Julius vypuzen z nebe

JULIUS VYPUZEN Z NEBE

dialogus

 

OSOBY DIALOGU: JULIUS II., papež      sv.PETR         Juliův GENIUS

 

JULIUS: Co se to tu u čerta děje? Dveře nejdou otevřít, což? Vypadá to, jako by vyměnili zámek nebo se v tom někdo hrabal.

Juliův GENIUS: Radši by ses měl podívat, zdali jsi nevzal špatný klíč. Tyhle dveře se neotvírají stejným jako tvoje pokladnice; a proč jsi nepřinesl oba? Tohle je klíč moci, ne vědění.

JULIUS: Nikdy jsem žádný jiný neměl; a nechápu, jaký by měl smysl, když tu mám tenhle.

GENIUS: Já také ne, jenže asi zůstaneme venku.

JULIUS: Už toho začínám mít dost, zabuším na dveře. Hola hej! Otevřte někdo ihned ty dveře! Co v tom vězí? Nikdo nepřichází. Co se ten vrátný tak loudá? Asi se napil a chrápe.

GENIUS: Jak tenhle cikán podle sebe hádá.

PETR: Je velice dobré, že máme diamantovou bránu. Jinak by nám tenhle kmán, ať už je to, kdo chce, rozbil dveře. To určitě dorazil nějaký obr, nebo satrapa, nebo plenitel měst. Ale nesmrtelný Bože, jaký odporný zápach tu je! Kdepak, neotevřu hned; tady tím zamřížovaným okénkem se mrknu, co se nám tu urodilo. Kdo jsi? Či co chceš?

JULIUS: Radši otevři dveře – nakolik to ještě zvládneš – tomu, jehož bys měl sám od sebe vítat se vší nebeskou slávou, kdyby ses uráčil plnit své povinnosti.

PETR: Pěkně pánovitý. Ale nejdřív mi, holoubku, pověz, kdopak jsi.

JULIUS: To přece můžeš vidět sám.

PETR: Vidět? Vidím cosi nového a doposud nevídaného, abych neřekl přímo monstrum.

JULIUS: Nejsi-li úplně slepý, jistě poznáváš tento klíč, pokud jsi už nepoznal zlatý dub.^{5\ A} také jistě vidíš trojitou korunu a toto roucho celé zářící drahokamy a zlatem.

PETR: Sice vskutku jakž takž poznávám ten stříbrný klíč – i když je jen jeden a dost nepodobný těm, jež mi kdysi svěřil pravý pastýř církve, Kristus. Ale tu zpupnou korunu, již máš, jářku, jak bych tu měl poznat? Žádný barbarský vládce se nikdy neodvážil vynášet se takovou věcí jako je tahle – tím méně ten, kdo očekává, že se dostane sem. Co se týče roucha, nedělá na mě vůbec žádný dojem, poněvadž jsem vždy šlapal po drahokamech a opovrhoval zlatem, jako by byly smetím. – Ale co je to? Na klíčích i na koruně a na rouchu vidím všude znaky toho špinavého kramáře a podvodníka, mého jmenovce sice, ale nehodného, Šimona, jehož jsem kdysi spoléhaje se na Krista odvrhl.

JULIUS: Nech už těch šoufků, máš-li zbla rozumu; já jsem totiž, jestli to nevíš, Julius Ligur ^6\. Ale snad, proboha, poznáváš aspoň dvě písmena P.M., jestliže ses naučil aspoň abecedu.

PETR: Ty budou tuším znamenat Pestis Maxima, morová rána.

GENIUS: Ha, ha. To tedy ten věštec trefil hřebík na hlavičku.

JULIUS: Kdepak. Znamenají Pontifex Maximus, nejvyšší kněz.

PETR: I kdybys byl třikrát nejvyšší, jako ten Mercurius Trismegistus ^7\ sem tě nevezmou, nebudeš-li nejlepší, to je svatý.

JULIUS: Nuž co se týká zvaní svatým, nestydíš se zdráhat se mi otevřít dveře, když sám se po staletí nazýváš toliko svatý a mě by nikdo jinak nenazval než nejsvětější. Existuje šest tisíc bul…

GENIUS: Totiž bublin. ^8\

JULIUS:… v nichž se, a ne jednou, nazývám "nejsvětější pán" a dokonce se označuji jménem svatosti, co by se mi zlíbilo, ne jen tak svatým.

GENIUS: I když jsi pod párou.

JULIUS: I tehdy by řekli, že to udělala jeho svatost, nejsvětější pán Julius.

PETR: Pak tedy žádej nebe na těch pochlebnících, kteří tě učinili nejsvětějším; ať ti dají i štěstí, když ti dopřáli svatost. A – třebaže jsi až doposud soudil, že na tom nesejde – co myslíš, nazýváš se svatým nebo jím jsi?

JULIUS: Hněvám se. Kdybych ještě žil, nezáviděl bych ti ani svatost ani blaženost.

PETR: Á vida, nejsvětější mysl se prokázala znamením! Jak si tě tak všelijak už delší čas prohlížím, shledávám na tobě veliké znaky bezbožnosti, a ani jedinou známku svatosti. A co si žádá ta tvoje nová družina, nepříliš hodná papeže? To máš s sebou určitě tak dvacet tisíc, ale nevidím mezi nimi nikoho, kdo by měl křesťanské vzezření. Vidím odpornou lidskou sběř, jež zapáchá jen po hampejzech, pití a střelném prachu. Připadají mi jako naverbovaní zbojníci, nebo spíš pekelné kukly, jež vyrazily z podsvětí, aby se válkou zmocnily nebe. A jak se na tebe dívám čím dále tím lépe, stále méně v tobě vidím stopu apoštola. Za prvé, co je to za nehoráznost, že nosíš ornát nejvyššího kněze a přitom se pod ním ježíš a řinčíš zkrvavenými zbraněmi? A hle, jak divoký pohled, jak vzdorovitá ústa, jak nízké čelo, jak povýšené a naduté obočí? Je stydno to říci a nerad to vidím: Avšak jediná část tvého těla není nezohavena známkami obludné a nemírné chlípnosti; a snad abych pomlčel, že ještě teď stále říháš, páchneš špuntem a opicí a zdá se mi, že jsi právě zvracel. Tak se mi jeví tvůj tělesný stav, že spíše než věkem a nemocemi sešels, ochabls a zeslábls truňkem.

GENIUS: Jak barvitě ho popsal!

PETR: A i když se mi tady drze vypínáš, nejsem s to zamlčet, co si myslím: Domnívám se, že se z podsvětí vrátil osobně onen pohan Julius, aby se mi vysmíval; natolik mu ve všem odpovídáš.

JULIUS: Ma di si!

PETR: Co to říkal?

GENIUS: Zuří. To si ještě nedovolil žádný kardinál, protože by okusil nejsvětější hole – obzvláště při jídle.

PETR: Zdá se, že se v tom člověku vyznáš. Řekni mi: kdo jsi?

GENIUS: Já jsem veliký Genius onoho Julia.

PETR: Spíše špatný, ne?

GENIUS: Ať jsem, co jsem, jsem jeho.

JULIUS: Nech už těch nesmyslných řečí a otevři dveře, nebo chceš je snad mít roztlučené na prášek? Uvidíme, co snesou; vidíš, jaký mám s sebou průvod?

PETR: Abych pravdu řekl, vidím jen samé otužilé zbojníky. Ale pokud to nevíš, tyto dveře musíš ztéci jinými zbraněmi.

JULIUS: Dost řečí, říkám! Jestliže hned neuposlechneš, vrhnu i po tobě bleskem exkomunikace, kterým jsem kdysi hrozil i nejmocnějším králům a celým královstvím. Vidíš bulu připravenou k tomuto účelu?

PETR: Jaký blesk, jaké hromy, jaké buly, jaké nehoráznosti mi tu, jářku, vyprávíš? O ničem takovém jsme od našeho Pána, Krista, neslyšeli.

JULIUS: Tak je na vlastní kůži pocítíš, když neuposlechneš.

PETR: Možná jsi tím horkým vzduchem někde nějaké lidi postrašil, ale to tady nic neznamená. Tady si musíš zjednat průchod pravdou. Tento hrad se dobývá dobrými skutky, ne kletbami. Ale pověz mi, ty mi vyhrožuješ bleskem exkomunikace. Jakým právem?

JULIUS: Úplně jasným. Protožes už byl zbaven úřadu, nejsi víc než jakýkoli obyčejný kněz; ani ne kněz, poněvadž nemůžeš konsekrovat.

PETR: Zajisté proto, že jsem již mrtev.

JULIUS: Zcela tak.

PETR: Ale ze stejného důvodu se mi i ty v ničem nejevíš jinak, než obyčejný nebožtík.

JULIUS: Přesto, dokud se kardinálové přou o volbu nového papeže, výkonná moc náleží mně.

GENIUS: Ještě stále sní sen o svém životě.

JULIUS: Tak už otevři, říkám!

PETR: Ale povídám ti: nepořídíš, dokud mi nepovyprávíš o svých zásluhách.

JULIUS: O jakých zásluhách?

PETR: Takže: Vynikal jsi v theologii?

JULIUS: Vůbec. Ani nebyl čas, při tolika válkách. Ale jestli jde o to, je tu na to spousta bratří.

PETR: Tedy jsi svatostí života získal mnohé Kristu?

GENIUS: Nejvíc ovšem peklu.

PETR: Prokázal ses zázraky?

JULIUS: Mluvíš tak otřepaně…

PETR: Modlil ses bez přestání a s čistým srdcem?

JULIUS: Co to kdáká?

PETR: Sužoval jsi tedy tělo posty a bděním?

GENIUS: Prosím tě, přestaň; nemá to smysl; nezahrávej si s ním.

PETR: Já tedy žádné jiné přednosti, jimiž má být obdařen Pastýř a Velekněz, neznám. Má-li ctnosti vyšší apoštolských, ať o nich promluví sám.

JULIUS: I když se nesluší, aby ten Julius, jenž nebyl ještě nikým poražen, nyní ustoupil Petru, rybáři a takřka žebráku, přesto, abys poznal, jakého vladaře zde ponižuješ, poslyš nyní: Především jsem Ligur⁹, ne žid, jako ty, s kterým mě bohužel spojuje snad jen to, že jsem byl kdysi mořeplavcem¹⁰.

GENIUS: Není důvod, aby ses choval tak přepjatě; je zde veliký rozdíl: tento rybařil pro obživu a ty jsi vesly poháněl lodici za nepatrnou jen almužnu.

JULIUS: Pak jsem velikého papeže Sixta…

GENIUS: To myslí v neřesti.

JULIUS:… synovec po sestře¹¹. Jeho neobyčejná přízeň i vlastní píle mě vyzvedly nejprve na vlivná místa v církvi a poté postupně až na vrchol, ke kardinálskému klobouku. Poté jsem zakusil rozličné rozmary štěstěny, jež mnou hrubě zmítala nahoru i dolů. Mezi jiným jsem trpěl i padoucnicí^{12 a} nakonec mě celého schvátila nemoc, zvaná francouzská. K tomu jsem byl ve vyhnanství, opomenut, všemi zavržen, v klatbě a skoro již oplakán. Leč sám jsem se nikdy nevzdal naděje na papežství. Taková byla síla mého ducha, zatímco ty jsi odpadl vyděšen babským hlasem. Tobě žena odvahu vzala¹³, mě však jakási žena – prorokyně či věštkyně, víry dodala, když mi tak neštěstím pohřbenému jednou tajně do ucha pošeptala: "Vydrž, Juliáne! Ať ti nic není mrzké učinit nebo vytrpět. Jednou budeš ozdoben trojitou korunou. Budeš králem králů a pánem vládců." A moje naděje ani její věštba mě nezklamaly. Neboť jsem se prosadil proti všemu očekávání, zčásti díky vlivu Francouzů, kteří mě během mého zavržení podporovali^{14 a} zčásti díky neocenitelné moci peněz¹⁵, ovšemže na přemrštěný úrok; ale ani to nešlo bez jisté šikovnosti…

PETR: O jaké "šikovnosti" mluvíš?

