Bykáň patří vlastně na Kutnohorsko i formálně je ve správě kutnohorské farnosti; minulý kutnohorský farář tam dokonce občas dělal bohoslužby. Nechce se mi ale zakládat zvláštní rubriku „kostely Kutnohorska“ nebo něco podobného, proto o něm píšu tady.
Bykáň je poměrně malá vesnice, spíše jen takový „uzel“ na silnici (i když podle mapy.com měří ten „uzel“ 427 metrů). Ta silnice je pro ni, jak to tak bývá, štěstím i neštěstím zároveň. Respektive záleží na úhlu pohledu – vesničané, kteří jsou vždycky a všude zvyklí přemisťovat se autem, to chápou spíše asi jako plus. Pro pěšáka, jako já, znamená každá taková vesnice navlečená na hlavní, nebo aspoň frekventovanou silnici stres a nepříjemnost. Ale i objektivně vzato nejsou průjezdní komunikace procházející obcí nebo její částí ničím, co by jejich rozvoj stimulovalo: Když někam pustíte auta, zmizí odtud lidé, a když zmizí lidé, zmizí i služby a obchody, a všechno to, co dělá města a místa příjemným. Místní autobusovou zastávku navštíví autobus jen jednou za dvě až tři hodiny, což není nic moc. Titulem „Bykáň“ se označuje i jedna ze zastávek kutnohorské lokálky, ale ta je od obce tak daleko a prakticky skoro bych řekl „v zemi nikoho“ (viz mapka), že tam skoro nikdy nikdo nevystupuje.
Právě z této zastávky jsem se tam poprvé došoural i já – a pak zjistil, že se odtud nemám prakticky jak a kam dostat. Už tehdy mě zaujal opuštěný komplex kostela, ale to jsem ještě nefotil. V nedávné době jsem se tam octl ještě jednou – při obcházení variant na svatojakubské cestě , a to mi zase nějak nesloužil mobil. Takže do třetice jsem ho navštívil na závěr svého putování po trase Kluky – Nová Lhota – Úmonín – Bykáň, a to už jsem konečně pořídil následující obrázky.
Co asi oko diváka na Bykáni nejvíce ocení, je malebná cibulovitá báň u kostela stojící samostatné zvonice, díky níž je Bykáň i dobře viditelná a identifikovatelná v jinak ještě poměrně ploché krajině okolí. Ta se nachází v jihovýchodním rohu bývalého hřbitova, nyní krásně zeleného, tedy při silnici (která probíhá východně od kostela).
Památkový katalog vročující kostelní areál do roku 1720, čemuž nepochybně odpovídá jeho vrcholně barokní vzhled, nezmiňuje žádné památky v interiéru kostela, naopak mluví o tom, že byly některé sochy z exteriéru odvezeny do blízkého Malešova. Vzhledem k tomu, že jsem se prozatím dovnitř do kostela nedostal, nemohu to potvrdit ani vyvrátit. Zato zmiňuje, že kostel byl původně starší, gotický (jako ostatně skoro všechny kostely zde popisované a drtivá většina kostelů v Čechách), což se potvrdilo odkrytím krásného lomeného vstupního oblouku v jižní stěně.
Ze starších období pochází určitě také krásný renesanční náhrobek zazděný do stěny presbytáře, jehož text jsem – prozatím – nerozluštil
O čem však již katalog zcela mlčí, je, že kostel je jenom část barokního areálu velkého barokního dvorce, jenž patřil kutnohorským jezuitům a rozkládá se za kostelem. Ten je nyní – nevím čí péčí – opět opravený. Jeho veliká zahrada je ovšem stále v dosti divokém stavu.
Na závěr chci podotknout, že komunikační nedostupnost Bykáně se dá překonat také tím, že se do nebo z něj vydáme z/do Malešova (a vyhneme se tak všestranně nepříjemné silnici). Cesta, kterou vidíme na mapce, je totiž funkční; odbočuje ze silnice hned za kostelem a vede pohodlně mezi poli skoro přímo k malešovskému nádraží. Funkční je i druhá cesta na plánku viditelná, od Úmonína – po té jsem přišel. Úmonín není ovšem komunikačně o nic dostupnější nežli Bykáň.
ZPĚT/VZHŮRU