Videns Iesus turbas

Videns Iesus turbas, ascendit in montem
(kázání na den Všech svatých, Q72)

V evangeliu čteme, že náš Pán opustil zástup a odebral se na horu. Tam otevřel ústa a učil o božím království.

„A učil.“ Svatý Augustin praví, že kdo učí, ten má svou katedru na nebesích. Kdo chce přijmout boží učení, musí vyjít nahoru a přesáhnou vše rozprostraněné – musí se od toho odpoutat. Kdo chce přijmout boží učení, musí se usebrat a uzavřít do sebe, odvrátit se ode všech starostí a potíží a od vydobývání nižších věcí. Musí překonat síly duše, jichž je velice mnoho a jsou velmi rozličné, nakolik jsou v myšlení, i když myšlení samo o sobě koná podivuhodné věci. Takové myšlení musí však být překonáno, pokud má Bůh promluvit ke schopnostem, jež jsou nerozdělené.

To druhé: „vyšel vzhůru na horu“ znamená, že tam Bůh ukazuje vznešenost a sladkost své přirozenosti, na níž nutně závisí veškeré stvoření. A nic jiného se tam neprojevuje, než Bůh a já, takové, jaké je obrazem božím.

A třetí: „vyšel na horu“ poukazuje na jeho vznešenost – co je vysoké a vznešené, je blízké Bohu – a znamená to síly, které jsou takto Bohu blízké. Náš Pán vzal jednou tři z učedníků, zavedl je na horu a zjevil se před nimi v té kráse těla, jakou budeme mít ve věčném životě. A náš Pán řekl: „uvažte, že když jsem k vám mluvil, neviděli jste obraz ani podobu.“ A tak člověk opouští zástup a poddává se Bohu ve své duši bez obrazu a podoby. Vše se poznává v obraze a podle podoby.

Svatý Augustin učí o trojím [způsobu] poznání. První je tělesné a připodobňuje se k oku, jež zří a přijímá obrazy. Druhý je duchovní, ale přesto [ještě] přijímá obrazy od tělesných věcí. Třetí je niterně vlastní duchu a poznává bez obrazu a podoby; toto poznání se rovná andělskému.

Nejvyšší andělské panstvo se dělí na trojí. Jeden mistr praví, že duše nepoznává bez podoby, ale anděl bez podoby poznává sebe i Boha. Chce tím říci, že Bůh na výsostech se dává duši bez obrazu a podobenství.

Vyšel na horu a proměnil se před nimi. Duše má být proměněna a obdržet podobu a zračit se v této podobě, jíž je boží Syn. Duše je utvořena podle Boha. Učitelé však praví, že Syn je Otcovou podobou a duše je utvořena podle této podoby. Já však říkám spíše, že Syn je Otcovou nadobraznou podobou, že je podobou jeho skrytého božství. A když je Syn podobou boží, je tedy podobou toho, podle čeho má podobu i duše. Jako [ji] přijímá Syn, tak [ji] přijímá i duše. A dále, protože Syn vychází z Otce, ani duše v tom nezaostává – je [také povýšena] nad [pouhý] obraz. Oheň a žár jsou sice jedno, ale zároveň mají k jednomu daleko. Chuť a barva jednoho [a téhož] jablka jsou [na něm] jedním, ale přesto mají daleko k jednomu. Chuť vnímají ústa a oko k tomu nijak nepřispívá; oko vnímá barvu, a o té zase ústa nic nevědí. Oko si žádá světla, ale chuť zůstává ponořena ve tmě. Duše nezná nic než jednotu; je nad obrazem.

Věštec praví: „Bůh vyvede své ovce na zelenou pastvinu.“ Ovce je jednoduchá; i lidé jsou jednoduší, když nemají různé strany. Jeden mistr praví, že běh nebes nemůže člověk poznat tak jako jednoduchá zvířata, která vnímají prostě působení nebes a jako děti, které ještě nemají vlastní rozum. Ale lidé, kteří jsou moudří a mají mnoho rozumu a [různost] smyslů, obracejí to vše navenek, k rozmanitým věcem. Avšak náš Pán slíbil, že „jeho ovce se budou pást na hoře na zelené pastvě“. V Bohu se vše stvořené zelená [a vzkvétá]. Vše stvořené pochází v prvé řadě od Boha, a pak skrze anděly. A co nemá přirozenost ničeho stvořeného, v sobě nese otisk veškerého stvoření. Anděl má v sobě otisk celého stvoření. Co dokáže andělská přirozenost pojmout, má plně v sobě. Anděl v sobě nese [vše], co Bůh [třeba i ještě] může stvořit, a proto mu nikdy neschází dokonalost, jakou mají jiná stvoření. Odkud ji anděl má? Z toho, že je blízký Bohu.

