1. Následuje jediného spolehlivého a pravdivého učitele, slovo boha Ježíše Krista, našeho Pána, jenž se ze své překypující lásky stal tím, čím my, abychom byli zdokonaleni v to, čím je on. Jinak jsme se totiž nemohli naučit božským věcem, kdyby se náš učitel, jenž jest Slovo, nebyl stal člověkem. Nebyl žádný jiný syn, jenž by zjevil, co náleží Otci, nežli jeho věčné Slovo.
2. Krista, který nás vykoupil pro sebe vlastní krví a dal svou duši za duši naší a své tělo za naše těla.
3. A zrodil se ne zdánlivě, ale ve skutečné [tělesné] podstatě. Kdyby totiž nebyl člověkem a jen se jako člověk jevil, ani by v této podobě doopravdy nezůstal [jako] božský duch – vždyť duch je neviditelný, ani by v něm nebylo pravdy, nebyl by totiž tím, čím se jeví. Veřejně vyhlašujeme, že Abraham a ostatní proroci ho viděli prorockým zrakem, a ve vidění prorokovali, že tím bude. A jestliže se nyní jako takový zjevil, kdyby nebyl, jaký se zjevil, byl by pro lidi [opět jen] prorockým viděním, a bylo by nutno očekávat jeho další příchod, v němž bude takový, jaký se nyní jeví v prorockém vidění. Ukázali jsme, že je totéž říkat, že se zjevil jen zdánlivě a nic nepřijal z Marie. Ani ona by totiž doopravdy neměla tělo a krev, o nichž nám bylo zvěstováno, kdyby mu nebyl přičten starý omyl Adamův. Bláhoví jsou tudíž Valentinovci, když si nechají namluvit, aby zavrhovali tělesný život.
4. Vždyť jsme jeho údy a ze stvoření se živíme a on nám ho dává: své slunce, jež vychází a ubíhá, jak on chce; ze stvořeného nápoje zaslíbil vlastní krev, z níž tryská krev naše; a ze stvořeného chleba nám zaručil vlastní tělo, z něho rostou těla naše. Kdykoli vyzdvižený pohár a zjevný chléb přijímá boží slovo a stává se díkůvzdáním a tělem Kristovým, posílí se z něj a vznikne podstata naší tělesné formy, neboť se praví, že hmotné tělo není schopno přijmout dar boží, jímž je věčný život, jenž je ovšem tělem a krví Páně živen, až se [tyto podstatné formy]stanou jeho tělem.Jak to, že blažený apoštol praví v listě Efesským: „Jsme údy jeho těla, z jeho masa a kostí.“? [Jistě] ne o nějakém duchovním či neviditelném člověku, neboť „duch nemá kosti ani maso.“, avšak o oné vnitřní rovnováze pravého člověka, sestavené z masa a šlach a kostí, jež se živí z nápoje, jenž je jeho krví a sílí z chleba, jenž je jeho tělem.A stejným způsobem, jako keř vinné révy vsazený do země ve svůj pravý čas přinesl plod, i „pšeničné zrno zapadlé do země“, nepatrné a rozložené bylo probuzeno k životu duchem božím udržujícím veškerenstvo, a obrácené k užitku lidskému se poté po přijetí božího slova stává skrze boží moudrost díkůvzdáním, což je tělo a krev Kristova, tak také i naše tělesná forma živící se jím, vložena do země a rozloživší se již v ní, ve svůj čas znovu povstane, chválíc a vzdávajíc díky božímu Slovu, jež ji probudilo ke slávš Boha Otce, jenž vskutku smrtelnému udílí nesmrtelnost a věnuje porušitelnému neporušitelnost, aby se boží moc naplnila v bezmoci, aby majíce tento život nikoli z nás samých, nezpyšněli a nebyli jednou prokleti pro nevděčné smýšlení vůči Bohu a ze zkušenosti se naučili, že máme věrné zaslíbení na věky z jeho svrchované moci a nikoli z naší přirozenosti, abychom se nemýlili stran boží slávy a nepřiznali vlastní přirozenost, ale věděli, co Bůh může a jaké člověku prokazuje dobrodiní a nedali se oklamat [v tom], kdy je možno dosáhnout pravého bytí, tedy božského i lidského [zároveň].Tím pak méně, jak jsme již řekli, by nechal Bůh platit náš rozklad v zemi, čím více a pilněji jsme vedeni a vychovávání k tomu být lepší, neztrácejíce se zřetele Boha ni sebe.S velikou jistotou Pavel poukázal na to, že mu byla dána jeho vlastní slabost k tomu, aby jednou jako prokletý nezbloudil od pravdy. Řekl: “Milejší je mi vychloubat se slabostí, aby se na mně projevila Kristova moc.
