Wolfgang Weirauch: Mosty k zemřelým

Mosty k zemřelým

Wolfgang Weirauch

Jednou v životě přijde okamžik, kdy nás zastihne zpráva o smrti dobrého přítele nebo příbuzného a my jsme najednou vrženi do situace, kdy ten, se kterým jsme včera hovořili, s kým jsme ještě včera pracovali, kdo s námi sdílel život, kdy nám po celý život radil zde z dne na den není. Zpráva o náhlé smrti člověka nás příkře staví tváří v tvář definitivnosti – už s ním nebudeme mluvit, nevykonáme, co jsme si ujednali, a nebudeme mu moci říci, co bychom mu rádi řekli.

Rána, kterou smrt přináší, není tak silná a náhlá, když máme možnost stát při druhém během jeho dlouhé nemoci až do konce. Ale i tehdy nastane jednou chvíle smrti a s ní pocit opuštěnosti, prázdnota. Naplňuje nás bolest a smutek. – A právě v takovém okamžiku je nesmírně důležité, zda se člověk ve svém životě svým myšlením připravoval na smrt a na život po smrti a zda myslel na to, jak je možno zemřelým pomáhat; jinak stojí bezmocně na kraji propasti, přes niž nevede žádný most a z níž na nás zírá jen ponurá zející prázdnota.

Zážitek smrti

Ztráta člověka je strašně bolestná, ale pro zemřelého má okamžik smrti – nemluvím teď o procesu umírání – úplně jiný význam. Rudolf Steiner nám svým duchovním bádáním sděluje, že okamžik smrti je nejkrásnějším okamžikem lidského života, na nějž se po smrti stále znovu a znovu ohlíží. Zhruba v prvních třech dnech se uvolňuje lidské éterické tělo a všechny v něm uskladněné životní zážitky vystupují v podobě obrazů do vědomí zemřelého. V tom spočívá onen "přehled celého života" známý z zážitků blízkosti smrti. Toto osobní životní panoráma se zanáší do světového éteru a zůstává tam nadsmyslně vryto. Dále je zemřelému umožněno pohlédnout zpět na panoráma svého života a obdržet tak vzpomínky a vědomí Já. A tím nahlédne také událost vlastní smrti.

“Právě tak jako se narozením vše zatmívá pozemskému vědomí, stejným způsobem stojí při vědomém ohlédnutí duše v údobí mezi smrtí a novým narozením vždy zážitek smrti, ale nyní nahlížený z druhé strany. Zde, z fyzického pohledu, vidíme zážitek smrti jen z jedné strany. Zde má i jisté hrozivé rysy. Ale z toho nevyplývá, že by muset se ohlížet stále znovu na vlastní smrt bylo v onom životě něco strašného; neboť smrt viděna odtud, z druhé strany, je překrásným, ohromným a smysluplným zážitkem, jedním z nejvýznamnějších, jaké lidská duše může mít, neboť je zářivým dokladem vítězství Ducha nad hmotnými okolnostmi. Tento zážitek smrti je způsobem, jak si může duše říci: ‚Žiji zde v duchovním světě a s celým duchovním světem.’ A tím, že duše obdrží sílu a možnost toto si říci, nabývá zážitek smrti obrovského významu pro život po smrti.”

Když člověk umře, nezmizí – jen odloží fyzické tělo. Jeho duše je i nadále poblíž nás, jenom ji nevnímáme, protože nám pro to obvykle chybí patřičné orgány. Jsou ale způsoby, jak navázat se zemřelými kontakt. A oni na to čekají, poněvadž ani oni nemohou jen tak vnímat žijící. Závisí to na tom, v jakém poměru byli zemřelí k určitým živým, nakolik usilovali o duchovní zaměření svého života a zda jim hned po smrti bylo známo, v jakých světech se nyní nacházejí. Ale i pro ty, kteří se trošku vyznají, jsou dny po smrti ohromným a bezprostředním zjevením všeho toho, co během života potlačili, co dělali špatně nebo správně, co jim bylo v životě hádankou. A mnohé z toho, co bylo za života skryté nebo tajemné, se jim v tomto panoramatickém životním pohledu odkryje, například se projeví veškerá zanedbání.:

“Silně vystupuje před duševní obzor člověka po smrti mnohé, o čem neměl za života ani ponětí; silně vystupuje před duševní obraz: Tehdy’s byl v ohrožení života, tehdy ses připravil o štěstí, tehdy’s byl líný a kdyby nebyl býval líný, byl bys dosáhl toho či onoho, byl bys mohl způsobit to či ono dobré. Po smrti se setkáváme s celým pléromatem nezažitého.”

Sám v temnotách

Za několik dní po smrti počíná zemřelý zpětně prožívat celý svůj život. Nejprve se upíná k zážitkům, jež měl v posledních dnech před smrtí. Může to být velmi trýznivé, pokud jde o věci, kterými se nějak provinil. Současně postrádá své fyzické tělo a uspokojování veškerých pudů, žádostí a chtíčů, jak mu bylo možné ještě ve fyzickém těle. Takový stav se v duši zemřelého vyhrocuje v trpké strádání. Přistupuje k tomu i skutečnost, že si sice dobře vzpomíná na své přátele a rodinné příslušníky, nemůže je ale bezprostředně vnímat. To je možné jen tehdy, pokud se byl již za života proniknut náboženským nebo duchovním smýšlením. Ale i tak vnímá po smrti ponejprv jen ty osoby, jež jsou s ním karmicky spojeny. Nové kontakty se po smrti nedají jen tak navazovat.