Svatý Augustin říká, že cokoli Bůh tvoří, prochází anděly. Na „výšinách“ je „pastva“ pro vše. Na „výšině hory“, je vše zelené a nové; ale když to upadne v časnost, vyblédá to a uvadá. A na nové pastvě všeho tvorstva, bude Pán pást svoje ovce. Všichni tvorové, kteří se nalézají na [této] „pastvě“ a „výšině“, jež jsou vlastní andělům, se stávají ve své duši veselejší než na tomto světě. Jako je slunci nepodobná noc, tak je nepodobné maličké stvoření velikému celku světa.

Proto, kdo chce získat naučení od Boha, musí přijít na tuto horu; tam, kde je naprosté světlo, je[1] Bůh učiní světlem věčnosti dokonalé. Co poznávám v Bohu, je světlé; co se stýká se stvořeným, je nocí. Pravé světlo je tam, kde se vůbec nedotýká stvořeného. A co člověk poznává, musí být světlo. Svatý Jan píše: „Bůh je pravé světlo, jež svítí v temnotě.“ A co je ona temnota? Za prvé [to znamená], aby člověk na ničem nelpěl a nezávisel a byl [jako] slepý, nic nevěda o stvoření. Již vícekrát jsem to říkal: Kdo chce vidět Boha, musí být slepý. Druhý [význam onoho] „Bůh je světlo, jež svítí v temnotě“ [je tento]: Existuje světlo, jež oslepuje. A znamená to světlo, jež je nepochopitelné, nepostižitelné, nekonečné – to znamená, že nemá konce, a vůbec mu [pojem] konec není znám. A to tedy znamená, že duši oslepí tak, že nic neví a nepoznává. A třetí temnota je nejlepší a znamená, že není žádného světla. Jeden mistr praví, že nebesa nemají žádného světla, že jsou na to moc vysoko, [a že] nesvítí, nejsou sama v sobě ani horká ani studená. Tak ztrácí duše „v temnotách“ veškeré světlo; přerůstá vše, co se třeba nazývá teplem nebo barvou.

Jeden mistr praví, že to nejvyšší je světlo, které Bůh přislíbí. A jeden mistr praví, že s tímto světlem musí být duši dáno i okusit všeho žádoucího. A jiný mistr říká, že nebylo nikdy ničeho tak čirého, co by mohlo vstoupit do podstaty duše než Bůh sám. Chce říci:  [Když] „Bůh září v temnotě“, tu přerůstá duše veškeré světlo; přijímá sice svými silami a schopnostmi světlo, sladkost a milost, ale do podstaty duše z toho nesestoupí nic, než jen samotný Bůh. Syna a Svatého Ducha, jak pramení z Boha, ty duše v Bohu ovšem přijímá; avšak [vše] další, co z něj pramení, [jako] světlo a sladkost, to přijímá jenom svými [jinými] mohutnostmi.

A ti nejlepší mistři praví, že je duše jedno se svými silami a schopnostmi. Oheň a jas jsou jedno, ale když připadnou intelektu, změní svoji přirozenost. Když z duše emanuje intelekt, mění se a poddává se jiné přirozenosti. A za třetí, když duše překročí veškeré světlo „na výšině hory“, je to světlo nad [veškerá] světla. Když Bůh plodí svého Syna, nezůstává duše pozadu. Když Bůh ze sebe něco vydává, ať už je to cokoli a kdekoli, nezůstává duše pozadu – je celá tam u toho, na výšinách, a překračuje veškeré světlo a poznání. Proto říká: „Vysvobodím je a shromáždím a přivedu do jejich země a tam je uvedu na zelenou pastvinu.“ „Na hoře otevřel svá ústa.“ Jeden učitel praví, že náš Pán otvírá svá ústa zde: učí nás prostřednictvím Písma a stvoření. Svatý Pavel ale říká, že k nám nyní Bůh promluvil skrze svého jednorozeného Syna a takto poznám v Bohu [vše], od nejmenšího k největšímu.

Abychom přerostli vše, co není Bůh, nám pomoz Bůh. Amen