Do Hořic (údajně v Podkrkonoší; ve skutečnosti to město leží na rovině, opleteno málem dálnicí a všemožnými jinými komunikacemi, a teprve nad ním se cudně zdvíhají první vršky, něčeho, co by se velmi vzdáleně – i ve zcela konkrétním smyslu dalo nazvat Podkrkonoším) jsem byl vylákán webem, jenž inzeroval několik posledních možností navštívit tamní zrekonstruovanou synagogu, neuvědomiv si, že jsem je již navštívil, a to dokonce v souvislosti s židovskými památkami (v Hořicích svého času, samozřejmě před šílenstvím XX.století, byla židovská menšina velmi směrodatná pro život města), neboť jsem tam malinko pomáhal Achabovi Haidlereovi při jeho dokumentování židovského hřbitova. Nakonec bylo všechno jinak: synagogu jsem málem nenašel, neboť byla skryta nejen přirozeně (židovské památky mívají tendenci být zastrčené a „raději nikomu na očích“, pročpak asi?), ale i za mnohými stavebními zábranami a – zavřená. Ale po pořádku:
Aby to vyšlo na celodenní výlet, naplánoval jsem si cestu tak, že vystoupím v Bělohradě a do Hořic dojdu pěšky, což se stihne i v poměrně krátký podzimní den. Takže nejprve
Bělohrad
Bělohrad má půvabné nádražíčko, jež se pyšní nápisem „Lázně Bělohrad“ a lázně tam doopravdy jsou, zabírají odhadem tak necelou polovinu města. Kromě toho má ale také minimálně jednu střední školu, protože se mnou z vlaku ve zhruba polední čas vystoupilo celé hejno mládeže, a vlastně mi ukázalo cestu do města. Nemá moc památek. Ke kostelu, který je z 19.století jsem ani nešel. Má náměstí s autobusovým stanovištěm, které se snaží působit lázeňsky honosně, ale je na něm jedna báječná věc – veřejně přístupné (a čisté) bezplatné záchody.
Taky má zámek. Mohl by určitě být hezký jenom se jim ho stále nějak nepodařilo opravit.
Dále jsem pokračoval přes lázeňskou čtvrť a lázeňský park. Lázně a lázeňský život mě obecně neberou, ale když už tedy lázně, tak bych očekával jakousi, aspoň předstíranou kulturní úroveň. Nikoli „chick gangs“ (věk tak mezi 40-70) plandající se v teplácích někam na oběd. (To samozřejmě není proti Bělohradu, ale proti celkovým poměrům v naší společnosti.)
Lázeňská čtvrť má poměrně hezkou architekturu, včetně parků a soch.
Lázeňský park – možná lesopark, je ještě hezčí. Má všechny patřičné lázeňské atributy: promenádu, altánek s pódiem pro lázeňskou kapelu, boudy s občerstvením, malá sportoviště a taky několik pramenů.
Ten vyfocený je až úplně na jeho konci a v pozadí kouká na kopeček s malebným kostelíkem. Říkal jsem si, že k němu musím určitě odbočit, ale nemusel jsem – cesta mě tam sama zavedla.
Kostelík na Byšičkách
Kostel sv.Petra a Pavla vypadá zdálky vskutku velmi malebně…
… posazen v krajině, která je sama o sobě dost malebná.
Zblízka – tedy z bezprostřední blízkosti na něm zase tolik podivuhodného není. Je obklopen hřbitovem s některými prý významnými hroby. Osada byla u něj někdy naposled ve středověku, avšak hluboko v novověku se u něj usadil poustevník, a poustevníci u něj přežili i Josefinismus, který jinak poustevny rušil, až hluboko do 18.století. Tehdy byl už samozřejmě kostel pouze filiální, spravovaný Bělohradskou farou. Poslední poustevník okolo něj zřídil i trošku legrační malou křížovou cestu.
Romantická poloha opuštěného kostela se hřbitovem prý inspirovala Karla Jaromíra Erbena, jenž pocházel z Miletína, což je za lesem, k jeho básni Svatební košile. Ale určitě to nebyla jediná inspirace, protože Bürgerova báseň Lenore, která zpracovává úplně stejnou strašidelnou historku, je starší. Téma „nemrtvých mrtvých“, fextů, revenantů, upírů apod. ovšem po několik desetiletí (hlavně mezi lety 1770-1830) úplně fascinovalo evropskou společnost.
Pak mi dále značka velela jít kousek po rovině, silničkou, nebo možná zpevněnou cestou k zalesněném hřebenu, který když přejdu, budu v Hořicích. Ano touhle:
Příjemná, pohodlná cesta, řekli byste, a navíc v malebné krajině. Tak, krajina byla malebná, což o to, ovšem silnička se ukázala být frekventovaná jako čert – určitě víc než každá normální okreska, tohle bylo spíš tak na silnici druhé třídy. Nevím, jestli bylo co kde zavřené, ale jezdilo to tam jako na běžícím pásu, osobáky, náklaďáky, traktory, dokonce včetně kamiónů. (Mohly to být nějaké „zbloudilé“, ale možná ne: dneska už zemědělci běžně využívají kamióny pro svoz kde čeho. Dokonce jsem jeden kamión potkal o kus dál, kde projížděl takovou miniaturní vískou, spíše asi už chatařskou a mířil dovnitř do lesa na lesní cestu!) Musel jsem každou chvíli uskakovat do pole. Jediné štěstí bylo, že tam ta auta jezdila pomalu – musela se taky sama sobě vyhýbat; normálně by se tam ani osobáky nevyhnuly, ale asi na dvou nebo třech místech byly takové rozšířené „výhybny“.
Hořice
Pak už mě čekala jen cesta lesem přes zmíněný hřeben, k rozhledně nad Hořicemi (pochopitelně zavřené, ale já bych se atm v takový podzimní den asi stejně neškrábal a poměrně příkrou cestou dolů mezi sady do Hořic. Synagoga – trochu jsem ji hledal a musel konzultovat nejen mapy, ale i místní orientační pomůcky – byla nejen zavřená, ale v podstatě i nedostupná, jak dokumentuje foto.
Tak jsem si místo toho posloužil ekumenickým spektrem Hořických památek:
– katolických 
- – evangelických
(Husův pomník stojí poblíž slavné Hořické kamenosochařské školy.) - – i zcela sekulárních
Některé navíc vznikly zcela díky soukromé iniciativě – jako tento minipamátník Kryštofa Haranta.
I mnohé ulice a uličky Hořic jsou docela malebné.
A nakonec dvě kuriozity: Nenajdeme asi mnoho měst, jež nám své sochařství předvede hned na nádraží. V Hořicích už nás na nádraží vítá – nebo se s námi loučí – socha pastýře.
A na úplný závěr: Jsou „stavby“, které zvýrazní panoráma města jen na krátkou dobu, takže jsem měl vlastně štěstí, že jsem mohl nafotit tuto kuriózní zubovitou stavbu. Jak často se nachomýtnete někam, právě tehdy když se tam bourá dům, v tomto případě určitě starý obytný, možná dělnický nebo tovární?
ZPĚT/VZHŮRU