Kdo zcela odmítal posmrtné bytí i každé pomyšlení na duchovní svět, bude důsledkem toho po smrti žít zprvu v úplné temnotě. Není vše tak růžové, jak se nám to zobrazuje v oněch mnohých vyprávěních o zkušenosti blízké smrti. Materialista žije po smrti nejprve úplně v temnotě. Jistěže si v jisté chvíli povšimne, že zemřel, a dokáže si vybavit rovněž své bližní, svůj minulý život a vzpomínku na Zemi. Ale jeho zážitky budou podobny zážitkům člověka, jehož svět rázem ztemněl a jenž najednou nic nevnímá – hmatem, sluchem, chutí, zrakem ani čichem -ale jenž přesto dobře ví, že v jeho okolí je vše právě tak, jako předtím. Jenom už není stavu znovu navázat kontakt se svým okolím. Tento stav je přebolestný. – Steiner popisuje skutečné zážitky mrtvého mže, jenž se nikdy se svou manželkou neobíral ničím duchovním, a jenž nyní nedokáže obnovit svazek se svou rodinou, i když po tom nesmírně touží:

“Jeden muž zemřel, prošel branou smrti a po sobě zanechal svou ženu a děti. Poté co uplynul nějaký čas od jeho úmrtí, podařilo se jinému člověku, jenž dokázal nahlížet do duchového světa, objevit jeho duši. Pohled, který jako stvoření skýtala, byl žalostný. želela těch, koho zanechala – své choti a dětí. Vyjadřovala to asi takto: […] ‚To jsem tehdy žil se svými pozůstalými, a když jsem jim časně zvečera po skončení svých denních povinností vyšel naproti- to jsem byl ještě v těle – co na mě z jejich duší dýchlo, mi bylo jako slunečním svitem. Vše, co jsem s nimi tehdy prožil, mi zkrášlovalo trudný duševní život. Nedokázal jsem si tehdy ani představit, že bych svůj duševní život mohl žít bez manželky a dětí. Na vše, co jsem prožil s nimi za společného života, si vzpomínám, i dnes to naprosto přesně vím. Ale poté, co jsem procitl po smrti v duchovém světě, již svou ženu ani děti nenalézám. Nejsou zde pro mne, jen vzpomínka na ně je stále přítomná, pro mě už tu nejsou. Vím, že jsou dole na zemi, ale jejich skutečný duševní život, to nač od rána do večera myslí, co cítí a co chtějí, jakoby pohasl. Ty, co mi byli tak drazí, už nenacházím více, a tolik je hledám.’”

Tento zemřelý je tragicky připoután ke své rodině a bez ní žije sám v temnotách; povědomí o její existenci a vzpomínka na ty, které už nemůže zakoušet, jsou mu trýzní. Kdyby nyní jeho žena s ním navázala duchovní spojení – jak je to možné, se dočtete dále – bylo by mu to světlem, jež by vzplálo v jeho temnotách a ozářilo aspoň jistou část jeho prostředí a jeho ženu. Most mezi živými a mrtvými by byl tímto zbudován.

Tři říše mrtvých

Lidé inkarnovaní ve fyzickém těle, jsou bdělí převážně v myšlení, zatímco city mají snivé a život jejich vůle odpovídá vědomí spánku. U mrtvých je tomu naopak. Jejich vnímání je oslabeno, neboť žijí více a bděleji životem citu a vůle, nežli živí. A pro toto své rozdílné duševní rozpoložení se nemohou živí s mrtvými vzájemně vnímat a chápat. V týchž světech žijí, ale zatímco jedni mají pouze vědomí spícího, druzí ve svém vědomí bdí. I svět našich pocitů máme se zemřelými společný, ale nejsme v něm natolik bdělí, abychom je dokázali vnímat.

Když člověk zemře, žije nejprve převážně ve světě pocitů, jež ho obklopují a v němž vyvolává vše, co způsobil – sympatie, antipatie i jiné pocity. Tento svět je první říší zemřelých, nazývanou i zvířeckou říší. Nemyslí se tím pozemská živočišná říše, ale svět vjemů, zkušeností a pocitů, jež s námi na nejnižším stupni sdílí i zvířata (na rozdíl od nerostů a rostlin).

A mrtvý žije i v druhé říši, v říši vůle, nazývané též lidskou říší. Je to ta oblast, v níž působí impulsy své vůle i žijící, jakkoli nevědomě – především ve spánku. Mrtvý žije v této říši ovšem velmi vědomě a vnímá přicházející i odcházející vlny své vůle, její koncentraci i uvolnění.

Živí a mrtví nejsou spojeni jen pocity, ale i životem vůle, třebaže živí o tom nic nevědí. Vůlí jsou všichni lidé navzájem provázáni karmickými svazky, živí i mrtví. Proto vnímá mrtvý nejdříve jen ty, kdo s ním byli karmicky spojeni, tedy ty, kdo jsou mu nejblíže. Později se kruhy rozšiřují: Vnímá i osoby, které s ním jsou ve volnějším karmickém spojení a ještě později i ty, kdo s ním nebyli spojeni, ale jen s těmi s nimž je on sám v karmickém svazku.

