Zde popisuji své putování podél Labe od Mělníka zhruba k Nymburku, což byla část cesty z Řípu na Blaník, cesty jaksi obepínající mýtický rozměr českých dějin.
Začátek
První část/etapu cesty jsem absolvoval dokonce dvakrát, poprvé kolektivně z Libiše na Mělník, podruhé sám v opačném směru do Neratovic. Není však příliš o čem psát, protože kromě Labe samého na ní nebylo příliš co vidět. Při kolektivním putování, jež probíhalo podle Labe, jsem neustále stíhal a doháněl peloton a nakonec beznadějně zůstal vzadu. Zpáteční cestu jsem absolvoval řádně po zelené značce, tedy převážně skrze mělnické vinice, Záboří (kde je klasicistní kostel, u něhož mi musel selhat mobil a nemám žádný jeho obrázek) a dále kus po velmi frekventované silnici na labský most a do Libiše.
Mělník
je pochopitelně velmi malebný, Kultovní pohled umísťuji jako první. Ty ostatní jsou jenom velmi částečnou skládačkou, nevytvářející portrét Mělníku jako takového.
A na závěr něco méně pěkného: Renesanční nádvoří mělnického zámku by bylo jistě velice krásné, kdyby… – nu, podívejte se sami.
K těm méně pěkným částem Mělníka by náležel i jeho jižní okraj. Ne ani tak pro průmyslový areál bývalého cukrovaru vypínající se nad Labem – to by mohla být dokonce pěkná technická památka. Spíše pro frekventované silnice a také pro velice zanedbaný, skoro bych řekl strašidelně zpustlý park patřící ke kdysi zřejmě soukromé vile, z níž bylo evidentně později (za socialismu?) nějaké zdravotnické zařízení. Přímo jím vede značená cesta a skoro bych byl raději, kdyby vedla jinudy – není to příjemné místo.
Pak vede cesta, jak jsem již řekl přes vinice, Je to rovná, pohodlná cesta, ale není na ní příliš k vidění, a na autostrádě už vůbec ne. Proto dalším místem k zastavení je až
Libiš
Libiš – dnes část města Neratovice, a to dokonce ta část, v níž , nebo lépe řečeno u níž, se nalézá věhlasná chemička, se pyšní pradávným románsko-gotickým kostelem ještě někdy z přemyslovských dob, s úžasnou vnitřní výmalbou nejpozději ze 14.století Byl jsem v něm, poslouchal mši i poutnické kázání. Vyfotit jsem si nic nestihl, neboť předtím i potom mi bylo neustále dohánět ostatní. Musím si tedy posloužit několika fotografiemi z veřejných zdrojů; podotýkám, že jsem volil jen fotografie a pohledy, jež bych byl sám mohl pořídit, kdybych se nemusil řídit – pro mě vražedným – tempem onoho kolektivního pochodu (mého prvního i posledního pokusu o kolektivní putování).
Když tedy supíte k Libišskému kostelu, který je ještě na potvoru úplně na druhém konci už tak poměrně velké Libiše os Neratovic, jeví se vám Libišský kostel sv.Jakuba nejprve takto:
Pak postupně takto…
… a takto:
Pak už se přiblížíte natolik, abyste rozpoznali před kostelem dřevěnou zvonici…
… a nakonec vstoupíte do kostela.
Tam vás přivítá úchvatný interiér, plný barev, světel a stínů – pravý středověk se vším všudy. Dalo by se o něm psát hodiny, ale lépe bude řídit se názvem tohoto oddílu mých putovních zápisků a zmlknout…
Při odchodu si pak můžeme všimnout značky pro povodeň – vskutku děsivá je představa vody zaplavující – v uvedené výši! – tento skvost
V Libiši je však ještě jeden velmi památný kostel – jeden z nejstarších evangelických tolerančních sborů. Ten jsem navštívil již sám, ale pro změnu jsem se vůbec nedostal dovnitř, což se asi dalo čekat. Takže jen snímky jeho sluncem zalitého exteriéru.
Z Neratovic do Brandýsa
Ačkoli samotné moderní Neratovice snad mají jakýsi malý kostelík či kapli, já jsem ho po cestě neobjevil, a tak prvním sakrálním zastavením této etapy jsou až Lobkovice, které jsou právě tak jako Libiš připlácnuty k Neratovicím, jenom z druhé strany. Nejsou nijak velké. Mají trojúhelnou náves a na jejím konci podsaditý, ale pěkný barokní kostel obehnaný zdí.