5. Jestliže totiž neoživuje smrtelné a neuvádí v neporušitelnost pomíjivé, není Bůh mocný. Ale že je mocen toho všeho, mu musíme přiznat pro náš počátek a vznik, neboť Bůh vzav prach země učinil člověka, jakkoli bylo mnohem obtížnější a nevídanější vytvořit lidské ústrojí z nejsoucích kostí a šlach a ostatního a uvést je v[e stav] uvědomělého bytí a vytvořit rozumnou bytost, nežli znovu sestavit a obnovit rozpadlé bytí něčeho, co již bylo; ten totiž, jenž dal, jak se mu chtělo, vznik něčemu, co nebylo, mnohem spíše, když se mu zachce, obnoví od něj darovaný život. A tělo [z] moci boží bude shledáno náležité a rozprostraněné: jestliže totiž už počátek ukázal božské umění – oči k vidění, a uši a jiné a další – co pak? Nelze vypočítat, jak je člověk krásně utvořen, což se nestalo bez mnohé moudrosti. Co se svým uměním nebo moudrostí podílí na Bohu, má účast též na jeho moci. Tělo tedy není zbaveno účasti na mistrné moudrosti a moci boží, ale jeho moc, jíž je udržovat život, se dovršuje ve slabosti, to jest v těle. Ať nám řeknou ti, kdo praví, že tělo není hodno života darovaného Bohem, zda to říkají ti, kdo žijí teď, a podílející se na životě, nebo zda nemajíce ještě plné účasti na životě vyznávají, že se jim ho dostane až jako mrtvým. Avšak jestliže jsou mrtví, jak se mohou hýbat a mluvit a dělat ostatní věci, což není jednání příslušející mrtvým, ale živým? Jestliže však žijí nyní a celé jejich tělo se podílí na životě, jak se odvažují říkat, že hmotné tělo se nepodílí na životě, přiznávajíce [přitom], že mají v přítomnosti život? Podobné [by bylo], jestliže někdo řekne, že houba plná vody nebo svícen udržující světlo nemohou mít podíl na vodě, respektive na ohni; stejně tak si protiřečí tito, když říkají, že žijí, a chlubí se, že se podílejí na životě svými články a údy1, přesto však tvrdí, že tyto nejsou způsobny účasti na životě. Jestliže pomíjivost života je mnohem křehčí nežli onen život věčný, a i tak dokáže oživit mrtvé údy,proč mnohem aktivnější věčný život neoživí hmotné tělo již [pro něj] vycvičené a navyklé dotýkat se života? že je hmotné tělo schopné života, se dokazuje ze samotného jeho života: žije v té míře, nakolik Bůh chce, aby žilo. A když Bůh může opravdu oživit svůj vlastní výtvor a hmotné tělo může být oživeno, je ještě nějaká obtíž v tom, aby se podílelo na neporušitelnosti, což je Bohem darovaný blažený život bez konce?