“Nejprve je to, co v této říši zemřelému posiluje nebo oslabuje jeho sílu vůle, omezeno jakýmsi kruhem, který podstatně souvisí s posledním životem na Zemi, nebo zpočátku dokonce jenom s určitými jeho úseky. Kdo mu stáli nejblíže, ti, s kterými byl nynější zasvěcenec smrti svázán obzvláště těsným poutem, jsou těmi, s nimiž teď nejintenzivněji žije. A jen poznenáhlu se tento okruh rozšiřuje i na ty, kdo s ním jsou v dalších karmických vztazích.

A jistě to netrvá u každého stejně dlouho – u někoho déle, i jiného méně. Z průběhu pozemského lidského života se dá sotva vyvodit, jak tomu bude po smrti Někteří vstupují do okršlku zemřelých zcela nečekaně, protože z tělesnosti se velice snadno dojde k falešným závěrům. Základní pravidlo ale zní: Kruh se pomalu rozšiřuje." (GA 182/1976/29,11,1917/ str.16n.)

Říše hierarchií je třetí oblastí, v níž zemřelý žije. Ale nesmíme si tyto tři říše představovat jako oddělené. Právě tak jako pro nás, žijící popud vůle zpravidla doprovází i nějaký pocit a myšlenka, i zde se tyto tři říše, v nichž zemřelý žije, navzájem prolínají. V říši hierarchií získává zemřelý širší pohled na souvislosti světového dění a také silnější či slabší vědomí sebe sama, prožitek vlastního já.

Co musíme na prvním místě pochopit, zabýváme-li se zemřelými, je, že od nás jsou pramálo odděleni; jsme nedosažitelní pouze jejich fyzickému tělu a pro jejich myšlenky, v citu a vůli jsme stále spojeni:

“Znamená obrovský pokrok ve vývoji lidstva na Zemi pro tu část pozemské cesty, kterou má lidstvo ještě před sebou, když lidé pojmou do sebe vědomí. V jejich citových popudech, v jejich volních impulsech jsme zajedno s mrtvými! Smrt nás může připravit jen o fyzické zření a myšlenku na zemřelé. Ale nemůžeme vůbec nic cítit ani chtít, aniž by při tom nebyli také zemřelí. ” (ibid. str.19n.)

Když začneme vnímat tyto souvislosti, pochopíme, že mrtví nejsou pryč, ale že s nimi můžeme navázat kontakt, že mohou nám být nápomocni a zasahovat do našeho života i do chodu dějin.

Lidstvo si “musí jasně uvědomit, že mrtví jen tak nezemřeli, ale dále žijí a působí v historickém vývoji člověka, že síly, jimiž jsme duchovně obklopeni jsou zčásti silami vyšších hierarchií, zčásti však také silami mrtvých. Největší iluze, jíž by mohlo lidstvo v budoucnu propadnout, by byla, kdyby lidé uvěřili, že to, co lidé pociťují a vůlí utvářejí jakožto společný sociální život, jako vzájemné soužití na Zemi, se odehrává s vyloučením mrtvých, jenom pomocí pozemských nástrojů a institucí. Nemůže se to nikdy dít pouze pomocí pozemských nástrojů a institucí, protože už v tomto pocitu a v této vůli mrtví spolupůsobí.” (ibid, str.21n.)

Služebníci Ahrimanovi

Individuální posmrtné bytí závisí především na postojích člověka za jeho života. Zabývá-li se za svého pozemského života duchovními a náboženskými otázkami života, získává jako zemřelý hlubší vhled do nadsmyslových sfér, jichž života okouší mezi smrtí a novým zrozením. Kdo dokáže za života rozvinout lásku, nebude po smrti osamělý. A stejně působí na posmrtný svět i postoje spíše negativní. Steiner např. líčí, jak duše lidí podle svých postojů se musí stát služebníky Ahrimana a popisuje tyto duše následujícím způsobem:

“Když se vracíme zpět do života, který vedli mezi zrozením a smrtí, a zkoumáme nejmarkantnější vlastnosti těch duší. zjišťujeme, že trpěli určité zlo a byli mu poddáni, a tímto zlem byla – pohodlnost. Pohodlnost náleží k nejrozšířenějším vlastnostem našeho současného lidstva. Zeptejme se takto: Odkud pochází to, že většina lidí to či ono zanedbává? Je to pohodlnost! Můžeme se obrátit k nejvýznamnějším i k nejnevýznamnějším záležitostem lidského života – všude lidský život skrznaskrz proniká pohodlnost.”

Duše, které se stávají po smrti služebníky Ahrimanovými, musejí spolu s arimanskými bytostmi přinášet na svět neštěstí a potíže, kterými škodí lidem na zemi. Jsou i jiní duchovém, k nimž mohou po smrti lidé přijít do služby. Steiner je nazývá "zlovolnými duchy nemocí a smrti". Lidé, kteří za života bezmyšlenkovitě a egoisticky přežívali, se stanou po smrti služebníky těchto duchů a musí po smrti přinášet na svět nemoci, ukracující lidem život:

Vidoucí “má před sebou celé pole nemocí a smrti, které ovládají jistí duchové vnášející na svět nemoci a smrt. A když se pokusíme sledovat život těchto duší, které byly na zemi tak nevědomé. shledáváme, že se nyní musí stát služebníky oněch zlých duchů nemoci, smrti a svízelů a přinášet lidem předčasnou smrt a těžké osudy. To je ale souvislost! Životu porozumíme, jen budeme-li ho nahlížet v celku, ne pouze krátké časové údobí mezi zrozením a smrtí.”