JULIUS:… tedy bez smlouvou přislíbených beneficií a bez poskytnutí obvyklých záruk, protože tak ohromné množství peněz by snad ani Crassus nikdy nevyčíslil. Ale to ti nadarmo vyprávím, poněvadž to nechápou ani všichni směnárníci. Teď víš, jak jsem se cíle dobral. Ale ve svém pontifikátu jsem si vedl tak, že není žádný papež – a to nemám na mysli ony první, které mám za papeže jen podle jména, ale z novodobých – jemuž by církev, ba sám Kristus, byli více zavázáni než mně.

GENIUS: Jak nám tu ten netvor předvádí Thrasona!¹⁶

PETR: To jsem zvědav, co z tebe vyleze.

JULIUS: Vynalezením mnohých nových úřadů (tak se jim říká) jsem značně posílil papežskou pokladnu. A tu jsem nalezl způsob, jak prodávat biskupství bez hříchu simonie. Bylo totiž už mými předchůdci ustanoveno, aby ten, komu připadne biskupství, složil svůj úřad. A to jsem vyložil takto: "Úřad musíš složit; avšak nemůžeš složit, co nemáš; tedy si to musíš koupit." Takhle jednoduše hned biskupství vynášela po šesti i sedmi tisících dukátů; kromě těch, která se obvykle vymáhají za bully. Také novou mincí,¹⁷ jíž jsem zaplavil Itálii, jsem nashromáždil nemalý zisk. A nepřestal jsem shromažďovat peníze; pochopil jsem totiž, že bez nich nelze nic svatého ani světského vykonat. Ale abych přešel k podstatnějším skutkům: navrátil jsem Římu Bolognu, ovládanou Bentigvolii. Benátčany, dříve neporazitelné, jsem ve válce rozdrtil. Vévodu z Ferrary válkou dlouho sužovaného jsem už už nalákal do smyčky. Tomu schizmatickému sněmíčku¹⁸ jsem vytřel zrak nahraným vzdorokoncilem a tak jsem, jak se říká, vytloukl klín klínem. A potom jsem Francouze – postrach celého světa – vypudil z celé Itálie. A chtěl jsem vypudit i Španěly (právě jsem se na ně chystal), kdyby mě osud světu nebyl vyrval. Viz, jak i zde jsem osvědčil ducha nepřemoženého. Ale že byli Francouzi silnější, poohlédl jsem se po úkrytu. Když se mezitím věci zvrtly v beznaděj, nechal jsem si narůst šedý vous, avšak tu už oznamuje posel drahocennou zprávu, že u Ravenny¹⁹ pobili několik tisíc Francouzů. A Julius ožil. Tehdy mě měli už tři dny skoro za mrtvého²⁰, i sám jsem si tak připadal; a tu jsem proti očekávání všech i mne sama nabyl života. Moje autorita nebo snad lstivost toho dosáhla, že dnes není křesťanský král, jehož bych nebyl vyzval k boji a jehož svazky, jež si s jinými veledůkladně sjednal, bych nebyl zmařil, zpřetrhal a rozehnal; poslední dohodu, již proti mně uzavřeli v Cambrai²¹ Francouzský a Římský král a další knížata jsem zkazil tak důkladně, že o ní nezůstane ani zmínka. A navíc, přestože jsem vydržoval takové vojsko, ozdobil jsem se nejedním triumfem, uspořádal jsem tolik her, stavěl jsem na tolika místech a ještě jsem umíraje zanechal po sobě padesátkrát sto tisíc dukátů²². A víc jsem se chystal vykonat, kdyby ten židovský lékař, co mi svým uměním tak dlouho prodlužoval život, mi jen mohl ještě posloužit. Ach, kdyby mne nějaký mág nyní mohl vrátit životu, abych mohl své započaté dílo završit. Přesto jsem ještě na smrtelné posteli projevoval upřímnou starost, aby války, mnou v celém světě rozdmýchané, jen tak neskončily a postaral jsem se, aby peníze aspoň na tento účel zůstaly nedotčeny; a s tímto slovem jsem vydechl duši. I nyní se zdráháš otevřít brány veleknězi, jenž se o Krista, o církev, tolik zasloužil?

A ještě víc užasne ten, kdo uváží, že jsem to vše vykonal silou ducha, bez jakékoli pomoci nebo podpory, které ostatní obvykle požívají – ne urozeností, neboť jsem nepoznal otce²⁴, což uvádím ke své cti; nikoli vzezřením, neboť mého přízračného zjevu všichni se báli; ne učeností, jíž jsem nedotčen; ne tělesnou zdatností, jíž se mi dostalo tolik a takové, jak jsem již výše popsal; ne přízní mládí – vykonal jsem vše jako stařec; zdaleka ne dík oblíbenosti – nebyl totiž žádný, jenž by mě nebyl nenáviděl; ne laskavostí, neboť jsem byl až dosud neoblomný, takže jsem se lítě choval i vůči těm, jimž mají jiní ve zvyku vše promíjet.

PETR: Co to znamená?

GENIUS: I když to zní tvrdě, je to stále mírné.

JULIUS: Avšak přes nepřízeň osudu, věk, tělesný stav, zkrátka lidem i bohům navzdory, spoléhaje se toliko na svou odvahu a své peníze, jsem to vše vykonal během několika málo let a zanechal jsem potomstvu tolik podnětů, že po deset let budou mít co dělat. To o sobě pravím v pravdě a ve vší skromnosti; ale kdyby to někdo z těch mých římských mluvků podle svého vyšperkoval, slyšels bys o bohu, ne o člověku.

PETR: Nepřemožený bojovníku, vše, co mi zde díš, je pro mne nové a neslýchané, slituj se nad mým úžasem a nezkušeností. Ať tě neobtěžuje říci tazateli více o podrobnostech: Kdo jsou tito dlouhovlasí šviháci?

JULIUS: Ty jsem si vydržoval pro potěšení²⁵.

PETR: A ti černí, zjizvení?

JULIUS: To jsou vojáci a vojevůdci, kteří pro mne a pro svatou církev se vydali vstříc smrti ve válce, někteří při dobývání Bologne, další ve válce s Benátčany a ještě více u Ravenny; těm všem náleží nebe dle dohody. Již dříve jsem totiž velikými bulami přislíbil všem, kdo by bojovali pod Juliovým velením, že poputují přímo do nebe, ať už byl jejich minulý život jakýkoli.

PETR: Také se mi zdá, že to byli tihle. Před tvým příchodem mě totiž často obtěžovali, a pokud se sem přímo nepokoušeli vtrhnout násilím, ukazovali jakési olověné buly.

JULIUS: Takže tys je nevpustil, jak slyším.

PETR: Já? Jak možná! Z těch určitě ani jednoho. To mě totiž naučil Kristus: Neotvírat tyhle dveře těm, kdo přinášejí olovem obtěžkané buly, ale těm, kteří nahé odívali, hladové krmili, napájeli žíznivé, navštěvovali vězně a sbírali pocestné²⁶. Když hodlal vyloučit i ty, kdo by v jeho jménu proroctví činili, ďábly vymítali, znamení činili²⁷, ty soudíš, že by měli být vpuštěni takoví, co pouze přinášejí bulu v Juliově jménu?

JULIUS: Kdybych to byl věděl!

PETR: Chápu. Kdyby ti to byl někdo oznámil, navrátiv se z pekla, byl bys mi vyhlásil válku, že?

JULIUS: Jistě, a ještě bych tě byl exkomunikoval!

PETR: Poslyš, ale proč jsi sám ozbrojen?

JULIUS: Jako bys nevěděl, že nejvyššímu veleknězi náleží obojí meč ²⁸; ovšem nedáváš-li přednost tomu, bojovat neozbrojen.

PETR: Já, pokud jsem zastával tento úřad, neznal jsem jiný meč, nežli meč ducha, jímž je slovo boží.^29b

JULIUS: To ale určitě nebude tvrdit Malchus. Tomu jsi ucho usekl bez meče, což³⁰?

PETR: Pamatuji se na to a doznávám; ale to jsem nebojoval za sebe – pro peníze, pro zisk – ale za život Pána; a když jsem bojoval, nebyl jsem ještě knězem. Obdržel jsem zatím jen příslib klíčů³¹, nedostal jsem je ještě, ani jsem nepřijal svatého Ducha³²; a přesto mi bylo nakázáno schovat meč a ještě jsem byl napomenut, že tento druh boje kněžím nepřísluší, ani křesťanům. Leč je to pravda. Ale o jiném: Proč o sobě stále tvrdíš, že jsi Ligur? Cožpak je něco takového, jako odkud pochází, významné pro náměstka Kristova?

JULIUS: Ovšem, snažím se s veškerou pílí, abych svůj lid vyvýšil. Proto také uvádím tento titul na mincích, sochách, obloucích i hradbách.

PETR: Tedy se znáš ke své otčině, i když k otci se nehlásíš? A já jsem se zprvu domníval, že hovoříš o nebeském Jeruzalému, vlasti věřících a jeho jediném knížeti, jehož jméno se oni ze všech sil snaží posvětit, tedy oslavit. Ale proč dodáváš "Sixta /papeže/ po sestře synovec³³"? Divím se, že sem ten člověk nikdy nedošel, především proto, že byl nejvyšší kněz a spřízněn s tebou, takovým válečníkem. Proč, řekni mi. Co to bylo za člověka? Byl to kněz?

JULIUS: Spíše výtečný voják; přesto vynikal zbožností, totiž františkánskou³⁴.

PETR: Vskutku, Františka jsem měl kdysi za muže mezi laiky nejdokonalejšího, jenž povrhá bohatstvím, rozkoší i ctí. A to ten chudáček má teď takové následníky?

JULIUS: Ty, jak vidím, nevíš o nikom, kdo si polepšil: Benedikt byl chudý, ale jeho dědicové jsou nyní tak bohatí, že i my jim závidíme.

PETR: Hezké! Ale vrať se k věci, jak je to s tím synovcem Sixtovým.

JULIUS: To dělám za tím účelem, abych zavřel ústa všem, kteří mě prohlašují za jeho potomka³⁵,záměrně.

PETR: Záměrně! Tak je to tedy pravda?

JULIUS: To se přece nesrovnává s papežskou důstojností, jež má být všude v úctě.

PETR: Ovšem ta podle mě bude mít sama sebe ve vážnosti pouze tehdy, nepřipustí-li nic, co jí lze po právu vytknout. Avšak při papežské důstojnosti tě zapřísahám, pravdivě mi pověz, zda způsob, jenž jsi právě popsal, je obecnou a právoplatnou cestou, jak dosíci papežství.

JULIUS: Již po několik století není skoro žádný jiný, ledaže by ten, kdo přijde po mně, jiný vytvořil. Ovšem já sám, jakmile jsem se dobral papežství, péči maje o to, aby někdo nedosáhl této pocty podobným způsobem, vydal jsem hned hrozivou bulu a tu bulu jsem těsně před smrtí potvrdil.³⁶ Nakolik bude platit, o to se už postarají jiní.

PETR: Soudím, že nikdo nemohl tuto špatnost lépe popsat, než ty; ale tomu se divím, že se posud najde vůbec, kdo by byl ochoten toto břímě na sebe vzít, především proto, že je s takovými povinnostmi svázáno a s takovým úsilím se nabývá. Neboť za časů mého pontifikátu sotva kdo mohl být mocí přinucen, aby přijal hodnost presbyterskou nebo diakonskou.

JULIUS: Ani není divu; tehdy nebylo majetkem a odměnou biskupů nic než starost, bdění, posty, učení a přečasto i smrt; teď vládnou i tyranům. A kdo by nezápasil o vládu?

PETR: Ale pokračuj, co je s Bolognou? Což odpadla od víry, aby měla být navrácena římskému stolci?

JULIUS: Pěkně řečeno! Ne, tak to nebylo.

PETR: Tak tedy se vedlo státu pod správou Bentigvoliů³⁷ špatně?

