Unus Deus et pater omnium
(17. neděle po Trojici, Q 21)
Vyřkl jsem latinsky slovo, které
praví svatý Pavel v epištole: "Jeden Bůh a otec všech, jenž je
požehnaný nadevše, skrze vše a ve všem." Další slovo vyjímám z
evangelia, kde náš Pán říká: "Příteli, slez dolů, povytáhni se výše."
V tom prvním, když Pavel říká:
„jeden Bůh a otec všech ", zamlčuje jedno slůvko, které vytváří
rozdíl. Když říká "jeden Bůh", míní tím, že Bůh je jediný sám v sobě
a ode všeho oddělený. Bůh k nikomu nepatří a také k němu nikdo nepatří;
Bůh je jediný. Boethius říká, že Bůh je jeden a neproměnný. Vše, co kdy Bůh
stvořil, stvořil v proměně. Vše, co bylo kdy stvořeno, nese na zádech onen
dluh proměny.
To také znamená, že máme být v sobě
jednotní a ode všeho oddělení, a ve stálé nepohnutosti se máme
sjednotit s Bohem. Bez Boha samostatně neexistuje nic. Proto je nemožné, aby se
v Bohu udála nějaká změna nebo proměna. Co ze sebe spěje do jiného stavu,
to se mění. Bůh má v sobě vše v plnosti, a proto ničeho
nevyhledává jinde nežli v sobě, totiž v oné plnosti, jež je v Bohu.
Žádný tvor nemůže pochopit, jak Bůh v sobě chová Boha.
A druhá poučka, kterou
vyslovuje, je: "otče, jsi požehnaný". Tohle slovo už obsahuje změnu.
Jakmile řekne "otec", jsme už u toho. On je náš otec, tudíž jsme my
jeho děti, a proto nám leží na srdci jeho sláva a pohana, jíž se mu
utrhá. A když dítě uvidí, jak je to otci milé, ví, jak je pro něj povinno
žít čistě a v nevinnosti. Přitom máme tedy sami žít v ryzosti,
ježto Bůh sám praví: "Blahoslavení čistého srdce, neboť spatří Boha."
A co je čistota srdce? Takové srdce je čisté, jež je odděleno ode všeho tělesného
a je v sobě usebráno a uzavřeno a vrhá se ve své čistotě
na Boha a stává se s ním sjednoceno. David říká: " To jsou čisté a nevinné
skutky, ty, které ubíhají a konají se ve světle duše, a ještě
nevinnější jsou ony, jež zůstávají uvnitř v duchu a nevycházejí
navenek. "Jeden Bůh a otec všech."
To druhé slovo [je]: „Příteli,
slez dolů, povytáhni se výše." A z obojího udělám jedno:
V onom výroku: „Příteli, slez dolů, povytáhni se výše.“ je obsažen polibek
duše a Boha a odpovědí na něj je: „jeden Bůh a otec všech“.
Jeden mistr praví, že přátelství spočívá na vůli. Ale nakolik je přátelství
založeno na vůli, nesjednocuje. A já jsem řekl i více: Ani láska
nesjednocuje; sjednocuje totiž v účinku, nikoli v podstatě. Proto
také jen říká „jeden Bůh“; „ slez dolů, povytáhni se výše. Do nitra duše
nevstoupí nic než čiré božství. Proto i ten nejvyšší anděl – ať si je jakkoli
blízko Bohu a jakkoli s ním spřízněn a kolikkoli má v sobě
z Boha a jeho díla jsou v Bohu stálá a je sjednocen
s Bohem ve svém bytí a nejen skutky, přebývá v Bohu a s ním
a jakkoli je vznešený a je naprosto obdivuhodný, přesto nemá do duše
přístup. Jeden mistr říká, že veškeré stvoření, jež je v rozlišenosti není
hodno toho, aby v něm Bůh působil. Ale duše sama v sobě, ježto je nad
tělem, je tak čistá a jemná, že pojme čiré božství. A přesto do ní
Bůh nevstoupí, pokud mu nebude odňato vše, co se mu přičítá. Proto jste dostali
odpověď: „jediný Bůh“.
Svatý Pavel říká: „jeden Bůh.“
Jedno je cosi čistšího nežli dobro i pravda. Dobro a pravda nepřidávají –
zmnožují se pouze v mysli: když jsou myšleny, tehdy se množí. Jedno se
také nerozmnožuje, když je v sobě, dříve než vyplyne v Syna a Svatého
Ducha. Proto řekl: „Příteli, slez dolů, povytáhni se výše." Jeden mistr
praví, že jedno je zápověď zápovědi. Pokud řeknu, že Bůh je dobrý, přidávám tím
cosi[1].
