(kázání na den Mláďátek, Q13)
Svatý Jan viděl, [jak] beránek stál na hoře Sión a měl na čele napsáno své jméno i jméno svého otce; a při něm stály sto čtyřicet čtyři tisíce. A říká, že [to] byly všechny panny a zpívaly novou píseň, kterou nikdo neuměl zazpívat, jen oni, a následovaly beránka, kamkoli šel.
Pohanští mistři říkají, že Bůh tvorstvo tak uspořádal, že je vždy jedno nad druhým, a že se [tak nakonec] nejvyšší dotýká nejnižšího a nejnižší nejvyššího. Co tito mistři vyjádřili zakrytě, jiný říká zjevně, a praví, že oním zlatým řetězem je [jejich] čirá přirozenost, jež se vzpíná až k Bohu a kterou nikdo mimo něj neokusí, a kterou chápe [jen] Bůh. Jedno se dotýká druhého, a [i] to nejvyšší spočívá svýma nohama na tom nejnižším. Ale veškeré tvorstvo ve své stvořenosti nedosáhne k Bohu, a co je stvořené, to se musí zmařit, aby z něj vzešlo něco dobrého. Slupku je nutno rozlomit, pokud má vyjít ven jádro. To všechno znamená pomíjivost, neboť [i] anděl mimo tuto [svou] čirou přirozenost neví o nic víc než dřevo; ovšem – ani anděl bez této přirozenosti nemá [v sobě] nic více než [má] bez Boha nějaký komár.
A říká: „na hoře“. Jak se [tedy] stane, že dospějeme k takové čirosti? Byly [to] panny a byly nahoře na hoře a byly zasnoubeny beránkovi a odňaty všemu stvořenému a následovaly beránka kamkoli šel. Někteří lidé následují beránka, pokud jde [s nimi] k blahu; ale jakmile nechodí podle jejich vůle, odvracejí se zpět. Ale to zde není míněno, když [se] říká: „následovaly beránka, kamkoli šel.“ Jsi-li panna a jsi-li zaslíbena beránkovi a odňata všemu stvoření, půjdeš za beránkem, kamkoli on půjde, a když [na tebe] přijdou strasti kvůli přátelům, nebo kvůli tobě samému, anebo díky jakémukoli pokušení neb zkoušce, přemůžeš je.
Říká [také] : „byli nahoře“. Co je nahoře, nemůže být trpně ovlivněno tím, co je pod ním, leč jen je-li něco [ještě] nad tím, vyšší než ono samo. Jeden nevěřící učitel praví, že dokud je člověk u Boha, nemůže trpět. Člověk, který je vysoko a unikl všemu stvořenému a zaslíben Bohu, netrpí; kdyby měl [čímkoli] trpět, zasáhlo by to [přímo] boží srdce.
„Byli na hoře Sion“. Sion znamená zření, Jerusalem zase pokoj. Jak jsem nedávno řekl v Mariánské zahradě: [jen] toto dvojí může Boha [k něčemu] donutit. Máš-li to v sobě, Bůh se v tobě musí zrodit. Řeknu vám malý příběh: Náš Pán jednou šel uprostřed velkého zástupu. A tu přišla jedna žena a řekla [si] : Kdybych se jen dotkla třásní na jeho oděvu, byla bych zdráva. A náš Pán řekl: Dotkli se mě.Podrav Pán Bůh, řekl svatý Petr; co to říkáš, že se tě dotkli? [Vždyť] okolo tebe proudí veliké množství [lidí] a tlačí se na tebe.
Jeden mistr říká, že se živíme smrtí. Když mám pojíst slepici nebo hovězí, musí být již mrtvé. Máme na sebe vzít utrpení a následovat beránka v bolesti i radosti. I apoštolové na sebe vzali tuto bolest i radost. Proto jim bylo milé, cokoliv vytrpěli; smrt jim byla stejně milá jako život.
