Do Budyšína, hlavního města Horní Lužice, jsem dospěl kolektivně, se zájezdem Společnosti přátel Lužice, v předvánočním čase r.2024. Bylo velmi ošklivé počasí a velká zima. Ta způsobila, že mi po několika hodinách zamrzly baterie v obou mobilech, a byl jsem nucen přestat fotografovat. Zde tedy jen to něco málo, co se uchovalo, s dodatečnými informacemi.
Prvním místem, které jsem ještě s fungujícím mobilem navštívil, byl Mariánský kostel, což byl (a je) katolický kostel pro (venkovské) Lužické Srby hned za hradbami. V této souvislosti je si dobré uvědomit, že ani Lužice není prosta všudypřítomného kontrastu mezi centrem a periférií, městem a venkovem. Dnes se to projevuje třeba v tom, že Budyšín, třebaže je sídlem mnohých lužickosrbských institucí – muzea, rozhlasu, divadla ap. – je městem převážně Německým. A nejinak tomu bylo i v minulých dobách: To venkovské, slovanské, BURANSKÉ („bur“ – je lužickosrbským ekvivalentem našeho „sedlák“!) bylo ponecháváno vně vlastního města, centra pro zasvěcené, pro společenskou smetánku…
Kostel je velmi prostý, skorprázdný. Je v něm zajímavá křížová cesta.
To mohutný hlavní městský chrám svatého Petra, má úplně jinou historii i atmosféru. Nemám jeho panoramatický snímek z náměstí, tak aspoň západní gotický portál, vklíněný do úzké uličky. (V pozadí velmi malebný kanovnický dům.)
Budyšínský městský Petrikirche nepoznamenala ani tolik dvojjazyčnost, jako jiné rozdělení – konfesní. Tento chrám je totiž příkladem a dokladem něčeho, co u nás absolutně neznáme, neboť to souvisí s Augšpurským náboženským smírem, který v našich zemích nikdy nedošel uplatnění – buď (do r.1620) platila náboženská svoboda a pluralita náboženství vlastně větší než v Německu (dle kompaktát a posléze České konfese a Rudolfova Majestátu), nebo naopak teror jediného povoleného náboženství (po r.1627). Svatopetrský chrám v Budyšíně je totiž takzvaná Simultane Kirche, to jest, zjednodušeně řečeno, kostel sdílený dvěma náboženským obcemi, v Německu to bývá povětšinou katolickou a lutersko-evangelickou. Donedávna, vlastně dodnes bývaly ve venkovských oblastech takto sdíleny celé kostely, ovšem na principu časovém: tehdy a tehdy bohoslužba takové, tehdy a tehdy opačná. Ovšem u městských kostelů, které na ty byly dostatečně velké docházelo i k jejich fyzickému rozdělení (které se mohlo a nemuselo realizovat stavebně!) V Heidelberku, pokud si dobře pamatuji, je takto rozdělen kostel podélně – podle lodí. Zde byl zvolen jiný princip – a zřejmě nebyl ani nikdy realizován stavebně: kněžiště „patří“ katolíkům, prostorné vícelodí pak evangelíkům. Nezasvěcený pozorovatel by to snad ani nepoznal, ale na druhý pohled je ten rozdíl patrný: kněžiště je temnější a jsou v něm sem tam barokní obrazy. Zatímco luterská část je prosvětlená, s velkými okny, obrazy v ní nejsou, ale zato zdobné epitafy a bohatě vyřezávaná empora.
Severním směrem od kostela se rozkládá dosud uchované pásmo hradeb s tzv. Barvířskou baštou (Gerbersbastei); ty zde chránili město a z údolí Sprévy vystupující, s pásem hradeb postupně konvergující a do něj nakonec zaúsťující převýznamnou východozápadní komunikaci Via Regia.
Na západním ostrohu těchto severních hradeb je však další významná pamětihodnost, tzv. Mikławšk – zřícenina kostela sv.Mikuláše, uvnitř jehož zdí a okolo nichž je velice malebně umístěn Srbský národní hřbitov, jakýsi Srbský Slavín, tedy jeho katolická část. Ovšem i hlavní evangelický hřbitov, jenž se rozkládá na návrší přímo přes řeku, je odtud vidět.
Západním směrem se pak rozkládá původní Budyšínský hrad, založený už Boleslavem Chrabrým, který po určitou krátkou dobu ovládal kromě Polska také Čechy a Lužici, a měl nakročeno k vytvoření jakéhosi remake Velkomoravské říše, kdyby mu to ovšem císař nezatrhl. Dlouho vytvářený a cizelovaný znak nad jeho vchod dal umístit další (nevítaný) známý z českých dějin – Matyáš Korvín, který nakonec na stárnoucím Jiřím Poděbradském spíše lstí vymohl než vyválčil veškeré „pobočné země“ království českého, tedy včetně Lužice. Dnes je hrad sídlem Lužickosrbského muzea.
Bydyšínské uličky skýtají nejednu nádheru, a nebyl zdaleka čas je všechny zachytit, tak aspoň dvě. Jeden výstavný komín na první fotografii a dům pokrytý břečťanem na druhé, jakkoli v zimě bez patřičného efektu.
I jižně, resp. jihozápadně od středu , nad údolím města se uchovaly hradby a pod nimi spousta zajímavých domečků. To už však můj vybitý mobil nezachytil. Stačil ještě zachytit Michaeliskirche u Vodní brány, kde se právě připravovalo nadšeně a amatérsky adventní muzicírování…
… a pohled na most přes Sprévu, který, byť je stavbou provozní a funkční, si zaslouží chvály proto, že byl vyprojektován tak, aby nerušil ale spíše vyzdvihoval své historické okolí.
Stihl jsem toho ještě více: Ruiny klášterního kostela (snad františkánského) uprostřed města; Töpferstrasse – jakýsi poloprůmyslový hlavní tak rozvíjejícího se města na začátku 19.století; úžasný barokní hřbitov v Lubijské ulici i s jeho kostelem a rozhovor s jeho varhaníkem – to už padala tma. Ale to již nezvládl můj mobil. A také nezvládl, a ani by asi nedokázal zachytit úžasně jímavou atmosféru koncertu Budyšínského Serbskeho gimzaziju v evangelickém Martha und Maria Kirche, jímž jsme náš zájezd zakončili.