Quasi stella
matutina
(kázání na den sv. Augustina, Q9)
Jako jitřenka v mlhách a jako úplněk ve svůj den a jako zář sluneční – tak tento zazářil ve chrámu božím.
Vezměme nejdřív to poslední slovo: „chrám Boží“. Co je Bůh a co je boží chrám?
Sešlo se čtyřiadvacet mistrů a chtěli říci, co je Bůh. Sešli se a každý přednesl svůj výrok, z nichž vybírám jen dva nebo tři. Jeden pravil: Bůh je cosi, oproti čemu není ničím vše proměnlivé a pomíjivé a i vše, co má [skutečné] bytí, je před ním maličké. Další řekl: Bůh je něco, co je nutně nad [veškerým] bytím, co samo v sobě nemá ničeho zapotřebí a co [naopak] vše potřebuje. Třetí řekl: „Bůh je intelekt, jenž žije svým poznáním.“
Ponechám [stranou] prvního a třetího a promluvím o tom druhém [výroku], že [totiž] Bůh je nutně nade vším bytím. Co má bytí, místo či čas se Boha netýká, on je nad tím[vším]. Bůh je ve všem stvoření, jež má bytí, ale přesto je nad ním. Stejně jako je ve všem, tak je i nade vším: Co [totiž] v mnoha věcech zůstává jedno, musí být také nad nimi. Někteří mistři soudí, že je duše jenom v srdci. Ale tak to není – v tom se zmýlili i velicí mistři. Duše je celistvě a nerozděleně úplná v noze, jako v oku a v každém údu. Když vezmu nějakou částku času, je obsažena v dnešku nebo ve včerejšku. Když si však zvolím teď, to v sobě obsáhne veškeren čas. [Okamžik onoho] teď, v němž Bůh stvořil svět, je právě tak tímto časem, tím teď, v němž nyní mluvím; a poslední den je právě tak tímto teď jako včerejší den.
Jeden učitel praví, že Bůh je cosi, co působí samo v sobě nerozděleně ve věčnosti, co nepotřebuje žádného přispění ani nástroje, co spočívá samo v sobě, nepotřebuje vůbec ničeho, ale vše potřebuje je a k čemu se všechno vztahuje jako ke svému poslednímu cíli. Ten cíl pak nemá žádný způsob, přerůstá a přesahuje veškerý způsob. Svatý Bernard říká, že milovat Boha, znamená milovat ho bez způsobu. Lékař, jenž chce uzdravit nemocného, nemá žádný způsob, jak nemocného uzdravit; má však způsob, jehož prostřednictvím nemocného uzdraví, jak se skutečně uzdraví, to nemá žádný způsob. Je zdravý, podle toho, jak to dokáže. A jak máme milovat Boha, to také nemá způsob; milujme ho, jak dokážeme – to jest bez způsobu.
Jakákoli věc působí v rámci [výměru] svého bytí, nic nemůže působit nad tento rámec. Oheň nemůže působit jinak, než na dřevo. Bůh působí všeobecně nad tento rámec [výměru] bytí, všude, kam se pohne, působí [i] v nebytí: [vždyť] ještě než se stalo bytím, působil [v něm] Bůh; on způsobil bytí tam, kde žádného nebylo.
Velcí mistři říkají, že Bůh je čiré bytí. Je tam povznesen nad bytí jako nejvyšší anděl nad mouchou. Ale já říkám, že to není správné, aby se Bůh nazýval bytím, to je jako bych nazýval slunce bledým nebo černým. Bůh není žádné [konkrétní] to či ono. A jeden mistr říká, že kdo si myslí, že poznal Boha jako něco, nepoznal nic. Když však říkám, že Bůh není bytím a je nad bytím, tím neříkám, že bych mu bytí upíral, spíše ho nad ně vyvyšuji. Když přidám měď do zlata, je tam, ale je tam vyšším způsobem než sama v sobě. Svatý Augustin říká: „Bůh je moudrý nad veškerou moudrost, dobrý bez dobra, mocný bez moci.
Současní mistři na škole přednášejí, že je veškeré bytí rozděleno na desaterý způsob, ale tyto Bohu zcela upírají. Tyto způsoby – žádný z těchto způsobů – se Boha netýkají a on je nepostrádá. První z nich, který má nejblíže k bytí a jehož se veškeré bytí účastní, se nazývá substance, a poslední[z nich], který je v bytí nejméně účasten, je vztah, a ten v Bohu znamená to největší, co má většina stvoření – podobenství Boha. Nejvyšší anděl i duše i moucha nesou podobu Boha. Bůh není bytí ani dobro. Dobro spočívá na bytí a nepřesahuje ho; kdyby nebylo bytí, nebylo by ani dobra – bytí je čistší [pojem] než dobro. Bůh není dobrý, lepší ani nejlepší. Kdy by říkal, že je Bůh dobrý, činil by mu bezpráví, [asi tak] jako by nazýval slunce černým.
Ale Bůh říká: Nikdo není dobrý, než jenom Bůh. Co je to [být] dobrý? Dobré je, co se rozdává. O člověku řekneme, že je dobrý, když je štědrý a prospěšný [druhým]. Proto jeden pohanský mistr říká, že poustevník není dobrý ani špatný, poněvadž se nerozdává a [nikomu] neprospívá. Ale Bůh je ten nejspolečnější všem. Nic se nemůže rozdávat ze své [vlastní moci], poněvadž stvoření neexistuje samo od sebe. Co rozdává, má od něčeho jiného. Také nedává sama sebe. Slunce poskytuje svoji záři, ale zůstává ve stejném stavu; oheň dává své teplo, ale zůstává ohněm; Bůh však rozdává své, to co je jeho vlastní, co je on sám, a ve všech darech, jež rozdává, dává nejprve sebe. Bůh se ve svých darech sám rozdává natolik, nakolik je to možné proto toho, kdo ho chce přijmout. Svatý Jakub říká: „Všechny dobré dary jsou shůry a pocházejí od Otce světel.“