Od kostela seběhneme krátkou zatáčející a dlážděnou (!) uličkou a jsme – u Labe!
Toto opětovné setkání s – už poměrně mohutnou – řekou oslavíme trojicí pohledů – po i proti proudu.
Ta cesta je dlážděná možná proto, že vede k zámku; nevelkému zámku, který ale stojí na místě, kde kdysi stávala tvrz onoho Mikuláše (tehdy ještě) Chudého z Lobkovic, z kteréhožto, vlastně ministeriálského rodu, se vyvinul dnes asi v Čechách v nejpočetnější šlechtický rod.
Labe bychom, ovlivněni jeho bývalou socialistickou funkcí přísunové dráhy pro pevná paliva elektráren, možná považovali za svého druhu „průmyslovou“ řeku. Dnes to však vůbec není pravda. Je to krásný tok lemovaný lesy a lesíky, a kde ty nejsou, aspoň stromořadími. Po jeho obou březích samozřejmě vedou cesty, které využívají hlavně rybáři a jiní výletníci a turisté. Rybářů bývá v příhodný čas okolo něj opravdu mnoho. Občas je cesta zpevněna v navigaci, což nemusí být pro chůzi úplně pohodlné, ale není to zdaleka všude. Na řece samotné je provoz minimální – sem tam nějaká ta soukromá loď, komerční nebo nákladní žádné. Některé z těch starých pomalu rezivějí v malých přístavech, které se občas po cestě nacházejí. A nejsou jen u významných míst, v městech, ale třeba také v této kouzelné zátoce.
Ta se nachází poblíž Rudče, což je dnes část Kostelce nad Labem. To je malé místo, ale velmi malebné.
Kostelec nad Labem má své jméno, podobně jako různé Cerekve, Církvice apod., odvozeno od kostela a kostely je vybaven vskutku dobře. Jinak je to místo i mnohých hezkých zákoutí a malých domečků, kterému vtiskuje ráz i „Mlýnský potok“, což je v podstatě větší náhon z Labe odbočující a do Labe se navracející, ale ovšem také radiální středočeská silnice vedoucí na labský most, což pro změnu zase život v něm znepříjemňuje.
Kostely má tedy dva: První z nich je kostel sv.Víta na náměstí. Je to úctyhodná stavba, nicméně kromě lapidárního sdělení vlevo jsem se o něm na místě nic nedozvěděl. Stavba ale do jisté míry mluví sama za sebe.
Pokud jste poněkud zmateni označením světových stran, vězte, že je správné; kostel sv.Víta není orientován, jeho presbytář směřuje k severu. Pokud ovšem čtu v jeho tvarech (více nemám k dispozici) správně, myslím si, že mohl vzniknout barokní přestavbou, respektive převrstvením původního kostela, který orientován byl a jehož presbytář byl ubourán nebo skryt dovnitř novostavby. Takové případy barokních přestaveb nejsou řídké. (jedna viz zde: Potěhy)
Druhý kostelecký kostel sv.Martina na hřbitově ukazuje rovněž skloubení středověku a baroka zde ovšem v jiném poměru. Zde vlastní stavba chrámu je v podstatě netknutě gotická (snad až na věž).
Barokní je areál hřbitova s výraznými nárožními kaplemi (jakkoli asi ne úplně – viz jižní vstup).
Zato vstup ze strany města určuje monumentální barokní schodiště.
A kousek za Kostelcem je ještě na cestě východním směrem na Záryby tato půvabná kaplička.
Brandýs nad Labem
je město, které si rozlehlostí svého historického jádra a četností památek vůbec nezadá i s o dost většími městy. Vůbec nestojí ve stínu historicky ovšemže mnohem závažnější Staré Boleslavi, s níž tvoří nyní jeden administrativní celek. A to vůbec nemluvím o Brandýském zámku, který zde vůbec nepopisuji. Kromě něj má Brandýs tři historické kostely, (zrušený) klášter, mnoho historických domů a menších památek.
