Surrexit autem Saulus de terra, apertisque oculis nihil videbat
(Kázání na den Obrácení sv.Pavla, Q71)
Slovo, které jsem právě latinsky ocitoval, zapsal svatý Lukáš in actibus o svatém Pavlu, znamená toto: Pavel vstal se země, a otevřenýma očima nic neviděl.
Mně se jeví, že má tento výrok čtverý smysl. Jeden je, že vstal se země a otevřenýma očima viděl nic, a tím ničím byl Bůh, neboť když spatřil Boha, znamená to, že spatřil nic. Druhý význam: Když povstal, neviděl nic než Boha. Třetí [význam]: ve všem nespatřoval nic než Boha. Čtvrtý [význam]: Když spatřil Boha, prohlédl všechno [ostatní] jako nicotu.
A před tímto [místem sv.Lukáš] mluvil o tom, jak náhle přišlo světlo s nebe a porazilo ho na zem. A všimněme si, že říká, že světlo přišlo z nebe. Nejlepší naši mistři říkají, že nebe má světlo v sobě, a přesto nesvítí. Slunce má v sobě světlo a svítí. Hvězdy mají také světlo, jakkoli k nim přichází [odjinud]. A naši nejlepší učitelé praví, že oheň ve své prosté podstatě a přirozené čirosti, [tedy] ve svém nejvyšším stavu, vůbec nezáří. Jeho povaha je tak čirá, že ho žádné oko nijakým způsobem nemůže postřehnout. Je tak minuciózní a pro oko nezvyklý, že kdyby se nacházel tady dole, nedalo by se k němu pozdvihnout zrak. Ale můžeme ho dobře pozorovat na [nějaké další] cizí [a vzdálené] věci, neboť [tam už] není sobě vlastní, jako [by byl] na dřevě nebo na uhlí.
A u světla [z] nebes, zakoušíme světlo, kterým je Bůh, takové, jehož nemůže dosáhnout žádný člověk. O něm píše svatý Pavel, že Bůh přebývá ve světle, kam nikdo nemůže přijít. [Doslova] říká: Bůh je nedostupné světlo.“ K Bohu neexistuje přístup. Kdo se povznáší, roste v milosti a osvícenosti, nikdy k Bohu nedospěl. Bůh není žádné vzrůstající světlo; růstem ve světle se mu [pouze] blížíme. [Ale ani díky] takovému růstu, Boha nespatříme. Dá-li se Bůh spatřit, pak je to ve světle, jímž je on sám. A jeden učitel říká, že v Bohu není nic menšího ani většího ani žádné to nebo to. Dokud k němu přicházíme, nepřijdeme k němu.
A praví [se tam], že ho ozářilo světlo s nebes. Tím [se] míní: cokoli v jeho duši bylo něčím [věcně konkrétním], bylo zachváceno. Jeden mistr praví, že v tomto světle poskočí [výše] všechny schopnosti duše a povznesou se i vnější smysly – ty, pomocí nichž vidíme a slyšíme – jakož i vnitřní smysl, který nazýváme myšlením, [že] je až podivuhodné, jak jsou rozšířené a prohloubené, takže mohu myslit [třeba] na to, co je za mořem, [stejně] jako [na to, co je] tady u mne. A nad myšlením je intelekt, který pořád hledá. Ten slídí všude a číhá zde a tam, přibývá a ubývá. Ale nad hledajícím intelektem je ještě jiný intelekt, který nehledá, ale spočívá v čirém nesloženém bytí, jež se uchopuje pomocí světla. A říkám, že v tomto světle se pozvedají veškeré duševní schopnosti a ty pak přeskakují až k myšlení, a nikdo neví, jak je ono vyvýšené a bezedné, než Bůh a duše [sama].
Naši učitelé praví – a je to přetěžká otázka, že andělé nemyslí v myšlenkách, pokud nevyjdou sami ze sebe a myšlenky do nich nevejdou do jejich intelektu, který je hledající, a jejich hledající intelekt se nevnoří do oné nehledající inteligence, která je čirým světlem sama v sobě. Proto se říká, že ho „ozářilo světlo [z] nebes“.