Není pravda, že by duše skrze takový promarněný život propadly zatracení. Ale každý postoj člověka má své důsledky a ty mohou být poměrně nepříjemné. Ale i tak je možné, že člověk natolik upadne do svých chyb, do neduchovnosti a špatnosti, že už se nedokáže sám zachránit. jak se mu dá pomoci?

Kdo svým životem ztělesňuje jednu z vytčených vlastností, ve spektru od pohodlnosti po hrubý nevybíravý materialismus, bude po smrti nějak sloužit nepřátelským silám a musí mezi lidi po určitou dobu vnášet potíže, neštěstí, nemoci i předčasnou smrt. Oběťmi takových souvislostí mohou být například lidé umírající při ztroskotání lodi nebo vlakovém neštěstí. Taková předčasná smrt člověka se mu sice stává karmou, takže při další inkarnaci může dojít k vyrovnání, ale jeho současný život je tím přerván. Byli by mohli žít déle a přinášejí si tudíž do duchovního světa s sebou z Země své nevyžité síly. A právě pomocí těchto sil mohou vyšší hierarchie zachránit ty lidské duše, které už si samy pomoci nedokáží. Na první pohled to může šokovat a vypadat nespravedlivé, ale přemítáme-li o tom déle, spatříme v tom moudrost všelidské souvislosti:

“Je to ale podivuhodná souvislost komplikovaných cest světové moudrosti! Na jedné straně připouští, aby lidé, kteří propadli soudu pro svou nevědomost a jsou odsouzeni spolupracovat na zavádění nemocí, předčasných úmrtí, ale duší tímto postižených využívají dobré bytosti vyšších hierarchií na pomoc dalším lidem. Tak se často to, co vypadá v máji špatné, komplikovanými cestami převádí na dobré. Cesty moudrosti, jež se vrývají do světa, jsou velice složité. Člověk se jen pomalu orientuje v těchto rozcestích moudrosti. Chce se nám říci: Tak se uradily duchové vyšších hierarchií. Ale protože lidé musí zůstat svobodni, ponechávají jim možnost poklesnout do materialismu a do zla. Dávají jim tolik svobody, že jim tyto lidské duše, které se vlastními silami nedostanou do určitého momentu mohou zcela uniknout. Potřebují duše. které si na světě vyvinou sílu, která zůstane po předčasném opuštění těla, když se musí navrátit díky neštěstí a smrti zpět do duchovního světa, "v napětí". A aby mohly tyto duše vstoupit, k tomu jim musí opět posloužit lidské duše, jež díky své svobodě poklesly do nevědomosti. Odkrývá se nám zde podivuhodný cyklus, koloběh lidských duší – kruhová cesta světové moudrosti. Nemůžeme si ovšem myslet, že by universum bylo tak jednoduché. Svět je stále složitější.”

Existují ještě další spojitosti, které zde ovšem nemůžeme uvádět. Na základě dosud uvedeného bych ale chtěl poukázat na důležitou věc, jak je nutné, abychom se již za života starali o svou smrt a tím, co přijde potom, a také, abychom se ujímali zemřelých, ať už se nacházejí v jakémkoli posmrtném stavu. Můžeme jim pomoci, ale oni nám také. A jak se dá prakticky vybudovat most mezi světem živých a mrtvých?

Vytvořit živý vztah k zemřelým

Je-li člověk v nouzi a prosí zcela konkrétně o radu, většinou se mu v tom rady dostane. A pokud to nemá být jen nějaký tip, ale rada, jež bere v potaz delší údobí, zúčastnění se posadí a popovídají si o tom, jaká je pomoc. K takovému gestu praktické pomoci není ovšem každý připraven, i když je to vlastně úplně normální, obyčejné a samozřejmé.

Představme si, že bychom měli dobrého známého, jenž nám v životě už často pomohl a který náhle oslepne. Teď nás žádá, abychom mu jednou týdně předčítali. Odepřeme mu to? Je něco neobyčejného, když určitému člověku občas předčítáme?

To je bizarní, zbytečná a snad úplně nesmyslná otázka – řeknete si třeba. Ale představme si teď zemřelého: Nemá už fyzické tělo a ztrácí stále další schrány bytostných článků, má změněné vědomí; ale jeho vlastní bytost je přece tatáž, jako za času jeho života. Jeho individualita se smrtí nijak nezměnila. Může si vzpomínat na svůj život, osud i na své spolubližní. Dokonce má větší přehled o nejrůznějších souvislostech svého života. Takže je duchovně zcela na výši, jak s oblibou říkáme. Proč bychom tedy neměli zemřelému třeba něco předčítat – ovšem za předpokladu že by tomu rozuměl.

Právě předčítat zemřelým je nejvýznamnější pomoc, jež jim může skutečně prospět. V prvním období po smrti rozumí i jazyku, kterým za svého života na zemi hovořil, a hlavně ovšem myšlenkám toho, kdo předčítá a tedy text myslí proniká.