JULIUS: Kdepak, velice vzkvétal. Tedy aspoň bylo to město vzděláno a ozdobeno mnoha stavbami; a tím silněji jsem po ní dychtil.

PETR: Chápu. Získali ji tedy proti právu.

JULIUS: To zrovna ne; obdrželi ji smlouvou³⁸.

PETR: Tedy občané nesnášeli svého vládce?

JULIUS: I kdež, drželi se ho zuby nehty; skoro všichni byli proti mně³⁹.

PETR: Co tedy v tom vězí?

JULIUS: Toto: hospodařil tak, že ze spousty peněz, jež vybíral od občanů, naší pokladně odváděl ubohých pár tisíc. Krom toho jí bylo potřeba k tomu, co jsem právě tehdy zamýšlel. Tedy, když Francouzi, kteří Bentigvoliovi horlivě pomáhali, byli zastrašeni mými hromy, ustanovil jsem po jeho porážce představenými města kardinály a biskupy, aby žádný užitek neminul svatý římský stolec. Předtím zdál se mít on titul a hodnost vladaře. A teď se tam nacházejí naše sochy, naše tituly, naše se ctí trofeje; však tam stojí opět Julius z kamene a bronzu. A potom: kdybys viděl, jak jsem v královském triumfu vstoupil do Bologne⁴⁰, zošklivil by sis veškeré triumfy Oktaviovy a Scipiovy, a pochopil bys, že ne bez důvodu jsem tak urputně o Bolognu bojoval, poněvadž bys v ten okamžik uzřel samu bojující a vítěznou církev.

PETR: Tedy za tvé vlády, rozumím-li dobře, obnášelo to, co nás učil se modlit Kristus pouze: "Přijď království tvé! ⁴¹" Ale čeho se dopustili Benátčané⁴²?

JULIUS: Nejprve drželi s Řeky^{43 a} mne měli pro smích častujíce mě nadávkami.

PETR: Pravdivými nebo vymyšlenými?

JULIUS: Co na tom? Je svatokrádež třeba jen muknout o římském papeži jinak než pochvalně. A pak si osobovali právo na církevní statky; nestrpěli, aby mi byl postoupen jediný spor. Neobchodovali s dispensy. Čeho je ještě více třeba? Působili římskému stolci nesnesitelnou újmu, vždyť obsadili nemalou část tvého dědictví^a.

PETR: Mého dědictví? Co proboha nazýváš mým dědictvím? Vždyť jsem všeho zanechal a sám a nahý následoval chudobu Kristovu⁴⁴.

JULIUS: Několik obcí připoutaných k římskému stolci: tak se zlíbilo nejsvětějším otcům nazývat jistou výsostnou část svého vlastnictví.

PETR: K mé hanbě a k vašemu prospěchu jste se tak uradili. To tedy nazýváš nesnesitelnou újmou?

JULIUS: Aby ne!

PETR: Což byly ty obce zkažených mravů? Ochladla zbožnost?

JULIUS: Nech toho, staráš se o nesmysly. Stálo nás to všechno nekonečné tisíce, jež by stačily na legii vojska.

PETR: No to je veliká újma pro lichváře. A ten ferrarský, co ten vyvedl?

JULIUS: Cože, ten největší nevděčník ze všech lidí? Náměstek Kristův Alexandr si jej tak vážil, že mu dal za manželku svou druhou dceru a vybavil jej, člověka veskrze neschopného, coby věnem znamenitým panstvím⁴⁵. Ale ten, zapomněv na takovou štědrost, stále mi spílal do svatokupců, pederastů a pomatenců; a zadržoval mi jisté poplatky. Pravdaže, ne velké, ale přesto ani takovými nesmí pečlivý pastýř opovrhnout.

PETR: A tím spíše kupec.

JULIUS: Kromě toho – co je spíše vlastním důvodem – bylo vzhledem k tomu, co jsem zamýšlel, výhodné připojit toto knížectví pro jeho výhodnou polohu k našim državám. Když pak byl svržen, snažil jsem se přenést toto panství na jistého mého příbuzného⁴⁶, muže horlivého, jenž byl ochoten cokoli ke cti církve vykonat, a jenž nedávno kvůli mně vlastní rukou probodl kardinála z Pavie⁴⁷, protože co se týče dceřina manžela, ten je spokojen se svým údělem⁴⁸.

PETR: Co to slyším? Papežové mají ženy a děti?

JULIUS: Své ženy nemají. Ale co je divného na tom, že mají děti; jsou to muži, ne kleštěnci.

PETR: A cože to vlastně vyvolalo to schizmatické snešení?

JULIUS: Bylo by zdlouhavé vyprávět tu věc od začátku. Vezmu to zkrátka: Někteří již začali být nespokojeni s římskou kurií. Tvrdili, že je veskrze poskvrněna hanebným ziskem, nepřirozeným a nemravným chtíčem, travičstvím, svatokrádežemi, vraždami a svatokupeckými čachry. Mě nazývali svatokupcem, opilcem, špinavcem naplněným světskou nadutostí a vůbec člověkem, jenž to místo zaujímá nehodně a ke vší zkáze křesťanstva; a že tedy za tak kormutlivého stavu věcí je třeba svolat všeobecný koncil. Dodávali též, že jsem přislíbil, že po převzetí úřadu do dvou let svolám všeobecný koncil a že s tím závazkem jsem byl i učiněn papežem.

PETR: A to je pravda?

JULIUS: Skutečně. Avšak sám jsem se této přísahy zprostil, i když tak bylo ujednáno. Neboť kdo by váhal odpřisáhnout cokoli, když jde o vládu. V ostatních věcech je třeba zachovat poctivost, jak elegantně prohlásil onen dávný Julius, mé druhé já.⁴⁹ Ale vizte nestydatost lidskou, vizte k jakým cílům se strojí. Odštěpí se devět kardinálů, hrozí mi koncilem⁵⁰, zvou, žádají mě, abych předsedal. A když jej neprosadí, ukládají všem jménem císaře Maxmiliánovým (neboť historie dosvědčuje, že koncily bývaly svolávány římskými císaři) a rovněž jménem francouzského krále Ludvíka XII. – hrůza povědět – roztrhnout onu nesešívanou suknici Kristovu, již i ti, kdo Krista ukřižovali, uchovali v celku.

PETR: Ale to jsi byl takový, jak tvrdili?

JULIUS: Co na tom? Byl jsem papež. Můžeš si mě představit zločinnějšího než Kerkopy⁵¹, hloupějšího než Morycha⁵², nevzdělaného jako dřevo, špinavějšího nad Lerna⁵⁴; kdokoli užívá tento klíč moci, má být pojímán a ctěn jako nejsvětější nástupce Kristův.

PETR: I když je jasně špatný?

JULIUS: I kdyby nejjasněji. Pročež nemožno strpět, aby ten, kdo zastává boží místo na zemi a venkoncem představuje lidem jakoby Boha, mohl být nějakými pozemšťany zapuzen nebo utrháním poškozen.

PETR: Ovšem zdravý rozum se vzpírá soudit dobře o člověku, jehož jsme opětovně viděli činit nepravosti nebo chválit toho, o němž smýšlíme špatně.

JULIUS: Ať si každý myslí, co chce, pokud hovoří dobře anebo mlčí. A navíc římský papež nemůže být zavržen ani všeobecným koncilem.

PETR: Já vím jedno: že kdo zastává Kristovo místo na zemi, musí mu být co nejpodobnější a tak si vést v životě, aby mu nebylo lze nic vytknout a aby o něm nikdo nemohl po zásluze mluvit špatně. S papeži je to špatné, když si musí vymáhat, aby o nich lidé dobře mluvili, penězi a ne dobrými skutky, když jejich chvála je lživá a když jejich nejvyšší slávou je jen vynucené mlčení lidí, kteří o nich jinak smýšlejí nedobře. A to mi také pověz: to žádným způsobem není možno odstranit neřádného a zkaženého velekněze?

JULIUS: To je směšné: Kdo by ho sesadil, když stojí nejvýše?

PETR: Nu přec tím spíše se musí odstranit, že je nejvyšší; neboť čím vyšší, tím záhubnější. Jestliže světské právo nejen sesadí vládce zle říši spravujícího, ale též ho na hrdle ztrestá, jaký je to nešťastný církve stav, že ji spojuje v jedno římský papež, jenž vším pohrdá, a ona se žádným způsobem nemůže toho moru zbýti.

JULIS: Přesto, má-li být papež napraven, musí být napraven skrze koncil. Koncil ovšem nemůže být svolán, leč papežem, jinak je to jen jakési shromáždění trhovců, ne koncil. A když už je svolán, nemůže nic ustanovit proti vůli papežově. Neboť stále ještě trvá jeho nejvyšší předsednictví a absolutní moc, v níž je odedávna papež sám nadřazen celému koncilu. Tedy nemůže být ze svého kněžského úřadu odvolán pro žádný zločin.

PETR: Ani pro vraždu?

JULIS: Ani pro otcovraždu.

PETR: Ani pro smilstvo?

JULIS: Jistě. Ani pro krvesmilstvo.

PETR: Ani pro bezectné svatokupectví?

JULIS: Ani za tisíceré.

PETR: Ani pro travičství?

JULIS: Ani pro svatokrádež.

PETR: Ani pro rouhání?

JULIS: Říkám ne!

PETR: Ani pro toto vše dohromady, když se projeví u někoho podobného Lernovi?⁵⁵

JULIS: Klidně si dodej třeba sto dalších ohavností a třeba ještě hanebnějších. Kvůli nim nemůže být papež sesazen.

PETR: Nové důstojenství římského papeže mi zde předvádíš – totiž, že on jediný smí být beztrestně tím nejhorším – a také další z běd církve, když, nikterak nemohouc ho zhubit, musí takového netvora snášet a shromažďuje se k chvále papeže, jehož by nikdo nestrpěl ani jako čeledína.

JULIUS: Někteří tvrdí, že ho přesto lze za cosi sesadit.

PETR: Probůh, za jaký dobrý skutek? Protože za zločiny to nejde, když to není možné pro to, co jsem vyjmenoval.

JULIUS: Za zločin kacířství: přesto jen tehdy, byl-li spáchán veřejně. Ale ani to nemá celkem cenu a příliš to papežské důstojnosti neškodí. Za prvé je v jeho vlastní moci tento zákon zrušit, nebude-li se mu zamlouvat. Dále: kdo by se opovážil obvinit ze zločinu papeže, který navíc disponuje takovou zbrojnou mocí? A kdyby byl snad přitlačen ke zdi koncilem, snadno může začít zpívat jinou, není-li možno zapírat. Vůbec je spousta podkopů, jimiž může snadno uniknout, pokud není poleno, ale člověk.

PETR: Ale pověz mi při papežské moci, kdo ty skvělé zákony vytvořil?

JULIUS: Kdo jiný, než zdroj veškerého práva, římský papež? Vždyť jemu přísluší zákony rušit, vykládat, rozšiřovat, vymezovat dle toho, jak to jeho zájmům vyhovuje.

PETR: Věru šťastný to papež, když může vynést zákon, jímž se vysmívá samému Kristu, neřkuli koncilu! I když na takového velekněze, jakého jsi právě popsal, totiž zločince, ožralce, vraha, svatokupce, traviče, křivopřísežníka, násilníka a ohromujícími způsoby chtíče skrznaskrz veřejně pošpiněného, by platil ani ne tak všeobecný koncil, jako spíše, aby lid ozbrojen kameny ho coby obecného škůdce světa otevřeně vymýtil ze svého středu. Ale ven s pravdou: z jakého důvodu se jako papež tak děsíš všeobecného koncilu?