6. A co pak řekneme o oněch [vyprávěních], kde Bohu milý Enoch byl v těle přenesen, předznačuje [tak] proměnu spravedlivých, a jak by Eliáš vzat ve stvořené podobě, na proroctví [nenebe]vzetí [všech] v duchu žijících2? A tělo jim vůbec nezabránilo v proměně nebo [nanebe]vzetí, neboť čí ruce učinily počátek, z těch také přijímali [svoji] proměnu nebo vyvýšení. Neboť už u Adama si ruce boží uvykly vzdělávat, ovládat a udržovat [při životě] svůj výtvor a přenášet [ho] a pokládat, kam se jim zlíbí. Akamy byl umístěn první člověk? Do ráje, ovšem, jak je psáno. A byl odtud z neposlušnosti vyvržen do tohoto světa. Proto říkají starší, apoštolští žáci, že byli přeneseni [již] tam přenesení – ráj byl totiž připraven pro spravedlivé a nositele ducha; apoštol Pavel přenesen do něj uslyšel nevýslovné věci – tedy pro nás, jak jsme zde, a že tam přebývají [oni] přenesení až do skonání [věků], očekávajíce neporušitelnost. A kdyby někdo namítl, že je nemožné, aby lidé vydrželi tak dlouho a aby je nepřitáhlo tělesné slunce a jejich těla se v ohnivém voze nestrávila, nechť si uvědomí, že když byl Jonáš uvržen do hlubin, na boží rozkaz byl vyplivnut opět na zem, že Ananiáš, Azarjáš a Misael uvržení do sedmkrát rozpálené ohnivé pece neutrpěli škodu a nebyl na nich shledán ani zápach po kouři. Když tak ruka boží, která je stvořila a na nich dokonala podivné a podle lidské přirozenosti nemožné věci, jaký div, jestliže i na přenesených [tam] působíc z vůle boží vykonala divy? Úradek boží toptiž nepřemůže ani přirozenost zrozených ani chabost těla. Není totiž poddán Bůh zrozeným, ale [vše] zrozené je podřízeno Bohu a jeho úradkem se vše řídí.
7. Vždyť slyšíme [hlasy] mnohých bratří, kteří mají v církvi prorocké dary hovoří z Ducha rozmanitými jazyky a vynášejí najevo lidské tajnosti a ku prospěchu [lidí] též vypravují božská tajemství.
8. Nezkrotné a ty, co jsou hnáni vlastní žádostivostí a nemají touhu po božím duchu, nazývá právem apoštol tělesnými.
9. Ježto bez božího ducha nemůžeme být zachráněni, vybízí nás apoštol uchovat si ducha božího skrze víru a čisté způsoby, abychom nebyli nešťastně zbaveni božského ducha a nepřišli o nebeské království, a volá, že nemůže tělo se svojí krví zdědit království Boží. Jestliže tedy je třeba říci pravdu, tělo nedědí, ale dědí se. Asi tak jako se panna nemůže provdat, ale může být provdána, když k ní vstoupí ženich a přijme ji [za svou], tak také samo tělo nemůže zdědit nebeské království, může mu však být dán dědický podíl z božího království. Neboť žijící dědí po zesnulém a je něco jiného dědit a být zděděn. První panuje, vysvětluje a odkazuje dědictví, kterékoli chce, druhé se podřizuje, poslouchá je spravováno tím, kdo dědí. A co to je živé? Duch boží. a co náleží zemřelému? Pozemské lidské údy, jež jsou pomíjivé. To však [když je] zděděno Duchem, je přeneseno do království nebeského.
10. Jako je tělo schopné [přijmout] záhubu, tak [je] také [schopné] nepomíjivosti, a jako [je schopno] smrti, tak i života. A ty nesetrvávají pospolu, ale jedno vyhání druhé a v přítomnosti jednoho se druhé ničí. Jestliže tedy smrt, když se zmocnila člověka, vyhnala z něj život, tím spíše, když se člověka zmocní život, odežene smrt a obnoví člověka k životu v Bohu. Kdyby smrt usmrcovala [vskutku] člověka, jak to, že prorok Izaiáš praví: "Je potřena smrt mocně“, a opět: "Setřel Bůh každou slzu z každé tváře."
