Jak jsem již napsal (neboť tento text je vlastně pokračováním popisu kostelů v obcích Kozohlody (a Vlkaneč), stejně jako má cesta do Dobrovítova byla pokračováním cesty tam), Dobrovítov je velmi obtížně dostupný; leží ve zvláštně odlehlém kraji – i když jsou to vlastně střední Čechy ( jedna ze sousedních obcí – to jsem zpozoroval opři cestě autobusem – leží však už v kraji Vysočina), je to kraj zapomenutý, bez nějakého blízkého dostupného centra: Poměrně daleko je to dolů do Čáslavského úvalu, ale také to není zrovna blízko k Sázavě, na níž by se nějaká ta malá lokální centra našla.
Chtěl-li jsem se tedy dostat také ještě z Dobrovítova pryč, musel jsem se do něj dopravit nepřímo (a poslední autobus si rezervovat na cestu pryč; i tak byla komplikovaná – do Kutné Hory jsem se dostával přes Zbraslavice s dvojím přestupem. Dojel jsem tedy autobusem do Čejkovic. To je rozkošná víska, která ač malá a asi dost nevýznamná musí při zmíněné odlehlosti fungovat dosti samostatně. Obchod ani hospodu tam nemají (což je obecná bolest malých obcí, o tom jsem dost napsal zde: Mé potulky severočeským krajem), natož kostel, ale mají rozkošnou kapličku:
Že jsou Čejkovice důležitým místem, se hned ukáže. Onen 7.červen letošního roku byl totiž bohatý na akce – kromě celostátní Noci kostelů byly také (Evropské) volby! Takže následující fotografie dokumentuje, že se z Čejkovic vládne Evropě!
A do třetice všeho dobrého: Čejkovice mají i svého druhu muzeum, nebo aspoň výstavu – protože se jinak tato paráda na plotě dá sotva vysvětlit:
Z Čejkovic je to přes pole a louky cestou do Dobrovítova si dva kilometry. Ještě předtím je ale dlužno poznamenat, že Čejkovice mají i svéráznou „hradbu“, protože okolo velké části vesnice se táhne vysoký , tuším tisový, živý plot. Zajímavé je, že v něm nalezneme i takovéhle průlezy, nebo „střílny“.
Teď už jenom několik panoramatických obrázků z cesty. Po cestě leží i jedna celkem zajímavá, zřejmě soukromá farma. Tu ale nemám nafocenou.
Horní obrázky jsou pohledem k severu. Dolní pohled zpět, na východ ukazuje, jak je to ve skutečnosti daleko do Čáslavského úvalu; ta linka až daleko na obzoru jsou Železné hory. Směrem na jih od cesty je pásmo lesů, které se táhne daleko směrem na východ a na jih.
Těsně před Dobrovítovem jsem narazil na rodinu v pilné práci: Tatínek zatloukal do země kůly, vyráběje tak kůlový plot (!). V tom mu zdatně pomáhali dva ogaři tam mezi 3-5 lety. Třetí ještě ne, ten byl v těsném sepětí s maminkou, což také vysvětluje její spíše pasivní pozor.ovatelskou roli. Vůbec je nezajímala noc kostelů ani volby: oni měli své velké a důležité DÍLO.
DOBROVÍTOV – V Dobrovítově je tedy kostel a taky hospoda (s obchodem je to už, tuším, slabší) – tedy spíše takový lokál s pípou, co slouží za scházeliště místním, kde jsem se neopomněl coby cizinec prezentovat a deklarovat svůj úmysl, což bylo blahosklonně přijato. Tím úmyslem bylo pochopitelně proniknout do interiéru kostela, který jsem už jednou předtím navštívil, ale nemohl dovnitř. Dobrovítovský kostel je jedinečný, a i my začneme s prohlídkou zvenčí.
U Dobrovítovského kostela totiž bije do očí jeho silná prvotní obranná funkce (kterou měly ovšemže v raném středověku všechny kostely, jak prozrazuje jejich český název z latinského castellum – tolik odlišný od běžného pojmenování základní církevní stavby jinde – crkov, igliesa, chiesa apod., vše nějakým způsobem odvozeno a staženo z řeckého KYRIAKÉ EKKLÉSIA, tedy „shromáždění Páně“) Mohutná věž Dobrovítovského kostela je opravdu sama o sobě tvrzí, což je vidět jednak na celkovém pohledu…
(celkový pohled na kostel z jihu bohužel kazí skleník, který si nějaký Dobrovítovský dobrák hned před ním vybudoval, skoro se nedá najít místo, odkud by nebyl vidět; od severu zase brání pohledu stromy, nicméně je to pohled mnohem romantičtější)
… ovšem mnohem lépe přímo na pohledu na věž (od východu)
Nepozorný čtenář si toho možná dosud nevšiml, pozorný však určitě ano a klade si otázku, zdali jsem si nezmýlil světové strany? Nezmýlil. Toto je skutečně pohled od východu a tato mohutná věž se skutečně vznáší nad presbytářem, jak je patrné i z dalšího obrázku.
Nyní nám už tedy zbývá prozkoumat interiér kostela, Tedy vstupme!
Hned v předsíni nás překvapí nepochybně starobylé náhrobní kameny.
Loď kostela je poměrně malá, navíc zčásti zabraná dřevěnou kruchtou, na níž jsou novodobé a nefunkční varhany, a není na ní příliš pozoruhodného. Zato v presbytáři, tedy vlastně velikém přízemí obranné věže, je toho zajímavého hodně.
Kostel působí zevnitř čistým, zjasněným dojem, což jen podtrhuje krásný kamenný oltář a kříž za ním. Ovšem různé detaily (odkryté sondy) v presbytáři ukazují, že pod oním jasem se skrývají zřejmě další poklady, ne nepodobně jako v nedalekých Kozohlodech.
Navíc se pod jednoduchou dlaždicovou dlažbou ukrývají ještě další náhrobky
A pak tady máme tu mohutnou věž. Ta je co do vnitřního prostoru nevyužita, až na zvon, ke kterému je dost komplikovaný přístup – přes krov lodě z kruchty.
Prostoru je v ní však dost na to, aby mohla sloužit jako útočištná, nebo dokonce obytná věž tvrze, což se ovšem nedá prokázat, neboť je uvnitř na ocení tma. Takže jediné, k čemu se dá využít, je coby specifická rozhledna po obci Dobrovítov, a pohledy z ní na různé strany také uzavíráme tuto stať o podivuhodném kostele na zapadlém místě.