JULIUS: Zeptej se vladařů, proč nesnášejí senát či sněm? Přeci proto, že taková tlupa neurozených nemálo zastírá jasné královské záměry. Učeným dodá vzdělání smělost a odvahu. Ti, kdo si zakládají na dobrém svědomí, mluví svobodněji, než je nám milo. Hodnostáři prosazují své záměry. A přicházejí k nám i mnozí, kdo nám závidí slávu a přinášejí si s sebou odhodlání umenšit papežské bohatství a moc. Takže nakonec tu není nikdo, kdo by si z titulu koncilu něco nepřisadil proti jinak nezranitelnému papeži. Pročež málokdy končívá koncil tak šťastně, aby příslušný papež nepocítil jistou újmu na své důstojnosti a neoželel část své svrchovanosti. To můžeš i sám dosvědčit, jestli ti to nevypadlo z paměti. I když šlo tehdy o věci nepatrné, ne jako nyní o celé říše a poplatky králů, přesto si dovolil Jakub cosi přidat k tvé řeči; když ty jsi pohany zcela osvobodil od jařma zákona Mojžíšova, Jakub připojil výhradu stran smilstva, krve a modloslužby a tím tvůj výrok upravil, takže by se dnes mohli někteří na základě této věci domnívat, že ne tobě, leč Jakubovi příslušela svrchovaná moc papežská⁵⁷.

PETR: Nahlížíš stále pouze jedno: aby byla zachována nejvyšší papežská důstojnost. Což neváží více obecný prospěch křesťanstva?

JULIUS: Každý si hledí svého prospěchu; my se staráme o své.

PETR: Ovšem kdyby tak činil Kristus, nebylo by ani církve, jejímž vládcem se stavíš; a nevím, je-li vhodné, aby se ten, jenž se těší přívlastku náměstka Kristova, ubíral jinými cestami. Avšak to jsem již říkal. Jakým ale způsobem jsi rozehnal ten, jak říkáš, schizmatický koncil?

JULIUS: To ti povím; avšak dobře poslouchej, ať to pochopíš: Nejprve jsem císaře Maximiliána (tak se jmenuje), ježto on se dá ze všech nejsnáze přemoci, způsobem, který není třeba říkat, odvrátil od konání koncilu již svolaného, jakkoli právě on ho dal slavnostně posly vyhlásit⁵⁸. Poté jsem několik kardinálů podobným způsobem přemluvil, aby již vydané dokumenty pozastavili a před povolanými notáři a svědky popřeli.

PETR: A to se smí?

JULIUS: Co by se nesmělo, když to schválí papež?

PETR: Cože? Tedy, jestliže tak chce, není přísaha přísahou, neboť od ní může, kohokoli chce, osvobodit!

JULIUS: Ovšem. Abych pravdu řekl, bylo to trochu nestydaté, nebylo ale pohodlnější cesty. A pak, když jsem shledal, že bych byl v očích mnohých zatížen nevraživostí vůči koncilu, především proto, že byl vyhlášen tak, abych z něj nebyl vyloučen, leč pokorně pozván a požádán o předsednictví, hle jaký fortel jsem po způsobu svých předchůdců vynalezl. Sám jsem pro změnu vyzval ke koncilu, dokládaje, že jak čas tak i místo jimi určené nedosti bylo vhodné. Okamžitě jsem také svolal koncil do Říma⁵⁹, kam jsem soudil, že nevstoupí nikdo, kdo by nebyl Juliovi nakloněn, ba jistě – byl jeho příznivcem. K tomu jsem jim poskytl množství příkladů – a hned jsem i ustanovil vícero kardinálů obeznámených s mými záměry.

GENIUS: Tedy zločinných.

JULIUS: Kdybych ten koncil nebyl znovu svolal, nebyl by koncilem; leč sotva odpovídalo mým plánům přivábit sem takový dav biskupů a opatů, mezi nimiž se nemohou nenalézt i nějací řádní a zbožní, pročež jsem nabádal, aby se šetřilo na výdajích a jednotlivé kraje vysílaly střídavě jen toho či onoho. Poté, když jsem viděl, že je to ne dosti bezpečné a že z tolika provincií i nemnozí vytvoří veliké množství, opět jsem je již k cestě připravené zrazoval, vymyslev pro to jakž takž pravděpodobné důvody, aby nejezdili, že koncil je odložen na jinou dobu. A když jsem tak všechny zdržel, vrátil jsem se k původně stanovenému dni, svolal koncil do Říma s těmi toliko, které jsem zpracoval. A i kdyby mezi těmito byli nějací, kteří by se mou nesouhlasili, jisto jsem měl, že se nebude nikdo protivit Juliovi, o tolik mocnějšímu ve zbraních a drabantech. A takto jsem vzbudil i velikou nenávist proti onomu galikánskému koncilu. Rozeslal jsem totiž na všecky strany dopisy, v nichž jsem zmínil náš přesvatý koncil, avšak onen klatbou hned obtížil, nazývaje ho spolčením Satanovým, tržištěm ďáblovým, schizmatickým spiklenectvím.

PETR: Ti kardinálové, co koncil svolali a hodlali mu předsedat, museli být velice zkažení.

JULIUS: Na mravy si nestěžuji. Ovšem hlavou toho podniku byl kardinál Rouenský⁶⁰, který již několikrát, nevím jakými svatými úmysly pohnut, usiloval o nápravu církve. Od toho jej vysvobodila smrt a mně tím způsobila věc nad jiné příjemnou. Dalším po něm byl kardinál od Svatého Kříže⁶¹, Španěl, života sice neposkvrněného, ovšem nepružný, stařec a theolog. Tento druh lidí bývá papežům nejnebezpečnější.

PETR: Cožpak ten theolog neměl nic, čím by obhájil svůj skutek?

JULIUS: Ale kdepak, měl toho spoustu. Tvrdil, že nikdy nebyly neklidnější časy než teď, že nikdy nebyly mravy v církvi nesnesitelnější a že je tedy třeba si pospíšit s všeobecným sněmem. A že když jsem byl já obdržel hodnost papežskou, zavázal jsem se druhého roku svého pontifikátu svolat koncil a to tak, že nemohu být svého slibu zbaven shromážděním kardinálů; poté že jsem byl vícekráte bratry kardinály napomínán, vyzýván a žádán o odpověď knížaty. A že bych byl raději připustil cokoli nežli toto, takže se zdálo, že za Juliova života nebude žádný koncil. Uváděli příklady z minulých koncilů, citovali některé papežské výnosy, jimiž dokládali, že když já a moje strana se vzpírá koncil svolat, přechází toto právo na ně a rovněž, že tak náleží učinit – když ostatní vládcové zamhouří oči – římskému císaři, jenž v minulosti koncily svolával a francouzskému králi, jenž by k tomu byl obzvláště vhodný.

PETR: To tedy o tobě psali asi urážlivě.

JULIUS: Kdepak, ti pacholci byli chytřejší, než mi bylo milé. Tu nestydatou věc předkládali s podivuhodnou uhlazeností a nejen, že se zdrželi kleteb, ale nazývajíce mě čestnými tituly prosili a zapřísahali při vší svatosti a zbožnosti, abych učinil, co je mne hodno a dle učiněného slibu zasedl v čele svolaného koncilu a společně s nimi započal dílo nápravy špatností církve. Není možno vyjádřit, jakou nenávist proti mně způsobila tato jejich zdrženlivost, hlavně proto, že veškerá svá tvrzení dokládali svatými písmy a zlákali i některé učence. Přičti ještě k tomu posty, modlitby, podivuhodnou střídmost života. Tímto zdáním svatosti mě zaháněli ještě více do úzkých.

PETR: Z jaké záminky jsi tedy svolal koncil?

JULIUS: Našel jsem záminku naprosto nejvýtečnější; předestíral jsem jako svůj záměr, že hodlám nejprve provést nápravu v hlavě církve, tedy u sebe sama, poté u křesťanských knížat a nakonec ve veškerém lidu.

PETR: Pěkná komedie, slyším, a už se těším na konec. Bylo by dobré vědět, na čem se usnesli theologové na onom ďáblově sněmu.

JULIUS: Na něčem odporném a nedůstojném; duchu se příčí na to vzpomínat.

PETR: Vskutku, tak zvrhlé to bylo?

JULIUS: Jedním slovem: nemravné, svatokrádežné, ba co víc – kacířské. Kdybych se tomu nebyl rukama i nohama vzepřel – tedy mocí zbrojnou i důmyslem, byl by konec důstojnosti křesťanské církve.

PETR: Tak to tedy ještě napjatěji čekám, o co půjde.

JULIUS: Ach, děsím se to vyprávět! Ti zlořečenci usilovali o to, aby Církev vzkvétající a obdařenou bohatstvím stáhli zpět do sprostoty a ubohé šetrnosti; aby kardinálové, kteřížto dnes leskem svého života předčí veškeré vládce, se vrátili k chudobě; aby biskupové žili usebraněji, aby neměli tolik koní a lancknechtů. A opět ustanovili, že kardinálové nemají hromadit úřady biskupské, opatské a kněžské, aby tak žádný nezastával více biskupských úřadů, a soudili, že ti kdož, jak pravili, právem či neprávem nashromáždili kopu úřadů, mají být přivedeni ke kázni, aby se spokojili s majetkem odpovídajícím jmění chudého kněze; aby se tak jedni nestávali papeži, biskupy, nebo kněžími za pomoci peněz, přízně anebo hanebných úsluh, leč zásluhami života. A kdyby se co takového o nich zvědělo, aby hned byli sesazeni. A opět: aby bylo možno neřádného papeže zbavit jeho důstojenství, aby biskupové pijani a děvkaři byli zbaveni úřadu a nemravní kněží byli potrestáni nejen odnětím úřadu, ale též tělesného údu. A mnoho jiného podobného. Leč oškliví se mi vše zde vyjevit, co k cíli tomu směřovalo, aby nás zatížili závazkem svatosti a oloupili o bohatství a moc.

PETR: Co tedy oproti tomu bylo ustanoveno na onom přesvatém shromáždění v Římě?

JULIUS: Zdá se, že jsi už zapomněl, co jsem řekl. Totiž že jsem pod pláštíkem koncilu jen vytloukal klín klínem. – Nejprve jsem shromáždění vyčerpal určitými slavnostními posvátnými ceremoniemi závazně nám zůstavenými, jež je možno i dnes přes jejich zastaralost co libo zachovávat, i když nemají s věcí nic společného, a poté se projednávaly dva články: O svatém kříži a O svatém duchu a jeho vanutí. Poté se četla úplná chvalořeč na mé skutky. A při následujícím sezení jsem vší mocí vrhl bleskem po oněch schismatických kardinálech a prohlásil za více než hanebné, více než bezbožné a horší kacířství vše, ať už by to bylo cokoli, co již byli ustanovili, neb se ustanovit chystali. Na třetím sezení jsem týmž hromem pohrozil Francii, že přenesli trhy z Lyonu, přičemž jsem ovšem u některých částí Francie učinil jmenovitě výjimku, čímž jsem ještě více odvrátil od krále duše lidu. To jsem řekl, abych mezi nimi zasel rozbroj. A jakmile bylo tak ujednáno a ujednané zapsali, ihned jsem tyto listiny, jež měly větší váhu než buly, rozeslal všem vládcům, především těm, již se mi jevili nakloněni našim činům.

PETR: A kromě toho se nic neprojednalo?

JULIUS: Ovšemže: projednalo se to, co jsem chtěl. Zvítězil jsem – když pouze mé dekrety zůstaly v platnosti. Tři kardinály, kteří se nechtěli zříci svého započatého záměru, jsem veřejně zbavil kardinálské hodnosti a příslušné kněžské statky jsem udělil jiným, aby jim nemohla být jejich hodnost snadno navrácena zpět. Vydal jsem je ďáblu, ovšem raději bych je vydal ohni, kdyby tak upadli do mých rukou.

PETR: Přesto, mluvíš-li pravdu, jeví se dekrety onoho schismatického shromáždění o mnoho světější, nežli dokumenty tvého přesvatého koncilu. Pročež nevidím, že by zde opět vzniklo cokoli jiného než tyranské hrozby, kletby a krutost Říma hodná. Byl-li strůjcem onoho shromáždění Satan, spíše bych očekával, že se ono ke Kristu obrátí, nežli duch ten, nevím jakého rodu, jenž vládl vašemu koncilu.

