Chotusice

Chotusice musí mít vyloženě martickou signaturu. Anebo je to jen tím, že leží zhruba uprostřed Čáslavského úvalu, jímž odedávna táhly armády ve směru z Moravy do Čech nebo naopak. Jistě jím táhla již pražská přemyslovská knížata, když měla nějaké vyřizování se svými příbuznými na Moravě. Využíval ho k tažení Žižka i Matyáš Korvín, jemuž se zde nedaleko postavil Jiří z Poděbrad. Válčilo se tu pochopitelně i za Třicetileté války. Nicméně bitva, která se po Chotusicích přímo jmenuje, se zde odehrála až roku 1742 a měla za bezprostřední následek, že Rakousko přišlo o Slezsko. To vše by se dalo vysvětlit důvodem číslo dvě. Ovšem v Chotusisích je dnes jediná plně funkční česká letecká základna (na Moravě je ještě vrtulníková), z níž startují letci k – zatím – hlídkovým letům na Estonské a Pobaltské hranice…

Dnešní Chotusice jsou velká, stabilní ves, která pochopitelně vojenskou základnou skoro dvakrát narostla. Tu jsem pochopitelně nefotil, i když kopečky v zemi ukrytých hangárů a dalších staveb jsou malebné a zdálky viditelné. Chotusice mají ohromnou náves, která by stačila za náměstí pro středně velké město.

V jednom z možných středů návsi stojí po krásnými stromy sv.Donát. (Snad to je on, atribut husy by na něj mohl ukazovat ovšem také např. na sv.Martina. – a ten by sem martinus! – seděl lépe.)

A pak je tam jakoby vtištěný do jižního kouta návsi – kostel svVáclava, tedy to, kvůli čemu jsem sem šel. Jenže to je mylný dojem: Kostel se skupinou domů okolo, kde je dnes třeba, pošta, úřad či knihovna, vytvořil jakousi „zátku“ uprostřed náměstí (tedy ne úplně uprostřed, přeci jenom spíše k jihu), za níž náves v poněkud zúžené formě pokračuje ještě asi dvě stě metrů dále. Kostel však žádné starší znaky nevykazuje, zevně…

… ani zevnitř; snad jen hmotově zachováním vítězného oblouku a náznakem klenby v presbytáři.

Nad vchodem je Thun-Hohensteinský alianční znak s letopočtem.

Zajímavější je však plechový štítek vedle vchodu. Jsou tam dva symetricky po obou stranách, ale u tohohle jsme nemohl věřit očím – snad nějaká recese? Nebo to bylo myšleno vážně a onen emigrant byl opravdu obdařen tak obdivuhodným jménem?

Sochy na hřbitovní zdi po stranách vchodu ničím zvláštním nezaujmou. Ve zdi (zrušeného) hřbitova je zazděných několik náhrobníků, největší je tento ženský.

Nechovají se však tu k nim moc pěkně – jak ukazují obrázky. Zvlášť podařená je ta instalace osvětlovacího – pardon, nasvěcovacího tělesa, poněvadž to určitě nic neosvětluje a nikomu na cestu nesvítí, jenom vrhá zbytečné luxy (transformované z kilowattů) na kostel, aby byl v noci vidět a šajnoval do dáli.

ZPĚT/VZHŮRU