Období smutku – brána k jinému životu

Hannelore Ingwersen

Mým předsevzetím v tomto článku je přispět konkrétními zkušenostmi z toho, co se stává rodinným příslušníkům po smrti jejich blízkého a jaké jsou možnosti spojit se se zemřelými. Pozornost ostatních je velké míře zaměřena na umírajícího. Ale nouze těch jeho blízkých, kteří trpí spolu s ním, není o nic menší, a zde by podle mého pozorování, byla potřeba ještě spousta práce.

Existuje jedna báseň od Máši Keléko, která tuto situaci přiléhavě popisuje:

Z vlastní, z vlastní smrti není mi úzko,
jen ze smrti těch, kdo jsou mi blízko.
Jak mám žít, když už tu nebudou?
Odchod mě nemrzí, palčivé je zůstat…

Však ví to ten, komu stejně se děje
kdo tak trpěli, to umí odpustit.
Vlastní smrt nikdo nepřežije,
jen ty druhé musíme přežít.

Se smrtí druhých musíme žít. Tento příspěvek pojednává o těžkostech takového dalšího života, o pomoci, jakou při tom můžeme potkat a o možnostech, jaké se nám při tom nabízejí.

Já sama už přes rok vedu hospic. Předtím jsem působila skoro sedm let v duchovní a sociální službě v jedné nemocnici. Takto jsem ve svém pracovním okruhu mohla sbírat zkušenosti s nemocnými, umírajícími a truchlícími. I mé osobní zkušenosti s touto oblastí můj život velice ovlivnily a i z těchto zkušeností bych zde chtěla některé uvést. Zveřejnit osobní zkušenosti pro mne samozřejmě není snadné, neboť mě to činí zranitelnou. Avšak soudím, že už je na čase, abychom se naučili o těchto zkušenostech hovořit. Později se ještě ukáže, proč. Od lidí, jejichž zkušenosti zde zmiňuji, jsem si vyžádala souhlas s jejich zveřejněním.

Někteří z mých přátel i moji rodiče už zemřeli. Velkou část mého života ale poznamenalo, že jsem velmi rychle ztratila dvě z mých tří dětí. Přivedlo mě to do veliké úzkosti, ale otevřelo mi to také zážitky a perspektivy, které bych pravděpodobně nebyla jinak získala. V této nouzi u mne vyvstal impuls, zabývat se touto oblastí. Myslívala jsem si tehdy často: Pokud se z této své krize kdy vyhrabu, budu moci se svými zkušenostmi něco udělat pro druhé.

Pět let již organizuji v rámci hospice skupiny pro pozůstalé. Ke koncepci hospice totiž patří podporovat a provázet rodinné příslušníky těch, kteří u nás zemřeli, v období po smrti jejich blízkých. Ve Flensburském Kateřinském hospice u parku to děláme tak, že zveme rodinné příslušníky dvakrát do roka na kávu a ke smuteční bohoslužbě a také na tuto skupinu. Samozřejmě mohou přijít a hovořit s námi také jindy.

Než se budu věnovat tématu smutku, chtěla bych ještě něco říci právě o onom právním rámci pro práci s obdobím smutku – o hnutí hospiců.

Hnutí hospiců

Hospicové hnutí, je jak sám název napovídá, hnutí, jež vzniklo mezi lidmi jako odpověď na určité společenské poměry a určitou společenskou nouzi. Je důležité vědět, že hospicové hnutí se počíná a žije díky živé angažovanosti lidí, kteří něco chtějí, a kteří jsou ochotni zasadit se o hodnotný život a důstojné umírání, a myslím, že tomu tak bude ještě dlouho. Tento cíl je možno vyjádřit slovy: "Nechceme přidávat životu jednotlivé hodiny a jednotlivým hodinám poskytnout více života."

Na tom se velmi dobře ukazuje postoj hospicového hnutí. Nejde o to prodloužit život za každou cenu, ani život ukracovat, ale o to, dobře životem naplnit a prožít daný čas. Jde o kvalitu života nemocných i jejich rodinných příslušníků v jeho posledním úseku.

Slovo hospic znamená útulek. Za středověku provozovaly církevní řády hospice, které poskytovaly poutníkům na jejich cestách ubytování, péči, možnost odpočinku a posily. A moderní hospicové hnutí přejalo tuto ideu. Chce lidem v posledním úseku jejich životní pouti poskytovat ubytování, péči, možnost spočinutí a posily. Dnešním jazykem bychom řekli – je to koncept lékařské, ošetřovatelské, sociální a spirituální péče.

Dějiny hnutí hospiců

Roku 1967 založila v Londýně lékařka Cicely Saunders Hospic sv.Kryštofa. Cicely Saunders byla původně zdravotní sestra a sociální pracovnice. Medicínu studovala s úmyslem věnovat se speciálně terapii bolesti. Jejím vlivem se hnutí hospiců rozšířilo v Anglii velice rychle. A ještě jedno jméno bychom měli zmínit v této souvislosti: paní Elisabeth Kübler-Ross. Viděla na vlastní oči nuzné poměry nemocných v amerických nemocnicích, což bylo pro ni něco úplně jiného, než nač byla jako venkovská lékařka ve Švýcarsku zvyklá. Zcela se věnovala práci s umírajícími a přednášela o ní v kursech, např. i pro mediky. O tom sepsala svou první knihu: Rozhovory s umírajícími. I tato kniha vyšla roku 1967. – Samozřejmě, že vedle těchto význačných žen, bylo ještě mnoho dalších lidí, kteří se už tehdy věnovali práci s umírajícími, kteří se však neproslavili. Můžeme si ale všimnout toho, že téhož roku, 1967, na veřejnost pronikly práce o smrti a umírání na dvou různých místech světa: v Anglii a ve Spojených Státech.