JULIUS: Dej pozor! Zdali řekneš A, aniž bys řekl B? Ve všech svých bulách jsem uvrhl do klatby všechny ty, kdo by jakýmkoli způsobem stranili onomu shromáždění.

PETR: Ubožák! Stále ještě dští dech starého Julia! Jak jen z té rozprávky ven?

JULIUS: Aspoň v takovém stavu jsem věci zanechal; k jakému konci se vše zvrtne, určí osud.

PETR: Takže schisma trvá?

JULIUS: Trvá a je velice nebezpečné.

PETR: A ty, pravý náměstek Kristův, volíš raději schisma, než opravdový koncil?

JULIUS: Spíše si budu přát tři sta schismat, nežli bych si dal vnutit nějaký řád a zvrátil tak smysl celého mého života.

PETR: Tak soudíš?

JULIUS: A ty jak?

PETR: Soudím, že nebylo nutno píchat do vosího hnízda. Nemohou obě strany zvítězit.

JULIUS: To je v rukou osudu. Ovšem na naší straně je více peněz. Francouz se vyčerpal dlouho trvajícími válkami; Angličan má stále hory zlata, na které ještě nesáhl. Přesto mohu bez pochyby soudit, že pokud Francouz zvítězí, Bůh uchovej, převrátí se názvy: onen přesvatý koncil bude shromážděním Satanovým, já pak figurkou papeže, nikoli papežem; u nich se bude nacházet Duch Svatý, my pak budeme vše činit z ducha ďáblova. Přesto důvěřuji mocně, že se tak díky zbylým penězům nestane.

PETR: Avšak co svědčí o vině Francouzů a jejich krále, jemuž vaši předchůdci udělili titul "Nejkřesťanštější král"? Předně ty sám nezapíráš, že s jejich pomocí jsi přežil a dosáhl této císařství cennější koruny, a poté též zpět dobyl Bolognu a ostatní města a porazil Benátčany, jež nikdo nemohl porazit. Jak to, že množství tak nedávných zásluh bylo z tvé paměti vymazáno? Proč bylo tolik smluv porušeno?

JULIUS: Vysvětlit celou tu historii by bylo příliš dlouhé. Zkrátka, abych pravdu řekl, neučinil jsem nic nového, jen to, čeho jsem již dávno pojal úmysl, jsem počal uskutečňovat. To co jsem skrýval v čase, kdy to věci vyžadovaly, jsem teď projevil: Francouzům jsem nikdy nepřál štěstí, na to můžeš vzít jed, žádný Ital nepřeje barbarům, u Herkula, víc, než vlk ovcím. Já ale nejsem jen Ital, ale také Janovan⁶⁶, takže jsem je využíval jako přátele, dokud mi jejich služeb bylo třeba, neboť jen potud využíváme služby barbarů. Mezitím jsem toho mnoho strpěl, mnoho napředstíral, mnoho nalhal a nakonec jsem čehosi dosáhl a kamsi dospěl. Avšak jakmile byly záležitosti dovedeny do bodu, kde jsem je chtěl mít, zbývalo už jen vzít na sebe roli pravého Julia, a vyhnat z Itálie všechnu tu barbarskou sběř.

PETR: Jaké to musely být obludy, ti barbaři!

JULIUS: Jsou to lidé.

PETR: Říkáš lidé? A také křesťané?

JULIUS: Jsou křesťané, ale co na tom záleží?

PETR: Ovšem jistě křesťané neřádní, nevzdělaní, divokého života?

JULIUS: Ale kdepak: právě v tomto nesmírně vynikali. Více než v tom, co jsme jim nejvíce záviděli, v bohatství.

PETR: Co tedy chceš říci tím názvem "barbaři"? Co to vlastně blekotáš?

GENIUS: Takto pravím: Italové, jakkoli byli sehnáni a smíšeni z kalu těch nejbarbarštějších národů jako bláto, natolik je opojilo bláznovství pohanských spisů, že ty, kdo se narodili mimo Itálii, nazývají barbary. A ten přídomek je u nich za potupu, asi jako bys někoho nazval otcovrahem nebo rouhačem.

PETR: Tak, tak. Avšak když Kristus zemřel za všechny lidi a nerozlišoval mezi nimi. Ty ses vyhlašoval za jeho náměstka, proč jsi všechny ty, které Kristus sám neodvrhl, nezahrnul láskou?

JULIUS: Toužím zahrnout láskou Indy stejně jako Afričany, Řeky jakož i Habešany, jen když uctí svého představeného tím, že budou platit důchody. Ale ty všechny jsme po právu odvrhli, hlavně Řeky, což jsou lidé velice svéhlaví, nehrubě uctiví k majestátu římského papeže⁶⁷.

PETR: A to je tedy římský stolec něco jako sýpka celého světa?

JULIUS: Mnoho-li to je, jestliže budeme sklízet tělesně ode všech, když všude v duchu zaséváme⁶⁸?

PETR: Co to povídáš o duchu? Vždyť zatím neslyším nic, než světské věci. Snad tvým svatým učením byli někteří Kristu získáni?

JULIUS: Jsou někteří, kteří by řečnili a kázali, jak se jim zamane. Necháváme je, pokud neříkají nic proti našemu majestátu.

PETR: A co?

JULIUS: Co! Proč se králům dopřeje všeho, cokoli by požadovali, leč proto, že jim lidé vše, co vlastní, navracejí jako od nich přijaté, i když ve skutečnosti od nich nic nepřijali? Proto vše, co je svaté, nám náleží přičítat, i kdybychom svůj celý život prochrápali. A my přece přesto rozdáváme přehojně odpustky za maličký penízek, těžké prohřešky odpouštíme za nevelký obnos, a všudy všem žehnáme, dokonce zdarma.

PETR: Z toho nechápu vůbec nic. Ale vraťme se k tomu, co jsme načali: Z jaké příčiny si tvůj přesvatý majestát tak hnusí barbary, že bys převrátil svět naruby, jen abys je z Itálie vyhnal?

JULIUS: Říkám: každý barbarský národ je plný pověr, nejvíce však Francouzi. Se Španěly se nám celkem dobře vychází, ať už co do jazyka nebo mravů. Ovšem i ty jsem chtěl vypudit, abychom si mohli opět dělat, co chceme.

PETR: To uctívají kromě Krista i jiné bohy?

JULIUS: Ale vůbec: Uctívají Krista tím nejotročtějším způsobem. Je to k nevíře, jak se ti hlupáci dojímají jakýmisi dávnými a dlouho přežilými výrazy.

PETR: Tedy zaříkadly?

JULIUS: Ty jsi mi šprýmař: slůvky jako svatokupectví, rouhání, hadačství, sodomie, travičství.

PETR: Pěkná slůvka!

JULIUS: Vida, ty si je také tak hnusíš jako oni.

PETR: Nejde mi o pojmy, ale o věci: Což se tyhle věci u vás, nebo vůbec u křesťanů, vyskytují?

JULIUS: Samozřejmě, že barbaři nejsou prázdni vášní, ale zaobírají se trošku jiným druhem. Naše sklony proklínají, ale svoje si hýčkají; my pak hovíme svému a jejich si ošklivíme. My například máme v opovržení hanebnost a chudobě se vyhýbáme jak čert kříži – oni mají za nekřesťanské těšit se z majetku i ctně nabytého. My se opilství neodvažujeme ani zmínit (v tomhle ale, kdybychom se jinak shodli, bych tolik na odlišnosti netrval), ale Němci to mají za lehký hřích a spíše za potěšení, než za prohřešek. Lichvu mocně zavrhují, ovšem u nás se jí co do významu pro Kristovu církev nic nevyrovná. U nich platí převrácený způsob lásky za tak nečistý, že by měli snad i slunce a vzduch za poskvrněné, kdyby se o něm někdo jen zmínil – my na to máme zcela odlišný názor. Stejně tak svatokupectví: už dávno ze samé povahy věci ztratilo význam, oni se ho však děsí jako stínu a zuby nehty se drží starých, již zavržených zákonů. My na to pohlížíme jinak. A tak podobně. Mnoho je toho, v čem se s barbary neshodujeme. Nuže jsme-li tak odlišní životním ustrojením, je třeba je držet opodál našich mystérií, nedokáží-li se natolik povznést. Neboť kdyby zvěděli tajnosti naší kurie, hned by je vykřičeli a nevím, v čem jsou dokonalejší, než ve veřejném vyčítání neřestí. Oni totiž těm svým píší samé proklaté listy, a hned povykují, že nejsme stolicí Kristovou, ale Satanovou, o mně disputují, zdali takto papežství nabyv a takto jsa živ, mám ještě za papeže být vůbec počítán a tak snižují pověst o naší svatosti a rovněž naši autoritu mezi nevědomými, kteří předtím o nás neslyšeli nic jiného než, že zastáváme místo Kristovo a vládneme mocí téměř rovnou moci Boží. A z těchto věcí pochází církvi nesnesitelná újma: prodáváme méně odpustků a celkově menší hodnoty; menší poplatky plynou z biskupství, opatství a kněžského zboží; a když se po lidu něco požaduje, nerad to dává. Zkrátka skoupější zisk a hubenější tržby. A pak i naše hromy lidi stále méně děsí. Kdyby už ve své opovážlivosti postoupili potud, že by říkali, že zločinný papež nic neznamená, a blesky a hrozbami pohrdali, my bychom museli jít o žebrácké holi. Když je ale budeme držet zkrátka a vpovzdálí – taková je povaha barbarů – nabudou větší úcty a my šikovně sepsanými listy povedeme dále svou věc dle vlastního úsudku.

PETR: To to s vámi nevypadá nejlépe, když apoštolská autorita spočívá na neznalosti vašeho života a praktik. My jsme si nepřáli nic jiného, než aby bylo všem známo, co děláme, třeba i ve svém soukromí. A teprve tehdy jsme se mohli počtem rozmnožit, když jsme se stali známými. Ale to mi vysvětli: Tak velice zbožná knížata nyní vládnou světem a tak-li velice mají v úctě kněžstvo, aby na jediný a právě takový pokyn se všichni chopili zbraní? Neboť za mých časů byla ona našimi nejlítějšími nepřáteli.

JULIUS: Co se týče života, nemají křesťané už žádné předsudky. Námi otevřeně pohrdají a drží nás za hlupáky. Snad jen někteří z těch slabomyslnějších se trochu bojí onoho strašného hromu exkomunikace. Ovšem ani ty nepřesvědčuje tolik naše věc, než spíše všeobecné mínění. Jsou sice takoví, kdo se buď bojí naší moci, nebo k ní upírají své naděje a tak se dovolávají našeho vlivu. Některé se podařilo přesvědčit, že jakési převeliké neštěstí zůstává při těch, kteří jakýmkoli způsobem kněžím obtíže činí. A jistotně všichni, ježto jsou řádně občansky vzděláni, do jisté míry dají na posvátné obřady, obzvláště jsou-li k tomu námi vybízeni. – Lidu se totiž podávají určité posvátné úkony a příběhy a někdy jsou míněny i vážně. – Oslovujeme je velebnými tituly, i když jsou to neřádi: jednoho nazýváme "katolickým", jiného "nejjasnějším", jiného "nejosvícenějším", dalšího "rozmnožitelem říše" a všechny pak spolu "milými syny"! A oni opět nám ve svých listech přezdívají "nejsvětějších otců" a čas od času se sklánějí, aby nám líbali nohy. A když to nestojí mnoho úsilí, podrobují se občas naší autoritě, čímž si u lidu získávají zdání zbožnosti. A my jim posíláme posvěcené růže, tiáry, meče a jejich důstojenství potvrzujeme velikými bulami. A oni nám zase posílají koně, vojáky, peníze a někdy i chlapce a tak, jak se říká, ruka ruku myje.

PETR: Jsou-li takoví, pak nechápu, jakým způsobem jsi dokázal nejmocnější krále pohnout k lítým bojům jinak, než tím, že jsi tolikeré smlouvy porušil.

