Třebonín je poměrně malá víska, a byla by i dost těžce dostupná, kdyby po silnici asi kilometr po ní nejezdila autobusová linka Čáslav – Zruč nad Sázavou, která funguje i v neděli. Po té jsem se také tam dostal, jinak by byl nutný dost dlouhý pěší pochod . (Jsem si ovšem vědom, že dnes pro všechny obyvatele vesnic pojem jako „zastrčenost“ resp. „nedostupnost“ nedává smysl, neboť všichni všude přirozeně jezdí auty a skutečný problém v tomto smyslu mají snad jen obyvatelé chat budovaných – například za první republiky – také ve strmých srázech, nebo přístupných jenom po schodech. – Ale o své odlišnosti v tomto smyslu jsem psal jinde – viz Mé cesty nejsou jejich cestami.)
„Zastrčenost“ bývá obyvateli měst, toužícími zbavit se přetlaku lidí, dnes často vnímána velice pozitivně. V případě Třebonína ovšem není absolutní nejen zmíněné silnici – která je svým způsobem hlavní – nevím které třídy, ale také díky prasečáku, který je hned za lesem, a ve vesnici i na silnici o něm každý brzo dobře zví, i když sedí v hermeticky uzavřeném autě. (Autobusy zas tak hermetické nebývají 🙁 .)
Kostel sv.Matouše v Třeboníně má podlouhlou loď i presbytář a gotika se na něm nemusí dlouho hledat. (Zájemce o bližší popis odkazuji na zde již vícekráte zmíněnou publikaci: Karel Kibic ml.: Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku, SPS/UNICORNIS, Praha, 2010.) Navíc má i poměrně živou církevní obec téměř pravidelné každonedělní bohoslužby. Více říkat netřeba, snad jen to, že vesnička leží v kopci, což poskytuje různé možnosti půvabných nad- a pod-hledů na kostel.
Třebonín má i hezké okolí (tedy kromě zmíněného prasečáku). Udělal jsem si malou okružní cestu ze silnice přes sousední asi stejně velký Souňov a nalezl několik pěkných detailů.
A nakonec jsem ani domů nemusel s prázdnou, i když své plody mi neposkytl ani tak les jako spíše louky nad Třebonínem.