Proč je předčítání tak důležité a co se má předčítat. Představme si, že byste se na svých cestách dobře seznámili s pouští Gobi a teď by se tam jeden z vašich známých hodlal vypravit a oblast prozkoumat. Jste-li mu nakloněni, udělíte mu nejdůležitější rady, jaké potřebuje pro svou náročnou cestu. A když vám potom znova zavolá třeba z Číny a bude chtít další tip, vyhovíte mu i v tom. Čím více vědomostí od vás načerpá, tím spíše zvládne cestování pouští.

V podobné situaci je také umírající. Vstupuje do neznámého světa. Po desetiletí se jeho vědomí soustředilo na pozemské souvislosti. Pokud se během života připravoval na život v posmrtném světě, trošku se v něm vyzná, ale pokud ne, vydává se zcela na cestu do neznáma. Ze zásvětí ovšem už nemůže zavolat pro nějaké důležité tipy. Po smrti je mu přístupné jen to, co si za svého života získal svou prací a nic více. A další vzdělávání po smrti není už možné. Tam vládnou neúprosné následky toho, co člověk během života udělal či neudělal.

Další vzdělávání zemřelých je možné jedině skrze svobodné rozhodnutí žijících mrtvým předčítat. A pokud jim chceme pomoci zorientovat se v novém prostředí, měly by to určitě být texty obsahující přesný popis posmrtných světů a k tomu se nabízejí spisy Rudolfa Steinera.

Jak člověk předčítá mrtvým?

Sedněte si do místnosti, tak abyste mohli být po delší čas nerušeni. Vyberte text k předčítání a zkuste si ve vědomí co nejkonkrétněji vybavit zemřelou osobnost. Vnitru vyslovte jméno tohoto člověka, pokuste si představit jeho tvář, přeneste se v duchu do situace, kdy jste sním/ s ní zažili něco velmi příjemného nebo si vybavte jeho/její typické rysy – zvuk hlasu, způsob chůze, určitá gesta. V nitru si vytvořte co nejživější obraz zemřelého, podle toho, jak vypadal za života:

“Pokud totiž mrtvým předložíme abstraktní, vyčpělé myšlenky, nebude se s námi moci sdílet, avšak tehdy, když si konkrétně představíme, jak jsem s ním/ s ní onehdy stáli tam a tam, jak jsme s ním/ s ní hovořili, jak si od nás přál to či to. Vybledlé myšlenky toho moc nepřinesou, naučíme-li se však vnímat jemný tón hlasu právě tohoto člověka, jeho/ její speciální tvar temperamentu a emocí, které s námi sdílel, když jsme souzněli s jeho tužbami, krátce, pokud si toto vše představíme, ovšem v obrazech, a pokud si vybavíme také sami sebe, jak tam spolu sedíte: když si představíte, jak jste společně prožívali svět. Snadno se uvěří, že pouhé prázdné myšlenky nás přenesou přes bránu smrti. Ale není tomu tak. Přes práh smrti nás přenesou jenom názorné obrazy. A to, co mrtvý může vnímat, žije ve smyslových obrazech, v obrazech, které máme jen proto, že máme oči a uši, hmat a tak dále. Ve smrti totiž odložil všechny abstraktní, prázdné intelektuální myšlenky. Přes práh smrti si bereme jen živé představy, nakolik jsme jich nabyli." (GA 207/1972, str.159)

Pak si tedy vezměte text a předčítejte ho, jako by zemřelý seděl proti vám. Živé myšlenky s konkrétním duchovním obsahem vytvoří k zemřelému most.

" Představy zaměřené čistě na materiální svět, na vnější přírodu, žijí v naší duši tak, že je mrtví nepostřehnou – pro ně nemají významu. Můžeme o nich velmi učeně a moudře spekulovat, pro mrtvé však nejsou takové myšlenky ničím. Ovšem vypěstíme-li myšlenku, jež se vztahuje přímo k duchovnímu světu, bude bezprostředně přístupná i mrtvým, nejen živým. …

Mrtvý nemá vnímat jenom duchovní svět, jímž je koneckonců obklopen. Potřebuje také myšlenky pozemských lidí. Jsou pro něj něčím jako smyslovými vjemy. To nejkrásnější, co můžeme mrtvým věnovat, je tímto způsobem jim předčítat. Takže na otázku, jak můžeme mrtvým něco dát, stále znovu odpovídám: předčítáním něčeho duchovního." (GA 154/1973 str. 51n.)