Jeden mistr říká, že emanovaná jsoucna, nevnímají nic nižšího. Bůh se rozlévá do celého stvoření, přesto však zůstává jím vším nedotčený a nepotřebuje je. Bůh dopřává přirozenosti účinek a účinnost a jejím prvním účinkem je srdce. Proto někteří učitelé tomu chtěli tak, aby se duše nalézala zcela v srdci a prostřednictvím života a spolu s ním pronikala do ostatních údů. Ale tak tomu není. Duše je v každé části těla úplná. Přesto je pravda, že jejím prvním dílem a účinkem je srdce. Srdce je uprostřed a chce působit [a být aktivní] všude, [neboť] podobně jako nebe nepřijímá žádné cizí vlivy a [vůbec] nepřijímá nic od ničeho[, ale1] obsahuje vše v sobě a vše ovlivňuje, samo nejsouc ovlivněno ničím. Ani oheň, jakkoli je ve svém nejdokonalejším stavu vznešený, se nemůže dotknout nebes.
A v tomto oslepení světlem byl vržen na zem a byly mu otevřeny oči, že otevřenýma očima viděl vše jako nic. A když uzřel všechno jako nicotu, spatřil Boha. Hleďte! V knize lásky2 pronáší duše výrok: „V mém ložci jsem hledala celou noc toho, jehož má duše miluje, a nenalezla jsem ho.“ Hledala na lůžku, čím míní [toto]: Kdo závisí nebo lpí na něčem, co je níže nežli Bůh, má příliš úzké lůžko. Vše, co by Bohem mohlo být stvořeno, je příliš těsné a úzké. Říká [také] : Hledala jsem celou noc. Není takové noci, v níž by nebylo světla; je však zakryté. Slunce svítí i v noci, je však skryté. Ve dne svítí a [přezáří a tím] zakryje všechna další světla. A stejně se chová božské světlo – [přezáří a tím] zakryje veškeré [jiné] světlo. Co hledáme na stvoření, to je všechno noc. Tím míním, že, že co vyhledáváme u něčeho stvořeného, je všechno jen stín a noc. I záře nejvyššího anděla, jakkoli je vyvýšený, se duše nedotkne [a nezapůsobí na ni]. Cokoli není prvotním světlem, je vše nocí a temnotou. A ta Boha nenalezne.
[A pak se v té knize říká dále:] Vstala jsem a hledala všude kolem, rozběhla jsem se široko, daleko. Nalezli mě strážci – to byli andělé – a zeptala jsem se jich, zda viděli toho, koho miluje má duše. – Ale oni mlčeli., snad se ho neodvážili pojmenovat. – „Když jsem [však] poodešla kousek dále, nalezla jsem, koho jsem hledala. O té maličké [chybě, které se dopustila] a kterou nepatrně zbloudila, takže ho nenašla, jsem již mluvil: Pro koho všechny pomíjivé věci nejsou nicotné a stejnostejné, Boha nenalezne. Proto řekla: „Když jsem malinko poodešla, nalezla jem. koho jsem hledala.“ Pokud Bůh vdechne do tvé duše svůj obraz a ty ho vnímáš jako světlo, nebo bytost, nebo [prostě jako] dobré, nic jsi z něho nepoznal, to není Bůh. Hleďte: ono „nicotné“ je třeba pominout, odstranit všechno přidané a poznat Boha [jako] Jedno. To je to, co říká tím: „Když jsem poodešla kousek dále, nalezla jsem, koho má duše miluje.“
Velmi často mluvíme o „tom, koho miluje má duše“. Ale o kom se to říká to „koho miluje má duše“? On je nad duší velmi vysoko, a ona vůbec nepojmenovala toho, koho miluje. A jsou čtyři důvody, proč ho nepojmenovala. Jedním je, že je Bůh bezejmenný. Kdyby ho mělo pojmenovat, musila by si to jméno vymyslet. Bůh je nade všechna jména. Nikomu nepřísluší vyslovit [jméno] Boha. Druhým [důvodem], proč mu nedala [žádné] jméno, je, že pokaždé, když se duše láskou úplně rozplyne v Bohu a splyne s ním, neví o ničem, nežli o lásce. Domnívá se, že ho všichni lidé poznávají jako ona a diví se, že někdo zná něco jiného než samotného Boha. Třetí [důvod je], že by neměla dost času na to, aby ho pojmenovala. Nedokázala by se na takovou dobu odvrátit od milování a nedokáže vydat ze sebe jiné slovo, než „Lásko!