Kojice jsem navštívil pochopitelně kvůli jejich románskému kostelu. (A protože se mi málokdy podaří synchronizovat návštěvu do času – na venkově velmi řídkých – bohoslužeb zůstávají mi interiéry většinou utajeny, jako i v tomto případě.)
Ovšem nejprve musím říci, že Kojice, poměrně malá vesnička mezi Kolínem a Přeloučí, jsou poměrně obtížně dostupné, což je o to podivuhodnější, že leží přímo na hlavním železničním tahu Praha – Česká Třebová. železnicí, tedy osobním vlakem, který jezdí ve všední den každé dvě hodiny, o víkendu méně, se tam dostat dá, ale to prakticky jediná možnost. Kojice navíc mají tu smůlu, že leží už v okresu Pardubice, takže směrem na Kolín nejezdí vůbec žádné autobusy (a to tam ještě vede hlavní silnice!) a jen velmi málo na druhou stranu, na Přelouč a Pardubice. Nevede tudy žádná turistická značka a frekventovaná silnice na jedné straně, poněkud neschůdné vršky na straně druhé celkem odradí od pokusu se tam nebo odtud dostat pěšky.
Nejdříve tedy zdokumentujme ony dopravní tepny – pro jedny výhodu, pro druhé omezení. Dlužno však říci, že jsou tyto tepny dobře upravené a i pro chodce bezpečné, nevím zda péčí kraje či obce.
Silnice s přechodem a kruhovým objezdem. Na prostředním obrázku je vidět i železnice s betonovými zábranami za ní.
Je ale dost možné, že i o toto pečuje obec. Její pečlivá ruka je totiž vidět i jinde – náves je upravená s lavičkami a“herními prvky“, jak se dnes říká, ba i s naučnými tabulemi týkajícími se různých věcí.
Kostel nalezneme až za návsí, na (stále funkčním) hřbitově, zastrčený v jihozápadním cípu vesnice. Není očividně v úplně nejlepším stavu, ale má svou atmosféru.
Ostatně zchátralost není hlavním kritériem krásy ani cennosti. Musím říci, že vedle opravených bělostných domků na návsi i jinde mě v Kojicích zaujaly i jiné, vůbec ne opravené, stojící převážně dole při silnici. (Ne té státní, normální silnici, která původně asi byla hlavní komunikační cestou ve směru Kolín – Přelouč o čemž svědčí i na ní umístěná hospoda, která nyní asi už tolik zákazníků jako dříve nemá.)
Nu, a nemaje po zhlédnutí Kojic a jejich kostela žádnou možnost vyrazit někam jinam, obešel jsem je ještě jednou a zjistil, že na jejich dolním konci je docela malebný rybník, který je zároveň slušně izoluje od oné komunikační tepny.
Ono jsou to vlastně rybníky dva – prozradila mi mapa, jeden ten velký a jeden menší, který je s ním propojen mokřadem (jehož část asi silnice poničila, ale nešť) a sám je spíše takovou mokrou louží. Nedalo se to ale moc dobře nafotit.
– takže se rozloučíme ještě jedním pohledem na větší Kojický rybník.
