Doupovsko

Už léta je mým snem proniknout do nejrozsáhlejší vojenské – a tudíž od lidí (násilně) vyprázdněné – krajiny na našem území, což je Doupovsko. Je to ohromná oblast, na turistické mapě zabírá málem celý list a hledíval jsem na onu vrchovinu často při svých cestách do Sudet, hlavně do Skoků (viz https://www.skoky.eu/). Bývalo to srdce karlovarských Sudet. Proto také bylo tak snadné, aby jej armáda zabrala, neboť brala Němcům, a Němci to tehdy zdaleka nebyli lidé a naši bratři.

Do srdce oblasti, do samotného Doupova, což bývalo kdysi kvetoucí město – a dokonce konečná stanice místní dráhy, se mi vzhledem k věku už asi nepodaří proniknout. Relativně bezpečné je to tam totiž jen o víkendu, kdy armáda nikdy necvičí a ani to moc nehlídají. To by ale znamenalo pro mne urazit za dva dny trasu 40-50 km bez jakéhokoli komfortu, žije čistě jen z vlastních zdrojů. Za mladých let by to byla úžasná romantika, nevím, ale jestli si ještě teď na to troufnu. Na okraj Doupovska jsem však přeci jen pronikl, a to loni v létě.

Příležitost k tomu mi poskytlo představení „Kočovného divadla“ Filipa Vosáhla a jeho přátel (kteří se svými představeními skutečně kočují i po velmi malých a neznámých místech, tj. pěšky putují tahajíce vše potřebné k představení na zádech – ), a to ono z celé šňůry, které mělo být v Radonicích, neboť ty leží málem už na hranicích toho „vojenského újezdu“. Přes Radonice vedla kdysi právě ona místní dráha až na Doupov. Dnes je zní jen malé torzo, končí ve staničce Kadaňský Rohozec, a je jen odbočkou (ještě retroturističtější) z nyní už také „retroturistické“ dráhy Kadaň – Podbořany (jíž dokonce zrušili koncovou stanici, což byly Kaštice, na dráze Plzeň- Žatec; to je dnes už jen dopravna bez provozu cestujících, pročež musí ty turistické retromotoráčky jezdit ještě o kousek dál, až do Podbořan.

Na představení jsem nakonec dorazil pozdě – nebylo úplně snadné je najít; hráli – podle dobré komediantské tradice – na dvoře hospody, ovšem ne té na náměstí, kde o nich naopak nikdo nic nevěděl. Můj vlastní výlet, o který se tedy s vámi podělím, začal ovšem až potom. Vyrazil jsem jsem tak trochu nazdařbůh jihozápadním směrem, a hned jsem na poli natrefil na cosi podivuhodného –

– na takovouto „oboustranou“ kapli v polích. Zdali byl uvnitř kříž, nebo socha madony či světce, už asi dnes nikdo nepoví. Já jsem na tomto podivuhodném místě povečeřel a pokračoval dál zvoleným směrem, cestou, která vedla podél potoka/říčky Liboc. A zřejmě to byl oblíbený výletní směr místních lidí, neboť jsem tam potkal na Sudety nezvyklé množství lidí, na kolech, motorkách i pěšky.

A hned za chvíli jsem narazil opět na něco, o čem jsem si myslel, že u nás neexistuje – na vyschlé koryto (asi jen potoka, ale i tak) – na vádí.

S doklady velikého sucha jsem se měl setkávat i nadále, zkoušel jsem tu suchou, rozpraskanou, vyprahlou a neúrodnou půdu i fotit, ale nic kloudného z toho nevyšlo. (Proto také nemám vlastně žádné obrázky ze samotného prostoru, protože tam to právě takhle vypadá: vysoká, ale vyschlá, tvrdá tráva, remízky tu řidších, tu hustších křovin – a jinak nic.) Ale to předbíhám. Nejprve jsem se měl totiž setkat s atmosférickým fenoménem opačným.