A také považuji za zajímavé, že to byly v obou případech ženy, kdo poskytl první impuls k prolomení tohoto společenského tabu. A hádám, že i dnes až podnes 90% osob, kdo v hospicích pracují, jsou ženy.

V Německu nám to trvalo šestnáct let, než jsme se probrali a přijali za své myšlenku hospice. Ale i přes takové “zpoždění” se už v Německu toho udělalo mnoho.

Práce hospiců v Německu

V dnešní činnosti hospiců vystupují do popředí tři odlišné sféry práce: 1.stacionární zařízení; 2.ambulantní hospitární péče, příp. domácí poradenské služby; 3.práce na školách a ve veřejnosti.

Stacionární zařízení

V Německu existuje nyní 71 stacionářů s 624 lůžky. Jsou dvou typů. Stacionární hospice a paliativní stanice. Rozdíl mezi nimi je především v lékařské péči. O klienty stacionárního hospice se i nadále stará jejich domácí lékař, zatímco paliativní stanice jsou spíše specializovanými nemocnicemi, v nichž pracují lékaři se specifickou praxí a zkušenostmi.

Ambulantní služby hospiců

Podstatně více je ambulantních služeb, které hospice poskytují – někde jim říkají "Domácí opatrovatelská služba". O oněch 329 ambulantních služeb ročně zaopatří v jejich domově asi 13 700 těžce nemocných a umírajících pacientů. Jde především o psychosociální pomoc a podporu rodiny, aby nemocný mohl zůstat doma. V této Domácí opatrovatelské službě pracuje méně profesionálních zaměstnanců a více dobrovolných pracovníků. V současnosti existuje dohromady 69 hnutí, která si většinou kladou za cíl vybudovat ambulantní hospitární službu.

Veřejné přednášky a školení

Další velkou oblastí mimo konkrétní pomoc nemocným a jejich rodinným příslušníkům je práce s veřejností. Naše společnost, jež je poznamenána silným materialismem, vytvořila iluzi věčného mládí a dokonalé zvládnutelnosti veškerých problémů, smrt zatlačila kamsi do kouta a svázala smrt i umírání velikým tabu. Musíme smrt znovu přijmout do našeho života a myšlení jako téma. Bude to jistě zpětně působit na náš život. Společnost přijímající smrt také snáze a samozřejměji přitaká životu.

Hospicové hnutí napomáhá tomu, aby smrt opět dostala v našem životě a povědomí své přirozené zdravé místo a naučili jsme se přijímat ji i sám život.

Co je to období smutku?

Je to proces, pomocí něhož se můžeme rozloučit a jenž rozloučení provází. Rozloučit se bývá pro mnoho lidí těžké, protože máme v sobě silnou příchylnost k tomu, aby vše zůstalo postaru. Proto bývá rozloučení spojeno s bolestí. Je mnoho způsobů, jakým se může udát odchod: Rozvody, odloučení, rozloučení se zdravím, s pracovním místem, s vlastí, s dětmi apod. V tomto případě jde o rozloučení ve smrti.

Druhý aspekt téhož nás možná překvapí. Smutek souvisí s láskou. Kde je láska, nutně je i smutek. Každá láska s sebou nese to, že se bude nutno jednoho dne rozloučit a to bude smutné. Erich Fromm píše: "Láska i smutek potřebují prožitek vnitřní síly." Na tom je možno částečně pochopit rozdíl mezi zdravě prožívaným smutkem a depresí.

Neschopnost truchlit

Na mnoha místech se dnes organizují skupiny pozůstalých a pozůstalým se nabízí speciální péče. A musíme si položit otázku, proč tomu tak musí být. Tomu tak dříve přece nebylo, a lidé si museli se svojí bolestí poradit sami, bez cizí pomoci. Existuje kniha od Alexandra Mitscherlicha, která se jmenuje Neschopnost truchlit a pojednává o našich zkušenostech s nacismem. Název samozřejmě takto nezní bezdůvodně. Mnohým lidem je dnes skutečně zatěžko truchlit. A mnoho zapadlých, neprožitých smutků vede k depresím a jiným chorobám. Je nezbytné, abychom se naučili truchlit. Ke smutku potřebuje člověk odvahu a také sílu. Fritz Zorn, jenž onemocněl jako mladý muž rakovinou, píše v knize nazvané “Mars”, že běží závod se svou nemocí. A také v té knize píše, že rakovinou jsou u něj jeho neprolité slzy. To, co ve skupinách hledají lidé, jež spojil společný osud, je podle mne odpověď na změněnou situaci ve společnosti a v rodině. Dříve ztrátu člověka sdílela celá velká rodina. Nyní mnohé z jejích funkcí byly přeneseny na společnost. Dnes bývají lidé ve své nouzi často osamoceni. Svépomocné skupiny hrají tedy významnou roli; klasickým příkladem takových skupin může být pomoc pacientům s AIDS. A k takovým skupinám se do jisté míry může čítat i hnutí hospiců.

Říkám-li, že smutek je třeba prožít, neznamená to, že má člověk stále jen plakat. A Skupiny pozůstalých tak ani nevypadají, i když se právě toho mnozí lidé obávají. Existuje přísloví: “Pláč i smích vyvěrají z téhož zdroje.” Kdo umí být smutný, dokáže se také svobodně, s lehkým srdcem smát. Vytvoříme-li prostor pro emoce, obojí přijde: smutek i radost, případně vděčnost.

Zármutek má uzdravující sílu

Nechci zde paušalizovat, lidská smrt nevede u pozůstalých vždy ke krizi, ale přesto častěji a silněji, než se obecně soudí. Působí zde rozličné faktory: povaha vztahu, duševní vyrovnanost, četnost ztrát, vyčerpanost i jiné přitěžující okolnosti atd.

