Náš Pán říká: Kdo chce ke mně přijít, zdvihniž svůj kříž dobrovolného utrpení, opusť sama sebe a následuj mne.
Vše ze své přirozené podstaty chce [dospět] k Bohu, vše svým vlastním způsobem: oheň se dere vzhůru, země…. padá, a podobně hledá každé stvoření své místo, jak to Bůh určil.
O tom mluví Origenés: člověk se odříká sama sebe, opouští hříšné věci i svár, který na nich lpí, a uchyluje se k údělu, jenž mu [právem] připadá, zdvihá tak svůj kříž v dobrovolném utrpení a cvičí se ve skutcích ctnosti. Na to později naráží Basilius, [totiž, že] svatý říká: Který člověk zanechá věcí, jež jsou mu na překážku a jsou nižší než on a nejsou Bohem, opustil sama sebe. [Také] o tom mluví Augustin v knize, jež se zabývá duší – že je vznešenější, silnější a větší než tvorstvo a je z těchto věcí Bohu nejpodobnější. Kromě andělů, kteří jsou svou podstatou vznešenější, že jako prvotiny vytryskli a vyprýštili z božího ducha a mají na něm podíl. To duše nemá – musí se vylít do těla.
Proto budou moudře hovořit někteří lidé [takto]: Jestliže Bůh je jednotný a nesložený, proč neutvořil všechno toto také tak jednotné, jako anděly. Ale to nemůže být, říkají mistři; jednotlivý tvor nemůže odkazovat na Boha, nežli jen maličko. Proto stvořil rozmanité tvory, aby každý zobrazoval Boha a poukazoval na něj; ale nemohou ho zpodobovat více, nežli jako mořská kapka zpodobuje moře. Přesto zpodobuje jedna mořská kapka vpravdě celý svět lépe, nežli veškeré tvorstvo dokáže zpodobit Boha, neboť z kapky se dá udělat moře, ale ani s pomocí všech tvorů nemůžeme dospět k tomu, abychom uchopili Boha.
O tom hovoří svatý Řehoř: Pro duši, jíž se zjevil Bůh, takže ho částečně poznává, je veškeré stvoření nedostatečné anebo úplně ničím.
Pro třetí případ platí zcela toto slovo [Jana] Zlatoústého: Že [totiž] člověk, který trpí taková muka, zapřel sám sebe. Náš Pán řekl Mojžíšovi: „Ke mně nemůže přijít nikdo živoucí.“ A proto [Jan] Zlatoústý říká: „Mám-li se stát něčím jiným, nežli jsem, musím opustit to, co jsem. A to se musí stát pokorou, ježto svatý Řehoř říká, že nic člověka tak neznicotní jako pokora. Hezky se to ukazuje na Mojžíšovi, když sehnal své ovce do údolí, kde si chtěl odpočinout. A tam uviděl planout keř, ale neshořet, a řekl: „Půjdu a podívám se na ten div.“ A tu na něj náš Pán promluvil:“Stůj, Mojžíši a nechoď dále. Zuj si obuv s nohou.“ nohy označují touhy duše. A ty mají být prosté a zbavené všeho pomíjivého a smrtelného, aby se duše našemu Pánu zcela vydala. Jeden světe říká, že když se duše pozdvihne neočištěna a chce se darovat našemu Pánu, bude znovu sražena dolů a upadne do horších věcí. Jako by nemocné oko chtělo pohlédnout do slunce, tak bude ještě oslepenější a bědnější…
/konec/