Začněme tím, který asi lidé nejspíše objeví, katolickým farním kostelem Obrácení sv.Pavla. Také se na něm nejvýrazněji podepsala charakteristická barokně-rokoková přestavba, jakkoli pohled z druhé strany…
…jakož i interiér prozrazují jeho starší, minimálně renesanční původ.
K tomu, co je uvnitř, je zajímavé i upozornění na dveřích. O sv.Faustyně nic nevím a také ne, jak si sehnali „ostatky“ Karoła Wojtyły, nejpopulárnějšího moderního papeže a velkého hybatele davů, ale vzhledem k jeho popularitě a určitě i „byznysu“ s jeho slávou to nemuselo být tak těžké.
Ovšem ten Karel Habsburský zde má co dělat. Arcivévoda Karel, jakožto jeden z mladých habsburských arcivévodů na brandýsském zámku sídlil a velel svému oblíbenému pluku, ovšemže dlouho předtím, než se stal posledním rakouským císařem ba i jen následníkem.
Za kostelem je ještě tento půvabný domeček, který bezpochyby patříval k svatopavelskému záduší.
Kousek za ním je renesanční domek-muzeum tzv. katovna. (Zda mu ten název přísluší právem, jsem nezjistil.)
Všechny Brandýsské domy nejsou jistěže tak reprezentativní, ale poctivě historické jsou, jako třeba tento:
To jsme se vydali směrem na Menší hrádek, a tam je další z Brandýsských historických kostelů, kostel sv.Vavřince. Nyní přísluší husitské církvi a je možná z tohoto důvodu poněkud zanedbaný. (Husitská církev bývávala velká a mocné ale jen po několik desetiletí od svého vzniku; když čechoslovakistické nadšení vyprchala, scházela a scházela a schází doposud.)
Před ním se nachází ještě takovýto hezký patník (nejspíš pata kříže).
Třetí brandýsský historický kostel sv.Petra, „Na vyšším hrádku“ patří pro změnu evangelické církvi a je už od pohledu v mnohem lepším stavu – jakkoli s „nezbytným“ parkovištěm v popředí.
Hned naproti se rozkládá monumentální a i dnes krásná stavba bývalé piaristické koleje.
Celá tato oblast Vyššího hrádku je ostatně velmi upravená a půvabná.
Nedaleko, na hlavní ulici pod zámkem je třeba tato bezejmenná kaplička, už dávno proměněná na obchod.
Ještě pro pořádek dodám, že Brandýs má i synagogu, ale k té mě mé kroky nezavedly, neboť vedly dál na most a do Staré Boleslavi. Z mostu je mimo jiné pěkný pohled na starý průmyslový mlýn pod zámkem a hlavně starý historický most před ním.
Stará Boleslav
Co je ve Staré Boleslavi nejcennější a co asi také jako první po cestě od mostu uvidíme, je staroboleslavská Svatováclavská bazilika. (Pozor! Je tam ještě jedna, mariánská, velikostí za první nezaostávající, ale s mnohem temnější – protireformační – historií. )
Tohle je pohled na svatováclavský areál skoro ze všech stran. Zajímavé je, že samotný areál zahrnuje ještě jeden kostel. Člověk je v pokušení považovat ho za onen původní kostel sv.Kosmy a Damiána na jehož vysvěcení byl Václav svým bratrem tak tragicky pozván. Ale není to on. Je to o něco mladší kostel sv.Klimenta (i když už toto zasvěcení, které se používalo v samotných prvopočátcích českého státu ukazuje na jeho pořádnou starobylost.)
Á propos – když jsme u těch „krvavých křtin“. V novější době se objevují historické spekulace – a vlastně se objevovaly od konce 19.století, kdy se vedl velký spor o pravost svatováclavských legend – o tom, který politický kurs byl lepší a více prospěl české zemi, zda Václavův, který oslňuje svoji čistotou a mravní silou, nebo Boleslavův, který koneckonců úspěšně řídil český stát po několik dalších desetiletí. Nevím, není-li jejich odrazem také zvláštní „agitační“ nápis, který jsem objevil u jedné branky do areálu.
