Homilie na PROLOG evangelia podle Jana

 

JOANNES SCOTUS ERIUGENA

HOMILIE

NA PROLOG EVANGELIA PODLE JANA

(J 1,1-14)

———————–

 

Homilie Jana Scota Eriugeny, překladatele Dionýsiovy Hierarchie

Zvučný hlas duchovního orla se rozléhá církví. Vnější smysly přijmou pomíjivý zvuk; vnitřní duch však nechť pronikne trvalý smysl. Hlas daleko vidoucího orla, jenž prolétá ne tělesným vzduchem, nebo étherem či po celém okruhu smyslového světa, leč přesahujícího hbitými perutěmi nejvnitřnější theologie jasné a vznešené kontemplace veškerou theorii, za vše, co jest i co není.

Říkám "co jest", totiž co se docela nevymyká lidskému nebo andělskému rozumu, protože to je až po Bohu a jeho zástupech, jež vzešly z jediné příčiny, a nepřevyšuje ho; i to,"co není", to, co veškeré síly rozumu nejsou s to pochopit. Povznáší se tedy blažený theolog Jan nejen nad to, co je srozumitelné a vyslovitelné, ale proniká i to, co převyšuje vše porozumění a význam, je povznesen mimo vše nevýslovným vzmachem mysli – jediného principu všeho, a rozeznávaje takto jasně nepochopitelnou a nadbytostnou jednotu onoho Počátku a Slova, to jest Otce a Syna, jakož i rozlišenou nadpodstatu počíná své evangelium, řka: "Na počátku bylo Slovo."

 

Ó blažený Jene, ne nadarmo se jmenuješ Jan. Jan je hebrejské jméno, jehož řecký překlad zní hó echaristato, latinský pak jemuž bylo dáno. Komu jen z theologů bylo dáno, co bylo dáno tobě, totiž proniknout skrytými tajemstvími nejvyššího dobra a sdělit lidské mysli i smyslům to, co ti bylo odhaleno a projasněno? Řekni, prosím, komu byla dána taková a tak velká milost? Snad někdo řekne: nejvyšší hlavě apoštolů, totiž Petru, jenž Pánu tážícímu se ho, za koho jej pokládá, opověděl: "Ty jsi Kristus, Syn živého Boha." Avšak neřekl snad kdosi bez rozumu, jak se domnívám, že to Petr řekl spíše typem víry a činu, nežli vědění a kontemplace, totiž stejně jako se Petr pokládá za formu konání a víry, Jan sleduje typ kontemplace a vědění. Jeden totiž spočíval na prsou Páně, což je posvátné tajemství kontemplace, druhý jakoby na znamení zmatenosti činů často váhal. V plnění božích přikázání totiž, dříve než se stanou, způsobem života, rozeznáváme částečně čistý předobraz ctnosti, poněkud ovšem selhává přitom úsudek, jenž je zatemněn mrakem tělesného smýšlení. Avšak ostří vnitřního nazírání, poté co jednou pohlédlo do tváře pravdy, nemůže být odraženo zpět, nikdy se neklame, žádnou temnotou se navěky nezastře.[0]

Oba tedy běží ke hrobu. Hrobem Kristovým je svaté písmo, jež chrání jako nějaká přepevná skála tajemství jeho božství i lidství. Leč Jan běží rychleji než Petr. Ostřeji a hlouběji proniká hloubku božích skutků tajemná ctnost kontemplace úplně již očištěné, než činnosti, jež dosud čeká na své očištění. Přesto však první do hrobu vchází Petr, poté Jan. Ježto oba běží, oba vcházejí. Petr znamená vyznání víry, Jan porozumění. Také proto, že je psáno: "Neuvěříte-li, nepochopíte.", musí vcházet do hrobu Písma svatého nejprve víra a ji následuje rozum, jemuž je tak vírou připravován vstup. Tak Petr rozeznal v čase Krista, jenž se stal již člověkem a pravil: "Ty jsi Kristus, Syn živého Boha." Vysoko vzlétl. Výše však vzlétl ten, jenž rozpoznal téhož Krista jako zrozeného přede všemi věky a pravil: Na počátku bylo Slovo.

 

Ať o nás nikdo nesoudí, že dáváme přednost Janovi před Petrem. Kdo by to udělal? Kdo by byl z apoštolů nad toho, jenž je a nazývá se jejich hlavou? Nedáváme Janovi přednost před Petrem, ale porovnáváme činnost s kontemplací, ducha, který má být očištěn, s dokonale čistým, toho, jenž dosud roste v ctnosti, s neproměnnou tvářností ctnosti již přicházející. Nezkoumáme totiž nyní důstojnost osob apoštolů, ale zkoumáme překrásnou rozmanitost božích tajemství.

Petr tedy, to jest činná ctnost, silou činné víry spatřuje Syna Božího, podivuhodným a nevypravitelným způsobem tělem oděného: Jan pak, to jest kontemplace nejvyšší pravdy, žasne nad Slovem Božím samým v sobě, absolutním a nekonečným ve svém počátku. Petr uveden skrze božské zjevení pozoruje věčné i časné, jež se v Kristu sjednotilo: Jan uvádí ve známost věrným duším jenom věčné.