Už první týden mé práce v nemocnici se mi stalo toto: Šla jsem s 84-letou paní nemocniční chodbou. A ona mi vyprávěla o dni, kdy umřel její muž. Popsala ten den zcela do detailu: jaké bylo počasí, jak přišli od sousedů a jak její muž v předsíni zkolaboval. V její vzpomínce byl tento den natolik živě přítomen, že jsem si myslela, že se událo tak před několika měsíci. Zeptala jsem se, v kterém roce její muž umřel. A ona odpověděla: “Počkat, bylo to 1948, nebo 1958?” Bylo to už tak dávno, že deset let nehrálo roli.

To bylo pro mne klíčovým zážitkem. Takový zážitek ztráty blízkého člověka zůstává neměnně přítomen a ovlivňuje celý další život. Jen málo událostí zabarvuje život natolik jako smrt. A proto je důležité vše, co se okolo ní odehrává.

Mnoho lidí se dostává smrtí milovaného člověka do krize a může potřebovat pomoc.

Slovo krize pochází z řečtiny a má tam význam: Rozhodnutí, rozhodující obrat. V čínštině má toto slovo dva významy: ohrožení a šance. Existuje oblíbená kniha od Jörga Zinka s názvem, v němž se silně ozývá právě tento, druhý význam: “Smutek má moc léčit” (Stuttgart 1993). Možná se tomu divíme. Ale mě připadá takový název výtečný. Smutek totiž, se svými dvěma stranami krize – ohrožením a šancí, hraje ohromnou roli na naší cestě k uzdravení.

Tři významní pomocníci ve smutku

Na této cestě k uzdravení máme tři významné pomocníky:

I.             Samoléčící schopnost: Když nám hrozí ztratit půdu pod nohama, zarýváme své kořeny hlouběji – až do nevědomí. A tam, v hloubce, sídlí úzdravné samoléčící síly, o jakých se nám předtím možná ani nezdálo. Zná to každý – v situacích výjimečné zátěže k nám najednou odněkud plynou neznámé síly.

A.           Zůstává pro mne otázkou, zdali považovat pomoc anděla za pomoc zvenčí, nebo za pomoc vnitřní. Zde ji budu považovat za vnitřní pomoc. V Bibli je na to hezký příklad u proroka Eliáše. Eliáš odešel do pouště, posadil se pod kručinku a chtěl umřít. Řekl: “Už je toho dost, Pane, vezmi si můj život.”, a usnul. Ale dotkl se ho anděl a promluvil: “Vstaň a jez. Jinak bys nedošel.” Eliáš se ohlédl a u hlavy měl košík s chlebem a džbán vody. Tak se to píše v První knize královské 19,4-7

B.            Sama jsem často zažila, jak se najednou objevil tento pokrm, dávající mi sílu pokračovat, když jsem se cítila pouze bezmocná. A často se mi ho dostávalo v noci.

II.           Pomoc zvenčí (například lidé, slova, knihy): Skrze pochybnosti, skrze bolest, která jakoby se nedala vydržet, se často člověk dostává do takové tísně, že se stává opravdu otevřeným a hledajícím; nečiní tak jen ze zájmu, ve volném čase, ale z nutnosti a touhy žít dál. Všichni známe slovo z bible: “Hledejte a naleznete.” Zní to velmi prostě, ale je to těžké, poněvadž my se ve svým návycích, v tom, co je nám známé, cítíme bezpečně a pohodlně. Chalíl Džibrán píše velice pěkně v knize "Prorok": “Bolest znamená rozbít pohár, v němž se přechovává váš rozum.” Bolest musí ten kalich rozbít, abychom se naučili chápat. Nestačí-li stará životní schémata a staré představy, dostavuje se nová otevřenost. Objeví se třeba nějaký nový člověk s pomocí. Nebo k nám zazní v pravý čas určité slovo, padne nám pod ruku kniha, nebo zažijeme cestu, prožijeme hudbu, vykonáme cvičení, jež nás přivedou k sobě. To, co k nám přichází v rozhodující moment jako účinná životní pomoc, může být velmi rozdílné.

III.          Pomoc od samotných zemřelých: Velice často přichází rozhodující pomoc od samotných zemřelých. Poznala jsem mnoho lidí, kteří měli zkušenost se zemřelými nebo sen o nich, a ty způsobily rozhodující obrat v období jejich smutku.

Co je smutného na prázdné schránce?

Zde bych chtěla uvést několik příkladů:

Svůj první významný sen o zemřelých jsem měla právě v noc po smrti svého dítěte: Viděla jsem tvář našeho syna, který byl velice šťastný, že je zase naživu. Ale tu jsem si všimla, že jen jeho hlava žije, zatímco tělo visí bezvládně, bez moci a pohybu pod ní jako maňásek. Aniž by padla jakákoli slova, pochopila jsem: "Nesmíš být smutná. Mně je dobře. Jen tělo jsem nechal tam, Jen prázdnou škatuli. A co je smutného na prázdné škatuli?"

Ještě nikdy předtím jsem neměla takový sen. A třebas jsem se tehdy ještě nezabývala spojením se zemřelými, přesto jsem si byla zcela jistá, že to bylo skutečně setkání s mým dítětem, neboť ten sen byl zcela jiný než všechny mé předchozí sny. Nepadla žádná slova. Slyšela jsem je jen uvnitř. Ale zněla naprosto jasně: ‚Co je smutného na prázdné schránce?’ Tak tomu bylo asi z jeho pohledu. Pro mne – matku zbavenou dítěte – to bylo zde na Zemi těžké. Ale ten sen mi byl velkou útěchou. Věděla jsem, že se mu vede dobře. A tím, že můj zemřelý syn se mnou vstoupil v kontakt, jsem byla také ujištěna, že nějakým jiným způsobem, pro nás neviditelným, žije. Tak jsem se poprvé setkala s tím, že osobní vztah se zemřelým přetrvává a něco z něj se může projevit a působit v mém životě.