“. Čtvrtým je to, že si asi myslela, že vůbec nemá jiné jméno než „láska“, a [tímto jménem] „láska mu dala všechna [vůbec možná] jména. Proto říká: Vstala jsem, prošla blízké i vzdálené. Ale když jsem poodešla kousek dále, nalezla jsem, koho hledám.“
Pavel povstal se země a otevřenýma očima neviděl nic. Nedokáži vidět Jedno. On neviděl nic – a to byl Bůh. Bůh je nic, a je také něco. Ale co je něčím, to také [někdy a něčím jiným] není. Ale co je Bůh, to je v plnosti. O tom mluví přejasný Dionýsius, když píše o Bohu. Píše tam, že je nad [vše] bytí, nad [veškerý] život i nad světlo. Neudílí se tomu ani tomu a dbá na to, aby nebyl ničím – to je mu velice vzdáleno. Kdo něco uvidí, anebo pokud něco náhodně pozná, to není Bůh; a to proto, že on není tím nebo tím. Kdo říká, že je Bůh zde nebo tam, tomu nevěřte. Světlo, kterým je Bůh, září v temnotě. Bůh je pravé světlo, a kdo ho chce uzřít, musí být slepý a musí Boha zcela oddělit od čehokoliv konkrétního. Jeden mistr praví, že kdo o Bohu mluví nějakým příměrem v podobenství k něčemu, nehovoří o něm čistě. Avšak ten, kdo Boha nespojuje s ničím, mluví o něm pravě a řádně. Když duše vstoupí v jediné a tam se octne v plném odvržení sebe sama, nalezne Boha jakožto nic. Jeden člověk jednou snil – byl to bdělý sen – jak je obtěžkán nicotou jako žena, která očekává plod, a v té nicotě se zrodil Bůh – ten byl plodem onoho nic. Bůh se zrodil v nicotě. Proto [se] říká: „Vstal se země a otevřenýma očima nic neviděl.“ „Viděl veškeré stvoření jako nicotu, neboť obsáhl v sobě bytí všeho. Je bytím, jež v sobě má veškeré bytí.“
Jiná věc se míní, když [se] říká: „neviděl nic“. Naši učitelé říkají, že má-li kdo poznat něco z vnějších věcí, musí něco intervenovat, alespoň vjem, Když si chci utvořit obraz o nějaké věci, třeba o kameni, přijímám do sebe [z něho i] to nejhrubší – ale to hned abstrahuji a vyvrhuji ven. Když se však zakoření v mé duši, to jest v tom nejvyšším a nejvznešenějším, už to není nic než obraz. Kdykoli má duše poznává něco vnějšího, vstupuje do ní [vždy] něco cizího; když však poznávám stvořené v Bohu, nevstupuje do ní nic, než sám Bůh, neboť v Bohu není nic, než jen Bůh. Když [tedy] poznávám vše stvořené v Bohu, nepoznávám nic. Viděl Boha, v němž vše stvořené [zároveň je a] není.
Za třetí, proč nic neviděl, [bylo, že to] nic, to byl Bůh. Jeden mistr praví, že veškeré stvoření je v Bohu jako by nebylo ničím, neboť on má veškeré stvoření v sobě. Je bytím, jež obsahuje veškeré bytí. Jeden mistr říká, že mimo Boha není nic, jakkoli blízké by mu to bylo, co by bylo prosté veškerých vlivů. [A] Jeden mistr [zase] praví, že anděl poznává sebe i Boha bezprostředně. Cokoli [však] poznává jiného, to [i pro něj] obsahuje cizí vliv; je to vjem nebo afekt, jakkoli může být maličký. Máme-li Boha poznat, musí to být bezprostředně – tak to nemůže narušit nic cizího. Pokud poznáváme Boha v tomto světle, musí [nám] to být vlastní a zniterněné, bez ingerence čehokoli stvořeného. Pak poznáváme bezprostředně věčný život.