V duchu tedy nazývám Jana peténon – rychle letícím, bohazřivým theologem – veškeré tvorstvo viditelné i neviditelné převyšuje, vším smyslem proniká, a božským [- neboť] vchází do Boha, jenž dává božství. Ó blažený Pavle, byls uchvácen, jak sám prohlašuješ, do třetího nebe, ale nebyls uchvácen nade vše nebesa; byls uchvácen do ráje, ale nebyls uchvácen nad jakýkoli ráj. Jan překračuje veškerá stvořená nebesa i každý stvořený ráj tedy veškerou lidskou i andělskou přirozenost. V třetím nebi jsi, nádobo vyvolená a učiteli národů slyšel slova nevypravitelná, jež nesmí vyslovit člověk. Jan, vnitřní pravdy pozorovatel, za veškerými nebesy v ráji rájů, tedy na pokraji všeho naslouchal jedinému Slovu, jímž vše bylo učiněno, i zlíbilo se mu ono slovo vyslovit, zvěstovat lidem, nakolik může být lidem zvěstováno, a udatně volá: Na počátku bylo slovo.

 

Nebyl tedy Jan [jen] člověk, ale víc než člověk, když přece převýšil sebe sama i vše, co je, a nevypravitelnou silou moudrosti a vyveden vzhůru nejčistším ostřím mysli vstoupil do toho, co je nade vše, totiž do tajemství jediné bytnosti ve třech podstatách a třech podstat v jediné bytnosti. Jinak totiž by nemohl vystoupit k bohu, kdyby se předtím nebyl stal Bohem. Vždyť jako paprsek našeho oka nemůže vnímat podoby vnímatelných věcí, pokud se nesmísí s paprsky slunce a nesjednotí se v nich a s nimi, tak ani svatí duchové nemohou obdržet poznání věcí duchovních a vše porozumění převyšujících, nejsou-li dříve učiněni hodnými účasti na nepochopitelné pravdě. Tak tedy svatý theolog v Boha proměněn a pravdy účasten prohlašuje, že Bůh Slovo spočívá Bohu Počátku, to jest Bůh Syn v Bohu Otci. Praví:     Na počátku bylo Slovo. Pohleď na nebe otevřené, na tajemství svaté a dokonalé trojice i jednoty zjevené světu. Viz božského posla vystupujícího před Synem člověka a nám zvěstujícího, že On byl přede vším na počátku Slovem a hned sestupujícího před týmž Synem člověka a volajícího: Slovo se stalo tělem. Sestupuje a zvěstuje evangelium o tom, že Bůh Slovo se stal člověkem – ve všem nadpřirozeně z panny; a vystupuje provolávaje, že totéž Slovo mimo bytnost bylo zrozeno z Otce přede vším a za vším a praví Na počátku bylo Slovo.

 

A je třeba poznamenat, že na tomto místě evangelista slovu erat, "bylo" vštěpuje význam ne času, ale místa. Neboť i jeho základní tvar, tj. sum, z něhož se nepravidelně odvozuje, má dvojí smysl. Zčásti totiž označuje pouze podstatnost té určité věci, o níž vypovídá, bez jakéhokoli časného pohybu, odkud jeho název jakožto slovesa podstaty; jindy po příkladu sloves vyjadřuje časný pohyb. Takovým tedy to je když praví: Na počátku bylo slovo, jakoby přímo řekl: V Otci svou podstatou spočívá Syn. Kdo by jen z moudrých rozumně usoudil, že by Syn v Otci kdy časně přebýval? Kde totiž rozeznáváme samu neproměnnou pravdu, tam pomýšlíme na samu věčnost. A aby se nikdo nedomníval, že Slovo v Počátku spočívalo tak, že by se z toho nevyrozuměla žádná rozdílnost podstat, ihned dodává: A Slovo bylo u Boha, tedy Syn přebýval s Otcem v jednotě bytnosti a rozdílnosti podstat. A opět, aby se někomu nevloudila zhoubná jedovatá myšlenka, že Slovo je pouze v Bohu a s Bohem avšak nepřebývá soubytostně a podstatně – tento blud napadl věrolomné ariány – ihned dodává. A Bůh byl Slovo. A vida též, že by nepochybili ti, kteří by řekli, že evangelista nenapsal o témž Slovu: Na počátku bylo Slovo a Bůh byl Slovo, ale jiné mínil, když psal Slovo na počátku a jiné v Bůh byl Slovo, následně připojuje, aby zničil bludný názor:

To bylo na počátku u Boha, jako by řekl: To Slovo, jež je Bohem, je u samého Boha a nebylo jiného na počátku. Leč důkladněji to lze rozlišit v řeckých rukopisech. V nich se totiž píše houtos, tj. tento, a může se to vztáhnout na obojí – totiž na Slovo i na Boha; obě tato jména jsou totiž v řečtině mužského rodu. A tak je tedy možno tomu rozumět: a Bůh byl Slovo; ten byl na počátku u Boha, jakoby nad slunce jasněji prohlásil: Tento Bůh Slovo u Boha je ten, o němž jsem pravil: Na počátku bylo Slovo.

