Bratčice

Bratčice. Bratčický kostel – a o ten na těchto stránkách především jde – má dedikaci sv.Václavu – jako skoro polovina starých kostelů na Čáslavsku (v publikaci Karla Kibice ml. Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavku, UNICIORNIS, Praha 2010) je takových uvedeno sedm – a navíc! – ze čtyř nejblíže ležících kostelů tj. v Horkách, Potěhách, Přibyslavicích a Okřesanči sdílejí tuto dedikaci další dva! To dosti ztěžuje aplikaci „poutní/posvícenské strategie“, totiž že se na příslušné místo zajde v den místního patrona, kdy je největší šance najít kostel otevřený. A to také vysvětluje, proč jsem se nakonec do kostela v Bratčicích dostal asi až při mé třetí či čtvrté návštěvě. Ovšem pak to stálo za to! Neměl bych ale předbíhat a nejprve představit samotné Bratčice.

Bratčice leží v jižní části Čáslavska, pod Tisou skálou a jsou obec v dnešním měřítku spíše menší než středně velká, ovšem poměrně hrdá na svou identitu. Mají několik historicky významných lokalit (nález vzácného křížku na jedné z nich doputoval až do Národního muzea), jednoho velice významného rodáka (Jana Pernera, projektanta první velké železnice na území Čech a Moravy), několik dalších osobností, které se sice tolik neproslavily, ale zaslouží si úctu pro své postoje v době komunismu (jež by se daly nazvat „třetím odbojem“) a členitý profil. Abych ho znázornil, nemusím si nyní půjčovat z mapy.com, protože Bratčice samy mají několik informačních tabulí a na jedné je mj. tento plánek.

Na plánku hezky nakreslené vrstevnice ukazují, že se terén celého okolí zvedá směrem k jihu a jihozápadu; tam také leží zmíněná Tisá skála a hned vedle ní Přibyslavice (s dalším kostelem sv.Václava)

Analogický pohled na Bratčice, který by neznázorňoval rozložení jejich částí v prostoru, ale v čase, by byl neméně zajímavý. A dobře by ukázal, že místo může být hrdé a svébytné jen tehdy, nalézá-li se v něm nějaké centrum moci, byť té nejlokálnější; že každé místo a každá obec nějak tak vysychá a zahnívá, pokud je ve všem učiněna závislou na jiných. Bratčice byly takovým místem po celé předbělohorské období a ještě několik desetiletí potom. Když byly přičleněny k Tupadelskému panství a posléze Auerspergovskému panství Žlebskému, začaly upadat. A totéž se stalo po druhé světové válce, kdy jim byl odňat i poslední zbytek obecní identity. Bratčice si ji však vydobyly nazpět a od roku 1991 jsou opět samostatnou obcí, a to obcí živou, v níž se děje na tak malé místo nepoměrně mnoho akcí – koncertů, výstav obecních slavností, a ve které působí i několik spolků, jakkoli obligátní hasiči dominují.

Podívejme se nyní na dějiny Bratčic podrobněji. U většiny venkovských lokalit v Českých zemích máme jejich existenci poprvé písemně doloženu někdy v 14.století, kdy v souvislosti se zřízením české církevní provincie probíhalo rozsáhlé mapování a částečně reorganizace církevní správy (plebánií, far). I o Bratčicích máme analogické záznamy, a to z let 1358, 1362, 1367, 1369 a 1376. O Bratčicích máme však i záznamy starší, až ze začátku 13.století neboť jsou několikrát zmíněni jejich páni „na Bratčicích/Braterčicích“, konkrétně se připomíná Zbislav/Zbyslav a jeho dva synové, z nichž jeden se jmenoval Jan a druhé jméno neznáme. Snad si zde mohu dovolit vyslovit domněnku, že šlo opravdu o pány autochtonní, neboť na Čáslavsku je hned několik obcí, do nichž se propsalo jméno Zbyslav. Tento rod však zřejmě právě někdy v uvedené době vymřel, neboť zmíněný Jan na Braterčicích věnoval své zboží Drobovické komendě řádu Německých rytířů. Ta však zanikla v husitských válkách roku 1421 a samostatnost Bratčic pod místními pány byla obnovena. Další údaje máme bohužel až k roku 1555, kdy je zmíněn jako majitel Heřman z Hodkova. Pak už máme ale údaje víceméně úplné: Roku 1593 připadly Bratčice po Heřmanu z Hodkova jeho synu Adamovi, a ten je roku 1609 prodal Václavu Chotouchovskému z Nebovid. Potom vlastní Bratčice Dobřenští z Dobřenic, Jan a jeho syn Jiří. To už jsme v době českého stavovského povstání, jehož prohra a násilné potlačení vyvolalo ohromné změny v pozemkovém držení a zkázu mnohých velkých – panských, i malých – rytířských s zemanských rodů, ovšem Dobřenští si i přes účast ve stavovském povstání Bratčice udrželi a až roku 1642, kdy dcera Jindřicha Dobřenského, Ludmila uzavírá sňatek s Bernartem Ignácem Felixem Šmerovským, získávají nového a svého posledního pána, neboť roku 1672 jsou prodány a sceleny s panstvím v Tupadlech a posléze panstvím Žlebským. Všichni tito majitelé, snad až na posledního, byli jistě také domácího, ba místního původu – Hodkov i Nebovidy jsou dodnes zachované obce na Kutnohorsku.

A po těchto pánech se nám zachovalo i více než pouhá jména vyčtená z matrik a kupních smluv. Především jejich tvrz, tedy spíše jen její základy, které jsou dosud vidět na návrší v jižní části obce, mezi rybníky Pastušským a Lázeňkou (viz mapka výše), a také něco dalšího, ale to si nechám až do závěru článku.