11. Jedna věc je dšení života, které člověka vytváří jako oduševnělou [bytost]3, a jiná životodárný duch, jenž udílí dokonalost duchovního [člověka]4. A proto praví Izaiáš: "Tak mluví Pán, který učinil nebe a obrnil je, jenž upevnil zemi a to, co je na ní, a dává životadárný dech5 národu na ní [chodícímu] a ducha, těm, kdo po ní šlapou"; a i když praví, že dech dává dýchání všem národům na zemi, ducha však pouze jednotlivě těm, kteří šlapou po pozemských žádostech. Proto také Izaiáš rozlišuje dříve řečené a praví: "Duch vyjde ode mne a veškeré dýchání jsem učinil." přiřazuje [tak] vpravdě k Bohu Ducha synovství, jenž ho vylije v poslední čas na lidstvo, zatímco dýchání činí společné všemu stvoření a vyhlašuje ho za stvořené. A je rozdíl mezi stvořeným a tvořícím. Dýchání je do času, Duch je věčně plynoucí, věčný. Dýchání se jen na čas zaskví a na krátký čas setrvá a pak odejde a zanechá bez dechu to, u něhož dříve prodlévalo. Duch však objímá člověka zevnitř i zevně a zůstává navždy, nikdy ho neopustí.
12. Jako ten, jenž se stal duší živou, ztratil život, když klesl k horšímu, tak opět onen, jenž se povznese k lepšímu a získá oživujícího Ducha, nalezne život. Není totiž jiné to, co umírá a to co oživuje, jako není rozdílu mezi ztrátou a nabytím, vždyť právě zahynulou ovci přišel Pán oživit. A co bylo to mrtvé? Veškerá tělesná podstata, jež odmítla dech života a stala se tak bezduchou a mrtvou. A tu Pán přišel oživit, neboť jako v Adamovi všichni umíráme jako [lidé pouze] oduševnělí6, v Kristu oživneme jako lidé ducha, neodkládajíce boží výtvor, ale [jen] žádost těla a přijmeme svatého Ducha.
13. Pomatení vpravdě jsou a nešťastní, kdo nechtějí společně nazřít zřejmé a zjevné a prchají před světlem pravdy, kdo se podle tragického [vzoru] Oidipova sami oslepují. A jako nezkušení zápasníci žárlí na ostatní a posilují stále [jen] jednu část těla a tím, co ovládají, také padají, a když spadli, domnívají se, že zvítězí rvavostí a pomocí těch údů, které už na počátku selhaly, a tím znovu směšně padají; tak také heretikové vyorávají z Pavla dva výroky o tom, že "tělo a krev nemohou obdržet dědictvím království boží", nechápajíce Apoštolův důmysl ani moc vyřčeného a držíce se jen úzce slov, díky jim umírají, převracejíce tak celý boží záměr.
14. [On totiž] říká: "Tělesná podoba naší poníženosti [se] připodobní, aby se stalo stejnotvará s tělem jeho slávy." Je zřejmé, že tělesná podoba je také tělesností, jež je ponížena pádem na zem. A její proměna v to, že se stává ze smrtelné a pomíjivé nesmrtelnou a nepomíjivou, není z její vlastní podstaty, ale působením [moci] Páně, jež je toho mocna obdařit smrtelné nesmrtelností a pomíjivé nepomíjivostí. A proto praví: "Aby bylo pohlceno smrtelné životem, to v nás způsobí Bůh, jenž nám dal závdavek Ducha." Zjevně to říká o Duchu, neboť ani duše ani Duch nejsou smrtelné. Smrtelné je tedy pohlceno životem, aby nezůstala tělesnost mrtvá ale živoucí, opěvující toto, jenž to v nás vykonal, Boha.