 

Skrze ně bylo vše stvořeno. Skrze tohoto Boha Slovo, čili skrze toto Slovo Boha bylo vše stvořeno. A co je vše bylo skrze ně stvořeno jiného, nežli: jeho zrodem před věky z Otce je všechno s ním a skrze ně utvořeno? Neboť jeho samo zplození z Otce je počátkem veškerých příčin a působením a účinkem všeho, co se z příčin projevuje v rodech a druzích. Tak zplozením Boha z Boha na počátku bylo vše učiněno. Naslouchej božskému a nesdělitelnému paradoxu, nezpřístupnitelnému tajemství, neviditelnému, hlubokému, nepopsatelnému mystériu. Skrze nestvořeného, ale zplozeného učiněno všechno, ale nezplozeno. Počátkem, z nějž všechno pochází, je Otec; počátkem, skrze nějž všechno jest, je Syn. Když Otec vyslovil své slovo, tedy, když zrodil svou moudrost, vše povstalo. Prorok dí: "Všechno jsi v moudrosti učinil"; a na jiném místě, když představuje osobu Otce: Vydalo srdce mé. A co jeho srdce vydalo? Vysvětluje: "dobré slovo říkám", pravím dobré slovo, dobrého Syna rodím. Srdce Otcovo je jeho vlastní podstatou, z níž se rodí vlastní podstata Synova; Otec Slovo předchází nikoli přirozeností, leč příčinně. Poslechni, jak sám Syn říká: "Otec je větší, nežli já", jeho podstata je příčinou mé podstaty. Pravím tedy, že příčinně předchází Otec Slovo a Syn vše, co skrze něj je utvořeno, přirozeností. Podstata Syna je s Otcem souvěčná. Podstata toho, co skrze něho bylo stvořeno, započala své bytí před časností, ne v čase, ale současně s ním.[1] Čas byl totiž stvořen spolu s dalšími věcmi; nebyl zplozen ale spoluutvořen. A jaký je důsledek slova, jež vyřkla ústa Nejvyššího? Ne nadarmo mluvil Otec, ani bez výsledku, ani bez velkého účinku; vždyť i lidé, když spolu mluví, cosi působí v uších posluchačů. Trojímu musíme tedy věřit i porozumět: mluvícímu Otci, vyslovenému Slovu a tomu, co je slovem způsobeno. Otec mluví, Slovo se rodí a všechno je učiněno. Slyš Proroka, když říká: řekl a stalo se, tedy zrodil své slovo, jímž všechno bylo učiněno. A aby ses snad nedomníval, že z toho, co jest, něco bylo stvořeno Slovem Božím samým, něco pak stvořeno mimo ono Slovo Boží, nebo povstává samo sebou, takže by se nevztahovalo všechno co, jest i co není, k jednomu počátku, přidává závěr veškeré theologie: A bez něho nebylo nic učiněno; to znamená, že mimo ně nebylo nic učiněno, neboť samo v sobě kruhem uzavírá veškerenstvo, a není možné myslet nic jemu souvěčného, soupodstatného nebo soubytostného kromě jeho Otce a jeho Ducha od Otce skrze ně vycházejícího. I toto se lépe rozpozná v řečtině. Kde totiž latiníci kladou sine ipso (bez něho), Řekové mají chóris autou, tedy mimo ně. Podobně i Pán praví svým učedníkům: "Mimo mne nemůžete nic činit." Vy, kteří sami sebou, říká, mimo mne jste nemohli povstat, co můžete mimo mne učinit? Ale i zde Řekové nepíší aneu, ale chóris, tedy ne bez, ale mimo. Lépe jsem řekl proto, že když někdo slyší bez něho, může se domnívat, že bez jeho rady nebo pomoci a že se mu neudílí vše a jím celým; když však slyší mimo, neponechává to vůbec nic, co by nebylo učiněno v něm a skrze ně.

 

