti to milé či ne, ať to víš či neví – přirozenost ve svém nejskrytějším nitru hledá a intenduje Boha. Nikdy by člověk nežíznil po nápoji, ani by po ničem netoužil, kdyby v něm nebylo cosi božského. Přirozenost by se nikdy nezaměřila na jídlo a pití, ani na oděv nebo obydlí, ani na nic jiného, kdyby v ní nebylo Boha; tajně hledá a honí se a shání, jen aby našla v sobě Boha.

Třetí, že je čirá a nesmíšená. V Boží přirozenosti je, že nestrpí žádné příměsi ani smíšení a tak i tato síla se s ničím nesměšuje; není v ní nic cizího, ani do ní nemůže nic cizího vstoupit. Kdybych řekl krásnému člověku, že je bledý nebo černý, nečinil bych mu po právu. Duše má být svou, zcela bez příměsi. Kdyby mi někdo něco připjal na kápi, nebo mi do ní něco strčil, pak každý, kdo by si tu kápi oblékl, by to nesl s sebou, a kamkoli bych šel, tam by to šlo se mnou. Co se zasévá do ducha, nebo se k duchu přimkne, kdokoli se tím oděje, oděje se tím zároveň v ducha. Člověk, jenž se o nic nezasazuje a na ničem nelpí, ten by se nepohnul, ani kdyby se postavily na hlavu nebe i země, poněvadž na ničem nelpí a nic nelpí na něm.

Čtvrté, že hledá a působí dovnitř, do sama sebe. Boží podstata je taková, že všude sídlí uvnitř, v tom nejskrytějším nitru. Proto intelektuální duše hledá vždy směrem dovnitř. Ale vůle se obrací ven, k tomu, co miluje. Takže když ke mně přijde přítel, má vůle a láska se vyřinou ven k němu a to jim stačí. Ale svatý Pavel říká: „Budeme znát Boha, jak jsme Bohem poznáváni.“ A svatý Jan říká: „Poznáme Boha takového, jaký jest. Jestliže se mám obarvit, pak musím na sobě mít něco, co barvu přijme. Nikdy bych se nemohl nijak zbarvit, kdybych na sobě neměl něco z přirozenosti barvy. A Boha nemohu nikdy poznat, než tak, jak Bůh sám v sebe pohlíží. O tom mluví svatý Pavel: „Bůh přebývá ve světle, jež je nepřístupné.“ Ale nikdo ať z toho neklesá na mysli! Jsme sice na cestě a snažíme se přistoupit – a to je tak dobře; ale je to vzdálenější od pravdy, neboť to není Bůh.

A páté: je obrazem. A to s pilností zaznamenejte a dobře to u sebe podržte – v tom totiž máte celé kázání najednou: Vzor a obraz jsou totiž jedno a tak vzájemně propojené, že mezi nimi nezaznamenáváme žádný rozdíl. Oheň sice pojímáme bez tepla a teplo bez ohně. Slunce je myslitelné bez světla a světlo bez slunce. Ale mezi vzorem a obrazem nedokážeme vnímat žádný rozdíl. A ještě více pravím: Ani Bůh ve své všemoci mezi nimi nemůže nahlédnout žádný rozdíl, poněvadž oba se současně rodí i umírají. Když mi umře otec, neumřu proto ještě já. Ale když umře, nedá se již říci: Je to jeho syn“, spíše řekneme: „byl to jeho syn.“ Když nabílíme stěnu, svojí bělostí se podobá všemu bílému. Ale když ji někdo začerní, je pro vše bílé mrtva. A hleďte, tak je tomu i zde: když zahyne obraz, jenž jest utvořen podle Boha, pomine i jeho božský předobraz.

Ještě řeknu jedno slovo – Vy pak, dvě nebo tři![2] Dávejte dobrý pozor! Rozum (intelekt) nazírá dovnitř a proniká všechny záhyby božství; pojímá a uchopuje Syna [přímo] v srdci Otcově a v [jeho] podstatě a pojímá ho jako svůj základ a svoji podstatu. Rozumnost proniká dovnitř: jí nepostačí dobrota, ani moudrost, ani pravda, ani Bůh sám. Jistě, vpravdě pravdoucí se nespokojí Bohem ani tak málo jako kamenem nebo stromem. Nikdy nespočine: proniká až v samu podstatu, z níž vzniká dobrota a pravda a chápe se jí in principio, v počátku, z něhož dobrota a pravda vycházejí, dříve než nabude nějakého jména a než se zrodí, v mnohem vyšší podstatu, než jsou dobrota a moudrost. Ba, její sestře vůli dostačí Bůh v jeho dobrotě. Ale rozumnost toto vše odděluje a vchází dovnitř a proniká ke kořenům, kde prýští Syn a vzkvétá Duch.

Abychom to pochopili a navěky blaženi byli, k tomu nám pomoz Otec, Syn a Svatý Duch. Amen.