Cesta podle potoka mě zavedla k vesničce Radechov, kde bylo tak krásně, že jsem se tam rozhodl zůstat na noc. Utábořil jsem se na okraji – asi soukromého – sadu, ale byly tam i známky toho, že se využívá jako dětské hřiště. To bylo nakonec štěstí, protože jsem se musil v noci nakvap balit před bouřkou a její druhou půli přečkat dost nepohodlně na lavici v altánu.

Ráno jsem tedy pokračoval, nejprve v dešti, stále pustší krajinou na Háj a Kadaňský Rohozec.

Za nádražím v Kadaňském Rohozci už se silnice stala jednoznačně vojenskou – nebo dřevařskou cestou, sevřenou stromy na dně údolí, kterým zřejmě vede až na Doupov. Já jsem se z ní ovšem po několika kilometrech uchýlil, ale ještě předtím jsem stačil na samém hranici „újezdu“ zaznamenat tento kuriózní „park“.

Samotné, ne příliš dlouhé, jen několikahodinové bloudění po okrajích vojenského újezdu v blízkosti Rohozce byla sice velmi zajímavá zkušenost, ale málo se toho o ní dá napsat. Skončilo návratem na nádraží v Rohozci a cestou tímto půvabným motoráčkem.

Vláčkem jsem se odvezl až do Krásného dvora, kde je veliký zámek. Na prohlídce uvnitř jsem nebyl (ale konají se!), zámek je totiž známý především díky svému rozsáhlému a půvabnému romantickému parku (určitě srovnatelnému s Průhonickým). Z něho aspoň jedna fotografie altánu používaného pro výstavu moderního umění.

Pak už mě čekala jen zpáteční cesta na vlak do Podbořan. Ta ale vedla přes s Podbořany sousedící Buškovice, které se ukázaly velmi malebným i nakonec zajímavým místem.

Zpustlý – ale snad aspoň elementárně opravovaný kostel – viz nová střecha a krytina na báni; pustý hřbitov s prostými kříži, to vše bylo velmi působivé. Nejvýmluvněji však působila cedule na dveřích kostela – reprodukuji, komentáře netřeba.

Na Podbořanech jsem neshledal vcelku nic zajímavého. Po cestě autobusem NAD, který zrovna jezdil místo vlaku, mě však zaujala působivá věž nad Kryry. Pokusil jsem se ji vyfotit z jedoucího autobusu a výsledek je tedy asi jen prostřední kvality, ale přesto přikládám.

Tolik reportáž ze srpna 2022. Letos, v roce 2025 jsem opět pojal zámysl vypravit se ve stopách výše zmíněného Kočovného divadla, jež stále existuje, díky enormnímu horku však z toho bylo opět jen dvoudenní putování. Zamýšlené pokračování jižním směrem jsem vzdal také z důvodu, že opět nejezdily vlaky (viz výše) , tentokrát z Blatna na Plzeň. Soukromému dopravci předaná trať Plzeň – Žatec je takovým otloukánkem mezi českými železničními tratěmi. Potěšilo mne však, že nyní jsou už stanice na její severní větvi od Blatna těmi „spěšnými vlaky“ obsluhované. To mi také umožnilo dostat se do Vroutku.

Vroutek je poměrně velká obec, od samotného Doupovska vzdálená asi tak jako severně ležící Podbořany. Má hospodu, obchod, zmrzlinárnu a možná další zdroje komfortu, které jsem neobjevil. Také barokní sýpku (tedy zbytek barokního hospodářského dvora), malebný rybníček a spoustu pěkných domečků (také skoro sídlištně vypadající bytovky!).

A hlavně dva kostely – hned naproti sobě. Novější, barokní byl zřejmě postaven, když starý románský kdysi přestal stačit. Dnes jsou zavřené oba. Románský kostel sv.Jakuba většího je díky své historické ceně aspoň opravený.

Zato ten barokní kostel sv.Jana Křtitele má sice kabát, ale taky vytlučená okna.