Dokonce je možné cosi, co mezi námi živými ne. Pokud člověk na zemi nechce ani slyšet o antroposofii, je to jeho svobodné rozhodnutí a je to tak v pořádku. Bylo by naprosto nemístné jakýmkoli způsobem mu vnucovat cokoli z antroposofie nebo jiné duchovní nauky. Ale po smrti to je jiné. Možná měli i ti, kteří za života antroposofii odmítali, po ní niternou tajnou touhu. Rozhodně žádný mrtvý ve své posmrtné existenci neodmítne prostředek, který mu poskytne klíč k oblastem a souvislostem, v nichž se právě nalézá. A proto a natolik můžeme – s jistou výhradou – předčítat antroposofické nebo duchovní texty i někomu, kdo je za života odmítal:

"Když člověk projde branou smrti, začnou zpětně působit veškeré tajné duševní síly a touhy, co bylo pod vládou fyzického těly potlačeno vystupuje v této době očišťování na povrch. Vidíme procházet branou smrti lidi, kteří zde byli nepřáteli duchovní vědy – a po smrti si vypěstují po ní tu nejsilnější touhu. Tito odpůrci usilují o duchovní vědu. Pak se dostavuje následující:Kdybychom k nim za jejich života byli přišli s knihou duchovní vědy, byli by nás pěkně vyprovodili; ale po smrti jim nemůžeme více prospět, než budeme-li jim z ní předčítat. Mrtvým předčítáme v myšlenkách. To má na mrtvé ten nejlepší vliv." (GA 140/1980 str.149)

Hovořit s mrtvými

Pokud chce člověk navázat kontakt se zemřelými, většinou se na ně obrací v myšlenkách slovy, ale pokud je člověk vyškolen v meditaci, dokáže se odpoutat od pozemských pojmů a pohybovat se pouze v myšlenkách. Víceméně po celé údobí kamaloky, jež se rovná asi třetině předchozího pozemského života, mrtvý ještě rozumí pozemské řeči. Když však poté přejde do devachanu, do duchovního světa, toto porozumění pro pozemskou řeč postupně mizí. Vymaňování z všeho pozemského, tedy také z pozemských pojmů, je pomalý proces. Mrtvý nejprve přestane chápat podstatná jména, poněvadž ta jsou z všech slov nejabstraktnější. Takže poměrně brzy asi přestane chápat, co jsou dividendy, lidský kapitál, nebo opozice. Spíše bude ještě rozumět slovesům jako "plavat"," volat", nebo "okopat", protože u těch si člověk vytváří mnohem obraznější představu než u podstatných jmen.

"Jestliže někdo říká "zárodek", většinou, především v abstraktní mluvě, nemyslíte, že si při tom představuje nějaký konkrétní klíček, nějakou rašící fazoli; představa mluvčího je mlhavá, jakýsi princip. Pokud řekneme, že "něco klíčí", jste přinejmenším onou verbální formou nuceni pomyslet na onen proces vycházení, na něco, co se hýbe. To znamená, že přecházíte od abstraktního ke konkrétnímu. A tím, že sami přejdete od abstraktního ke konkrétnímu, počínáte rozumět i mrtvým." (GA 190/1980, str.63)

Klást mrtvým otázky

Mrtvým je možno klást i zcela konkrétní otázky a dostávat od nich odpovědi. Nemůžeme si to ovšem představovat jako rozhovor mezi lidmi v těle. Mrtví jsou sice všude kolem nás, spoluprožívají naše pocity a sdílí s námi naše volní impulsy, ale obvykle si jich nejsme vědomi. Někdy dokonce mrtví i zasáhnou do našeho života, ale ani to si většinou neuvědomíme.

Pokud hovoříme se zesnulými, neváže se takový rozhovor na pozemskou znakovou podobu jazyka a jeho hlásky; odehrává se v naší duši resp. v nadsmyslnu. A tam je to do značné míry opačné, nežli v našem světě. Mluvíme-li my, nevnímáme svůj vlastní hlas, ale slyšíme naše slova pronášet onoho mrtvého. A když odpovídá, neslyšíme jej, ale jeho slova zaznívají v našem vlastním nitru, jako by to byly skutečně naše vlastní myšlenky. Jestliže tedy například máme sen o zemřelém, většinou ten sen není přímo o něm, ale jsou to jen v obrazy oděné naše vlastní myšlenky o něm. Ovšem pokud máme najednou nějaký dobrý nápad, nemusí pocházet od nás samých, ale být inspirací vnuknutou nám mrtvými.

Konkrétně je možno položit otázku mrtvým třeba takto: Někdy během dne – nemusí to být přímo před spaním, i když to je ovšem ta nejvhodnější chvíle – spočineme v pokoji a obrátíme se na osobnost zemřelého. Zrovna tak jako při předčítání je dobré si ho co nejživěji představit včetně třeba určité situace z jeho života a vyladit svůj pocit na něj. Pak je možno vznést otázku. Samozřejmě to nemůže být otázka nicotná, zaměřená jen čistě pozemské věci, ale nějaký životní problém, který námi zahýbal, nebo můžeme položit otázku po hlubších duchovních souvislostech nějaké věci. A nemůže také taková otázka zůstat čistě v našich myšlenkách, ale musí přecházet v pocit, neboť ty si s sebou bereme v noci, když spíme – myšlenky ne. A tak je možno mrtvému něco sdělit.

