Populi
eius qui in te est, misereberis
(kázání
na středu podzimního kvatémbru, Q7)
Prorok říká: „Pane, smiluj se nad lidem, jenž je v tobě.“ a náš Pán odpovídá: „Vše, co je nakaženo, uzdravím a budu to rád milovat.“ Vybírám to slovo, [jež se týká toho], jak farizueus toužil jíst společně s Pánem, a Pán řekl ženě: vade in pace, jdi v pokoji. Z pokoje pochází pokoj, a to je dobré a chvályhodné, ale je to nedostatečné. Měli bychom chodit v pokoji, neměli bychom počínat v pokoji. Bůh chce říci, že máme být upevněni a ukotveni v míru a také skončit v pokoji. Náš Pán řekl: „Jen ve mně máte pokoj.“ Opravdu – nakolik v Bohu, natolik v pokoji. Cokoli je v Bohu, má pokoj; cokoli je mimo Boha, má nepokoj. Svatý Jan říká: „Vše, co se zrodilo z Boha, přemáhá svět.“ Co je zrozeno z Boha, vyhledává pokoj a spěchá k pokoji. Proto řekl: vade in pace, jdi v pokoji. Člověk, který je na cestě a v neustálém spěchu a přitom v pokoji, to je nebeský člověk. Nebe také stále obíhá dokola a v tomto svém běhu nalézá pokoj a spočinutí.
A teď hleďte: Farizej chtěl, aby s ním Ježíš pojedl. Jídlo, které požívám, se sjednocuje s mým tělem, jako je mé tělo sjednoceno s duší. A tělo s duší jsou sjednoceny v podstatě, nikoli jen v účinku, jako duše, která se sjednocuje s okem v jeho činnosti, to jest, když vidí. A tak pokrm, který jím, je bytostně sjednocen s mojí přirozeností, nejen v účinku a představuje veliké sjednocení, kterým budem účastni Boha v jeho podstatě, ne v jeho účinku. Proto prosil farizej našeho Pána, aby s ním jedl. „Farizeus“ znamená někoho, kdo je oddělený a nezná cíl. Co náleží duši, má být úplně odpoutáno. Čím jsou [její] síly vznešenější, tím více se odputávají. Některé síly [duše] jsou natolik povzneseny nad tělo a tak odděleny, že se zcela oddělí a odpadnou. Jedn mistr řekl pěkný výrok: co se někoho dotýká tělesně, nikdy nevejde dovnitř.
Za druhé, aby byl člověk odpoután, usebrán a uzavřen v nitru. Odtud se poučme, že i neučený člověk se svojí láskou a touhou, může nabýt umění a učit.
Třetí význam je, že člověk nemá konce, není nijak uzavřen a na ničem neulpívá, a je tak ukotven v pokoji, že vůbec nic neví o nějakém nepokoji; tak je celou svojí silou upevněn v Bohu člověk, jenž je zcela odpután. Proto prorok řekl: „Pane svého lidu, smiluj se nad ním“.
Jeden mistr pověděl, že to nejvyšší, co kdy Bůh vykonal vůči stvoření, je milosrdenství. I to nejtajnější a nejskrytější, i to, co vykonal pro anděly, překonává milosrdenství; v milosrdenství, jak je samo v sobě a jak je v Bohu. Prvotinou všeho, co Bůh koná, je milosrdenství; ne když se odpuštejí člvoěku hříchy, ani když se slitovává jeden člověk nad jiným, nýbrž chce říci: milosrdenství je nejvyšším Božím skutkem. Jeden mistr praví, že milosrdenství je Bohu tak blízké a ve velice úzkém vztahu k němu, že [i když] jen pravda, bohatství a dobrota mohou být určením božím, přesto toto ho označuje více nežli jiné. Nejvyšším dílem božím je milosrdenství a to znamená, že Bůh duši uvádí v to nejvyšší a nejčistší, co jen může přijmout; do šíře a nezměrné mořské hloubky; tak působí milosrdenství. Proto řekl prorok: : „Pane svého lidu, smiluj se nad ním“.
A co z lidu je v Bohu? Svatý Jan říká: „Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm. Láska nesjednocuje, v žádném přpadě! Co je sjednoceno, pevně drží pohromadě a je dohromady svázáno. Láska sjednocuje v účinku, nikoli v podstatě. Nejlepší mistři říkají, že rozumnost Boha zcela vyděluje a odhaluje, jaký je sám ve své čiré podstatě. Poznání proniká pravdou i dobrotou dospívá k čiré podstatě bytí a pojímá Boha v jeho nahotě, jež je beze jména. A já říkám: ani láska ani poznání nesjednocuje. Láska bere Boha v jeho dobrotě; a kdyby Bohu bylo odňato jméno „dobrý“, už by ho nepoznala. Láska pojímá Boha v zahalení jeho šatu. To intelekt nečiní: intelekt pojímá Boha v jeho poznatelnosti; a ježto se Bůh nedá nikdy poznat, tedy v jeho bezednosti. A já říkám, že nad tímto obojím, nad poznáním i láskou, je milosrdenství; milosrdenství boží působí v tom nejvyšším a nejčistším, co může Bůh učinit.
Jeden mistr pravil pěknou věc, že totiž v duši je cosi skrytého a tajného, co je mnohem výše, nežli odkud prýští síly rozumnosti a vůle. Svatý Augustin říká, že se nedá vyjádřit, jak se rodí v provotním zrodu Syn z Otce, a přesto je ještě cosi mnohem skrytějšího a vyššího, nežli onen prvotní zrod, v němž se rodí rozumnost a vůle. Jeden mistr, který nejlépe pojednal o duši, řekl, že žádné lidské umění nikdy nedospěje k tomu, čím je duše ve své podstatě. Aby se to dokázalo vyslovit, je k tomu potřeba naspřirozeného umění. Když duševní síly účinkují, nevíme o tom; víme o tom jen malinko. Ale co je duše ve své podstatě, to nikdo neví. Má-lůi o tom co zvědět, musí se tak stát nadpřirozeně, z milosti; takový je účinek milosrdenství Božího. Amen.