Co bylo učiněno, v tom byl život. Poté co blažený evangelista zjevil všemu rozumu i úsudku nejvzdálenější tajemství, totiž to, jak Bůh Slovo hovoří v Bohu, ponechávaje v obojím porozumění svatého Ducha badatelům božského Písma – jako totiž ten, jenž mluví, nezbytně ve slovu, jež praví, též i dech vypouští, tak i Bůh Otec zároveň a jednou provždy Syna svého jeho zrozením vyvyšuje – a poté co dokládá, že bylo skrze Boha Syna vše utvořeno a nic nespočívá mimo něj, obrací jakoby sled své theologie k jinému výchozímu bodu a praví: Co bylo učiněno v něm byl život. Řekl přece již dříve, že skrze ně bylo vše učiněno a jako by se ho někdo ptal na to, co bylo skrze Boha Slovo učiněno: jak a co v něm bylo, co skrze ně bylo učiněno, odpovídá a praví: Co bylo v něm učiněno byl život. (Quod factum est in ipso vita erat.) Tuto větu je možno pronést dvojím způsobem. Je totiž možno odlišit část: Co bylo učiněno (Quod factum est), a poté dodat v tom byl život (in ipso vita erat), rovněž je ovšem možno dělit takto: Co bylo učiněno v něm (Quod factum est in ipso), a poté dodat byl život (vita erat). A v této dvojí artikulaci spatřujeme dvojí smysl. Není totiž tentýž názor, jestliže se praví: cokoli bylo učiněno, rozdělené dle místa a času, rozlišené podle rodů, forem a počtů, složeno nebo odděleno vnímatelnými nebo poznatelnými podstatami, toto vše bylo životem v něm; a ten, jenž prohlašuje: vše, co bylo v něm učiněno, nebylo nic jiného než život, takže smysl je: Vše, co bylo jím učiněno, je jedno a má život v něm. Bylo, tedy příčinně v něm spočívá, dříve než bude v sobě účinně. Jinak v něm je to, co je jím učiněno, jinak to, čím samo jest. Vše totiž, co bylo Slovem učiněno, má v něm neproměnný život a je životem; v něm nebylo nic rozlišeno podle času neb místa, ani nebude, ale pouze mimo všechen čas a místo v něm jedno jest a všeobecně spočívá vše viditelné, neviditelné, tělesné, rozumové, nerozumové, jednoduše nebesa i země, propast i vše, co v nich jest, v něm žije a je životem a věčně spočívá a i to, co se nám jeví zbaveno veškerého pohybu života, v Slově žije. Tážeš-li se však, jak neb z jaké příčiny vše, co bylo Slovem učiněno, v něm živoucně, jednotně a příčinně spočívá, vezmi si příklad z povahy stvoření, sleduj tvůrce v tom, co bylo učiněno v něm a skrze něho. "Na jeho neviditelnost totiž", jak praví Apoštol, "patříme skrze srozumitelnost stvoření". Povšimni si, jak příčiny všeho, co obsahuje okrouhlost tohoto vnímatelného světa, současně a stejnoměrně spočívají v onom slunci, jež tak svět osvěcuje. Odtud totiž pocházejí tvary veškerých těles, odtud krása rozličných barev a vše ostatní, co je možno přisoudit vnímatelné přirozenosti. Uvaž mnohotvarou a nekonečnou plodivou sílu semen, jak je v jednotlivých semenech obsažena rozličnost bylin, plodů a zvířat, jak z nich povstává nádherná bezčetná mnohotvárnost forem; nahlédni vnitřním zrakem, jak mnohočetné řády jsou uměním mistra spojeny v jedno a žijí v mysli jejich uspořadatele, jak nekonečný počet přímek se sjednocuje v jediném bodě a tak pohlížej i na přirozené příklady a z nich jakoby křídly fyzického nazírání pozdvižen za pomoci a osvícením božské milosti dokážeš nahlédnout ostřím mysli v tajemství Slova a, nakolik je to dáno hledajícím svého Boha lidskými prostředky, uvidět, že vše, co bylo Slovem učiněno, v něm žije a je životem. V něm totiž, jak praví božská ústa, žijeme, pohybujeme se a jsme; a jak praví velký Dionýsius Areopagita, bytím všeho je nadbytostné božství.

 

 

A život byl světlem lidí. Syna Božího, jehožs dříve blažený theologu, nazval Slovem, nyní nazýváš životem a světlem. Ne nadarmo jsi změnil název – to proto, abys nám vštípil velmi vzdálené významy. Slovo jsi nazval Synem Božím, protože jím sdělil Otec všechno, když řekl a stalo se; pak světlem a životem, neboť týž Syn je světlem i životem všeho, co bylo skrze něj učiněno. A co osvěcuje? Nic jiného nežli sebe a svého Otce. Je tedy světlem sama sebe osvěcujícím, sama sebe světu zjevujícím, sama sebe nevědomým ukazujícím. Světlo božského poznání ze světa odešlo, když člověk Boha opustil. Dvojím způsobem se totiž věčné světlo ve světě projevuje, v Písmu a ve stvoření. Není tedy možno jinak v nás božské poznání obnovit, nežli literami svatého písma a podobou tvorstva. Uč se božským výrokům a počni ve své duši porozumění, jímž pochopíš Slovo. Smysly tělesnými vnímej tvary a krásu věcí vnímatelných a rozpoznáš v nich Boha Slovo, a nic jiného ti v nich pravda neodhalí nežli jeho, jenž učinil vše, mimo nějž se nebudeš ničím zabývat, protože on je všecko. Ve všem totiž, co jest, cokoli jest, je on sám. A jako mimo něj není žádné podstatné dobro, tak ani žádná podstata nebo esence. A život byl světlo lidí. Proč dodává světlo lidí? Jako by zvlášť lidem patřilo světlo, jež jest světlem andělů, stvořeného veškerenstva, vší viditelné i neviditelné existence. Zdali snad proto se Slovo vše oživující nazývá především a případně světlem lidí, že v člověku se projevilo nejen lidem, ale též andělům a veškerému stvoření schopnému stát se účastným božského poznání? Ne andělům skrze anděla, leč skrze člověka lidem i andělům se zjevil, ne v představě, ale v onom pravém lidství, jehož celou podstatu na se přijal, a udělil poznání sebe všem, kdo ho poznávají. Tak světlo lidí, náš Pán Ježíš Kristus, jenž se v lidské přirozenosti zjevil všemu rozumnému a duchovnímu stvoření, odhalil skrytá tajemství svého božství, v němž je roven Otci.