Z Vroutku jsem pak zamířil do lesů směrem na Kružínský vrch, kde jsem zamýšlel přenocovat, což jsem také nakonec udělal. Cesta lesy byla pěkná, jen poslední úsek dost stoupák.

Po probuzení jsem pak vyměnil modrou značku za žlutou a pokračoval dále jižním směrem.

Mé rozhodnutí nebylo ale bezdůvodné: Skytaly jsem chtěl shlédnout – ač neleží na žádné turistické trase – proto, že vím, že odtud, respektive z tamního kostela sv.Markéty – pochází velmi vzácný raně barokní nástroj, nyní již převezený někam jinam.

Svého rozhodnutí navštívit Skytaly jsem nelitoval. Spíše se divím, že tak malebná obec, kdysi určitě docela významná, a dnes evidentně povstávající z popela zmaru, jenž postihl veškeré pohraničí, leží zcela mimo oblast zájmu výletních tras. Jistě, není příliš velká a kolik z domů v ní stojících je nastálo obývaných, se dá jen hádat, je zastrčená a i ve všední den tam jezdí autobus dvakrát denně (pro školáky asi) – a pak, jsou to ty Sudety, a ty jsou zastrčené nebo odstrčené už z principu.

Ty domy ale nejsou ledajaké – v obci je několik krásných sudetských hrázděných domů…

… a i ostatní domy vykazují německou důkladnost a bytelnost

A – co by člověk nečekal – mají dokonce zámek! (Bývaly v minulostí v držení nějakého lokálního zemanského rodu.) Od silnice vypadá jako obyčejný statek, ale zdola, od potoka je docela parádní.

Ze Skytal jsem zvažoval několik variant dalšího pohybu s cíli buď ve Valči nebo v Lubenci. Nakonec jsem se vydal po silnici doleva na Mlýnce a odtud přes kopec opět po žluté do Lubence. V Mlýncích je také zámek, nebo zámeček, pěkně se bělostně skvící za zdí ve středně velké oboře. Nicméně mi dost připomínal styl nazývaný zde „podnikatelské baroko“ a nijak mě neoslnil. (Na mapovém portálu najdete třeba výstižnou ale dost otřesnou fotku jeho ocelových vrat.) Na kopci (ach ty kopce!; jsou pro mě nějak stále strmější, zvlášť když je venku nějakých 31-32 stupňů 🙁 ) mezi Mlýnci a Lubencem je rozhledna, ale nezamířil jsem k ní (stejně by byla asi ve všední den dopoledne zavřená). Tak jediný půvabný detail, který jsem v Mlýncích zachytil, je tento plot a chaloupka za ním.

Avšak nejvíce artefaktů najdeme při samotné cestě vinoucí se nahoru na kopec. Daly by se označit za jakýsi „umělecky ztvárněný geopark“. Každý artefakt, ať už jde o kříž…

… či toto nádherné slunce …

… má totiž za svůj základ jiný typ kamene, jehož specifickou ušlechtilost se snaží zvýraznit.

Než jsem došel do Lubence, musel jsem ještě přejít staveniště takřka dohotovené dálnice (ovšem rozsáhlé plochy okolo ní zřejmě ještě zaplní různé další haly, benzínky a parkoviště 🙁 ), kde to bylo orientačně poněkud složité. Nakonec jsem ale nemusel své volby, při níž jsem si zvolil , místo nádherně a tajemné Valče přímo na hranici vojenského okruhu, za cíl Lubenec, který jsem do té doby znal jenom coby autobusovou zastávku a křižovatku. Hlavní silnice ovšemže obec přetíná a vtiskuje jí ráz, ale mimo ní jsou různé půvabné kouty, hlavně okolo takzvaného Malého náměstí.

Na standardním, velkém náměstí je pak Jan Nepomucký, jehož fotografování je poněkud riskantní, neboť člověk tak musí učinit zprostřed jízdní dráhy…

Ale i na hlavních komunikacích se nejdou pěkné historické, domy – tento třeba slouží obci jako určité „kulturní centrum“.

zpět/nahoru