Později jsem zakusila případ, kdy byl učiněn pokus – bez jakýchkoli zlých úmyslů – vztah podvázat. Zavolali mě k jedné těhotné ženě do nemocnice. Měla dceru, co už chodila do školy a byla opět těhotná. Před rokem měla syna, který ale umřel v šestinedělí. Ve výroční den synovy smrti počala matka krvácet. Přišla do nemocnice, neboť se obávala, že ztratí i toto dítě. Měla úzkosti a noční děs, nechtěla být sama. Všichni jí namlouvali, že má zapomenout na svého mrtvého syna a těšit se na dítě, jež očekává, aby pohlížela do budoucnosti a ne do minulosti. Všichni to s ní mysleli dobře a snažili se v ní potlačit její zkušenost se smrtí.

Zeptala jsem se matky, jaké že to má noční děsy. A ona mi řekla, že slyší stále volat svého zemřelého syna: "Nezapomínej na mě!" Poradila jsem jí, aby dopřála tomuto mrtvému dítěti žít spolu s nimi, s jejich rodinou. Vybídla jsem ji, aby sledovala ve svých modlitbách všechny tři své děti: dceru, která je doma stínem, mrtvého synáčka i dítě, jež teprve očekává. Tehdy noční děsy ustaly. Těhotenství bylo sice těžké, ale třetí dítě se mohlo narodit zdrávo. Z toho jsem si vzala ponaučení, jak je důležité včleňovat zemřelé do našeho života a do našich myšlenek – samozřejmě v přiměřené podobě.

Sny o mrtvých

Jedna má známá přišla při automobilové nehodě o svého přítele. Bylo mu asi dvacet a ona svou ztrátu nesla velmi těžce. Její rozpoložení změnil až sen, který mi vyprávěla:

“Bavila jsem se s přítelem P. Najednou jsem se ale zděsila a pravila: ‚To přece nejde, abychom se tady tak bavili. Vždyť ty jsi mrtvý.? A P. odpověděl: ‚No a? To přece nevadí. I tak se spolu můžeme bavit.’ Ale já jsem trvala na svém, že to tak nejde, když je přeci mrtvý. Na to P. odvětil: ‚Ty tomu ještě nerozumíš, ale opravdu to jde. Jednou to pochopíš. Určitě si budeme rozumět.’

V tom tvrzení byla ohromná jistota, takže bylo prakticky jisté, že se opět shledají. I já měla podobný sen. Byl o mém tatínkovi, který právě ležel nemocný v ložnici. Zdálo se mi toto:

Nahlédla jsem dveřmi do ložnice. Viděla jsem tam tatínka ležet na lůžku a dveře jsem zase rychle zavřela, protože jsem myslela, že tomu tak nemůže být. Ale pak jsem je zase na škvíru pootevřela a otec tam skutečně ležel. Jenom nad lůžkem bylo bleděmodré nebe. Řekla jsem: “Tati, ty jsi zase tady? Cožpak to jde?? A otec odpověděl: “Samozřejmě, že to jde! Už jsem tady byl tolikrát a chtěl jsem se vám ukázat a mluvit s vámi. Ale vy tomu nikdy nevěříte, jste zaslepení.? Pochopila jsem, že mám teď šanci se ho na všechno vyptat a tak jsem se zeptala. “A jak je tomu tedy se smrtí, s umíráním a s tím potom?? A otec odpověděl: “Je to skoro tak, jak si myslíš. Ale smrt je zasvěcením, které musí podstoupit každý sám. Moje duše nenalézá klidu, protože jsi ty tak nešťastná.?

A ještě vám chci vyprávět o dvou dalších snech, které ukazují, jaký má náš stav význam pro zemřelé.

Jedna starší paní byla velmi zarmoucená po smrti svého manžela, kterého měla velmi ráda. Jedné noci se jí zdálo, že je při ní. A muž jí ve snu řekl: “Moje duše nenalézá klidu, protože jsi ty tak nešťastná. Já se vrátit nemůžu. Musíš jít svou vlastní cestou?

Velice podobný sen měla jiná účastnice ve skupině. Její muž jí ve snu řekl: “Teď musíš přestat plakat, jinak nenaleznu klidu.?

S vyprávěním těchto příběhů bývám trochu opatrná. Existují lidé, kteří v sobě potlačují pláč. Ty je třeba povzbudit, aby se odvážili ukázat slzy. Tam by bylo protismyslné vyprávět takový sen. Na druhé straně je tomu pravděpodobně tak, že pokud se opájíme neustálým smutkem, vidíme vlastně jen sebe a nevnímáme, že naše sklíčenost po určitém čase počne zemřelého tížit. U živých je tomu stejně: Jestliže člověk, kterého milujeme – náš partner, dítě ap. jen pořád pláče a je nešťastný, nenechává to v klidu ani nás.

V následujícím příkladě vstupuje na scénu už konkrétní úkol. Jako u dvou posledních příkladů jde i zde o to, aby pozůstalý vzal opět svůj osud do vlastních rukou.

Jedna má známá ztratila za války při náletu oba rodiče. Byla z této ztráty zmatená a smutná. Jedné noci se jí zdálo: “Moji rodiče se najednou objevili u mého lůžka a řekli mi:‚F., takhle to dál nejde. Musíš jít do sebe a začít se starat o své sourozence.‘?