15. Četli jsme, že za dávných dní byl učiněn člověk podle obrazu božího; nebylo [to] však zjeveno, dokud byl [sám] Logos, podle jehož obrazu byl člověk učiněn, neviditelný; proto také tuto podobnost lehkomyslně odvrhl. Když však se stal boží Logos tělem, obojí potvrdil – neboť jednak zjevil pravdivě onen obraz, stav se sám tím čeho byl [před]obrazem, jednak pevně ustavil onu souvztažnost v podobnosti, připodobniv člověka neviditelnému Otci skrze viditelný Logos. Pán však vyjevil Otce i sebe nejen skrze sobě vyvolené, ale i skrze své utrpení. Smazal totiž [důsledky] dávného neuposlechnutí člověkova, jež se událo při stromě, byv "poslušný až k smrti, k smrti kříže" a vyléčil neuposlechnutí u stromu poslušností. Nebyl by sám ze sebe přišel zrušit neposlušenství vůči tomu, jenž nás učinil, kdyby zvěstoval jiného Otce. Právě v tom, v čem jsme neposlechli Otce a jeho Slovo, skrze poslušnost tomu zavedl i poslušnost vůči jeho slovu, čině tak Boha zjevným. Při prvním Adamovi jsme zajisté byli předzvěděni jako nekonající podle jeho příkazu, v druhém Adamovi jsme byli znovu smířeni tím, že jsme se stali poslušní až na smrt. Neosvědčili jsme totiž poslušnost vůči žádnému jinému, nežli vůči tomu, jehož příkaz jsme na počátku přestoupili. Je to onen zemětvůrce, v lásce Otec, podle moci Pán, dle své moudrosti náš tvůrce a stvořitel, jehož jsme si znepřátelili přestoupením zákazu. A v patřičný čas nás Pán vlastním vtělením obnovil k božímu synovství, stav se prostředníkem mezi Bohem a člověkem.
16. To ukázal prorok, že totiž, co jsme svým činem, zavrhnuvše přísné slovo boží nenalezli, obdržíme opět štědrostí dřeva. Slovo boží bývá nazýváno sekerou – Jan Křtitel o tom hovoří: „Již je přiložena sekera u kořene stromu.“ A Jeremiáš se vyjadřuje podobně: „Slovo Páně je sekera prorážející skálu.“ Co tedy bylo před námi skryto, zjevila štědrost zjevivšího se dřeva. Když jsme to od sebe odvrhli skrze dřevo, skrze dřevo se to opět všem zjevilo a odhalilo svoji výšku, délku, šířku i hloubku a, jak pravil jeden z předchůdců, rozpjetím božích rukou, dvojí lid shromáždil v jeden; dvě jsou ruce a také dvojí lid rozptýlený po všech končinách země, jedna však hlava mezi nimi, jako jeden Bůh nade všemi, prostupující nás všechny a přebývající ve všech.
17. Proto se říká, že i sami vládcové považují zákony za záruku spravedlnosti, nakolik jednají spravedlivě neb zákonně a cokoli bude jimi nařízeno nebo ustanoveno takové, co tyransky, nespravedlivě a nezákonně je překrucuje, díky tomu i zahynou, neboť spravedlivé soudy boží se vztahují na všechny stejně. Ku prospěchu všech národů spočívá vláda všeho na Bohu a ne na dělbu, jak někteří říkají, aby obávajíce se jí, se lidé nepožírali navzájem jako [velké a malé] ryby, ale [díky] ustanovením zákona se mohli bránit před lidskou nespravedlností. A tak i „stávající moc je ustanovena Bohem a Bohu slouží“, jak praví Pavel. A je tak zjevné, že lhář ďábel řekl, že „je mi svěřena, a dávám ji, komu by se mi zachtělo.“ – králové totiž jeho rozkazy nejsou vázáni. Neboť někteří z nich jsou oddáni [dílu] nápravy a [pracují ku] prospěchu [svých] poddaných a v zájmu zachovávání spravedlnosti, jiní upadají do strachu, bázlivosti a hanby, jiní zase do výsměšné pýchy a okázalosti, takže si zaslouží spravedlivý soud boží, jak jsme již řekli.
