Mělnickým ostrovem sám pro sebe pracovně nazývám skutečný velký a podlouhlý ostrov, jenž je byl vytvořen tím, že posledních pár kilometrů toku Vltavy bezprostředně před jejím soutokem s Labem bylo z důvodů splavnosti – celkem pochopitelně – nahrazeno plavebním kanálem Pochopitelně proto, že řeka v této své zcela nížinné fázi toku již hodně meandruje a mění koryto – například při záplavách a podobných událostech, vytvářejíc tak cosi, čemu se někdy říká vnitrozemská delta. O co skutečně jde, pochopíme možná, když si ukážeme obrázek Vltavy (té skutečné Vltavy) v Lužci.
Je to velice podlouhlý kus země – ostrov, samozřejmě absolutně plochý a tudíž také hojně vystavovaný záplavám. Větší část ostrova zaujímají spíše extenzivně zemědělsky využívané plochy – pastviny, louky i pole; severní cíp ostrova zaujímá hustý lužní les, který pokrývá celou oblast soutoku, částečně přecházející v Hořínský zámecký park. Jsou na něm celkově tři vesnice nebo sídla a každé je něčím zajímavé.
Chceme-li ostrov projít po délce, jak jsem učinil já, prvním místem, kudy se tam ve směru po proudu dostat, je zdymadlo a most ve Vraňanech (kam je to ovšem blíže ze zastávky v Mlčechvostech než z žst. Vraňany). Pozorovat kanál a jeho technická zařízení (všechny mosty na něm jsou zvedací) je sice zajímavé, ale není to příliš fotogenické, proto obrázky samotného kanálu nemám. Na druhé straně nemohu smlčet, že jsem po dobu svého několikahodinového putování podél kanálu na něm neviděl vůbec žádný pohyb nákladních nebo jinak ekonomicky využívaných lodí; jedině občas jachet a motorových člunů; a totéž platí pro mé celé další polabské putování – o tom však na patřičném místě.
A prvním ze tří sídel – počítáno po proudu – je – snad – městys (podle velikosti bych mu přiřkl tento statut)
Lužec nad Vltavou
Na Lužci jsem ve shodě se svým založením shledal pozoruhodné dvě věci – kostel a nádraží.
Kostel se zde nepříliš frekventovaným patrociniem sv.Jiljí, což prozrazuje jeho středověký původ, je vzhledem mohutný, fasádou pozdně barokní nebo spíš klasicistní – ovšem prozrazující gotický skelet – a hlavně vtiskuje místu příjemnou atmosféru.
Za kostelem je ještě kruhovitá stavba, která se všude označuje pouze jako „kaple“. Nemohu si pomoci, ale kaple v této poloze se mi jeví jako původní karner, ač to nemohu doložit – vevnitř jsem nebyl a nedá se tam ani nahlédnout.
Celé to kostelní náměstíčko s protilehlou hospodou-sokolovnou je pak velmi příjemně zahaleno do korun lip (a myslím i nějakých akátů nebo jasanů).
Značné překvapení mě čekalo v kostelní předsíní. Na kostelní vývěsce jsem totiž objevil program – Roudnické farnosti! Roudnickou farnost i lidi v ní působící znám poměrně dobře, ale netušil jsem, že do její administrace spadá i celý tento od samé Roudnice vzdušnou čarou 15-18 km vzdálený ostrov. Farnosti – a ani nemusí jít o farnosti čistě venkovské – nyní mají obrovské rozlohy se spoustou kostelů a kaplí, v nichž se po většinu roku nic neděje – pokud se o to aktivně nezasadí místní komunita, byť by i jen světská, necírkevní.
Druhým místem, které mě v Lužci zaujalo, je nádraží. Možná mi namítnete, že do Lužce přece nyní žádný vlak nejezdí. Ano, nejezdí, ale jezdil a nádraží tam je. Koncové nádraží kratičké místní dráhy Vraňany – Lužec. Po Česku bývalo mnoho takových drážek, nejen v Polabí, a to hlavně v těch místech (do těch míst), kde byl nějaký důležitý podnik – fabrika, mlýn, konzervárna (Mochov) nebo cukrovar. Pokud ovšem zmíněný podnik ukončil provoz, býval to většinou i konec drážky. Nevím přesně, co ekonomicky významného v Lužci bývalo, ale ten tovární areál tam stále je – i s vlečkou z nádraží.
Trať Vraňany – Lužec ovšem má něco, co jí neumožňuje tak lehce, škrtem pera zrušit jako ostatní podobné. Řekli jsme, že Lužec leží na onom „Mělnickém ostrově“ a hlavní trať pochopitelně vede mimo něj. Musí tedy, aby dospěla do svého cíle překonat právě onen mělnický plavební kanál, a to po mostě. Ovšem protože je to moct přes kanál, je to most zvedací. A takováhle investice se nerada odepisuje. Na obrázku ho vzadu jen letmo tušíme (nešel jsem až k němu) a před ním už jasněji vidíme železniční zastávku, která byla v posledních letech provozu zřízena místo rozlehlého nádraží s nádražní budovou v popředí, jehož již nebylo potřeba. (Proto jeho prostor hbitě zabrala parkující auta :/ )
A pohledem na konec Lužeckého nádraží s opuštěnou výhybkou, končíme i stať o Lužci.