“Představme si, že někdo projde branou smrti a vy chcete, aby vaše podvědomí tomuto zemřelému něco sdělilo. K tomu se můžete připravovat po celý den. Když se na to připravíte o polednách a o desáté hodině večerní ulehnete k spánku, při usínání vaše poselství dospěje k zemřelému. Otázku je však nutno vznést určitým způsobem: ne pouze v myšlenkách a v představě, ale v citu a vůli je nutno vznášet otázky zemřelým. Musíte se na něj obrátit z celé duše, tak, abyste s ním navázali vztah plný srdečného zájmu. Musíte se rozpomenout na nějaký obzvláště srdečný kontakt, který proběhl s tímto mrtvým ve vzájemné lásce a s touto náladou se na něj obrátit. Ne abstraktně ale zúčastněně. Tak se ve vaší duši uchová něco, co se večer při usínání bez vašeho vědomí zformuje v otázku. Nebo zkuste ve své duši oživit specifický zájem o toho mrtvého. dobré je třeba toto: Zavzpomínejte na společné životní zážitky s oním zemřelým/zemřelou. Zpřítomněte si určité okamžiky, které jste společně prožili a pak si položte otázku: ‚Co mne na tomhle mrtvém tak zajímalo? Čím jsem byl přitahován? Kdy jsem s ní(m) měl dojem, který bych vyjádřil <<Jsem rád, že to říká, je mi posilou, je mi drahocenný; a velmi se mě dotýká, co říká.>>?’ Jestliže si zpřítomníte tyto chvíle, kdy jste byli s oním mrtvým hluboce propojeni a silně jste se o něj zajímali, a obrátíte-li se na něj tak, jako byste s ním chtěli mluvit, jako byste mu chtěli něco říci a propracujete-li tento pocit a svůj zájem transformujete v otázku, zůstane ta otázka ve vaší duši a večer při usínání se vydá na cestu k zemřelému. (GA 182/1976/10.02.1918/str.49n.)

Odpověď může přijít v okamžiku probuzení. Ale ten okamžik rychle pomine a v podmínkách dnešního života tím spíše, že člověk je okamžitě po probuzení zaměřen na vnější svět. Bylo by žádoucí, nakolik to lze, aby se člověk vycvičil budit se krátce před zazněním budíku a osvítil svou pozorností okamžik probuzení. Třeba právě v ten moment se objeví myšlenka, jež je odpovědí na otázku položenou mrtvému.

“Je to tedy právě při probuzení, kdy k nám mají mrtví nejlepší přístup. V okamžiku procitnutí k nám může od mrtvých doputovat mnohé. A tak tedy je mnoho z toho, co během dne podnikneme přímo inspirováno mrtvými nebo bytostmi vyšších hierarchií; my to ovšem připisujeme sobě, jakoby to vycházelo z naší vlastní duše. Co říkají mrtví, nám vychází z duše. Přichází den s jeho životem, okamžik procitání pomíjí a my jsme jen zřídka ochotni si povšimnout těch jemných věcí, které vzlínají z naší duše.A když si jich přesto všimneme ve své marnivosti je připisujeme sobě. Ale v tom ve všem ožívají – a to mnohem více nežli to, co pochází z naší duše -slova, která k nám mluví naši zemřelí. Neboť to, co oni říkají, se zdá jakoby pocházet z naší duše. Kdyby lidé věděli, jaký život ve skutečnosti je, nabyli by díky této vědomosti mnohem uctivějšího vztahu vůči duchovnímu světu, v němž se tak jako tak stále nalézáme a v němž se nalézají i naši zesnulí.. A při všem, co děláme, bychom si uvědomovali, že v nás působí zemřelí.(tamt. str.51)

Klademe-li tedy zemřelým otázky, měli bychom bedlivě vážit, zdali na nich není nic egoistického, nebo zdali nejsou motivované pustou zvědavostí. To by totiž bylo zavrženíhodné. Měli bychom v prvé řadě myslet na ně, na zemřelé, modlit se za ně a předčítat jim.

Také můžeme zde na zemi zařídit určité pozemské věci, jež zemřelému pomohou, protože vykonáme to, co on už nestihl, nebo co mu způsobuje po smrti soužení: můžeme se ujmout jejich dětí, dokončit jejich práci, nebo uspořádat jejich odkaz.

Pomoc od zemřelých

V listopadu 1997 způsobili příslušníci Gamaa Islamija masakr před chrámem Hatšepsovet v Luxoru. Nilská výletní loď směřující onoho dne s turisty k zastávce v Luxoru měla poruchu na motoru a dorazila na místo později, než bylo původně plánováno. Bez oné poruchy motoru by výletníci na této lodi byli dorazili ke chrámu Hatšepsovet přesně v dobu, kdy fundamentalisté zahájili palbu.

Spousta lidí si řekne, že to byla náhoda; zrovna tak si ale můžeme myslet, že zde nad osudem těchto lidí bděly duchovní mocnosti. Mohli to být andělé, Kristus, ale i zemřelí. Steiner všude upozorňuje, abychom si všímali vlastního života. Protože pak si všimneme, jak je život prošpikován více či méně zjevnými náhodami, mnohem víc nežli se obecně připouští. Mohou to být události tragické i radostné. Člověk může být před neštěstím varován, může na něj ale také přijít – podle karmy. V neuvěřitelně spletitém propletenci lidských osudů působí také zemřelí a andělé a v určitých okamžicích zavádějí lidi na jiné cesty:

“Lidé si asi nebudou lámat hlavu nad tím, proč odtud a odtud odešli o tři nebo čtyři minuty dříve či později, ale ono to na něco vydá! […] Kdyby odešel skutečně přesně v osm, byl by narazil na něco, co by ho přejelo a zabilo. Nebyl zabit, protože odešel o tři minuty později. Tímto groteskním způsobem se to projevuje málokdy, ale znovu a znovu se nám to objevuje v životě v tu reálnější, tu méně reálné podobě, jenomže lidé to nevědí. Jeho karma ho uchránila před smrtí, protože odešel o tři minuty později. To se nám může zdát nevýznamné, lhostejné, ale není to jedno. Vždyť si pomyslete, že člověk se staví k něčemu lhostejně, protože to nezná; jakmile by to poznal, nebyl by už vůči tomu lhostejný. Kdybyste věděli:"Odešel jsem o tři minuty později, nežli jsem zamýšlel; kdybych byl odešel včas, byl bych mrtev", nebylo by vám to lhostejné, ale způsobilo by to ve vaší duši silný dojem a toto vědomí by se mocně odrazilo ve vaší duši." (GA 140/1980 str.117)

Kdyby byl člověk v okamžicích, v nichž ho postihlo neštěstí, bdělý a při plném vědomí, vnímal by i zemřelé. Dříve bývalo běžné počítat se zemřelými v normálním životě. Protože se však lidé čím dále tím více orientují na čistě pozemské záležitosti a to i ve svých myšlenkách, přicházejí k nim zemřelí stále méně a mohou mít stále menší vliv na jejich pozemské osudy. U lidí, kteří žijí náboženským životem nebo se silně konfrontují s duchovními obsahy, je tomu ovšem jinak. Proto je duchovní život prvním předpokladem obnovení živé a aspoň částečně vědomé komunikace mezi živými a mrtvými.

Čím se zemřelí živí

Tomu co se s ním ve světě ducha odehrává, může zemřelý porozumět, jedině jestliže si o tom již na zemi utvořil myšlenkový obraz. Stačí se trochu blíže podívat na naše spolubližní, a spatříme, jaké vytáčky a úhybné manévry používají, aby se vyhnuli setkání s duchovními skutečnostmi. To má tragické následky dvojího druhu. Za prvé tehdy když sami zemřou, nedokáží se zorientovat v posmrtném světě. Druhým tragickým následkem je, že takoví lidé během svého pobytu v těle na zemi nemohou pomáhat těm, kteří právě zemřeli.

Vše, co člověk podniká během dne, si bere s sebou na noc. Zemřelí mohou číst v duších spících jako v otevřené knize a tak je veliký rozdíl, jestliže se člověk během dne zabývá duchovními úvahami, nebo zda například tupě sedí před televizí a hází do sebe jednu sklenici alkoholu za druhou.

“To, čím se mrtví ponejprv živí po určitou dobu po smrti, jsou představy a vjemy, nevědomé zážitky a pocity, které si berou lidé zde na zemi s sebou při usínání. Pro zemřelé je to velký rozdíl, jestliže někde spí houf lidí, kteří se za svého bdělého života obírají samými materialistickými představami a zážitky a ty si pak berou s sebou do spánku a jsou i během něj tak jimi nasáklí, nebo zda se někde ukládá ke spánku houf lidí i za jejich bdělého života a tudíž i během spánku zcela proniknutých duchovními představami. Pro ty, kdo prošli branou smrti, je rozdíl mezi jedněmi a druhými podobný rozdílu mezi liduprázdnou planinou, jež neskýtá nic k jídlu a vládne na ni hlad, a mezi úrodnou krajinou, nabízející lidem své plody. Neboť mrtví po mnoho let po smrti berou svou životní sílu z toho, čím jsou naplněny duše spících zde na zemi, z toho, nakolik v nich vládne duchovní fantazie. Je to podobné tomu, jak si my coby fyzičtí lidé bereme svou obživu od přírodních bytostí nám podřízených, jenom je vše přeneseno na duchovní úroveň. Jestliže tedy naplníme svou duši představami pocházejícími z duchovní vědy, stáváme se doslova plodnou rolí pro zemřelé. a ukládáme-li se ke spánku s materialistickými představami v hlavě, budeme mrtvým neplodným úhorem, na kterém zmírají hlady._" (GA 154/1973/05.05.1914/str.49n.)

Jen v takovéto souvislosti vidíme, jakou odpovědnost máme vůči zemřelým a jak se proti ní dennodenně nejspíš z pohodlí prohřešujeme. Proto bychom měli učinit předsevzetí – když už ne kvůli nám samým, tedy právě kvůli zemřelým – každý den vykonat alespoň malinké duchem proniknuté cvičení. Může to být meditace, takzvané pomocné cvičení, četba antroposofických nebo obecně duchovních či náboženských textů, například evangelních perikop, může to být duchovní práce s jinými lidmi, nebo i vskutku duchovní rozhovor. Co však je možno vskutku vykonat pro jednoho konkrétního zemřelého nebo i více zemřelých, je modlitba. Nejlépe se k tomu hodí modlitba Rudolfa Steinera, jež se obrací k andělu zemřelého (viz Flensburger Hefte 43, "Gebet heute"; a Flensburger Hefte 23, "Engel" str. 48nn.):

Duchu tvé duše, ochránce bdělý,
Tvé nechť perutě přinesou
úpěnlivou lásku mé duše
tomu jenž v dálce svěřen ochraně tvé.
Má nechť prosba s tvojí mocí
vjedno splyne a na pomoc stane
duši, jež se k ní v lásce vzpíná.

(Rudof Steiner)