18. Správně řekl Justin, že před Kristovým příchodem si Satan nedovolil žádným způsobem rouhat Bohu, ježto nevěděl o svém odsouzení, neboť to leží [skryto] v podobenstvích a náznacích; avšak po Pánově příchodu zjistiv zjevně ze slov Pánových a jeho apoštolů, že je pro něho, jenž z vlastního uvážení odpadl od Boha, i pro všechny, kdo nekajícně setrvávají v odpadlictví, připraven věčný oheň, se prostřednictvím takových lidí rouhá Pánu přinášejícímu soud, jako ten, jenž již je odsouzen a přičítá vinu za svůj vlastní pád tomu, jenž ho zplodil, ale ne vlastnímu svévolnému rozhodnutí, podobně jako všichni přestupníci zákonů, když jsou trestáni, obviňují zákonodárce a ne samy sebe.
19. Co si zachovává synovský vztah k Bohu, to [s ním] může mít společenství; společenství s Bohem je život a světlo a účast na jeho dobrotě.
20. Co z vlastního uvážení odstupuje od Boha, tomu náleží být od něho odděleno; oddělení od Boha ovšem znamená smrt, oddělení od světla temnotu a také ztrátu veškerého dobrého od něho. Ti, kdo z odpadlictví zavrhli předchozí volbu, jako zbaveni všeho dobrého jsou podrobováni mnohému trestání; Bůh sice [vždy spíše] raději nabádá nežli trestá, [a tak] nahrazuje trest [jejich] vzdálením od dobra.
21. Dobro od Boha je věčné a nekončící, a proto je i oddělení od něho věčné a nekončící, podobně jako ti, kdo se sami oslepí, nebo jsou oslepeni jinými, jsou již navždy zbaveni toho dobrého, co s sebou přináší světlo, neboť světlo je všudypřítomné. Ovšem ne proto, že by světlo jim to způsobilo za trest, ale [tuto jejich] bídu jim přivodila [právě] slepota. Vždyť v tomto věku ti, kdo směřují ke světlu, se také skrze víru připojují k Bohu, a ti, kteří se oddělují od světla, se také Bohu vzdalují. A boží Logos všechny následuje [a činí jim po vůli] a připravuje [všem] příhodný příbytek – těm ve světle, aby užívali dobra v něm, těm v temnotách, aby se účastnili jeho běd. Proto praví těm na pravici, že jsou pozváni do království otcova, a ty na levici posílá do věčného ohně – sami se totiž oddělili od dobrého.
22. Apoštol praví: Mimo ty, co jsou z milosti boží, nevyvolil si žádné k záchraně; proto na ně Bůh sesílá moc bludu, aby uvěřili klamu“, neboť toho, kdo už započal s nevěrou a chce se řídit svou vlastní myslí, a jednajícího z vlastní moci, takového také učiní; a až usedne do chrámu Božího, budou se mu jako Kristu klanět [i] zbloudilí od něho, pročež právem budou uvrženi do ohnivé pece, neboť Bůh to vše svým předzvěděním předzvěděl a uvedl v soulad v řádném čase, chtěje ony přivést k tomu, „aby uvěřili klamu“, jehož příchod Jan již takto ohlásil.
23. O
biřici však, kterého nazývá též falešným prorokem, se
praví, že „mluvil jako drak“.
22. aby si však nikdo nemyslil, že činí znamení božskou mocí, ale magickým
působením, pravil: „A svedl by obyvatele země.“ A není tedy divu, když mu
slouží daimonští a padlí duchové, pomocí nich
činí znamení, kterými zmate obyvatele země. A říká [se] tam mimo jiné o
čísle jeho jména, že je 666, což je stokrát šest a desetkrát šest a jednou
šest do nápravy veškerého odpadlictví, jež nastalo po dobu šesti tisíc
let. Za jaký počet dní vznikl svět, za tolik tisíciletí se dokoná. A proto
praví Písmo: A v nich byla dokončena nebesa i země a svět.