Jedno je zápověď zápovědi a popření popření. Co to je Jedno? Jedno je to,
k čemu není nic přidáno. Duše pojímá božství, pokud je v sobě pročištěna,
když k ní ničehož není přidáno, když v ní není ani myšlenky ani
ohledu. Jedno je popřením popření. Veškeré stvoření samo sebe popírá; jedno
totiž popírá, že by bylo druhé. I anděl popírá, že by byl jiným andělem. Ale v Bohu
je popření popřeno; je jediný a popírá tím vše, co je anebo není mimo
Boha. Všechno tvorstvo je v Bohu a je jeho vlastním božstvím a znamená
plnost, jak jsem již řekl. Je otcem veškerého božství. O jediném božství mluvím
proto, že ještě neemanuje a nikde se ho nic nedotýká ani není myšleno.
Tím, že Bohu něco upírám – [třeba] upírám Bohu dobrotu, přesto nemohu popřít
Boha; tím, že Bohu něco upírám, pochopím z něj něco, co není; a to
musí pryč. Bůh je Jedno: popření popření.
Jeden mistr říká, že andělská přirozenost
nemá žádnou moc ani účinnost a že nezná nic než samotného Boha. Pokud
existuje ještě něco dalšího, neví o tom. Proto se praví „Jeden Bůh, Otec všech
– příteli pozdvihni se výše.“ Některé duševní síly do sebe pojímají vnějšek –
jako oko: jakkoli málo si ze světa bere a odkládá to nejhrubší, přesto přijímá
něco zevnějšího, co závisí na tady a teď. Ale rozum a rozumnost tím
pohrdají a pojímají jen to, co není teď a tady; takže se vzdáleně
dotýkají andělské přirozenosti. Ale přesto přejímají též od smyslů; co jim smysly
zevně zprostředkují, toho se chápe rozumnost. A vůle přijímá jen v čistém
chápání, poněvadž není tady a teď. A Bůh chce říci: „Jakkoli je duše
vznešená a čistá, musí sestoupit dolů. Když Bůh říká: „Příteli, slez dolů
a budeš poctěn“ je to milostné políbení.
Vůle chce blaženost. Ptali se mě,
jaký je rozdíl mezi milostí a blažeností. Milost pro nás, co jsme v těle,
a blaženost, již budeme mít ve věčném životě, k sobě patří jako
květ a plod. Když je duše zcela naplněny milosti, že už nic nezbývá, působí
milost uvnitř a zdokonaluje vše, co je v duši, přesto však nedochází
k účinku vše, co v duši je, a co má duše vykonat, neboť milost
za ni vše koná. Také jsem tu řekl, že milost nepůsobí žádný skutek, ale jen
zdobí duši a působí v oblasti duše naplnění. Říkám tedy, že milost
nesjednocuje duši s Bohem – je jenom doplněním; je však jejím následkem,
že duše přichází k Bohu. To by byla plodem, který by předcházel květ. Vůle,
ježto baží po blaženosti a chce být s Bohem, se natolik vzepne, že
Boha pohne k vůli tak, že čisté myšlení přijme Boha, jak je sám v pravdě
– tak se také Bůh dá rozumu. Ale upadne-li ve vůli, musí se pozdvihnout.
Proto říká: Příteli, slez dolů.
Jeden Bůh: V boží jednotě se
naplňuje božství Boha. Říkám, že Bůh by nebyl nikdy mohl dát svého
jednorozeného syna, kdyby nebyl jeden. Tím, že je Bůh jeden, pojímá do sebe
vše, co působí ve stvoření. A řeknu více: Jednota přísluší jedině
Bohu. Boží vlastností je jedinečnost; tím Bůh pojímá své bytí Bohem, jinak by
Bohem nebyl. V Bohu jsou jistě také přítomny bohatství a moudrost a pravda;
avšak není jen jeden, je sama jednota. Vše, cop Bůh mám, má v jediném, to
jest v sobě. Mistři říkají, že nebe obíhá proto, aby obsáhlo a sjednotilo
vše, a proto bystře ubíhá. Veškerá ozdoba boží je v jeho jednotě, a na ní
závisí i boží přirozenost a je blažeností duše, že Bůh je jeden; je to i její
ozdobou a chloubou.
A řekl: ”Příteli, slez dolů, a dostane
se ti cti: Bůh činí tak, jako by byl jeden proto, aby se to líbilo duši; jako
by se pro ni zdobil, aby se jen duše do něj zamilovala. Proto člověk che hned to, hned ono: tu se cvičí v moudrosti,
tu v umění. A poněvadž svého jednoho nemá, duše nikdy nespočine,
dokud se nestane v Bohu vším. Bůh je jeden: To je blažeností, ozdobou i spočinutím duše. Jedn mistr
praví:, že ve všech svých činech Bůh zamýšlí jediné. A duše je vše.
Co je totiž mezi všemi nejvznešenější, nejčistší, nejvyšší, to do ní Bůh
neustále vlévá. Bůj je vše a je jeden.
Bůh,
otec všech, nám pomoz, abychom byli tak sjednoceni v Bohu. Amen.