Oba následující sny, jež teď uvedu, obsahovaly určitý podnět a pomoc pro mne a mou přítelkyni Cilly. V rodině mé přítelkyně došlo k několika úmrtím za sebou. Oba rodiče jí umřeli během několika měsíců a v rodině zavládl chaos, vše jí přerůstalo přes hlavu. Jedné noci se mi zdálo, že jsem vstoupila do Cillina bytu a všude byl veliký chaos. Byla zcela vyčerpaná a nemohla již dále. Poradila jsem jí zjednat si pomoc. Ona však řekla, že si to nemůže dovolit. Nechala jsem si ukázat její nájemní smlouvu a chtěla jsem spočítat, zda má nárok na podporu od sociálky. Najednou však vešla k ní do bytu její matka a začala vše potichu a nenápadně uklízet. Se smlouvou jsem vešla do místnosti, kam jinak nikdo nechodil. U velkého psacího stolu, jehož zásuvky přetékaly různými papíry, seděl otec a dělal ve věcech pořádek. Promluvila jsem na něj a řekla mu, že tady mám nájemní smlouvu. On řekl, že ji mám také položit na stůl., že na ni dojde až po půlnoci. A když jsem se potom vrátila do první místnosti, matka již mezitím vše uklidila.

Považovala jsem to za hezký příměr toho, jak nám mohou mrtví pomoci uspořádat si svůj život.

Další noc – bylo to na Velký pátek – jsem pak snila o tom, jak mi můj zemřelý otec říká: “Zapomněla jsi zaplatit účet na 191 marek.?

Tu jsem si spontánně pomyslila, že nejen Cillini rodiče jí pomáhají uspořádat si život, ale též můj otec mně. V následujícím období jsem si pak často a stále naléhavěji kladla otázku, co to je asi za účet, který jsem nezaplatila. Nevěděla jsem, co se tímto obrazem míní, ale byla jsem si jistá, že jde o nějakou vinu. Vnitřně jsem cítila, že musím na tento dluh přijít a uvědomit si jej a musím vše dát do pořádku, jinak se nepohnu dále. Po sedmi týdnech jsem na to přišla a úplně to změnilo můj život, který se stal mnohem pozitivnější a ztratil mnohé ze své tíže.

Pomoc od zemřelých

Zažila jsem ale také, že pomoc nepřichází skrze sen, ale že zemřelý působí a pomáhá v mém životě přímo. Byla to moje zemřelá dcera Sofie. Jednoho večera jsem hrála v kostele divadlo a stále jsem při sobě cítila hlásek: "Sofie ti pomůže." Hned jsem pomyslila na nějakou nehodu nebo něco podobného a domů jsem jela ten den velice opatrně. Vše probíhalo hladce, přesto jsem ale byla nepokojná. Když jsem šla spát, už jsem se natolik upokojila, že jsem si pomyslela: Ať se stane cokoli, nemůžu to změnit, ale snad je tu někdo, kdo pomůže.

Za tři dny se mnou můj partner zapředl debatu. A už při jeho prvních slovech jsem zase zaslechla: "Sofie ti pomůže." A bylo tomu tak. Rozešel se se mnou, což bylo pro mne v tom okamžiku velkým překvapením. Ale po celý půlrok jsem zřetelně pociťovala pomoc; měla jsem pocit, že mne cosi chrání před pádem do propasti.

Mnozí lidé popisují, jak je zemřelí ochránili v těžkých nebo důležitých okamžicích. Ale pozorovala jsem také, že vliv zemřelých na živé nemusí být jen pozitivní. Znám třeba muže, který velmi silně psychicky onemocněl, poté co jeho otec spáchal sebevraždu. Měla jsem silný pocit, že tomuto člověku způsobil jeho nemoc otec. V takových situacích se musí dotyčný naučit chránit se sám pomocí vnitřního postoje a modlitbou a také vždy vyhledat pomoc.

Také jsem občas pozorovala, že se pozůstalí souží velikým nepokojem a jakýmsi vnitřním puzením. Snad to souvisí s tím, když se mrtvý nedokáže absolutně rozloučit se životem. Ale neznám to z vlastní zkušenosti, proto bych o tom nechtěla více mluvit.

V Bibli je místo, jež ukazuje, jak rozmanitý může být život po smrti. V příběhu boháče a chudého Lazara z Lk 16je druhý život Lazarův popisován jako přebývání v klíně Abrahámově, zatímco boháč, který se za života nestaral o Lazarovo utrpení, musí trpět v ohni (Lk 16,19-31). Nesmíme to ale chápat schematicky podle hesla: "Když jsi chudý, dostaneš tam odměnu," či naopak. Na tomto příkladu považuji za důležité, že posmrtné bytí není pro každého stejné, ale že je velmi rozdílné a že tyto rozdíly souvisejí s tím, jak člověk žil. A přijmeme-li, že takové rozdíly u zemřelých jsou, bude to také moci mít vliv na pozůstalé.

Jak pomáhat při hlubokém zármutku

Nejprve by se měl člověk naučit připustit si a přijmout smutek. To je těžší, než se řekne, protože to je stav, který strašlivě bolí a který člověk nechce. Na počátku je většinou šok: Člověk nedokáže tu smrt pochopit, hlavně pokud je to náhlá smrt. Takový šok může trvat týdny. To nám skutečnost vlastně ještě nedošla a šok působí zpočátku jako ochrana. A pak většinou propadnou lidé mocným pocitům, i takovým, jaké jim byly doposud neznámé a v takové intenzitě je nikdy nezažili. Člověk se v nich nevyzná a je bezradný. Ono je už dost na tom, když není ve vnějším životě vše tak, jak jsme zvyklí, ale když cítíme, že se nemůžeme spolehnout ani sami na sebe, začínáme ztrácet půdu pod nohama.