Další osadou na ostrově je Zelčín. Býval to původně asi jen jednotlivý statek (byť sestávající z více budov). Dnes je však využíván jako velice oblíbené výletní místo, i když statek svým způsobem statkem zůstal. Jenom na něj chovají místo hospodářských zvířat – skoro stejná zvířata, občas trochu exotických odrůd, které ale nejsou na užitek ale jen na koukání obdivování a hlazení, což je obzvláště u těch nejmenších velice oblíbeno. A je tam těch zvířat opravdu hodně – od každé odrůdy ne jedno nebo dvě, ale celé stádo neb stádečko.
Vesnicí se vším všudy – jakkoli pochybuji, že by dnes bylo samostatnou obcí (spadá, tuším, pod sousední Hořín), je
Vrbno
a skoro by se dalo říci, že to, co má Zelčín v živém inventáři a v živé přírodě, má Vrbno v historii a stavbách. Odkud začít? Číslem jedna od pradávna – tedy spíše od doby, kde se domům začaly přidělovat čísla – je ve všech českých obcích fara, ovšem před ní většinou stojí budova vymykající se číslování, neboť v ní bydlí ne lidé, ale nevyzpytatelné vyšší síly, ba možná i sám Tvůrce veškerenstva. Ani do Vrbenského kostela Povýšení Svatého kříže jsem se nedostal, byť mi to bylo slíbeno roudnickými jako speciální bonus, a nakolik jsem stačil sledovat nekonala se tam loni ani poutě, která by měla být 14.září. A je to přitom kostel parádní – starodávný a čerstvě obnovený v celé své nádheře (aspoň tedy zvenčí). Tak možná nejprve celkový pohled.
Kostel stojí na jakémsi oválném náměstíčku – ani se mi nechce říci návsi, protože vypadá mnohem vznešeněji (je zčásti travnaté a zčásti dlážděné!) a je také položeno excentricky mimo komunikační osy obce…
… a býval obklopen hřbitovem, ne němž je dosud část náhrobků.
A některé z nich jsou velmi pěkné – jako tento anděl.
Kostel je opravdu velmi půvabný.
Uvnitř musí být jistě mnoho zajímavého, o čemž napovídá gotický polychromovaný portál na jižní straně.
Ale i zvenčí je co obdivovat – například dost nebývalé sluneční hodiny na jižní stěně lodi.
Kostel má věž, kterou už bylo na některých obrázcích vidět, a za presbytářem opět centrální (karnerovitou) kapli, která však zde má jméno jako kaple sv. Barbory.
Navíc ve hřbitovní zdi je ještě výklenková kaple (a v centru obce, na křížení ulic další, zasvěcená ranám kristovým – tu jsem ale kvůli světelným poměrům nemohl dobře nafotit; používám tedy její fotografii z infotabule, která ovšem také není moc dobrá). Za obcí pak, před novým hřbitovem, jenž leží směrem na Hořín je ještě jedna, ale už modernější, ne tak pěkná.
Takže nyní od čp.0 k k čp.1: farou je tento půvabný objekt (je ho vidět i při průhledu na náměstíčko z centra obce – viz obrázek nahoře.)
Mezi ní, kostelem a sousedním hospodářským stavením je velmi pěkné stinné zákoutí.
Jako školu jsem identifikoval toto stavení. Mělo by však podle informací na tabuli mít čp.5 nebo 60 a ne 4, takže možná se mýlím.
Ve vesnici jsou ještě další pěkná stavení, a vůbec působí velmi důstojným a upraveným dojem. Na snímek jsem na závěr vybral tohle:
Dále směrem k soutoku se nachází docela pěkné historické zdymadlo (je vidět i z mělnického návrší), já jsem ho však nezachytil.
Putování Mělnickým ostrovem by nicméně nebylo úplné, kdybychom na závěr neukázali SOUTOK a Mělnický zámek. Pozor, není to ale běžný pohled na soutok Labe a Vltavy z Mělnického vrchu (mají tam na to speciální vyhlídku), ale zezdola, tak jak se k němu přijde po Mělnickém ostrově, a navíc je to mnohem skromnější soutok plavebního kanálu s Labem – i když právě při pohledu seshora se to mnohdy a mnohým plete. (K tomu opravdickému soutoku by se bylo nutno více prodírat lužním lesem.) Zato ta druhá fotka je přímo pohlednicovitá, ale – přísahám! – fotil jsem to opravdu sám.