 

A světlo ve tmách svítí. Poslyš Apoštola: "Byli jste", praví, "kdysi temnotami, nyní pak jste světlem v Pánu". Slyš Izaiáše: "Sedícím v krajině smrtelného stínu vzešlo světlo." Světlo v temnotách svítí. Všechno pokolení lidské bylo vinou původního hříchu v temnotách – ne vnějšího zraku, jímž vnímáme tvary a barvy vnímatelného, ale vnitřního zraku, jímž se rozlišuje podoba a spanilost věcí poznatelných; ne v temnotách tohoto kalného vzduchu, ale v temnotě neznalosti pravdy; zbaveni ne světla, jež osvěcuje tělesný svět, ale osvěcujícího netělesný svět. Však po jeho vzejití z panny světlo v temnotách svítí, totiž v srdcích poznávajících. A poněvadž se celé pokolení lidské dělí jakoby na dvě části, to jest na ty, jejichž srdce jsou osvícena poznáním pravdy, a na ty, kteří setrvávají dosud v přehlubokých temnotách bezbožnosti a převrácenosti, evangelista dodává: a temnoty ho nepojaly. Jako by jasně řekl: Světlo svítí v temnotách věrných duší a svítí čím dál více, počínajíc z víry a obracejíc se ke vzorům; převrácenost a neznalost bezbožných srdcí pak světlo Slova Božího zářícího v těle nepřijímá. "Zatemnilo se totiž" jak praví Apoštol "pošetilostí jejich srdce", a zatímco se prohlašovali být moudrými, stali se hlupáky. Ale toto je smysl morální. Fyzický názor na tato slova je takový: Lidská přirozenost, i kdyby nebyla zhřešila, ze své vlastní síly nemůže zářit. Není totiž přirozeně světlem, jen účastna světla. Také je schopna moudrosti, ale není moudrostí, jen účastí na ní se může stát moudrou. Jako ani vzduch sám od sebe nezáří, leč nazván jménem temnoty je pouze uschopněn přijetí slunečního světla; tak i naše přirozenost, pojímá-li se sama o sobě, je jakási potemnělá podstata, schopná k přijetí a účastná světla moudrosti. A jako o již řečeném vzduchu se neříká, že září sám sebou, když má účast na paprscích slunce, ale praví se, že se v něm tak projevuje sluneční zář – že neztrácí svou přirozenou temnost, ale též přijímá světlo do něj sestupující; tak i rozumná část naší přirozenosti, těší-li se přítomnosti Slova Božího, nepoznává poznatelné věci a Boha sama sebou, ale skrze božské světlo v ni vštípené. Poslyš to Slovo: "Ne vy", praví, "to jste, kdo mluvíte, ale Duch vašeho Otce, jenž mluví ve vás." Tento výrok nás má naučit rozeznávat totéž v různém a vždy nevýslovně znít v uších našeho srdce: nejste to vy, kdo záříte, ale Duch vašeho Otce, jenž září ve vás, tedy zjevuje, že já zářím ve vás, neboť já jsem světlo poznatelného světa, tedy rozumné a duchovní přirozenosti. Nejste to vy, kdo mě poznáváte, leč já sám ve vás skrze svého Ducha sama sebe poznávám; neboť vy nejste podstatou světlo, ale účastí na světle v sobě spočívajícím. Tak světlo svítí v temnotách, neboť Boží Slovo, život a světlo lidí, nepřestává svítit v naší přirozenosti, jež sama o sobě zkoumána a zvažována nalezena jest jakousi beztvarou temnotou, ani ji, jakkoli chybující, nikdy neopustilo, ani nechtělo opustit, ustavičně ji formujíc při zachování přirozenosti a proměňujíc milostí v božství. A poněvadž ono světlo je nepochopitelné všemu stvoření, temnoty ho nepojaly; Bůh totiž převyšuje veškeré smysly i rozum, a jediný je nesmrtelný. Jeho světlo se pro tuto výlučnost označuje jako temnoty, neboť ho nepojme žádné stvoření, ať už je cokoli a jakékoli.

 

Byl člověk od Boha poslaný a jeho jméno bylo Jan. Ejhle orel sestupuje volným letem z nejvyšších vrcholků hor theologie do nejhlubšího údolí historie, z nebes duchovního světa spouští křídla nejvyššího nazírání. Božské písmo je totiž jakýsi poznatelný svět, složený ze svých čtyř elementů. Jeho zemí je jakoby uprostřed a nejníže historie, okolo níž se rozkládá na obraz vod propast morálního porozumění, jež Řekové nazývají Etika. Okolo nich, tedy historie a etiky, jakožto okolo dvou výše řečených nižších částí světa se obepíná onen vzduch přirozeného vědění. A toto přirozené vědění Řekové nazývají Fyzikou. Vně tohoto všeho a za tím se kruhem pne onen éterný a ohnivý žár empyrického nebe, to jest nejvyšší kontemplace božské přirozenosti, již Řekové nazývají Theologií; a za tento už žádné poznání nesahá. Tedy veliký theolog, myslím Jan, jenž se na počátku evangelia dotkl nejvyšších vrcholků theologie a pronikl nebesa i tajemství duchovního nebe, když se mimo všechnu historii i etiku povznesl k tomu, co bylo učiněno jen chvíli před vtělením Slova, sklání svůj let k vyprávění příběhu jako k poznatelné zemi a dí: Byl člověk od Boha poslaný a jeho jméno bylo Jan. Po právu uvádí do své theologie Jana. Propast na propast volá hlasem božských tajemství. Evangelista vypravuje příběh předchůdce; ten, jemuž bylo dáno rozpoznat Slovo na počátku, připomíná toho, jemuž bylo dáno vtělené Slovo předcházet. Byl člověk, praví – neříká pouze: poslán byl od Boha; ale byl člověk –  aby odlišil člověka účastného pouze lidství, jenž je předchůdce, od člověka sjednoceného a složeného z lidství a božství, jenž ho následuje; aby odloučil pomíjivý hlas od neproměnného zůstávajícího Slova; aby ohlásil objevenou jitřenku vycházejícího nebeského království, a zvěstoval za ní přicházející slunce spravedlnosti. Rozlišuje svědka od toho, o němž vydává svědectví, toho, jenž byl vyslán, od toho, jenž ho poslal, noční svítilnu od nejjasnějšího světla naplňujícího svět a ničícího smrtelné temnoty provinění celého lidského rodu. Byl tedy předchůdce Páně člověk, ne Bůh; Pán pak, jehož byl předchůdce, byl člověk i Bůh. Člověk předchůdce měl přijít k Bohu v milosti; ten, jehož předcházel, byl přirozeností Bůh, jenž měl v pokoře a z vůle k naší spáse a vykoupení přijmout člověka. Člověk byl poslán. Kým? Bohem Slovem, jež předcházel; jeho posláním bylo předcházet; volající vysílá napřed hlas. Hlas volajícího na poušti, posel připravuje příchod Boží. A jeho jméno bylo Jan, jemuž bylo dáno stát se předchůdcem krále králů, zvěstovatelem vtěleného Slova, tím kdo ho pokřtil v duchovní synovství a svědkem věčného světla svým hlasem i mučednictvím.