Smutek je stav, jenž nás silně konfrontuje s naší stinnou stránkou. Rozpoznáváme náhle v sobě nejen slabost, zoufalství, nerozhodnost, ale také zuřivost, hněv, vzdor, závist, egoismus a strach. To vše k tomu může patřit, ale i mnohem více. Často jsou to vlastní rysy, které jsme dosud nezažili, ale které přece patří k nám. Naučíme se trošičku se znát z té temné stránky. Zažila jsem už, jak dospělí lidé dupali nohou a prohlašovali, že "ho přece chtějí zpátky". To je normální a není na tom nic špatného. Člověk by si to měl podle mého připustit a poznat, že i takové stránky k nám patří. Je potřeba umět vydržet své slabosti a temné stránky. Je to vlastně první krok k tomu tyto stránky přijmout a naučit se mít rád. Ale je to velice náročné, poněvadž to potřebuje velkou sílu lásky.

Bohužel se často tomuto procesu prožívání vlastní bolesti brání podáváním psychofarmak. V jednotlivých případech to může být opodstatněné, ale tím že se dnes používají psychofarmaka jako droga proti duševní bolesti, se brání procesům, takže člověk se smutku nezbaví. Mnozí ani nepřijdou svým příbuzným na pohřeb, protože si vzali silnou dávku léků. To může na první pohled vypadat jako prospěšné, ale později jim tento rituál na rozloučení bude chybět. Pozoruji, že tyto rituály mají veliký význam a že je velkou pomocí, pokud se zdaří požehnání, smuteční slavnost nebo jiné rituály, to je když v nich pozůstalí seznají sebe i svého zemřelého.

Někdy se pozůstalí vyjadřují o svém stavu, že "to je jen sebelítost." V tom je určitá tvrdost k sobě. Často tomu tak ovšem bývá. To se pak neoplakává zemřelý člověk, ale oplakáváme sami sebe a svou osamělost. Ale což to není pochopitelné? Přece cítíme s člověkem, jenž ztratil svého nejmilejšího! Tak můžeme takto cítit také sami se sebou. Je nutno rozvinout u sebe láskyplný pocit a potom se zbaví záští proti sobě.

V této první, obtížné době, zatížené silnými emocemi, jde podle mého u truchlícího zcela jednoduše o to, ji přežít. Doporučuji dělat a vyhledávat vše to, co nám k tomu napomůže. Jeden musí chodit každý den na hřbitov, jiný ne. Někteří vše hned rozdají, ano se dokonce přestěhují, jiní vše schraňují až do své vlastní smrti. Neexistuje recept na to, co je správné a co ne, není možno dávat všeobecné rady, ale správné je to, co pozůstalému umožní přežít, žít dál svůj život. Skutek je také výzvou k tomu, nalézt svou vlastní cestu. V těchto těžkých dobách utvrzuji lidi v tom, že mají myslet na to, co jim již dříve v krizích pomohlo a kde mohou ležet pro ně zdroje síly.

Většině lidí pomůže rozhovor: možnost se vyjádřit, vyplakat, a třeba dokola vyprávět to samé. Truchlící mívají pocit, že je nikdo nechce vyslyšet a že se dostávají do izolace. Velice doporučuji truchlícím, aby sami vyhledali lidi, kteří jim mohou pomoci. Je potřeba se naučit říkat, co potřebujeme. Ostatní to nemohou tušit a mívají často strach se v takové situaci otevřít. Tak vzniká mezi truchlícím a ostatními stěna, za níž se izoluje.

Jinou otázkou je, co se zlostí a křikem? Když teď tak pěkně sedíte na židli a čtete tento článek, myslíte si třeba: Co je to za divnou otázku? Ale tento problém nastává často. Dusíme se – a často mi to připadá o celé společnosti – křikem, jenž nám zůstává vězet v krku. Elisabeth Kübler-Ross jednou řekla: "Můžeme krásně sedět na gauči a vyprávět si o smrti a umírání. Ale když nás to postihne, celý člověk se třese a chvěje."

V Americe se zasadila o to, aby se na klinikách zřídily místnosti na vykřičení. U nás v severním Německu může snad člověk zajít k moři a někteří mi říkali, že křičí v autě. V panelákovém bytě si to člověk dovolí zřídka.

Také je důležité vyjádřit bolest tělesně: putováním, rytím zahrady, sportem. Jedna z členek skupiny chodila každý den sportovat a povídala mi: "Je to jediná příležitost, při níž se cítím dobře, když si tělesně sáhnu na dno." Jiní se věnují třeba kamenictví nebo bubnování. Mnohé problémy z přetížení, které dnes máme, jsou často bolestí a smutkem, které se usadily v těle.

Mnohým pomáhá psát. Pokud někomu sedí psaní, měl by se o něj pokusit: Psát deník, dopisy zemřelému, básně. Je to dobrý způsob, jak znovu ze sebe dostat, co se nám vtisklo v duši. Někdy s lidmi sestavuji i takové záchranné seznamy toho, co se dá dělat, když se člověk v noci probudí a má pocit, že musí skočit z okna. V takových chvílích totiž člověk většinou nedokáže zvážit, co mu prospěje.

Je také důležité znovu ustavit pravidelný rytmus jídla a spánku. A i v tom může být člověk podpořen telefonáty, pozváními a návštěvami.

Naučit se radikální trpělivosti

Kdo truchlí, musí se naučit radikální trpělivosti k samému sobě. Musí vydržet v temnotě se svými temnými stránkami. A v této temnotě se zjeví, co třeba dřív nebylo vidět – slabost, plačtivost, závist, úzkost, zlost, vzdor, hádavost, zahořklost. A tohle všechno rozpoznat, uznat, že to ke mně patří a přijmout to, je těžká cesta. Stále jsme hovořili o proměně smutku jakožto o cíli. Ale to tu nejprve musí být něco zakuseno a protrpěno, co se pak může proměnit. To je vysilující, těžká práce a je běžnou lidskou tendencí, že se před ní pokoušíme uniknout.

