Už léta je mým snem proniknout do nejrozsáhlejší vojenské – a tudíž od lidí (násilně) vyprázdněné – krajiny na našem území, což je Doupovsko. Je to ohromná oblast, na turistické mapě zabírá málem celý list a hledíval jsem na onu vrchovinu často při svých cestách do Sudet, hlavně do Skoků (viz https://www.skoky.eu/). Bývalo to srdce karlovarských Sudet. Proto také bylo tak snadné, aby jej armáda zabrala, neboť brala Němcům, a Němci to tehdy zdaleka nebyli lidé a naši bratři.
Do srdce oblasti, do samotného Doupova, což bývalo kdysi kvetoucí město – a dokonce konečná stanice místní dráhy, se mi vzhledem k věku už asi nepodaří proniknout. Relativně bezpečné je to tam totiž jen o víkendu, kdy armáda nikdy necvičí a ani to moc nehlídají. To by ale znamenalo pro mne urazit za dva dny trasu 40-50 km bez jakéhokoli komfortu, žije čistě jen z vlastních zdrojů. Za mladých let by to byla úžasná romantika, nevím, ale jestli si ještě teď na to troufnu. Na okraj Doupovska jsem však přeci jen pronikl, a to loni v létě.
Příležitost k tomu mi poskytlo představení „Kočovného divadla“ Filipa Vosáhla a jeho přátel (kteří se svými představeními skutečně kočují i po velmi malých a neznámých místech, tj. pěšky putují tahajíce vše potřebné k představení na zádech – 
) to z celé šňůry, které mělo být v Radonicích, neboť ty leží málem už na hranicích toho „vojenského újezdu“. Přes Radonice vedla kdysi právě ona místní dráha až na Doupov. Dnes je zní jen malé torzo, končí ve staničce Kadaňský Rohozec, a je jen odbočkou (ještě retroturističtější) z nyní už také „retroturistické“ dráhy Kadaň – Podbořany (jíž dokonce zrušili koncovou stanici, což byly Kaštice, na dráze Plzeň- Žatec; to je dnes už jen dopravna bez provozu cestujících, pročež musí ty turistické retromotoráčky jezdit ještě o kousek dál, až do Podbořan.
Na představení jsem nakonec dorazil pozdě – nebylo úplně snadné je najít; hráli – podle dobré komediantské tradice – na dvoře hospody, ovšem ne té na náměstí, kde o nich naopak nikdo nic nevěděl. Můj vlastní výlet, o který se tedy s vámi podělím, začal ovšem až potom. Vyrazil jsem jsem tak trochu nazdařbůh jihozápadním směrem, a hned jsem na poli natrefil na cosi podivuhodného –
– na takovouto „oboustranou“ kapli v polích. Zdali byl uvnitř kříž, nebo socha madony či světce, už asi dnes nikdo nepoví. Já jsem na tomto podivuhodném místě povečeřel a pokračoval dál zvoleným směrem, cestou, která vedla podél potoka/říčky Liboc. A zřejmě to byl oblíbený výletní směr místních lidí, neboť jsem tam potkal na Sudety nezvyklé množství lidí, na kolech, motorkách i pěšky.
A hned za chvíli jsem narazil opět na něco, o čem jsem si myslel, že u nás neexistuje – na vyschlé koryto (asi jen potoka, ale i tak) – na vádí.
S doklady velikého sucha jsem se měl setkávat i nadále, zkoušel jsem tu suchou, rozpraskanou, vyprahlou a neúrodnou půdu i fotit, ale nic kloudného z toho nevyšlo. (Proto také nemám vlastně žádné obrázky ze samotného prostoru, protože tam to právě takhle vypadá: vysoká, ale vyschlá, tvrdá tráva, remízky tu řidších, tu hustších křovin – a jinak nic.) Ale to předbíhám. Nejprve jsem se měl totiž setkat s atmosférickým fenoménem opačným.
Cesta podle potoka mě zavedla k vesničce Radechov, kdy bylo tak krásně, že jsem se tam rozhodl zůstat na noc. Utábořil jsem se na okraji – asi soukromého – sadu, ale byly tam i známky toho, že se využívá jako dětské hřiště. To bylo nakonec štěstí, protože jsem se musil v noci nakvap balit před bouřkou a její druhou půli přečkat dost nepohodlně na lavici v altánu.
Ráno jsem tedy pokračoval, nejprve v dešti, stále pustší krajinou na Háj a Kadaňský Rohozec.
Za nádražím v Kadaňském Rohozci už se silnice stala jednoznačně vojenskou – nebo dřevařskou cestou, sevřenou stromy na dně údolí, kterým zřejmě vede až na Doupov. Já jsem se z ní ovšem po několika kilometrech uchýlil, ale ještě předtím jsem stačil na samém hranici „újezdu“ zaznamenat tento kuriózní „park“.
Samotné, ne příliš dlouhé, jen několikahodinové bloudění po okrajích vojenského újezdu v blízkosti Rohozce byla sice velmi zajímavá zkušenost, ale málo se toho o ní dá napsat. Skončilo návratem na nádraží v Rohozci a cestou tímto půvabným motoráčkem.
Vláčkem jsem se odvezl až do Krásného dvora, kde je veliký zámek. Na prohlídce uvnitř jsem nebyl (ale konají se!), zámek je totiž známý především díky svému rozsáhlému a půvabnému romantickému parku (určitě srovnatelnému s Průhonickým). Z něho aspoň jedna fotografie altánu používaného pro výstavu moderního umění.
Pak už mě čekala jen zpáteční cesta na vlak do Podbořan. Ta ale vedla přes s Podbořany sousedící Buškovice, které se ukázaly velmi malebným i nakonec zajímavým místem.
Zpustlý – ale snad aspoň elementárně opravovaný kostel – viz nová střecha a krytina na báni; pustý hřbitov s prostými kříži, to vše bylo velmi působivé. Nejvýmluvněji však působila cedule na dveřích kostela – reprodukuji, komentáře netřeba.
Na Podbořanech jsem neshledal vcelku nic zajímavého. Po cestě autobusem NAD, který zrovna jezdil místo vlaku, mě však zaujala působivá věž nad Kryry. Pokusil jsem se ji vyfotit z jedoucího autobusu a výsledek je tedy asi jen prostřední kvality, ale přesto přikládám.