 

Ten přišel na svědectví, aby vydal svědectví o světle. Totiž o Kristu. Poslyš jeho svědectví: "Hle Beránek Boží, hle, ten, jenž snímá hříchy světa." A opět: "Jenž po mně přichází, byl učiněn přede mnou." V řečtině to zní zřetelněji emprosthen mou, tedy v mé přítomnosti, před mou tváří byl učiněn. Jako by otevřeně říkal: Toho, jenž se v řádu času tělesně zrodil po mém narození, jsem prorockým zrakem zřel při sobě počatého a v panenském lůně člověkem učiněného, ještě když jsem byl v nitru matky neplodné.

 

On nebyl to světlo, jen měl svědčit o světle; od předchozího to odvoď a rozuměj: On nebyl světlo, ale byl poslán, aby vydával svědectví o světle. Předchůdce světla nebyl světlo. Proč tedy nazýváme hořící svítilnu jitřní hvězdou? Byl planoucí svítilnou, ale nehořel zapálen vlastním ohněm, ani nesvítil vlastním světlem. Byl jitřenkou a nepojal své světlo od sebe. Milost toho, jejž předcházel, v něm hořela a zářila. On nebyl světlo, jen účasten světla; nebylo jeho, co se v něm a za ním skvělo. A jak jsme výše řekli, žádné rozumné ani duchovní stvoření není samo o sobě podstatou světlem, leč jen díky účasti na jediném a pravém světle podstaty, jež září všude a ve všem, co se skvěje poznatelností.

 

A proto i dodává: Bylo pak pravé světlo, jež osvěcuje veškerého člověka přicházejícího na svět. Pravým světlem nazývá Božího Syna, jenž spočívá sám v sobě, zplozeného Otcem v sobě spočívajícím před veškerými věky; pravým světlem nazývá téhož Syna učiněného kvůli lidem člověkem; On sám je to pravé světlo, když o sobě praví: Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nesetrvá v temnotách, ale bude mít světlo věčného života." A bylo pravé světlo, jež osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět. A co znamená přicházejícího na svět? A kdo je ten člověk přicházející na svět? Odkud přišel na svět? A do jakého světa vstoupil? Kdybys rozuměl něčemu o těch, kteří přicházejí ze skrytých hlubin přirozenosti zrozením v čase a na jistém místě, jakým osvícením je rodícímu se v tomto životě, aby zemřelo, rostoucímu, aby bylo zmařeno, umně uspořádanému aby se rozpadlo, vypadlému z mlčícího odpočinutí přirozenosti do nepokoje bouřlivé bídy? Pověz, prosím, čím bylo to pravé a duchovní světlo zrozeným do pomíjivého a falešného života? Cožpak tento svět pravému světlu odcizený je příhodné místo k přebývání? Což se neprávem nazývá krajinou smrtelného stínu a údolím slz, hlubinou nevědomosti, pozemským příbytkem tížícím lidského ducha odvádějícím vnitřní zrak od patření na pravé světlo? Nemáme tedy jež osvěcuje veškerého člověka přicházejícího na svět vztahovat na ty, kteří ze skrytých kořenů příčin se rozvíjejí do tělesné podoby, ale na ty, kteří duchovním zrozením milostí, jež se dává ve křtu, přicházejí do světa neviditelného, kteří zasévajíce zrození podle porušitelnosti těla, volí zrození dle ducha, opovrhujíce světem dole vystupují do světa nahoře, opouštějíce temné stíny nevědomosti a smrti baží po světle moudrosti a života, přestávajíce být syny lidskými stávají se syny Božími a odkládajíce svět vášní a v sobě ho ničíce staví si před oči svět ctnosti a vší silou touží do něho vstoupit. Tedy ty osvěcuje pravé světlo, kdo vcházejí do světa ctností, ne ty, kdo se vrhají do světa neřestí.