Jeden pohanský mistr přirovnal stvoření k Bohu.[Ale i] Písmo říká, že budeme jako bohové. [Pouhá] podobnost je [však] zlá a zavádějící. Když se podobám nějakému člověku a naleznu jiného člověka, jenž je mi podoben, člověka, který se tváří, jako by byl já, ale není a klame tím. Spousta věcí se podobá zlatu, ale jsou falešné a nejsou zlato. Písmo říká, že budeme podobni Bohu. A jeden pohanský mistr – jenž k tomu došel přirozeným poznáním – říká, že Bůh nestrpí nic, co by mu bylo podobné, jako se sám ničemu nepodobá. Podobnost je něco, co v Bohu [vůbec] není; V Bohu a ve věčnosti je [jen] jednota; ovšem podobnost není jednota. Kdybych byl [s ním] sjednocen, nebyl bych podobnou podobnosti. Při sjednocení nezůstává nic odcizeného; a na věčnosti obdržím sjednocení v bytí, nikoli podobnost.
Říká [se tam také]: Měli na čele napsáno své jméno a jméno jejich otce.“ Co je naším [náležitým] pojmenováním a jaké je jméno našeho otce? Naším jménem je zrozenost, a jménem otce je rodit, neboť božství vyzařuje z původní čirosti, jež je čirou plností, jak jsem říkal v mariánské zahradě. Filip pravil: „Pane, ukaž nám Otce, a stačí nám [to].“ Tím míní to první, abychom byli otci; pro to druhé musíme být slitovní, neboť otcovo jméno je rodit; mne rodí ve mně [něco] sobě podobného. Když vidím pokrm a je mi podobný, povstává z toho láska; nebo vidím-li člověka a ten je mi podoben, povstává z toho láska. A tak to je: nebeský Otec rodí ve mně [něco] sobě podobného a z té podobnosti povstává láska, což je Duch svatý. Kdo je otcem, rodí dítě přirozeným způsobem; kdy dítě zdvihne z křtitelnice, není jeho otce. Boethius říká, že Bůh je dobro v klidu, jež uvádí v pohyb vše. Právě boží nehybnost uvádí vše do pohybu. Je [tu] totiž něco tak žádoucí, že uvádí do pohybu a popohání v běh vše – [totiž] aby dospělo tam, odkud vyplynulo; a v sobě [přitom] zůstává nehybné. A čím je co vznešenějším, tím je jeho běh pomalejší, ale za [svým] základem se žene vše. Přispívá k tomu [všeobecnému pohybu] poněkud i moudrost, dobro a pravda; jen jediné k němu ničím nepřispívá – podstata a základ bytí.
A říká [se tam] také: V jejich ústech nebyla shledána lež. Dokud jsem součástí tvorstva a dokud mě ono drží, je to lež – a ta v jejich ústech nebyla shledána. Znakem dobrého člověka je, že chválí [jiné] dobré lidi. Jestliže mě tedy chválí nějaký dobrý člověk, je top skutečně k mé chvále; avšak chválí-li mě zlý [člověk], je mi to doopravdy k hanbě. Jestliže mi však zlý člověk spílá, je mi to [opět] ke chvále. „Čím je plné srdce, to ústa pronášejí.“ A to je vždy znamením dobrého člověka, že hovoří rád o Bohu, neboť lidé rádi hovoří o tom, čím se zabývají. Kdo se zabývá řemeslem, hovoří rád o řemesle; kdo se zabývá kázáním, mluví rád o kázání. A dobrý člověk nemluví o ničem rád, než o Bohu.
V duši je jistá sála a mohutnost, o níž jsem již hovořil, a kdyby byla celá duše taková, byla by nestvořenou a vymykala by se stvoření. To však není. Svojí druhou částí se účastní časnosti a lpí na ní, a tak se dotýká stvořeného a je [sama] stvořená – [Ta první mohutnost] to je rozumnost, a není nikde mimo ani daleko. Co je za mořem nebo na tisíc mil ona zná a dokáže si zpřítomnit, jako [by to bylo] toto místo, na němž stojím. Tato schopnost je panna a následuje beránka, kamkoli jde. Tato schopnost pojímá Boha úplně a zcela v jeho nejvnitřnější podstatě; je jedna v jednotě, ne [jen] podobná [nějakou] podobností.
Aby se nám tak stalo, nám pomoz Bůh. Amen