A Bůh dokončil šestého dne své dílo, jež konal a odpočinul Bůh ve dni
sedmém od všeho svého díla.“ To je jak výčet toho, co se již stalo, tak
proroctví toho, co bude. Avšak je-li „u Pána [jeden] den jako tisíc let“
a za šest dní bylo dokončeno, co povstalo, je zjevné, že je naplněním
všeho šestitisící rok. A proto v celém tomto čase člověk vytvořený
na počátku rukama božíma, jakož i Syna i Svatého ducha, se stává
obrazem a podobenstvím božím, jenž odstraňuje plevy, kdekoli dochází k odpadu,
a shromažduje pšenici do stodoly, což jsou ti, kdo vydávají plod víry
v Boha. Proto ti, kdo mají být spaseni, musí mít soužení, aby oprostivše
mravy a podřídivše jev trpělivosti Logu, očištění ohněm byli způsobilí [vstoupit]
na hostinu krále, jak řekl jeden z nás odsouzený pro svědectví
Bohu k [roztrhání] zvěří: „Jsem pšenicí Pána, zuby zvířat mě musí promlít
a vyzkoušet v pravdě, abych byl shledán čistým chlebem pro Pána.“7
V předchozích knihách jsme uvedli důvody [toho], proč Bůh strpěl, aby se to vše
stalo, a ukázali jsme, že se to všechno událo pro spásu člověka, aby
z vlastní moci dozrál k nesmrtelnosti a stal se ochotnějším navěky se
podřídit Bohu.
24. A proto nakonec od nyní [čím dále] častěji bude církvi snášet “soužení, jaké nebylo od počátku světa a také více nebude.” Toto je poslední zápas spravedlivých, v němž zvítězivše budou ověnčení korunou nepomíjivosti. Proto do příchodu zvířete nastane završení veškerého bezpráví a lsti, aby se v něm všechna moc odpadlictví slila a shromáždila, a byla vržena do ohnivé pece. Případně bude tedy také mít jeho jméno počet 666, neboť se v něm ještě před [celosvětovým ]otřesem dovršuje veškerá špatnost [vzniklá] z pádu andělů. – Když bylo Noemu šest set let, přišel otřes na zemi, který odstranil zpupnost země způsobenou jí zkaženým pokolením Adamovým; když se pak naplnila veškerá modloslužba až po vztyčení obrazu Nabuchodonosorova, který měl výšku šedesáti loktů a šířku šest loktů – celý onen obraz byl předznamenáním příchodu antikristova. 600 let Noeho, v nichž nastal otřes pro zvrhlost a loketní míra obrazu znamenají, jak bylo řečeno, číselnou hodnotu jména, v němž se shrnuje veškerá zvrhlost, bezpráví a špatnost šesti tisíc let. Když se to má takto a když u všech pečlivých starých historiků stojí [právě] toto číslo, a když o něm svědčí dokonce i ti, kdo na vlastní oči viděli Jana a [sám] smysl nám říká, že číselná hodnota jména zvířete je podle řeckého počítání a [sestává] z jejich číslic, nevím, jak se [nás] mohou mást někteří, kdo následují nevzdělanost, kteří odvrhli prostřední číslo jména, a ukradnuvše 50 kaménků místo šesti desítek chtějí mít jednu. Jiní to nepodloženě přijali, a pak buď prostoduše a nevčasně pro to zahořeli, nebo ve své nezpůsobnosti se odvážili zkoumat jména dávající onen mylný a chybný počet. Avšak ti kdo tak činí prostě a bezelstně naleznou pravděpodobně odpuštění u Boha, ti, kteří z marnivosti budou zkusmo určovat jména [podle] chybného čísla a jimi je stanoveno nějaké vymyšlené jméno, takoví nevyváznou bez trestu; mimoto klamou sebe i ty, kteří jim uvěřili. Základním trestem však je ve ztrátě pravdy a v tom, že nejsoucí se považuje za jsoucí; také ježto ten, kdo [něco] přidává nebo ubírá Písmu, nedochází cti, musí to na takového [také] dopadnout. Pak přijde i jiné nenáhodné nebezpečí pro ty, kdo se mylně domnívají, že předem znají jméno antikrista; neboť jestliže se budou domnívat, že je nějaké, a přijde jiným s jiným jménem, snadno se v něm zmýlí a vůbec si neuvědomí, že už je tu ten, před nímž se mají stříci.