Zajímavosti související se svatováclavskou bazilikou tím ale nekončí, (A kdybychom pronikli dovnitř, o jé, tam by jich teprve bylo…). Z legend víme, že na inkriminované hostině Václav povstal a před odchodem na lože připil archandělu Michaelovi, jehož svátek měl nastat za dva dny. Dnes jsou, i v katolickém ritu, díky racionalismu posledních století svátky andělů silně upozaděny, ale sotva si dokážeme představit, jaký význam tento svátek měl po celé Evropě ve středověku. Michael byl archetyp bojovníka, dokonce nebeského bojovníka, oproti bojovníkům pozemským jakým byl třeba sv.Jiří a jakým se později stal aspoň pro české země právě sv.Václav, bojovníka, jenž poráží a do propasti svrhuje nebeského draka, satana. Činí tak většinou kopím a svaté kopí (ovšemže ne to Michaelovo, ale kdo ví – možná byla právě tato relikvie umučení Kristova vyzdvižena zázračným způsobem na nebe a dána tomuto nejpřednějšímu z božích bojovníků do rukou; středověk by na tom neshledával nic nemožného) bylo též základní relikvií Svaté římské říše a úhelným kamenem grálských legend. Václav se takto stává pro Českou zemi a český národ jakousi replikou a reprezentací právě Michaela. Svatováclavský kult jako takový má silný michaelský nádech.
A na samotné staroboleslavské bazilice ho máme jednoznačně prezentován, a to na věži, kde je nahoře Michael a dole padající a svržený drak.
Když už jsme zapluli do středověkého způsobu myšlení, zůstaňme v něm ještě chvilku. Svatý rytíř, archetyp rytíře, musel mít i svatého služebníka, svaté páže. Vskutku ho měl a kde jinde než ve Staré Boleslavi bychom měli nalézt jeho připomínku. Škoda jen, že Podivenovu kapličku máme dochovánu až v její podobě z barokní doby, ale i tak je hezká.
A nyní tedy k té mariánské bazilice. Ta souvisí s objevením se takzvaného staroboleslavského palládia. Tento gotický obraz madony se záhadně objevil v období vyostřených náboženských sporů na začátku 17.století (oněch sporů, které nakonec vedly bezprostředně k třicetileté válce) a souvisel bezprostředně s tzv. vpádem Pasovských. Je ovšem pravda, že se tehdy udály katolíkům jisté křivdy, ale jen proto, že katolíci, potažmo katolický příbuzný císařův a pasovský arcibiskup táhl s velkým naverbovaným vojskem na Prahu a nebylo vůbec jasné, co má v úmyslu. Když se mu nakonec nepodařilo zmocnit se vlády v zemi, skončilo to „jen“ mohutným loupením a rabováním. Během paniky v tomto poměrně krátkém zjitřeném období několika týdnů došlo k pogromům na katolíky, které odnesli mimo jiné zcela nevinní františkánští mniši v pražském klášteře u Panny Marie Sněžné; aspoň že jsou už dnes do jednoho – všech 9 – blahoslavení. Barokní legendistika z něho udělala osobní „ikonu“ svatého Václava, což je – jak dnes víme – historicky nemožný nesmysl. To ovšem nebrání katolické církvi a katolické duchovní správě staroboleslavské mariánské baziliky, aby ho ukrývala v trezoru na neznámém místě a opřádala nadále nejsvéráznější mysteriózní atmosférou. Bazilika je ale malebný kostel a místním jistě již dávno přirostl k srdci.
Širší záběr na náměstí s bazilikou nám připomíná, abychom nezapomněli na nesakrální památky a pamětihodnosti, kterých má Stará Boleslav také hodně. Vždyť už jenom to, že obě na sebe navazující staroboleslavská náměstí nikdy nenavýšila svůj horizont a čelní frontu domů, je urbanisticky velmi cenný. Umožňuje tak dát vyniknout zážitku mohutnosti církevních staveb oproti ostatním. Už není po Čechách mnoho míst, kde bychom to mohli takto zažít a přenést se tím do dob dávno minulých.
Nebylo a není možno se zde samozřejmě věnovat všem hezkým, pamětihodným a pozoruhodným domům ve Staré Boleslavi, a tak aspoň jejich maličký výběr:
Hned naproti svatováclavské bazilice máme takovýto městský palác.
Pak mě zaujala třeba tato, řekněme post-secesní, školka na rohu Boleslavské a Benešovy ulice.
