(kázání na neděli po Epifánii, S90)
V evangeliu se praví, že Kristus seděl v chrámu a učil.
Že seděl, znamená klid. Když někdo sedí, je lépe připraven přednášek čirou nauku, nežli když jde nebo stojí. Sedění znamená klid, stání námahu, chození nestálost. Proto pokud duše sedí, znamená to, [že je] v silné pokoře [a staví se] níže než vše [ostatní] stvoření. Tak dojde pokojného spočinutí. Mír získá ze světla [a] světlo jí bude dáno v tichosti, v níž spočívá a přebývá.
Totéž říká i Albert, že je to důvod [toho], že učitelé sedí, když mají učit [nějakým] uměním. Když někdo leží, tomu stoupá do mozku hrubý duch, to jest hustá krev a zatemňuje chápání. Když ale člověk sedí, klesne hustá krev a k mozku pronikne lehčí, světlý duch. A tak se také projasní paměť.
Proto Kristu v chrámě – to je v duši – seděl.
Další kus je [to], že učil. Čemu učí? Učí náš intelekt, jak má pracovat. Neboť kdokoli a cokoli učí, učí podle toho, čím sám nebo samo je. Jestliže je tedy Kristus [duch a] intelekt, učí nás chápání.
Kristus měl čtveré poznání a moudrost.
První bylo božské. Tím poznával, co obsahuje božská prozřetelnost: Ne jen to, co je a bude, ale i vše to, co by Bůh mohl, kdyby chtěl. Tímto umění pronikal a nahlížel do lidských srdcí a veškeré božské skutky konal pomocí tohoto umění. To dokázal Kristus svým božským uměním.
Druhé bylo stvořené, a to to, jež bylo jeho duši vštípeno, když byla stvořena, a [i to] je nadpřirozené. Proto byl účastný Boha a vykazoval ho ve svém bytí. Toto jeho poznání se nezmenšovalo ani nezvětšovalo a díky jemu poznával vše, co kdy Bůh stvořil a co ještě stvoří; ale ne [to], co se týká jeho nekonečnosti, to [takto] nepoznával. Toto světlo je stvořené, ale přesto pro jeho duši nadpřirozené.
Třetí [je to], jež měl [společné] s anděly, kteří pomocí něho mají obraz všeho a ponětí o všem. Svatý Dionýsius říká, že když Bůh stvořil anděly, poskytl jim obrazy všech věcí – a ty mají přirozeně. A právě tak měla Kristova duše přirozeně [v sobě] obrazy všeho, co jí dal, zatímco on sám takovým obrazem není; tak jako pečeť otiskuje svoji podobu do vosku a přece jím není. Ani toto jeho poznání se nezmenšovalo ani nezvětšovalo, a pomocí něj dokázal chápat veškeré dění, jež se již stalo, ale ne to, co se teprve stane, jako ani andělé neznají budoucí věci, pokud jim to není zjeveno. Přirozeně [takové poznání] nemají.
Čtvrtý [typ poznání], který měl, byly smysly. Neboť čehokoli se smysly zmocní vně, to se v duchu přenáší a mění v obraz a obraznost [a tyto obrazy] formují intuici pro pochopení. A [toto poznání] u něj rostlo, jako u nás. Mistr Tomáš říká, že jeho smyslové schopnosti [postupně] sílily.
A teď se podívejme, čemu nás učí v těchto [čtyřech typech] poznání.
První schopností, božskou, [tou] z níž povstalo vše, nás učí, že se máme vracet vše podřídit jeho prapůvodu. To se děje u člověka, u něhož se soustředí vjedno veškerá rozmanitost a všechno tělesné, a pozdvihne to k Bohu, ke svému prapůvodci. A když člověk dospěje k tomu, že je [takto] sjednocen s Bohem, věnuje se především vážným věcem. O tom hovoří svatý Bernard: „Pane, co je člověk, že sis ho tak zamiloval? – Je zbožím, ve kterém se shromažďují rozmanité věci v jednotu.“ Tomu nás učí svými božskými schopnostmi.
A čemu nás učí svojí nadpřirozenou schopností? Tou nás učí pominout vše, co je přirozené.
Za prvé máme odstoupit od svých přirozených smyslů, domnění a smyšlenek. A teď jdi dále, ty vznešená duše, obuj si sedmimílové boty, to je pochopení a lásku. V těch překonáš vše, čeho můžeš dosáhnout svým úsilím i vlastní úsudek, tři hierarchie i světlo, jež tě sílí a vrhneš se [přímo] do božího srdce, to je do jeho skrytosti. Tam budeš skryt před celým tvorstvem. To nás učí svými nadpřirozenými schopnostmi. Proto říká svatý Pavel: „Jste mrtvi a váš život je skrytý s Kristem v Bohu.“
A čemu nás učí svými přirozenými schopnostmi, které sdílí s anděly, kteří v sobě nesou obraz všeho. I duše má možnost vše takto pochopit. Proto by měla přebývat sama u sebe, neboť pravda pochází zevnitř ne zevně. O tom říká svatý Augustin: „Ó Pane, kolik je jen těch, kdo vycházejí ven ze sebe hledat pravdu, a nikdy nenahlédli sama do sebe? Proto nenalezli pravdu, neboť Bůh je nejvnitřnější niterností duše. To nás učí svými přirozenými schopnostmi.
A čemu nás učí svými rostoucími schopnostmi? Tomu, jak máme spořádat svého vnějšího člověka. Řádu se dosahuje zkouškou, [když] člověk [cvičí] sám sebe. A jestliže člověk pozná sama sebe, je to lepší než poznání všeho [ostatního]stvořeného.
„Kristus je učil.“ Koho učil? Prosté. A kdo je vpravdě prostý? To je ten, kdo nikoho ničím nikdy nezarmoutí ani neošálí a také nemůže být nikým ošálen. To jsou vpravdě prostí [lidé]
K pravé prostotě nám pomoz Bůh. Amen