 

Na světě bylo. Na tomto místě nazývá světem nejen viditelné tvorstvo všeobecně, ale především podstatu rozumné přirozenosti, která je v člověku. V tom všem totiž, jednoduše vyjádřeno ve veškerém stvoření, bylo Slovo pravým světlem. Stejné zůstávalo, jako vždy bylo, neboť nikdy nepřestalo přebývat ve všem. Vždyť když někdo mluví, domluví a jeho hlas zmizí, zmizí a vyprchá: tak kdyby nebeský Otec přestal mluvit svým Slovem, nepřetrval by jeho účinek, to jest stvořené veškerenstvo. Neboť trvání stvořeného veškerenstva je i neustálou mluvou Otcovou, tedy věčným a neproměnným plozením jeho Slova. Nikoli beze smyslu tedy lze o tomto vnímatelném světě říci: Ve světě bylo a svět byl skrze ně učiněn. A aby někdo, přidržuje se manichejské hereze, nesoudil, že svět smysly ovládaný byl dílem ďábla a ne Stvořitele všeho viditelného i neviditelného, theolog dodává: Na světě bylo, tedy v tomto světě byl ten, jenž vše obsahuje, a svět byl skrze ně učiněn. Nepřebýval tedy tvůrce v jiných dílech veškerenstva, ale jen v těch, která učinil. Musíme dát pozor, neboť blažený evangelista mluví pouze všeobecně o světě. Přesto musíme rozlišovat tři světy. První z nich je ten, který je naplněn výlučně neviditelnými a duchovními podstatami; kdokoli do něj vstoupí, má plnou účast na pravém světle. Druhý je uvedenému zcela protilehlý, neboť je tvořen výlučně neviditelnými a tělesnými přirozenostmi. A jakkoli obsahuje nejnižší část veškerenstva, přesto v něm bylo Slovo a byl Slovem učiněn a je ochotným smyslům prvním stupněm, na nějž vystupují k poznání pravdy; podoba viditelného totiž přitahuje zkoumavého ducha k poznání neviditelného. Třetí svět je ten, jenž zaujímá střední polohu, a spojuje v sobě vyšší duchovní s nižším tělesným, sjednocuje oba a nalézá se pouze v člověku, v němž se všechno tvorstvo spájí v jedno. Sestává totiž z těla a z duše. Tělo z tohoto světa, duši pak z jiného pobíraje, vytváří jediný skvost. A tělo se těší veškeré tělesné přirozenosti, duše pak veškeré netělesné. A ty když se jedním spojením spojí, vytvářejí všechnu tělesnou ozdobu člověka. Proto se o člověku říká "veškerý"; neboť se v něm slévá jako v nějaké dílně všechno stvoření. Proto i sám Pán učedníkům ubírajícím se kázat přikázal: "Zvěstujte evangelium všemu stvoření". Svět totiž, to jest člověk, Stvořitele svého nepoznal, ani v písmu zákona ani ve znacích viditelného stvoření nechtěl svého Boha poznat, zadržován pouty tělesného smýšlení. A svět ho nepoznal. Člověk nepoznal Boha Slovo ani před jeho polidštěním sama sebou odhaleného pouze v božství, ani po jeho polidštění zahaleného pouhým vtělením. Neviditelného nepoznal, viditelného zapřel. Nechtěl hledat toho, kdo jeho hledal; nechtěl slyšet volajícího; nechtěl přijmout přijímajícího.

 

Do vlastního přišel, totiž do toho, co skrze něho bylo učiněno a proto není nadarmo jeho vlastním. A vlastní ho nepřijali. Jeho vlastní jsou všichni lidé, které hodlal vykoupit a vykoupil.

 

Těm, kteří ho přijali, dal moc stát se syny božími, těm, kteří věří ve jméno jeho. Nyní se už neodděluje lidství rozumného světa, ale vůle; oddělují se ti, kdo vtělené Slovo přijímají od těch, kteří jim opovrhují. Věřící věří v příchod Slova a rádi svého Pána přijímají. Bezbožní odpírají a vytrvale odporují, Židé ze závisti, pohané z neznalosti. Přijímajícím dal moc stát se syny Božími, těm, kdo nepřijímají, dosud dává prostor přijmout. Nikomu se totiž neodnímá možnost stát se božím Synem; neboť to spočívá na vůli člověka a spolupráci s milostí. Komu tedy dal moc stát se syny Božími? Těm, kdo ho přijímají, tedy věří v jeho jméno. Mnozí přijímají Krista. Přijímají ho Ariáni, leč nevěří v jeho jméno, nevěří v jednorozeného Syna Božího téže podstaty s Otcem; popírají, že je homoousios, tedy soubytostný Otci; tvrdí o něm, že je heteroousios, tedy že má jinou essenci než Otec. Těm, kteří skutečně přijímají Krista jako pravého Boha a pravého člověka a pevně v to věří, těm je dána možnost stát se syny Božími.

 

Těm, kteří se nezrodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže ale z Boha. Ve starých řeckých rukopisech se píše jen: Kteří se nezrodili z krve, ale z Boha. Praví ne z krve, tedy ne tělesným zrozením, ale od Boha Otce skrze Ducha Svatého v dědictví Kristovo, to je v spolusynovství jednorozeného Syna Božího, se rodí ti, kdo upírají své oči na přijetí za syny Boží zásluhou víry. Ani z vůle těla, ani z vůle muže. Uvádí se dvojitost pohlaví, z níž se rozšiřují zástupy v těle zrozených; slovem tělo totiž evangelista označil ženskou a slovem muž mužskou podobu.