A další zajímavá školní budova: tentokrát v Komenského ulici (která je na obrázku silně rozkopaná).
Cesta mě dále vedla Vesteckou ulicí, kde jsem našel mnoho příkladů architektonicky hezkých soukromých vil, první hned na jejím rohu.
Nevím, proč nemám žádné obrázky z další cesty přes Nový Vestec (tam by se dala nafotit Jizera) a Káraný. (Tam by šlo udělat obrázek jejího soutoku s Labem a také podivuhodné „ranveje“ – nemám pro to jiný název – na níž jsem dokonce sbíral žampióny.) Můj mobil si prostě občas postaví hlavu. Tak je dalším místem zastavení až –
Svatováclavská poustevna u Lysé
Nuže ona to tedy není vlastně žádná poustevna, je to jen zajímavé a nápaditě ztvárněné místo, jakých je, anebo aspoň bylo ny Šporkovských panstvích mnoho (Lysá nad Labem byla dlouhá léta, než ji Špork prodal právě takovým panstvím); v tomto případě vybaveném dvěma monumentálními nádhernými Braunovými anděly. Navíc je to místo hned při trati z Lysé na Prahu, takže si ho všimne i každý pozornější cestovatel ve vlaku, a vlak hraje i v jeho historii jistou úlohu. (Tedy ne že by tam jezdil vlak, když ji Špork stavěl, ale nepředbíhejme.) Dále je to turistické místo vybavené běžným turistickým komfortem – stoly, lavice, ale hlavně velice podrobnými informačními panel úplně o všem, co s tímto místem souvisí.
Na Šporka a Šporky se v nich pochopitelně dostane na prvním místě, ale i na další… . K tomu je ale třeba začít malým příběhem.
Praha během celého 19.století mohutně rostla a před jeho koncem byla už nejen významným průmyslovým centem, ale i aglomerací s desetitisíci ba stotisíci obyvatel, která potřebovala nutně modernizaci. Skutečně aglomerací, nikoli jedním městem! Spojování průmyslových předměstí s vnitřní Prahou nebránily místní obstrukce ani lokálpatriotismus jejich obyvatel, leč národností kontroverzí mezi Čechy a Němci zablokovaný zemský sněm, který musel každé takové spojování schválit. To byla zoufalá situace například právě pro výstavbu inženýrských sítí; slavná a výstavná čtvrť Královské Vinohrady tak neměla až na práh 20.století třeba vůbec vlastní vodovod! V devadesátých letech 19.století se však věci daly konečně politicky do pohybu (jakkoli Praha byla definitivně sjednocena až v rode 1918) a tyto inženýrské stavby se začaly realizovat. Jednou z nich byla i vodárna pro Velkou Prahu v Kárané, ano v Káraném, kterým leželo před chvílí na cestě. (A je zajímavé, že to nebyla jen anebo hlavně Labská voda, co tehdy zásobovalo Prahu. Lesy okolo Káraného jsou dodnes plny velkých a stále aktivních studní, které plní zřejmě spodní voda prosakující z Labe, ale písčinami, které v celé oblasti dominují pročištěná.)
A protože jsem na konci 19.století, kdy páteří hospodářského i společenského života je stále železnice, nemohla žádnému většímu závodu, ať průmyslovému či zemědělskému, nebo i tak podivně nevýrobně-výrobnímu, jako je vodárna, chybět železniční vlečka. Ta byla pro Káranskou vodárnu zřízena právě z trati Lysá nad Labem – Praha a navazovala na tuto pobočnou trať tehdejší ÖNWB (Österreichische Nordwestbahn, Rakouská severozápadní dráha) právě u poustevny sv.Václava. Dnes po ní není ani stopy, ale panely na místě ji dobře dokumentují, a protože je to navýsost zajímavá záležistost uvedeme je zde i my.
Dále následují panely o jejím poválečném upadání….
… až po závěrečnou fázi existence a likvidaci.
To vše je navíc doprovázeno podrobným nákresem vývoje kolejiště vlečky – prostě výborná prezentace!
Abychom však nezapomněli na to hlavní, co bylo na místě dávno před vlečkou, na kapličku. Na ní je vidět, že je to poněkud nesourodý celek: Vlastní kaplička je starší, její tvarosloví je renesanční nebo v nejlepším ranně barokní.