Zbytky Bratčické tvrze. Tvrz byla vypálena na začátku třicetileté války v roce 1620, při události, o níž se ještě zmíním. Avšak vzhledem k tomu, že nejsou nikde zmínky o jiném šlechtickém sídle v Bratčicích, zdá se, že byla pak ještě obnovena a definitivně zpustla až po prodeji panství v roce 1672.

Přesedlejme nyní opět z modu historického do modu místního. Do Bratčic se dá nejlépe dojít od vlaku z Horek, po žluté značce, po níž se pak dá pokračovat dál na Tisou skálu nebo do Přibyslavic. Existuje také autobus, který jezdí z Čáslavi přes Drobovice a Tupadly, a dál až do Okřesanče, a párkrát jezdí dokonce i v neděli.

Já jsem ovšem (při své hlavní dokumentační návštěvě) šel po silnici z Potěh (Potěhy), přičemž jsem potkal nejprve takovýhle krásný starobylý křížek…

Silnice z Potěh do Bratčic, v pozadí se zvedí Tisá skála.

… a posléze i celou kapli, čímž jsem opět naplno vpadl do historie, neboť tato kaplička stojí na BOJIŠTI.

Čáslavský úval, který u Kolína přechází v Polabskou rovinu, je přirozenou cestou vedoucí ze srdce Čech směrem na jihovýchod, na jižní Moravu a dále do Rakous, a přirozeně také opačným směrem. Vedla tudy proslavená Trstenická stezka, i když o její přesné umístění se dodnes vedou spory. A přirozeně byla také častou cestou armád, především armád invazních, snažících se ve starších dobách buď propracovat směrem ku Praze jako vojska Matyáše Korvína, která zde zastavil Jiří z Poděbrad, nebo, později, opačným směrem, do centra Habsburské říše, oč se pokoušeli třeba Švédové nebo Prusové, zastavení během Sedmileté války velice nedaleko Bratčic v bitvě u Chotusic. Byl tak pochopitelně i dějištěm bojů za třicetileté války, a to hned v její první fázi, kdy se jedna ze skupin habsburských armád pod velením Dampierrovým jím pokusila proniknout do centra Čech. Ke střetu se stavovským vojskem došlo právě za Bratčickými humny, respektive na o něco širší frontě táhnoucí se od vrchu Bambousku až k podhůří Tisské skály a pozůstávala převážně z vzájemného ostřelování z děl, k přímému střetu pěších nebo jízdních jednotek zřejmě nedošlo. V tomto dělostřeleckém souboji trvajícím šest dní se nakonec císařské vojsko ukázalo jako slabší a ustoupilo k jihu, k Pelhřimovu. Během tohoto střetu byla také vypálena Bratčická tvrz.

Nyní se už ale bud věnovat opravdu Bratčicím tak, jak před námi leží pod Tisou skálou dnes. Díky svým rybníkům jsou poměrně členitou obcí s návsí prozrazující poněkud kruhový charakter. Mnohé domy jsou v nich půvabné, a to jsem je ani neprošel celé – například jsem stále neobjevil onen původní Pernerův mlýn. Takže nejprve několik domů:

V jihozápadním koutě velké – a také členité – Bratčické návsi pak stojí spíše menší Bratčický kostel sv.Václava. Při svých první návštěvách jsem, jak jsem již řekl, měl možnost ho obdivovat pouze zvenku, tedy zhruba takto:

Poznámka: Nevím, opravdu nevím, kdo tehdy byl opilý, zda kostel či můj mobil, ale já to určitě nebyl. Sám jsem si tu „nerovnoběžnost“ stěn věže, lodi a presbytáře vůbec neuvědomil. Nicméně pokračujme v prohlídce:

Takto vypadá prostor pod věží před vstupem do kostela…

… a takto stinně romantická severní strana, poměrně těsně se přimykající k hřbitovní zdi; on kostel stojí na jisté, byť ne výrazné ostrožně, za ním směrem k JV jsou už dnes jen nějaké zahrady, pak strž a dalším, poněkud výraznějším návrší pak bývala tvrz vyfocená výše.

Po několika návštěvách neúspěšných jsem si tedy naplánoval další, která už by měla vyjít – na čas bohoslužby, na kterou jsem navíc dorazil se značným předstihem. Kostel byl už – více jak půlhodinu před začátkem – otevřený a paní kostelnice v něm připravovala květiny a další věci ke mši. Byl jsem tedy v tom chladném kostele skoro sám – ale nebyl! To jsem si po chvíli uvědomil: Ze všech stran mě obklopovali v kostele mrtví – všichni ti Chotouchovští a Dobřenští a jejich dědové a báby, vladykové a matrony, manželky a děti stáli mlčenlivou stráží okolo takřka všech zdí kostela. Posléze jsem získal na výstavce obecního úřadu neúplný jejich výčet, kde jich bylo uvedeno nejméně patnáct, ale možná ještě více. Byl to zvláštní a velmi silný pocit být takto obklopen mrtvými osadníky, kteří sen nepochybně patří. A ten pocit se po příchodu kněze – byl roztomilý a ve farnosti nový; pochvaloval si, jak mnoho se nás toho dne do kostela sešlo – celých 7 lidí! – a v průběhu mše vůbec neumenšil, ale jen vzrůstal a intenzivněl – vždyť oněch sedm živých byla opravdu výrazná menšina proti tomu množství mrtvých – jistě neležel pod jedním náhrobníkem vždy jen jeden. Těžko vám ho zde mohu zprostředkovat, ale aspoň ty náhrobníky zde ukáži.

Jsou zde náhrobníky převážně české, ale i latinské a některé skoro bez nápisu. Ten nejvýstavnější, za kazatelnou nese nápis latinský, i když je podle všeho z časů předbělohorských.