Na výlet za kostely ve Vlkanči a Kozohlodech jsem se vydal o noci kostelů, a to hlavně z toho důvodu, že skýtaly možnost se přes ně dopravit k hlavnímu cíli mé pouti, Dobrovítovu, což je jinak velmi odlehlá lokalita, kam se v sobotu, kdy jedině bývají sporadicky bohoslužby, vůbec nedá dostat. Musel jsem tedy využít noci kostelů, která je v pátek, což je ještě pracovní den. Ale i tak dopravit se tam znamenalo velkou okliku po cestě tam i zpět, což ještě popíšu na patřičném místě. Výhodou vylo, že jsem po cestě tam mohl navštívit Vlkaneč a Kozohlody. Musel jsem tak ale učinit poměrně časně, což způsobilo, že kostel ve Vlkanči, nebyl ještě otevřený.
Vlkanečský kostel má být (dle publikace Karel Kibic ml.: Středověká venkovská sakrální architekura na Čáslavsku, Praha 2010 – již vícekráte na těchto stránkách citované) údajně středověký, ale dle téže publikace an něm kromě hmoty obvodových zdí vlastně nic středověkého není – fotografie to víceméně potvrzují.
Vlkaneč je ovšem zřejmě skutečně starobylá obec, což prozrazuje i její víceméně okrouhlá, nebo spíše oválná náves, jakož i velmi hodnotné historické domy:
Dále je ve Vlkanči škola, resp. školka a ta mé zřejmě velmi skopnou a kreativní učitelku/učitelky:
Kozohlody jsou od Vlkanče velice blízko – po silnici je to kousek, ale vedou tam i jiné cesty, které jsou, jak jsem zjistil mezi místními velmi oblíbené – u maminek s kočárky i u dětí. Je to hezké, když lidé v krajině , kde žijí, opravdu chodí. Krajina je to důstojná, zadumaná, ale panoramatický obrázek se mi moc nepovedl, takže rovnou k tomu, co je v Kozohlodech nejcennější a jedinečné – ke kostelu. Měl jsem štěstí, že (velmi milá a mladá) studentka, která měla Kozohlodský kostel o kostelní noci na starosti, dorazila dřív – jinak bych autobus, který mě měl dopravit dál byl asi sotva stihl. I tak jsem musel – podoben nějakému bláznivému Američanu – zběsile proběhnout kostelem a jen fotit. Tak ovšem zase můžete vidět obrázky v přirozené sekvenci, podle toho, jak se jeden za druhým ukazují. Neměl jsem vůbec čas vnímat, co všechno na Kozohlodských gotických nástěnných malbách je; kniha tvrdí, že je to – jako většinou – především pašijový cyklus, ale třeba i se scénou „nevěřícího Tomáše“. Nevím. Třeba to na obrázcích najdete.