Když neviděl, uzřel Boha. Světlo, které je Bůh, proudí ven a činí veškeré ostatní světlo tmou. Světlo, v němž svatý pavel zřel, v tom viděl jen Boha, nic jiného. O tom mluví Job: „poroučí slunci, aby nezářilo, podrobil si hvězdy jako pod pečetí.“ Tím, že byl obklopen světlem, neviděl nic jiného; neboť co bylo [v něm] duševního, to bylo zaskočeno a ochromeno světlem, jímž je Bůh, že už nedokázalo nic jiného pojmout. A to je pro nás dobré poučení, že totiž nás posedne a trápí Bůh, máme málo trápení zevně.
Čtvrtý [důvod], proč nic neviděl: Světlo, jímž je Bůh, je nesmíšené, nemá žádnou příměs. A to bylo [právě] známkou pravosti onoho světla, že žádné takové [příměsi] není. A toto světlo neznamená nic jiného, než že [i] s otevřenýma očima nic neviděl. Protože neviděl nic, právě proto to bylo božské světlo. Svatý Augustin říká, že když nic neviděl, viděl Boha, [a že i] každý [jiný], kdo nic nevidí a je slepý, vidí Boha. Svatý Augustin o tom říká, že poněvadž je Bůh pravé světlo aje pro duši jejím cílem a spočinutím a je jí blíže, než je ona sama sobě, kdykoli se duše odvrátí od vnějších vznikajících [a zanikajících] věcí, nutně na ni musí Bůh shlédnout a zaskvít se v ní. Duše nemůže milovat ani cítit úzkost, aniž by věděla, odkud [pochází]. Jestliže duše nevychází ven k vnějším věcem, nalezla svůj domov a přebývá v jeho čirém, nesloženém světle. Pak už nemiluje, ani nemá úzkost nebo strach. Poznání je pro ni baštou a základem celého jejího bytí. Láska se nemá čeho chopit jinak nežli skrze poznání. Je-li duše slepá a nevidí nic jiného, vidí Boha, a to nutně. Jeden mistr praví, že oko, jež je velice čiré, vidí všechny barvy proto, že samo nemá žádnou barvu; a nejen je samo v sobě prosto barvy, ale tím, že je v těle, musí být bezbarvé, má-li člověk rozeznávat barvy. Co je bez barvy, se jeví jako mít všechny barvy, i kdyby to bylo dole pod nohama. Bůh je takové bytí, jež v sobě nese veškeré bytosti. Jestliže se má dát Bůh poznat duši, musí být slepá. O tom se mluví, [když se říká:] viděl nic, jež je světlem veškerého světla, a bytím veškerého bytí.
O tom hovoří nevěsta v Knize lásky: „Když jsem maličko poodešla, nalezla jsem, koho má duše miluje.“ To maličké, které pominula, bylo veškeré tvorstvo. Kdo ho nehodí za hlavu, Boha nenajde. A také [tím] míní, že [vše], jakkoli malé a nicotné, a jakkoli čiré, prostřednictvím čehož poznávám Boha, musí pryč. Dokonce i světlo, které je opravdu Bohem, v situaci, kdy se dotýká mé duše, mu není právo: musím ho přijmout takové, jaké vzniká [a ne tak, jak se dotýká mé duše]. Světlo, jež ozařuje stěnu, bych nemohl vidět správně, kdybych neobrátil zrak tam, odkud přichází. Ale i když obrátím zrak tam, odkud pochází, musím být zbaven [i] tohoto původu a musím ho uchopit, tak, jak se chvěje samo v sobě. Ale přesto říká, že i toto mu není právo – nesmím ho přijímat ani tak, jak se mě dotýká, ani tak jak se tvoří a počíná, ani jak se chvěje samo v sobě, protože to všechno jsou [nějaké] způsoby. Boha musíme přijmout způsobem bez [jakéhokoli] způsobu a [jako jsoucno bez bytí, ježto nemá žádný způsob. O tom mluví svatý Bernard: „Kdo tě, Bože chce poznat, musí tě změřit bez míry.“
Prosme našeho Pána, abychom došli k takovému poznání, jež je úplně bez způsobu a bez míry. To nám pomoz Bůh. Amen]
1Předpokládáme, že je nadále řeč spíše o nebi nežli o srdci, jakkoli jsou gramaticky téhož rodu a vztažná zájmeny by se teoreticky mohla vztahovat na kterékoli z nich.
2Myslí se samozřejmě Píseň písní