A abys snad neřekl: Je jasně nemožné, aby se smrtelní stali nesmrtelnými, porušitelní aby byli zbaveni porušitelnosti, aby čistí lidé byli syny Božími, časní obdrželi věčné, hle obdrž důkaz ještě vyšší, díky němuž budeš moci věci, o níž pochybuješ, uvěřit: A slovo se stalo tělem. Jestliže tedy předcházelo mimo pochyby něco, co je více, proč se jeví neuvěřitelným, něco menšího, co může následovat? Jestliže Syn Boží se stal člověkem, o čemž nikdo z těch, kdo ho přijímají, nepochybuje, jaká div je, že se má stát synem Božím člověk, jenž v Syna Božího věří? Kvůli tomu totiž Slovo do těla sestoupilo, aby v něm tělo, to je člověk věřící podle těla, vystoupilo do Slova a aby tak skrze jednorozeného Syna přirozené povahy bylo vytvořeno množství synů adoptivních. Ne kvůli sobě se Slovo stalo tělem, ale kvůli nám, kteří bychom se jinak než skrze tělo Slova nemohli proměnit v syny            Boží; sám sestoupil, s mnohými vystoupil a z lidí učinil bohy ten, jenž z Boha učinil člověka.          A přebývalo v nás, to znamená: mělo naši přirozenost, aby nás učinilo účastné na svojí přirozenosti. A viděli jsme jeho slávu, slávu jako Otcova jednorozeného. Kde jsi viděl, blažený theologu, slávu vtěleného Slova, slávu polidštěného Syna Božího? A kdys ji viděl? Jakýma očima jsi na ni patřil? Soudím, že tělesnýma, na hoře v čas proměnění. Tehdy jsi byl třetím svědkem božského oslavení. Přítomen jsi byl také v Jeruzalémě a slyšels hlas Otce, jak říká: "Oslavil jsem a zase oslavím." Slyšel jsi zástupy dětí, jak volají: "Hosana synu Davidovu." A co mám říci o slávě vzkříšení? Viděl jsi ho vzkříšeného, když k tobě a ostatním učedníkům vstoupil zavřenými dveřmi. Viděl jsi jeho slávu, když vystupoval k Otci a byl anděly přijat do nebe. A nad vše toto jsi ho nejvyšším zrakem mysli pozoroval, myslím Slovo, v jeho počátku u jeho Otce, kde jsi spatřil jeho slávu jako Otcova jednorozeného, plného milosti a pravdy. Dvojí je smysl tohoto obratu. Může se pochopit jak vzhledem k lidství, tak i vzhledem k božství vtěleného Slova tak, že se plnost milosti vztahuje k lidství avšak plnost pravdy k božství. Neboť vtělené Slovo, náš Pán, Ježíš Kristus, podle lidství obdržel plnost milosti, protože je hlavou církve a prvorozený veškerého tvorstva, tedy vůbec veškerého lidství, jež bylo v něm a skrze něho uzdraveno a obnoveno. Říkám v něm, neboť on je nejvyšší a základní vzor milosti, jíž se bez předchozích zásluh člověk stává Bohem, a v něm byla ponejprv projevena. Skrze něj, neboť z jeho plnosti jsme všichni přijali milost božství z milosti víry, jíž v něj věříme a z milosti skutků, jímž ostříháme jeho přikázání. Plnost milosti Kristovy lze z Ducha Svatého poznat. Neboť Svatý Duch, strůjce a původce darů milosti, bývá často nazýván milostí. A sedmeré působení tohoto Ducha naplnilo lidství Kristovo a na něm spočinulo, jak dí prorok: "A spočine na něm Duch Páně, duch moudrosti a poznání, duch rady a síly, duch vědění a zbožnosti a naplní ho duch bázně před Hospodinem." Jestliže tedy chceš sám pochopit, co znamená             plného milosti, prozkoumej plnost jeho zbožštění a posvěcení člověka. Řekl jsem zbožštění a to znamená to, čím jsou člověk a Bůh sjednoceni v jednotě podstaty; posvěcení pak to čím byl nejen počat z Ducha Svatého, ale též naplněn plností darů a jako na mystickém vrcholku církve na něm a z něj vytryskla mnohá světla. A chceš-li plnost milosti a pravdy vtěleného Slova raději poznat z Nového zákona, pak totéž zřejmě chtěl týž evangelista o kousek dále, Říká totiž: "Zákon byl dán skrze Mojžíše; milost a pravda se staly skrze Ježíše Krista." Nevyřkneš tedy nic nevhodného, když řekneš, že plnost milosti Nového zákona byla dána skrze Krista a že pravda vyznání víry Zákona byla do něj zahrnuta; neboť tak praví Apoštol: "v němž přebývá tělesně plnost božství"; nazývaje totiž plností božství mystický smysl noci zákona, o němž Kristus přicházející v těle učil a zjevil, že v něm samém tělesně, to jest opravdově, již přebývá, neboť on sám je zdroj a plnost milostí, pravda vyznání víry Zákona, naplnění prorockých vidění, jemuž buď sláva s Otcem i svatým Duchem po všechny věky věků. Amen.