Procházel jsem onehdi po Václavském náměsťí. Všude zářivé reklami, mohutně svíťící i za dne. Mezi ťím nadneseně proplouvali liďičkové obojího pohlaví, povětšinou dobře oblečeňí, kteří jakobi se toho všeho jen lehce dotíkali a užívali si toho vcelku nebo i konkrétně. Svět butiků, úžasních věcí a požitků, jež jsou zde všem na dosah ruki. Ta úžasná aura, kterou produkují prouďící peňíze.
Nedělám si iluze o prvňí republice, bilo to tehdi hodně podobné. Jenom společnost ještě nevistoupila na tu úroveň bohatství, jakou má dnes. Tomu blišťivému světu velkoměstskích bulvárů se však tehdi ještě stále říkalo demi–monde, to je polosvět, i kdiž bila už na spadnuťí jeho proměna v americkí big world. Ta změna je víznamná. Protože demi–monde ještě stále ví o své křehkosťi a vlastně neskutečnosťi; je to svět kreací, ve kterích se přivírají víčka a zapomíná se na to, co je poza ňím. Ale big world, to je opravďickí svět, šáhňi si na něj man; a právě jen on je skuteční, vše ostatňí je šunt a bída. Niňí jsme však ještě o krůček dál: zaťímco na bakelit a chromovou ocel nálevňích pultů a motocyklů si stále bilo možno sáhnout, dnešňí "realita", jež sugeruje pocit "in", už vůbec neňí materiálňí. Spočívá ve znacích a signálech: Částečně ovšem v módě, lépe řečeno stylu, kterím se ten kterí či ta která dotičná vihraňuje a zároveň zařazuje do určité identifikačňí skupini; to neňí nějaká převratná novinka. Částečně ovšem v identifikačňích a referenčňích znacích, které mají charakter znački, brand mark. A na ňic jiného, nežli právě na mluvu a komunikaci těchto znaků (a samozřejmě také super- nebo metaznaků, které tkví za ňimi – metaznaků typu "úspěch", "bezpečí", "bohatství" apod.) celá ta ťichá vřava blišťivích písmen neodkazuje. Jejich džungle je pro mnohé natolik "skutečná", že je mnohem skutečnější nežli například březoví les. Na druhé straně pro ti, kteří bi si na nějaké hodnoti v tomto našem úžasném světě plném zářivého bohatství také třeba ráďi sáhli, skítá nejedno trauma: Pomerančovňík, úžasné ďílo přírodi s několika pokrouceními útlími kmínki, usichajícími pobočními haluzemi a několika ještě ne úplně dozrálími plodi. – Je z plastu.
Ti si to, člověče, troufáš nazvat polosvětem? Však ťi tento svět ukáže, zač je toho loket, že jeho skutečnost nebude souďit žádní subjekt s reliktňím vňímáňím přírodi a vlastňí osobnosťi! Pomine tě, zanedbá tě, vimaže tě. Aňi kůrku od tebe ňikdo nevezme a samozřejmě tě také nebude živit!
Ano je to umělí svět, vihnaní a vipěstovaní umělími penězi. Ale jak dokáže ťísňit lidské duše! Jak na nás křičí: "Zanechte vší naděje, kdož vstupujete, nebude jiné realiti než této! Nepokoušejte se ji nalézt, jinak se se zlou potážete!"
To neňí nočňí můra. To je denňí můra. Matrix.
26.3.2012