JULIUS: Jen počkej: dokážeš-li teď sledovat, co říkám, odhalíš přímo nadapoštolský důmysl.

PETR: Vynasnažím se, co budu moci.

JULIUS: Tedy jsem si nejprve pilně hleděl toho, důkladně poznat důmysl, mravy, cítění, sílu a úmysly veškerých národů a hlavně knížat – kdo s kým dobře vychází, kdo je s kým v rozepři – a poté jsem to vše využil k našemu prospěchu. Nejprve jsme snadno popudili Francouze proti Benátčanům, neboť mezi nimi byly dávné spory. Také jsme ovšem věděli, že tento národ je velmi žádostiv udržet si moc a Benátčané obsadili několik jejich měst. Tedy jsem smísil svou věc s jejich. Poté se i císař, jakkoli nebyl předtím přítel Francouzů, ale ježto nebyla jinak naděje obdržet od Benátčanů zpět, co drželi (drželi totiž několik významných měst), vložil do války. A potom, když už nebylo radno, aby Francouzům příliš narostl hřebínek (věci se totiž vyvíjely úspěšněji, než jsem si přál), popudil jsem proti nim nejprve španělského krále⁷¹, jenž nebyl člověk hodný skálopevné důvěry, ale jemuž ovšem z nejrůznějších důvodů mnoho záleželo na tom, aby moc Francouzů byla jakkoli možno potlačena, především proto, aby nebyl odříznut od bohatství Neapolského. Proto jsem i Benátčany – i když jsem je asi nepřesvědčil – naoko přijal na milost, abych je rozvášněné bolestí z nedávné porážky poslal na Francouze. A císaře, jehož svazek s Francouzi jsem nedávno sjednal, jsem od nich opět odtrhl, vzbudiv, zčásti pomocí peněz, jež mají pro žebráka stále největší váhu, zčásti listy a poselstvími, znovu onu dávnou zášť vůči nim, kterou onen muž podivuhodně stále planul, i když mu scházela příležitost k pomstě. A věděl jsem také, že vůči Francouzům chovají nelíčenou zášť Angličané a s nimi úzce svázaní Skotové. K tomu jsem věděl, že je to národ přeukrutný a chtivý války a především toužící po kořisti – jistě, poněkud přemrštěně nábožný – je totiž velice vzdálený Římu a že za tohoto času nové svobody, kterou okusili po smrti nejkrutějšího ze všech králů, jsou neklidní a pobouření, takže by je bylo možno snadno pohnout k jakékoli pošetilosti a to bylo přesně to, co jsem chtěl. K mým plánům se hodil i král – ještě mladičký, spíše chlapec⁷², teprve nedávno nabyvší království, ostrého a vpravdě bujně mladistvého důvtipu, to jest nepokojného a bouřlivého, ctižádostivý nejen díky věku – připravený k velkým úkolům. Říkalo se o něm, že už od počátku zamýšlel napadnout Francouze vojensky. A především byl blízce spřízněn s králem Španělským, jehož jsem již do války zatáhl. A hle: toto vše jsem využil k prospěchu církve. Šesti sty důmyslně sepsanými listy jsem zatáhl knížata do války ze všech nejstrašnější. A neušetřil jsem války ani další: ani uherského krále⁷³, ani portugalského krále⁷⁴ ani králům rovného vévodu burgundského⁷⁵. Ty ovšem, protože se jich tyto věci netýkaly, jsem nemohl přímo pohánět k boji; také jsem věděl, že když se i tito pohnou, už potom nikdo nezůstane v klidu. A oni, i když jednali na svou pěst, obdrželi od nás ty nejčestnější tituly, podle toho, čím větší rozbroj vnesli do křesťanského lidu. – Tím zbožněji se jevili hájit církev Boží. Ovšem abys ještě více obdivoval můj důvtip nebo snad Šťastný osud, hleď: Španělský král toho času válčil s ohromným úspěchem pro svůj vlastní zisk s Turky⁷⁶. A toho všeho nechal a vrhl všechny své síly proti Francouzům. Císař pak navíc byl Francouzům zavázán nejen mnohými smlouvami, leč i ohromným majetkem, že mu svým nákladem dobyli zpět jeho italská města. Takže to, co by byl měl učinit, by bylo hledět si svého. Už od něj odpadla Padova a v Burgundsku, kde měl své zapřisáhlé nepřátele v Geldrách⁷⁷, proti nimž již zvedl válku, proti nim podpořit svého synovce, vévodu Burgundského. A přesto jsem dosáhl toho, aby nedbaje svých věcí, sledoval můj zájem. A dále: není národa, v němž by méně platila papežská vážnost, nežli národ anglický (to nám hned jasně vysvitne, prostudujeme-li si život svatého biskupa Tomáše z Canterbury a staré královské konstituce)⁷⁸; a tenhle národ, jenž nesnáší výdaje, se dal odřít skoro na kůži. Div je i to, jak i kněží, kteří nám byli zvyklí vše odpírat, jsem přiměl k tomu, aby platili vyměřené daně králi, sotva zvažujíce, jaké možnosti se takto králům do budoucna otevírají. A ovšem ani králové nevěnovali dostatečnou pozornost tomu, jaký precedent sami proti sobě budují: totiž že v budoucnu tak bude možno Římskému knězi odnímat vládu knížatům, jež se mu znelíbí. A mladičký král přistoupil k věci s větším elánem, nežli jsem chtěl a než bych byl poroučel, i když mi bylo milejší přehánění v tomto směru, než v opačném. Ještě dlouho a podrobně bych ti musel vysvětlovat, jak jsem ona knížata, jež nikdy žádný papež nebyl schopen pohnat ani na Turky, vyburcoval k takové přestrašné válce proti křesťanům.

PETR: Ale mohlo by se stát, že by tebou roznícený válečný požár pak strávil veškerý svět.

JULIUS: Jistě, mohlo. Jen když bude zachována důstojnost papežského stolce a jeho majetek. A krom toho jsem usiloval o to svalit veškeré břemeno válečné s beder Italů na barbary. Oni ať zápolí, seč je-jim libo, my budeme přihlížet a možná budeme mít výhodu z jejich bláznovství.

PETR: A to sluší pastýři, nejsvětějšímu Otci a Kristovu náměstku?

JULIUS: A proč vyvolávají schisma?

PETR: I hříchy je nám často snášet, kdyby lék natropil více škody. A pak: kdybys ty byl připustil koncil, nebylo by žádného schismatu.

JULIUS: Pěkně řečeno! To bych si raději přál tucet válek, než koncil. Co kdyby mě byli sesadili jako svatokupce, jenž si koupil papežský trůn, a ne papeže? Co kdyby byli prohlédli veškerý můj život a předhodili lidu?

PETR: I kdybys byl býval pravým Veleknězem, bylo by lépe vzdát se své důstojnosti nežli si jí hledět za cenu běd celého křesťanského světa. Je-li pak vůbec důstojností biskupský úřad neřádně svěřený, neřkuli vůbec svěřený, leč koupený a násilím uchvácený. – Tak mi mimochodem přichází na mysl, jakým božským úradkem ses právě ty stal zhoubou Francouzů, těch, kteří předtím tebe – zhoubu církve – v úřad uvedli!

JULIUS: Přísahám při své tiáře, při svých skvělých triumfech: Pohneš-li mi žlučí, pocítíš Juliovu moc!

PETR: Blázne! Vždyť tu neslyším nic jiného, než hlas světského knížete. Což světského. Pohanského, zvrhlejšího ještě, než jsou pohané. Vychloubáš se nejvíce tím, že jsi dokázal rušit smlouvy, podněcovat války, lidi rozohnit k pustošení. To je moc ďábelská, ne papežská. Kdo se činí náměstkem Kristovým, musí se jeho příkladu co nejvěrněji držet. V něm je nejvyšší moc, ale spojená s nejvyšším dobrem; v něm je i vrchol moudrosti, avšak nejprostší. V tobě pak vidím obraz moci spojené s nejvyšší hloupostí a zlobou. A jestliže by si kníže zloby, ďábel, hodlal zvolit náměstka, koho spíše za svého přijme nežli tobě podobného? Rci, kde si tě žádají, ó apoštolský muži?

JULIUS: A co je apoštolštějští, než rozmnožit Kristovu Církev?

PETR: Jestliže je Církev křesťanský lid spojený v jedno Kristovým duchem, pak se mi jevíš rozvracet Církev, neboť jsi rozdmýchal hrozné války po celém okršlku světa, abys mohl beztrestně a zlovolně škodit.

JULIUS: My nazýváme církví svaté stavby, kněží a vůbec římskou kurii a především sebe, neboť já jsem hlava církve.

PETR: Ale Kristus nás učinil služebníky, sebe hlavou, pokud tedy nyní nenarostla církvi druhá hlava. Čím jsi tedy rozmnožil církev?

JULIUS: Teď se konečně dostáváš k věci. Tak ti to tedy povím: Ta kdysi vyhladovělá a chudobná církev se nyní skví mnohou ozdobou.

PETR: A jakou? Horlivostí u víře?

JULIUS: Zase si děláš špásy.

PETR: Svatým učením?

JULIUS: Neotravuj.

PETR: Povržením světa?

JULIUS: Tak to tedy beze mě. Skutečnou nádherou – to, co říkáš ty, jsou jen slova.

PETR: A jakou tedy?

JULIUS: Královskými paláci, nádhernými hřebci a mulami, početným služebnictvem, šiky vojska, vybranými dvořany…

GENIUS: …půvabnými larvičkami, poslušnými kuplíři…

JULIUS: …zlatem, purpurem, rouchy, aby kterýkoli z králů ve srovnání s papežským leskem a bohatstvím se jevil ubohý a chudý, aby každý ctižádostivec uznal porážku, každý znamenitý si stýskal na svoji chudobu a každý boháč a lichvář nám naše bohatství záviděl. Takovou ozdobu, dím, jsem církvi zřídil a rozmnožil.

PETR: Ale pověz mi, prosím tě, kdo to první touhle ozdobou poskvrnil a obtížil církev, již Kristus chtěl mít čistou a neobtíženou?

JULIUS: A co na tom záleží? Co je hlavní, že držíme, vlastníme, užíváme. Než praví se, že kdysi Konstantin přenesl veškerou svou císařskou moc na Silvestra papeže – skvosty, koně, vozy, přilbice, opasky, šerpy, pláště, dýky, zlaté koruny, množství čistého zlata, vojáky, válečné stroje, města i království.

PETR: A na toto darování se zachovaly nějaké památky?

JULIUS: Nic. Jen jedna palea⁷⁹ v dekretu.

PETR: Tak to bude výmysl.

JULIUS: To se domnívám též. Kdo, jsa zdravého úsudku, by svěřoval takové obrovské panství třeba i svému otci? Ale zamlouvá se mi velice tomu věřit a tak jsme těm, kdo se to pokoušejí všetečně vyvrátit, pod hrozbami uložili přísné mlčení.

PETR: A zase neslyším nic než světské řeči.

JULIUS: A ty snad stále sníš o té dávné církvi, jíž jsi, stísněn chudobou, klopotnou prací, nebezpečenstvím a tisícerými nehodami, sloužil spolu s dalšími hladovými biskupy za papeže! Čas vše změnil k lepšímu. Už dávno je papežství něco jiného. Ty jsi byl tehdy papež jen podle jména. Kdybys teď viděl tolikeré svaté chrámy vystavěné péčí králů, ty bezpočetné tisíce kněží všude, tolikero biskupů, kteří se vyrovnají zbrojnou mocí a bohatstvím králům, tolik nádherných kněžských paláců. A především kdybys v Římě viděl to množství kardinálů oděných do purpuru, nahromaděné zástupy sloužících, tolikero koní lepších královských a mul ozdobených šarlatem, zlatem a drahokamy a někdy i okovaných zlatem a stříbrem. A pak kdybys uzřel papeže vyvýšeného spočívat ve zlatých nosítkách na ramenou vojáků, jemuž na pokynutí všichni vzdávají čest, kdybys slyšel hřmot děl, vřesk, hlahol polnic, šum měšťanstva, kdybys viděl lesk válečných strojů, jásot lidu, volání, jak se vše skví ve svitu loučí a nejpřednějším mužům je sotva dovoleno políbit blažené nohy a viděl jak onen římský velekněz ^79anohama vkládá korunu na hlavu římskému císaři, jenž je králem všech (pokud ještě platí psané zákony), ačkoliv nevládne ničím, než záštitou svého velikého jména, to tedy kdybys viděl, co bys pak pravil?