Co se odehrává ve skupinách truchlících

Velkou pomocí může být sdružování truchlících ve skupinách. Jako první v nich přichází na pořad vyprávění, vyjadřování pocitů, sdílení. Sdílíme svou bolest a kousíček cesty urazíme společně. U většiny lidí platí, že jim dělá vyloženě dobře promluvit si s někým, kdo učinil podobnou zkušenost a u něhož má pocit, že mu rozumí. Každý truchlící má pohled zúžený na vlastí bolestnou ztrátu, to je normální. A v takové skupině člověk zjistí, že jeho vlastní bolest není jediná na světě a možná ani ta největší. to vytváří solidaritu. Není to žádné vnější chlácholení, když se řekne “Jsou lidé, kteří trpí ještě více.? To v oněch vztazích s jinými zakusíme. A také rychle seznáme, že mnohé z toho, co jsme měli za nesprávné a snad až chorobné, takže jsme si třeba kladli otázku, zda jsme ještě v pořádku, je zcela normální.

Nářek

Dalším důležitým bodem v tomto procesu je výčitka. Existuje velmi rozšířená pověra, že dobrý křesťan přece přijímá svůj osud bez reptání. Ale mezi žalmy je mnoho žalmů naříkavých a zaznívá v nich mnoho výčitek, které zřetelně artikulují žalmistovo zoufalství. Vody mi stoupají k duši. Úpím a padám znaven voláním. nebo Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil? Volám, ale daleko je pomoc. Já však pozoruji, že skutečně naříkat je lidem dnes velice zatěžko.

Jednou jsem zažil smrt v jedné arabské zemi, kde mají zvyk takového naříkání. A k tomu jsou sezvávány nejen příbuzné a sousedky, ale také místní plačky. A člověk při tom neslyší nějaký pláč nebo vzlykání, ale skutečný křik. Až mnohem později jsem pochopil, co vlastně při tomto zvyku probíhá. Plačky napomáhají pozůstalým vstoupit do bolesti. Za tím je velice prosté moudro: Abychom mohli vystoupit z bolesti, musíme do ní nejprve vstoupit. Já rád v této souvislosti vyprávím africkou pohádku:

Jeden člověk v pralese ztratil ženu. A každý večer zpívá svůj žalozpěv u vykotlaného stromu, jenž sahá až k nebesům. Nakonec se jednou Bohu zachce vědět, kdo že to tam po celou noc bubnuje a naříká a tak se rozvine dialog. Bůh se ptá: "Proč každou noc zpíváš a naříkáš?" Muž ve své bolesti odpovídá a táže se: "Ty jsi přeci Bůh. Ty můžeš vše. Proč jsi vymyslel smrt?" Tu Bůh prostě odpoví: "Bez smrti by život nebyl dobrý." Když o tom člověk začne přemýšlet, pochopí, že je to tak. Ale Bůh říká dále: "Já mohu udělat smrt, poněvadž jsem Bůh, a ty můžeš naříkat, protože jsi člověk."

Já dávám někdy lidem nářky i psát, aby se člověk mohl z duševního tlaku vypsat, aniž by ho kdo slyšel.

Vztah k zemřelému

Proto se snažím vzbuzovat takové vědomí, aby mohly vznikat nové formy vztahů, a to mezi žijícími (rodina, přátelé apod.), ale také zemřelými. Je-li člověk vyrván ze přediva společenských souvislostí, přirovnávám to k rovnovážné soustavě, z níž je vyňata jedna součástka. To se pak musí všechny ostatní části znovu vyvážit. Také všechny vztahy v rámci rodiny i v okolí se musí znovu nalézt a zformovat, aby byla obnovena rovnováha. A i vztah k zemřelým musíme nejprve rozvinout. Říkáme, že se musíme naučit žít bez onoho člověka. Pravda. Ale také se musíme naučit žít v nové podobě s oním zemřelým. Vztah smrtí nezaniká. Ještě jsem nepotkal člověka, který by nehovořil s mrtvými. Mnozí myslí, že už to je chorobné. Nevyřešené konflikty smrt neukončí, někdy naopak zintenzívní. Je to klišé, když říkáme, že se vždy rozcházíme v lásce. I po smrti rodinného příslušníka můžeme dát věci do pořádku, vyjasnit, poprosit o odpuštění. Znám mnoho případů, kdy se konflikt vyřešil až po smrti prostřednictvím vidiny nebo snu. Proto vybízím k tomu, napsat nebo vyslovit, co by člověk zemřelému ještě rád řekl.

Vina a odpuštění

V mnoha případech – soudím dokonce, že u většiny – figuruje nějaká vina. Mnoho lidí ji s sebou vláčí jako své břemeno, někdy až do své smrti. Někdy jsou to věci, o kterých máme za to, že jsme je zkazili nebo zanedbali. Často jsou to ovšem věci, jež by nezávislý pozorovatel za vinu sotva označil a u kterých inklinujeme k chlácholivému postoji. Ale i takové věci – jako například, že někdo nezůstal bdít i po třetí noc – mnozí prožívají jako vinu. A k tomu přistupuje onen obecný pocit viny pramenící z toho, že jsme jako lidé nedokonalí. Každý večer bychom se mohli sebe tázat: V čem jsem se dnes provinil? Kde jsem co zanedbal? Koho jsem zranil svou nedokonalostí? – Za běžných okolností Jsme ovšem sami k sobě trochu velkorysejší. Když však díky smrti staneme před konečností pozemského života, tyto otázky nabývají v našem myšlení vrchu. S nimi pracuji pod tímto zorným úhlem: Co by zemřelý řekl na to, jak dnes žiji? Mnohé by jistě odpustil Tak se lidé také učí odpouštět sami sobě.

