Na sv.Marka do Markovic

25.března je den sv.Marka a na ten den jsem se rozhodl navštívit kostel/kapli sv.Marka v Markovicích. Je to vedle kostela sv.Bonifáce v Lochách jediný středověký kostel na Čáslavsku, který neprošel výraznější pozdější přestavbou. Ač je takřka na dohled od Žlebů, není vůbec využíván. Možné důvody se mi jeví dva: Žlebská farnost (včetně kostelů spravovaných excurrendo je ohromně rozsáhlá, rozkládá se po celé šířce čáslavského úvalu, od Bílého podolí pod Železnými horami, až po Přibyslavice v „masivu“ Tisé skály, které jsou od sebe min. 30 kilometrů daleko, farář není žádný mladík – asi v mém věku, a farníků, pro něž by se přetrhl, asi také není mnoho.

Druhým důvodem bude asi, že je od Žlebů odříznut. Vede sice k němu krásná stará lipová alej (obrázek níže), ale ta končí na vršku kopce na okraji lomu, který neumožňuje pokračovat dál až ke kostelu. (Já jsem šel z druhé strany a lom jsem dost dobrodružným způsobem obcházel po výsypce a po jeho okraji.)

O dějinách Markovického kostela zde není nutno moc psát; informační cedule před kostelem, kterou zde reprodukuji, obsahuje vše potřebné – je to nepochybně přejato z publikace, která byla inspirací i této mé cesty a všech ostatních za kostely čáslavska, tj.: Kibic ml. Karel: Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku, UNICORNIS/Společnost přátel starožitností, Praha 2010. ostatní potřebné informace naleznete přímo u obrázků.

Východištěm byly Skovice s kompletně modernizovaným kolejištěm; jinak je to ovšem pustá zastávka mezi poli. Cesta v pozadí lemovaná stromy vede do Vrd. Do Vrd vede ze Skovic také kolej – nyní jen vlečková – viz obrázek dole (ve Vrdech je jakýsi chemický závod), dříve to však byla dráha Skovice-Vrdy!

Skovické kolejiště a cesta do Vrd.
Pohled do Čáslavského úvalu a na povlovný výběh Železných hor.

Markovice jsou od Skovic asi kilometr po silnici zhruba jižním směrem. Při příchodu se nám tedy otevře půvabný pohled na kostel od severu.

Markovický kostel z dálky

Dříve však, než dojdeme ke kostelu, přijdeme k mohutnému baroknímu zájezdnímu hostinci. Mimochodem – nechcete ho? Je ke koupi!

A teď již se blížíme na svaté a vyvýšené místo….

Markovický kostel je zřejmě pouze presbytářem původního kostela – ovšem presbytářem nádherným a mohutným. Původní loď (která byla stržena na začátku 19. století – viz cedule níže, kteréžto doby – napoleonské a ponapoleonské byly vůči památkám jedny z asi nejbarbarštějších v evropských dějinách vůbec, v Německu se tehdy bouraly celé katedrály) nemohla být rozsahem o mnoho větší než presbytář – nevešla by se na návršíčko dnes zaujímané hřbitovem. V západní uzavírací zdi presbytáře je vsazen malý renesanční portálek (na obrázku není bohužel moc vidět) a jedině jeho dveřmi se dá nahlédnou do kostela samého, ovšem v náležité poloze – vkleče!

Hrobku generála Eliáše, o které se píše vlevo dole jsem ke svému velkému překvapení objevil ještě před tím, než jsem si přečetl text na tabuli

Přístupová cesta ke kostelu, ze které je třeba pohled na závěr kostela nahoře, vede jakýmsi úvozem, po jehož levé straně se strmí svah, který je zřejmě svahem výsypky a za ním se bezprostředně nachází lom. Dále jsem měl na vybranou: vrátit se úvozem na silnici, která by mě určitě pohodlně dovedla do Žlebů, avšak s rizikem toho, že se z ní nedostanu do aleje, která původně na návrší vedla a kterou jsem chtěl také vidět, nebo se pokusit obejít lom zprava.

Našel jsem tam jakousi malinkou krkolomnou stezičku, vhodnou asi spíše pro teenagery než pro člověka mého věku, ale má výletní hůl pomohla a výsypku jsem zdolal. Otevřel se mi pohled přes výsypku nejdříve na vesničku Markovice po pravé straně a pak i na sám amfibolitový lom vlevo.

amfibolitový lom
Markovice přes výsypku

… a po delším obcházení jsem nakonec dospěl do nádherné aleje.

Co však bylo na místě, kde je nyní lom a co jsem – logicky – už nemohl vidět? Býval tam kostel sv.Anny. Dva kostely na jednom návrší? – zavrtí někdo pochybovačně hlavou. Vskutku. Ten druhý kostel nebyl středověký, ale mnohem mladší. Postavili ho Auerspergové, pobělohorští majitelé panství Žleby, a to jako svou – už třetí v pořadí! – rodinnou hrobku! Tu první si postavili přímo ve Žlebském kostele, ale byla tak ohromná, že ta pohřební kaple zabrala bezmála půlku nevelkého Žlebského kostelíčka. Tak v další generaci postavili (ještě o něco větší) kapli hned u kostela. Ta je teď ve velmi dezolátním stavu. A do třetice všeho si jako hrobku postavili celý kostel, ba co dím málem katedrálu! V pseudostylu a podle katedrály v Šibeniku (asi byl přece jen menší než originál). Musela to být velmi funerálně zatížená rodina – on ostatně i ten jejich Žlebský zámek (opět v pseudostylu) působí dost morbidně. Ale přečtěte si to sami: je to na informační tabuli i s fotografiemi.

No a pak už jen cesta dolů do Žlebů, okolo svatého Jána a pivovaru, procházka Žleby protkanými křivolakou a nyní poměrně vzedmutou Doubravou a okolo fabriky na pozoruhodné úvraťové náměstí a domů.

sv.Ján elegán
do Žlebů cesta, kolem pivovarů jistá
Doubrava při síle

… a Žlebské nádraží. Je celé obklopené fabrikou a vlnitým plechem, takže není moc malebné. Právě do něj úvratí vjíždí vláček od Třemošnice. Žlebské nádražíčko je totiž koncové a na oba směry – do Čáslavi i do Třemošnice se jezdí z jednoho konce nádraží. Nádražní budova je však v dobrém stavu, s pohodlnými lavičkami a pěknou pergolou. A vede k němu přes Doubravu most s dřevěnou vozovkou.

Tak zase příště….