PETR: Že zřím horšího než světského tyrana, nepřítele Kristova a zkázu církve.

JULIUS: Jinak bys mluvil, kdybys byl viděl jen jediný z mých triumfů, ať už ten, kdy jsem vstoupil do Bologne, nebo ten, který jsem uspořádal, když jsem Římu podrobil Benátky; nebo jak jsem na útěku z Bologne vstoupil do Říma; a nebo tenhle můj poslední, když byli Francouzi přese vše očekávání poraženi u Ravenny. Kdybys byl patřil na koně malé i velké, šiky ozbrojenců, nádherné vojevůdce, na pohled rozkošné chlapce, všude světlo ohňů, nádheru nosítek, okázalost biskupů, pýchu kardinálů, trofeje, kořist, k nebi se vznášející křik lidu a vojáků, ohlušující aplaus, zpěv polnic, zvuk tub, rány děl, dukáty rozhazované lidu, na mne, jak se vyvýšen vznáším jako zář samotného božství, původce i hlavní důvod veškeré té slávy, byl bys pravil o Scipiovi, Aemiliovi i Augustovi, že ve srovnání se mnou byli mrzcí a skoupí.

PETR: Ach, už dost triumfů, slavný vojáku. To spíš přivinu na svou hruď je – tedy pohany – v nenávisti k tobě, nejsvětější v Kristu Otče, jenž jsi pořádal triumfy, když kvůli tobě padlo tolik křesťanských vojáků a byl jsi původcem zhouby tolika křesťanských legií a přitom jsi nezískal slovem či životem Kristu ani dušičku. Ó srdce otcovské, ó vpravdě důstojný to náměstku Kristův, jenž sebe obětoval, by vše zachoval! Ty, abys zachránil svou mizernou osobu, na veškerý svět jsi přivolal záhubu!

JULIUS: To říkáš, poněvadž nám závidíš naši slávu. Vždyť sám shledáváš, jak byl tvůj episkopát ubohý ve srovnání s našim.

PETR: A ty se ještě drze opovažuješ srovnávat svou slávu s mou? Moje sláva není má, je Kristova. Za prvé, uznáš-li, že nejvyšší a pravý vůdce církve je Kristus, on to byl, kdo mi dal klíče království⁸⁰, on mi svěřil pást ovce^{81 a} on svým výrokem uznal mou víru⁸²: tebe papežem učinily peníze, lidské úsilí a lži, pokud se máš vůbec nazývat papežem. Já jsem Kristu získal zástupy duší^{83 a} ty jsi jich neméně stáhl do záhuby. Já jsem Římu předtím pohanskému jako první hlásal Krista a tys v křesťanském již Římě proslul jako učitel pohanství. Já jsem jen svým tělesným stínem léčil choré⁸⁴, od ďábelství osvobozoval posedlé, mrtvé k životu povolával^{85 a} kdekoli jsem se objevil, všude jsem vše naplňoval dobrodiním. Co s tím mají společné tvoje triumfy? Svým slovem jsem mohl vydat Satanu, koho bych byl chtěl. A že jsem toho byl schopen zakusila Safíra se svým manželem⁸⁶. Avšak ať jsem měl moc, jakou jsem chtěl, k užitku všech jsem jí užil, a ty, neužitečný nikomu, mohl-lis co (a co jsi nemohl?), k záhubě světa jsi to obrátil.

JULIUS: Jen se divím, že k soupisu svých ctností nedodáš také chudobu, bdění, námahu, soudy, žalář, pouta, opovržení, rány a posléze kříž.

PETR: Správně připomínáš: tím se vskutku raději honosím, než zázraky. Z toho nám také Kristus přikázal se radovat a proto jásat⁸⁷. Kvůli tomu nás nazval blaženými. A také Pavel, kdysi můj druh, když své vynáší skutky, nevzpomíná města dobytá zbraněmi, pobité legie, knížata vyprovokovaná k válce, tyranskou pýchu – ale ztroskotání, pouta, rány, nebezpečenství a úklady⁸⁸: vpravdě to je triumf apoštolů, to je chloubou křesťanských vůdců. Vynáší se těmi, které zrodil Kristu, které vytrhl z bezbožnosti, ne tím, kolik tisíc dukátů rozházel. A pak, nám, kdo nyní věčný triumf s Kristem slavíme, i hříšníci chvály skládají, zatímco tobě není, kdo by nespílal, snad kromě tvých pochlebníků a tobě podobných.

JULIUS: Slyším neslýchané.

PETR: To věřím. Ovšem jak by sis byl mohl najít čas otevřít knihy evangelií, čítat si v Pavlových a mých listech, když jsi byl tak zaneprázdněn poselstvy, smlouvami, účty, vojáky a triumfy? Leč veškeré ostatní cesty vyžadují ducha prostého nečistých tužeb. Kristova kázeň si žádá srdce očištěné od veškeré poskvrny pozemských starostí. Ještě nesestoupil na zem s nebe takový učitel, který by smrtelníkům sdělil snadnou a obecnou filosofii. Není snadné ani bezpečné být křesťanem. A takto se člověk osvědčí jako křesťan: když si oškliví rozkoše, jako by byly jedem, pohrdá bohatstvím jako blátem a život má za bezcenný. To je neúnosné těm, kdo nejsou vedeni Kristovým duchem. Uchylují se k prázdným slovům a pouhým obřadům a tak k falešné hlavě přidávají falešné Kristovo tělo.

JULIUS: Co mi tedy zanecháš dobrého, jestliže mě zbavíš peněz, oloupíš o království, okradeš o úroky, odepřeš mi rozkoše a posléze mě zbavíš života?

PETR: Proč tedy neprohlásíš samotného Krista za nešťastného, neboť on, i když byl povýšen nade vše, stal se hračkou všech? V chudobě, potu tváře, hladu a postech strávil celý život a poté skonal nejopovrhovanější smrtí.

JULIUS: V těchto časech se snad ještě nalezne někdo, kdo jej bude uznávat, však jistě žádný, kdo by jej následoval.

PETR: Ovšem uznávat ho, již znamená následovat ho. Vždyť Kristus své milé dobrých věcí nezbavuje, ale namísto nepravého bohatství jim udílí věčné a pravé dobro. Však neudílí je leč těm, kdo se zřekli tohoto světa a očistili od něj. A protože sám byl celý nebeský, chtěl i své tělo, svou Církev, učinit sobě co nejpodobnější, to je poskvrny světa vzdálenou. Vždyť jak by mohl být sjednocen s tím, jenž trůní v nebi, člověk pohroužený do tělesných zlostí? Vpravdě ale, jakmile bude oderván od veškerých světských výhod a také, což více jest, od náklonnosti k tomuto světu, tu mu otevře Kristus svá bohatství a místo sladkých (však hořkostí aloe poznamenaných) rozkoší mu dá zakusit nebeskou radost, jež daleko předčí opuštěné statky.

JULIUS: A jakou, prosím tě?

PETR: A ty máš za nízké dary proroctví, vědění, zázraků? Zda máš i samého Krista za nic, v němž má každý, kdokoli ho má, úplně vše. A zda soudíš, že my zde vedeme chudobný život? Tak totiž, čím kdo je v světě sklíčenější, tím bohatší je jeho radost v Kristu, čím je kdo chudší, tím zámožnější je v Kristu, čím povrženější, tím vznešenější a důstojnější; čím méně žil životem světa, tím více žije v Kristu. On totiž chtěl mít své tělo co nejčistší a to hlavně své služebníky – to je biskupy. Mezi nimi čím je kdo větší, tím i Kristu podobnější a veškerými světskými zájmy nevázanější a svobodnější. Ale teď naproti tomu vidím toho, jenž chce Kristu co nejblíže, ba za rovna být, pohříženého ze všech nejvíce do věcí nejšpinavějších – peněz, vlády, vojáků, válek, paktů, abych už nemluvil o neřestech. A i když jsi Kristu tak nesmírně vzdálen, přesto jeho jméno ve své pýše využíváš a pro světskou svou tyranii za zástěrku si béřeš toho, jenž světským panováním pohrdal; jako pravý Kristův nepřítel vzdáváš tak Kristu čest, jež mu vskutku patří. Jiným žehnáš, sám zlořečený; jiným nebe otvíráš, odkuds byl zcela vyhnán; znesvěcený posvěcuješ; a nakonec ty, jenž sám v sobě nemáš nic společného se svatými, z jejich společenství jiné vylučuješ. A co tě vůbec ještě odlišuje od vládce Turků, kromě toho, že se oháníš slovem Kristovým? Jistě jste téže mysli a podobný bude i kal vašeho života. Ty však jsi pro svět větší rána.

JULIUS: Ale já jsem chtěl zahrnout církev veškerým bohatstvím. Vždyť i Aristoteles, jak se říká, stanovil trojí řád dobra a to dobra štěstěny, tělesná a duševní. Tak jsem tedy nechtěl převracet pořádek dobrého a začal jsem od dobra, jež poskytuje štěstěna. Snad bych nakonec i k dobru duše došel, kdyby mě předčasná smrt na zemi nebyla zkosila.

PETR: Vskutku předčasná. V sedmdesátce! Avšak jaký mělo smysl směšovat oheň s vodou?

JULIUS: Ovšem nemáme-li ony výsady, lid si nás neváží ani za mák. Takže teď se nás bojí a nenávidí nás. Vždyť i celé křesťanstvo by přišlo na buben, kdyby se nedokázalo ochránit proti moci nepřátel.

PETR: Ovšem kdyby křesťanský lid v tobě zřel pravé Kristovy dary – totiž posvěcení života, svaté učení, horoucí lásku, dary prorocké a ctnosti, to tím více by k tobě vzhlížel, čím by tě shledával prostšího světských zájmů. A křesťanstvo by spíše vzkvétalo, kdyby si získalo obdiv pohanů skrze povržení slastmi, bohatstvím, mocí i smrtí. Nyní je nejen zahnáno do úzkých, ale přihlédneš-li blíže, mnohé shledáš křesťany jen podle jména. Takže se tě táži, tos nepřemýšlel, když jsi byl vrchní pastýř církve, jak se církev křesťanská rodí, čím se rozmnožuje a jak utvrzuje? Ve válkách, majetkem, koni? Zdali ne spíš v trpělivosti, krví mučedníků i naší vlastní, v žalářích a bitím. Ty říkáš, že se církev rozmnožila, když jsou její služebníci obtíženi lidskou mocí, že nabyla lesku, když se poskvrňuje úplatky a světskou rozkoší, že je v bezpečí, když kvůli kněžskému majetku se celý svět sváří v ničivých válkách, že vzkvétá, když je přesycena rozkošemi světa, že je v pokoji, když si bez výtky užívá přepychu, ba i neřestí. Pod těmito záminkami jsi ji vložil do rukou knížatům, kteří poučeni tebou, své ohromné loupeže a zuřivé půtky nyní nazývají Obranou Kristovou.

JULIUS: Něco takového jsem ještě neslyšel.

PETR: A co tě tedy učili kazatelé?

JULIUS: Od těch jsem slyšel jen čistou chválu. Ozdobnými slovy mi hřmotně pěli chvalozpěvy. Nazývali mne Jupiterem, jenž úderem blesku vším otřásá, božskou vůlí, záchranou veškerého světa a ještě všelijak podobně.