Měla jsem k tomuto tématu jednou sen. Když zemřelo mé dítě, měla jsem ohromný pocit viny a dlouho jsem se s ním potýkala. Sen byl takovýto:

cosi jsem spáchala a všichni mi byli v patách. Schovala jsem se do domu, ale už tam byli také. Dokonce jsem spolkla cedulku, jež by mě mohla prozradit, ale nepomohlo to. Zatkli mě. – Ve druhé scéně jsem byla mezi mnoha tlustými důležitými muži s velkým břichem. Ti o mně měli rozhodnout. Vytáhli z aktovek svá lejstra a položili je na stůl, ale nedělo se nic. Všechno se rozplynulo do vzduchu. Nic jsem neudělala.

Ráno jsem velmi mudrovala, co to vlastně v tom snu bylo. Cítila jsem totiž, že byl důležitý. Někde mi v podvědomí vyskočilo, že je třetí výročí smrti mého dítěte – a to také bylo. A tak jsme se dozvěděla, že je mu dobře a že mi odpustilo.

Vina a odpuštění jsou tématem mnohých ztrát. I v této oblasti vztahu vůči zemřelým se ve snech mohou odehrávat podstatné věci. Existuje výborná kniha od Anselma Grüna Než se setkáme v nebi ("Bis wir im Himmel wiedersehen", Stuttgart 1997) a v té píše: “Pros Boha, aby ti dal setkat se s mrtvým ve snu.?

Pěstujeme své vztahy s příbuznými a přáteli. Ale jak je možno udržovat vztah se zemřelým? Katolíci mají třeba tradici pálení svící a mší za zemřelé. Vedle osobněji zaměřených možností jako například předčítání, je to právě modlitba, co udržuje tento vztah. K tomu Anselm Grün opět velice hezky říká: “Tvá modlitba je tvou poslední službou lásky vůči tvému milovanému mrtvému, tvou přímluvou, aby se mu smrt vydařila, neboť ta se nekončí tím, co pozoruješ jako smrt jeho těla. … V modlitbě zakusíš novou podobu sdílení se zemřelým.? (str.18)

¨Při tom má svůj význam i to, jaký duchovně-duševní odkaz zemřelý zanechává. U kojence jím může být naděje, u staršího člověka třeba klid, odevzdanost, humor, nebo nějaké určité myšlenky. Mnohdy lidé žijí vyrovnaněji, když se pokusí něco z tohoto odkazu včlenit do svého života. Ozřejmují tím totiž, že není žádný život beze smyslu.

Otázka smyslu hraje důležitou úlohu. člověk ji musí nejprve vznést a když se smyslu nedostává naučit se setrvat v důvěře, že přesto nějaký smysl v tom všem je, a že ho jednoho dne třeba odkryjeme. Ovšem cesta od otázky "proč" k otázce "k čemu" bývá většinou dlouhá.

A když se nyní blížíme k závěru naší instruktáže zabývající se truchlením, vyvstává nám stále zřetelněji téma: Jak si budu stát v životě v této nové situaci, poté co jsem tolik ztratil(a)? Jsou to vlastně tři otázky: Co opustím, co si uchovám, co se naučím a jaké schopnosti vypracuji? Často se totiž dostavují nové schopnosti, nové vztahy a nové zřetele, ovšem také nové nezbytnosti…

Světlo se nachází v temnotách

Toto všechno nám může být pomocí, když hledám svou cestu do smutku, ve smutku a ze smutku. Mnozí cestu naleznou, ale někteří ne. Bezmoc, deprese, bolesti a pochyby jsou příliš velké. Hraje při tom roli několik faktorů: naše zdraví, celková stabilita, naše předchozí životní zkušenosti, to, jak těžká je naše ztráta, stáří apod. A pak ještě zůstává prostor pro milost. Nemůžeme to vůbec nijak posoudit.

Zhusta slýcháme otázku: ‚Už jsi překonal/překonala svůj smutek?’ A lidé většinou odpovídají: ‚Smutek člověk nikdy nepřekoná.’ Chápu takový postoj, ale neztotožňuji se s ním. Podle mne člověk překoná smutek tehdy, je-li silnější nežli bolest. U každého, kdo prochází údobím smutku po zemřelém, se mi vtírá otázka: ‚Jak to ti lidé dělají, že se u nich smutek proměňuje v novou sílu?’

Máme velice významný příklad takovéto proměny: Krista. Prošel smrtí a peklem a – vstal z mrtvých. Znovu a znovu je to třeba artikulovat, že smutek prožíváme tak, že procházíme smrtí a peklem; každý, kdo z hloubi trpí ztrátou milovaného člověka, ví, co je peklo.

Zakusíme i my vzkříšení? Já mohu pouze popsat, co jsem v této souvislosti sama prožila. Když jsem se dostalo do tohoto procesu proměny a pocítila, že ten starý člověk, jímž jsem byla, nyní zemřel a že jsem se vrátila do života s mnohem větší a zcela novou silou, uvědomila jsem si jasně, že není možné, aby tato síla pocházela ze mne. Tato síla přichází do mého života skrze Krista. Otázka je, jakým způsobem se může člověk s touto životodárnou silou vzkříšení spojit? O to se u každého člověka stále znovu zajímám.

Odpověď má sice individuální povahu, ale přesto si ji dovolím uvést jeden aspekt, jenž je pro spojení s Kristem podle mne významný.

Podotýkám předem, že nemá nic do činění s církví/církvemi nebo konfesemi. Spíše pozoruji opak – že totiž lidé pevně svazovaní svou vírou se jen obtížně zapojují do tohoto procesu, protože tak dobře vědí, jak vše probíhá a schází jim hledající otevřenost.

Odpovědí dle mne je pravé hledání a dotazování se, opravdové a často i zoufalé zápolení v hlubinách a temnotách duše. Světlo se nachází v temnotě.