25. Jistější a bezpečnější tedy je počkat na splnění proroctví nežli hádat a věštit náhodná jména, neboť je možné nalézt mnoho jmen, která mají zvolenou číselnou hodnotu, a žádné vybrané není horší než jiné; je-li však mnoho [takto] nalézaných jmen, která mají onu číselnou hodnotu, bude otázka, které z nich ponese ten, který přijde. Aby tedy v pochybnostech stran jmen….
26. My se tedy necítíme ohroženi tím, že jméno antikrista není nepochybně zjevné; jestliže bylo třeba, aby zjevně v tomto čase bylo hlásáno Jeho jméno; o jménu onoho by se [totéž] neřeklo, i kdyby bylo jeho projevení zjevné. Ani se nedal vidět před mnohými časy, ale nedávno, v našem pokolení, před koncem Domitianovy vlády.
27. Duše se ubírají na místo určené jim Bohem a tam bloudí, čekajíce na vzkříšení; znovu přijavše tělo a povstavše v neporušitelnosti, tak, jako vstal i Pán, přijdou před tvář Páně.
28. To dosvědčuje písmem i stařec Papias, ještě posluchač Janův a druh Polykarpův ve čtvrté z našich knih; sestavil totiž knih pět.
29. Podstata ani jsoucnost stvoření se ovšem neničí – neboť pravdivý a důvěry hodný je ten, kdo ho vzdělal – avšak “pomíjí tvářnost tohoto světa” – totiž aby v tom, v čem došlo k přestoupení, zestárl také člověk. A proto se také – z prozíravosti boží – tato podoba stala pomíjivou. A když pomine jeho podoba a člověk bude obnoven a rozkvete v neporušitelnost, takže už nebude moci stárnout, “bude nové nebe a nová země” ; v těchto nových [poměrech] setrvá člověk navždy nový v obcování s Bohem.
30. A Izaiáš říká: “Stejně jako jsou přede mnou nové nebe a nová země, které tvořím, praví Pán, tak zůstane i vaše símě a vaše jméno.” Jak říkají starší: tehdy ti, kteří touží po nebeské společnosti, se do ní odeberou, a budou požívat rajské rozmařilosti a obdrží ozdobu a jas Města spolu se vším dobrým poskytnutým jim Bohem a všem se ukáže Spasitel. Jak na něj budou hodni hledět, bude mezi obyvateli rozdílné; [totiž jako mezi] těmi, co přinesli stonásobný plod, těmi co [přinesli] šedesátinásobný a těmi, co [přinesli] třicetinásobný; jedni [pouze] přijdou do nebe, jiní se budou těšit rajskými rozkošemi, jiní budou obývat Město. A proto říká Pán, že u Otce je mnoho příbytků. Všechno patří Bohu, který všem poskytuje vhodný příbytek.
1Překládám raději takto, neboť ta melh mohou být i jakési abstraktní články (mohutnosti) duše, nikoli jen tělesné údy. (Což by mimo jiné díky tomuto neporozumění oslabovalo autorovu jinak oprávněnou kritiku.)
2doslova
„duchovních", pneumatikwn
3yucikon
4pneumatikon
5Tento "životodárný dech", který je v druhé části verše (díky hebrejskému paralelismu membrorum) vyjádřen jiným výrazem, je zcela určitě herejské N’ŠAMA, což je v pozdější rabínské a kabbalistické klasifikaci nejvyšší typ duše, a dobře tudíž odpovídá "duchu" v tomto autorem citovaném "pneumatickém" stupni. Následující autorův pokus o moralistvní exegesi s rozlišením obou pojmů tedy nestojí na příliš pevné půdě.
6yucikoi
7Citace Ignáce Antiohijského je zároveň slovní hříčkou, neboť ἀλήθομαι je sice „jsem mlet“, ale zároveň je zde nepominutelný názvuk slova ἀλήθευω – mluvím pravdu.