Ochranov – jméno, při němž se zachvěje srdce každého českého evangelíka – ale správně by se snad mělo zachvět úplně každé – jsem nenavštívil poprvé: už jsem tu kdysi dávno byl. Ale to víte, jak časem vzpomínky blednou, takže skoro vše bylo pro mě nové. A dlužno říci, že pro samostatnou procházku bylo při hromadném autobusovém zájezdu dost málo času, že také bylo příšerné počasí s mrznoucí lezavou mlhou, což také znamená, že zdaleka ne všechny obrázky se zdařily.
Začněme tedy pohledem na „Čěske hory“, odkud jsme přijeli, a které z naší strany nazýváme Lužickými.
V Ochranově je toho k vidění poměrně hodně, i když je to víceméně malé městečko: gymnázium, domy s rozličnou historií – náboženskou i průmyslovou, jádrem Ochranova je ovšem Ochranovský evangelický sbor, rodiště a srdce ochranovské Unitatis fratrum, která se odtud rozšířila po celém světě a z Jehož opatrovatelů a strážců dosud několik mluví také česky.
Velkou část mocných dějin Ochranova však dnes potkáme už jen na hřbitově s plochými hroby bez pomníků i křížů, jenž se vzpíná po mírném návrší severozápadním směrem nad Ochranovem.
A nedávnější minulost, leč víceméně také pohřbenou, reprezentuje místní nádraží – zrušené s celou místní dráhou. Slyšel jsem tam dost strašidelné skazky o tom, co musí jedinec podniknout, pokud se chce z nebo do Herrnhutu dosta – objednat si jakési „komunální taxi“, ale to jde jen určitým způsobem a s jistým předstihem… . Věřme, že toto není o raz i naší budoucnosti a našeho venkova v nadcházejících časech.
ZPĚT/NAHORU