Qui manet in me et ego in eo, hic
fert fructum multum
(kázání na svátek Apoštolů, S97)
Qui manet in me et ego in eo, hic fert fructum multum. Kristus praví: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, přinese mnohé ovoce.“
Tato slova se dělí na tři [části]. První je: “kdo ve mně zůstává či přebývá”, druhá: “a já v něm”, a třetí ”ponese velké ovoce”.
O prvním říká svatý Pavel: “Váš život je s Kristem skryt v Bohu“, tedy názorněji: Pokud jste s ním [byli] mrtví a s ním vstali z mrtvých, je váš život s Kristem skryt v nebeském Otci.
Prozkoumejme, kteří jsou ti lidé, kdo takto přebývají v Bohu.
Jedním znakem těch lidí je, že jsou horoucí, že je nezatěžuje žádná lenost ani nechuť ani jiné překážky, aby činili díla boží. Víme, že prýštící voda nezamrzne. To je tím, že tuto vodu táhne ze základů hor až na jejich vrchol slunce, a to ji také nakonec vytáhne z hory ven, takže vytéká ven. A protože to působí žár [slunce], je ve svém zřídle teplá a živá. A čím dále uplývá [od zdroje], tím je chladnější a znečistěnější. A tak je tomu i s člověkem: čím je dále od Boha, tím je křehčí, chladnější a nepříjemnější. Ambrož učí v jedné knize, jež se nazývá „O útěku před radostmi světa a jejich podobami“….<, že kdo chce být spasen> má hledat Boha u Boha. Člověk je nízko a Bůh je vysoko. Proto se musí člověk povznést nad svět k božské lásce; láska pak pronikne k Bohu a uvede duši k Bohu a v Bohu jí zjeví vše. Nakolik duše dokáže rozumět a chápat, natolik ji povznese síla lásky na výšiny, tedy k Bohu – to je k dobrotě, a s dobrotou vyplyne spolu s Bohem ke všem božským dílům; v dobrotě učinil Bůh nebe i zemi. Proto také náš Pán říká: „kdo najde věrného a moudrého služebníka, jenž je tak věrný, že nevyhledává svůj prospěch, ale jen boží?“ Kdo vytrvá jako služebník ve službě povolné pokory, tomu zaslíbím vše, co je v Bohu a postarám se, aby to skutečně onen člověk dostal.
Druhé je, že náš Pán říká: „kdo přebývá ve mně a já v něm“. Svatý Bernard míní, že je mnohem větší [div], že je Bůh v nás, nežli, že my jsme v Bohu. Že do nás Bůh pronikne svou bytostí, žije a působí v nás, znamená, že duše svůj život vloží do Boha, uspořádá podle Boha, podle věčnosti a neproměnnosti boží, a také žije a působí podle toho, jak Bůh v ní určuje.
Ale já tomu přičítám ještě třetí význam, že je Bůh zcela bytím a životem duše a ona nemá ve svých činech a hnutích zalíbení v ničem než v Bohu. Jistá známka toho je, že Bůh přebývá v duši tak, že je klidná. Dím, že Bůh veškerým svým konáním nesměřuje k ničemu než ke klidu; proto mu duše také nemůže připravit nic milejšího, nežli klidné spočinutí. Duše se mu také ničím nemůže více připodobnit nežli spočinutím, že se bude udržovat v klidné vyrovnanosti.
Třetí je, že náš Pán praví: „Kdo přebývá ve mně a já v něm, přinese mnohé ovoce.“ Kdybych nyní chtěl říci, co je tím ovocem, to neumím; ale i když to nevím přesto to vím. Jeden učitel praví: Kdo poznává Boha natolik, že je pro vše stvořené nepostižitelný, poznává Boha nejvíce. A kdo poznává jasně, že se Bůh nedá poznat, poznává Boha úplně. A tak také nemůže nikdo plně poznat ono ovoce, jež Bůh zaslíbil, nežli podle oněch znaků.
Šestero znamení se dá na nich rozeznat:
První [je], že duše klesá pod svými nepravostmi, jako se hroutí staré stavení, když se jím zatřese; to je znamení toho, že je potřeba začít stavět znova; pokud ten, kdo ho rozvalil, má [potřebné] městiště a prostředky. Tak se duše se všemi svými schopnostmi vydá zcela Bohu pro jeho působení.
Druhé znamení je, že v duši povstává pravá ctnost, když je následují vytrvalost, jistota, svoboda a sebevědomí.
Třetím znamením je, že se v srdci mocně uchycují kořeny božských věcí, takže člověk zažívá, že mu nic nepřináší zalíbení ani radost, než božské věci.
Čtvrtým znamením je, že vše usychá vše hříšné a nedokonalé, a že se napájí a zelená vše, co je z milosti.
Pátým znamením je, že jsou všechny schopnosti duše osvíceny, že [na nich] nezůstává ani stopa poskvrny hříchu a nevědomosti, a duše se stává zcela světlem. Ale božské světlo nevniká do duše [jako] otevřenými dveřmi, ale tajně a zahaleně, že by duše věděla, kdy Bůh přichází nebo se od ní vzdaluje. Tak to učinil Bůh ve své dobrotě, že svoji přítomnost tak skryl a utajil. Kdyby Bůh vstoupil do duše otevřeně, nesnesla by to, musela by se láskou a radostí rozplynout a zaniknout. A kdyby se od ní zjevně vzdálil, také by to nesnesla, bolestí by se musela ještě více rozplynout a zemřít, neboť božské světlo a rozkoš mají tak ohromnou moc, že je duše nedokáže unést a strpět, pokud nejsou odraženy, jako nedokáže oko snést světlo slunce, pokud není obklopeno vzduchem.
Šestým znamením je, že vše, co bylo v duši a v lásce poničené a vychladlé, se shromažďuje v Bohu a je zcela spáleno žárem božské lásky.