PETR: Ani není divu, že se nenašel takový, kdo by ti to osolil, když ty sám jsi byl solí neslanou a mizernou⁸⁹. To je totiž vlastní úděl apoštola – jiné vyučovat v Kristu a to co nejpoctivěji.

JULIUS: Tak tedy neotevřeš?

PETR: Každému spíše nežli takovému netvoru a zhoubci. Od tebe jsme stejně všichni exkomunikováni. Ale chceš dobrou radu? Máš kupu udatných mužů, obrovské peníze a jsi sám dobrý stavitel. Postav si tedy nějaký nový ráj, ale řádně opevněný, aby nemohl být dobyt zlými démony.

JULIUS: Spíše učiním to, co je mne hodno: Stáhnu se na několik měsíců do ústraní a shromáždiv své vojsko silou na vás zde udeřím, pokud se nevzdáte na milost. Neboť nemám pochyby, že zanedlouho ke mně má přijíti z válečných jatek ne méně než šedesát tisíc lidí.

PETR: Ó ty netvore! Ó zbědovaná církvi! Však hola Genie! S tebou se nám spíše líbí rozprávěti, než s oním odporným netvorem.

GENIUS: Co je?

PETR: Jsou i další biskupové jemu podobní?

GENIUS: Hromada je jich ze stejného těsta, tenhle je však jejich předobrazem.

PETR: Ty jsi tedy toho člověka podnítil k takovým hanebnostem?

GENIUS: Já ne. Byl o tolik napřed, že bych ho i na svých křídlech sotva mohl následovat.

PETR: Vlastně se ani nedivím, že sem tak nemnozí přicházejí, když takové stvůry ovládají kormidlo církve. Avšak domnívám se, že by se lid ještě dal nějak zachránit, a snad právě proto, že z pouhého titulu papežství dopřává pocty takové smrduté stoce.

GENIUS: Pravdu díš! Ovšem teď už mi kyne můj vládce i berlou mává. Takže sbohem!

Poznámky

(dle něm.vydání ERASMUS VON ROTTERDAM: AUSGEWÄHLTE SCHRIFTEN, Bd.5,DARMSTADT,1968)

 

⁵ Zlatý dub je znakem rodiny della Rovere, papežova rodu.

⁶ Narodil se v Savojsku, jež patřilo Janovu.

⁷ Latinské jméno Herma Trismegista, původně egyptského boha Thovta, vználezce písma a tím i veškeré (tajné) vědy, jehož jménem je nazván i soubor středněplatonických tzv. hermetických spisů

⁸ slovní hříčka: Bulla – buď bulla (papežská) nebo také bublina

⁹ viz ⁶

¹⁰ Tvrzení se nedá prokázat

¹¹ Julius byl synem bratra, nikoli sestry papeže SixtaIV. Ten také Julia jmenoval kardinálem od Svatého Petra v řetězech (1471). Julius v něm spatřoval svůj vzor.

¹² Není doloženo, že by Julius byl epileptikem.

¹³ J18,17

¹⁴ Kandidátem Ludvíka XII. byl nejprve kardinál D’Amboise

¹⁵ Julius samozřejmě financoval svoji volbu prodáváním úřadů.

¹⁶ Postava vychloubačného vojáka z Terentia.

¹⁷ V letech 1507-8 provedl Julius II měnovou reformu.

¹⁸ Julius se před svou volbou zaručil, že do dvou let svolá koncil. Po volbě se tomu ovšem vzpíral. Roku 1507 se rozhodli Ferdinand Spanělský a Ludvík XII společně koncil svolat, aby Julia sesadil a papežem učinil kardinála D’Amboise.

¹⁹ Roku 1512 zvítězili Francouzi nad papežskou ligou, přesto byly jejich ztráty veliké a nedokázali svého vítězství využít.

²⁰ Míní se těžké onemocnění papežovo v srpnu 1511.

²¹ Roku 1504 uzavřel Julius úmluvu v Blois s Ludvíkem XII a Maxmilianem I proti Benátkám. Spojenectví však nepřineslo plody pro rozmíšky mezi císařem a francouzským králem. – Roku 1509 přistoupil papež k lize proti Benátčanům, jež už sdružovala Francii, Spanělsko a Německo. Benátčané byli poraženi. Poté si ovšem Julius umínil Francouze z Itálie opět vyhnat a bez pomoci Spanělů, ovšem spolu se Svýcary a Benátčany(!) započal novou válku a napadl postupně Ferraru, Milán a Janov. Roku 1511 se papeže rozhodl podpořit Ferdinand a byla založena svatá Liga papeže, Spanělů a Benátčanů. V bitvě u Ravenny Francouzi sice zvítězili, ovšem později byli stejně nuceni odtáhnout. Juliius tak získal Parmu, Piacenzu, Modenu a Reggio.

²² Celková suma byla menší: 200.000 až 300.000 dukátů.

²⁴ Tvrzení není doloženo.

²⁵ Homosexualitu Juliovi vytýkali mnozí, ovšem přesto se nedá spolehlivě doložit.

²⁶ Mt 25,34-36

²⁷ Mt 7,21-23

²⁸ Bonifác VIII(1294-1303) činí v bule Unam Sanctam nárok na oba meče, tj.duchovní i světskou moc.

²⁹ Ef 6,17

³⁰ J 18,10-11

³¹ Mt 16,19

³² J 20,22

³⁴ Sixtus IV byl františkánem

³⁶ Roku 1506 vydal Julius bulu, dle níž papež nesmí dojít úřadu svatokupectvím. 5.lateránský koncil vydal pak bulu stejného obsahu (1513).

³⁷ Giovanni II Bentivoglio byl vévodou Bolognským. Julius toužil připojit k papežskému státu veškeré země, jež byly kdysi jeho součástí. Bologna spadala formálně pod papežskou jurisdikci, byla však spravována nezávislými vládci. Papež si zajistil podporu Francie, Florencie, Sieny, Mantovy, Ferrary a Urbina a neutralitu Benátek. Roku 1506 se města zmocnil, roku 1511 je ale ztratil ve prospěch Francouzů. /Podruhé byla Bologna získána papežem v roce 1512.

³⁸ Roku 1447 uznal papež Mikuláš V vládu Bentivogliů požaduje pouze souhlas papežského legáta při jmenování nejvyšších úředníků a uznání papežské svrchovanosti. Julius II tato privilegia potvrdil ještě roku 1503.

⁴⁰ Erasmus byl očitým svědkem papežova triumfálního průvodu 11.listopadu 1506.

⁴¹ Mt 6,10;Lk 11,2

⁴² Julius II měl zprvu plnou podporu Benátčanů. Když ovšem válčil s Cesarem Borgiou o Romagnu, obsadili Benátčané některá města, jež náležela k církevnímu státu. Republika požívala práva jurisdikce a investitury nezávislé na papeži. Roku 1508 chtěl Julius násilím prosadit svou jurisdikci v otázce jmenování biskupa ve Vicenze.

⁴³ Benátčané připravovali proti Juliu II koncil. Měl být svolán Tomášem Bakoczem,uherským primasem a patriarchou konstantinopolským ne základě podmínek, jaké platily před rozdělením církve na západní a východní.

⁴⁴ Mt 19,27; Mk 10,28; Lk 18,28.

⁴⁵ Alfonso d’Este, vévoda Ferrarský, si vzal za ženu Lucrezii Borgiu, dceru papeže Alexandra VI. Ferrara byla po tři generace osvobozena od poplatků papeži. Když se Alfonso roku 1510, poté co papež uzavřel mír s Benátčany, odmítal k němu připojit, prohlásil jej papež za rebela. K tomu navíc odepřela Ferrara na základě papežského privilegia poplatky a nárokovala si papežský monopol na sůl.. Alfons byl později přinucen v Římě k pokání.

⁴⁶ Míní se Francesco Maria della Rovere, papežův synovec. Po smrti svého strýce, vévody z Urbina, zdědil vévodství Urbinské a později se stal velitelem papežských pluků.

⁴⁷ Francesco Alidosi, kardinál Pavijský, byl roku 1508 jmenován legátem v Bologni. Jeho despotická vláda ho učinila nenáviděným. Roku 1510 byl zaja Francescem z Urbina kvůli piklům s Francouzi, dokázal však svoji nevinu. 1511 získali Bolognu Francouzi, ježto se Alidosi nestihl spojit zavčas s Franceskem, jehož armáda ležela před městem. Kardinál ovšem obvinoval Franceska. Francesco ho zavraždil veřejně na ulici v Ravenně.

⁴⁸ Míní se Giangiordano Orsini, jenž si vzal za ženu Felici, dceru Julia II. v roce 1506. Erasmus ho pravděpodobně zaměňuje s Franceskem Maria della Rovere.

⁴⁹ Narážka na Suetoniův epigram na Caesara

"Nam si violandum est ius regnandi gratia:

Violandum est; aliis rebus pietatem colas."

čili:"Musíš-li už právo výkonem moci zrušit,

tedy zruš je, však ostatní věci bez úhony zanech."

⁵⁰ koncil byl svolán roku 1511.

⁵¹ Obyvatelé ostrova Pithecusy, jež Jupiter proměnil v opice.

⁵² Atribut Bacchův u starých Sikulů označení pro směšného hlupáka.

⁵⁴ Sirné jezero v Řecku, škodlivé všemu živému. Zde označuje člověka všeho schopného.

⁵⁷ Sk 15,6-29

⁵⁸ Císař zprvu podporoval svolání sněmu do Pisy, ovšem po bitvě u Ravenny podpořil papežskou politiku.

⁵⁹ 5.Lateránký koncil byl svolán na 18.července 1511.

⁶⁰ Je to kardinál Georges d’Amboise, jenž řídil tehdy zahraniční politiku Francie.

⁶¹ Bernardino Lopez de Carvajal, jenž se ztotožňoval s reformní stranou, doufal, že se stane nástupcem Alexandra VI.

⁶² Jde zčásti o Erasmovu fikci ovlivněnou jeho představami reformy církve.

⁶⁶ Julius viděl ve Francouzích ujařmitele svého rodného města, Janova.

⁶⁷ Narážka na koncil ve Florencii v roce 1439, jenž zdánlivě usmířil navzájem východní a latinskou církev.

⁶⁸ Drzé překroucení Gal 6,8.

⁷¹ Ferdinand získal od Benátčanů vše, co chtěl a papež mu svěřil království Neapolské. Přesto se stále obával napadení ze strany Francouzů.

⁷² Jindřich VIII. se připojil ke Svaté Lize roku 1511, což ho později vtáhlo do různých válek.

⁷³ Ladislav II se připojil k Lize z Cambrai, protože doufal, že získá na Benátčanech nazpět Dalmácii.

⁷⁴ Emanuel Portugalský byl svázán s Ferdinandem, nepodílel se ovšem na válce s Francií.

⁷⁵ Arcivévoda Karel, pozdější císař Karel V.

⁷⁶ Ferdinand vedl roku 1505 dobyvačnou válku v sev.Africe.

⁷⁷ Charles d’Egmont byl příbuzným francouzského krále Ludvíka XII a vedl válku s Burgundskem až do Ludvíkova usmíření s císařem Maxmiliánem smlouvou z Cambrai.

⁷⁸ Např. Clarendonské konstituce (1164) a dekrety Eduarda III. Statute of Provisors(1351) a Praemunire(1353 a 1365) výrazně omezují práva církve.

⁷⁹ "Palea" je doslova pleva. V kanonickém právu znamená pozdější dodatky k tzv. Decretum Gratiani.

^79aNezákládá se na pravdě.

⁸⁰ Mt 16,19.

⁸¹ J 21,15-17.

⁸² Mt 16,16-17.

⁸³ Sk 2,41.

⁸⁴ Sk 5,15.

⁸⁵ Sk 9,36-41.

⁸⁶ Sk 5,1-10.

⁸⁷ Mt 5,11-12.

⁸⁸ 2 Kor 11,23-26.

⁸⁹ Mt 5,13; Mk 9,49; Lk 14,34.

^a Patrimonium Petri byla oblast ve střední Itálii od raného středověku pod přímou papežskou správou.