A totéž platí i pro reliéfní obraz smrti sv.Václava uvnitř kapličky, který dal místu jméno.
Scéna na něm vyobrazená, jakkoli dynamická a rozpohybovaná, poutníka nepřekvapí: je to to, co na takovém místě a od takového obrazu čeká, co osloví a roznítí jeho smysly i vnímavou zbožnost. Zatímco ti andělé…
Oba jsou mohutní, štíhlí, velmi svébytní. Oba mají neurčité, nevyzpytatelné výrazy, lišící se víceméně jen pohledem – jeden hledí dolů, druhý vzhůru. Oběma rukama opět oba objímají zvláštní atribut sestávající z dutiny, v níž hraje určitou úlohu lebka. (Dnešní vylepšovatelé nevěděli nic lepšího, než právě do těchto dutin umístit červená světýlka… !) Říká se v průvodcích, že jeden má být andělem dobré a druhý špatné smrti, ale který je který?
Krásný a atletický pravý anděl líbezného těla má ovšem nevýslovně bolestný výraz a hledí k zemi;
levý anděl se od pravého ovšem ani tak neliší výrazem – i on ho má velmi hloubavý – jako spíše roztančeným postoje a jeho lebka je ověnčena. On tedy bude spíše andělem oné „dobré“ smrti.
Jak ale mohl tento celek působit na poutníka? Do jakých existenciálních hlubin ho musel pohled na tuto dvojici – ale i na kteréhokoli z nich jednotlivě – uvrhnout? Kde bylo jeho centrum securitatis spočívající v důvěře ve svatý a dobrý, zachraňující božský svět po takovémto setkání? – Zde mluví nepochybně také božský svět. Ale jaký, jak jiný!
Čelákovice
Cesta mě dál vedla do Čelákovic. I ty jsou místem, jež Praha i jejich Labské sousedství silně ovlivnilo. A nejen tím, že polabská voda putovala do Prahy. O něco později, když se životní úroveň Pražanů přede jen poněkud zvedla, začali oni hromadně proudit „na venkov“ a zvláště „k vodě“. Sám jsem takové výletění ještě zažil; a je zajímavé, jak se jeho akční rádius proměňoval. Má babička s dědečkem vzpomínali na výlety s dětmi do Lahovic, já už jsem s babičkou jezdil vlakem dále – až do Černošic. I u Čelákovic bývaly takové „pláže“ které se tehdy, ve dvacátých letech plnily davy z Prahy, davy , které dnes zalidňují Bibione a chorvatské pobřeží. Bývala to tehdy – aspoň podle obrázků – naprostá písčitá pustina. Říkalo se jí Grado – a dnes jsou tam zahrádky, zahrádkářské domky a nádherné slepé rameno Labe, které vypadá takto.
Abychom se dostali do Čelákovic, musíme přejít další lávku, tentokrát přes Labe. Ta už není na tak půvabném místě, ale přesto je architektonicky působivá.
A hned u ní máme další pěkný moderní artefakt – Čelákovické srdce.
Cesta odtud k městu podle náhonu vede alejí Na Hrádku,…
…která nás vyústí u brány čelákovické tvrze. Ta je sice na obrázku zavřená, ale podle všeho někdy bývá otevřená, neboť je tam muzeum a konají se tam kulturní akce. – Zatímco, jak je to s otevřeností hned vedle stojícího – památného, z velké části románského! – kostela, bych ruku do ohně nedal. Myšleno ovšem také v přeneseném smyslu.
Představím ho tedy aspoň zvenčí, nakolik se to dalo….
Čelákovice už další církevní stánek (kromě ne moc pěkného husitského kostela) nemají. Mají ale pěknou svatojánskou sochu, kterou je ale dost obtížné zachytit na obrázku, neboť se okolo ní rozkládá – parkoviště a prohánějí se kolem ní auta.
A hned vedle ní je další pozoruhodnost: takové skryté „čarodějnické“ náměstíčko, dnes obývané nepochybně uměnomilnými lidmi (jakkoli i tam blokují leckterý pohled auta 🙁 ). Čím bylo původně těžko říci, ale tipl bych si, že to býval maličký „štetl“, židovská čtvť.
Z Čelákovic do Hradištka
a první zastávkou na ní je
Přerov nad Labem
Přerov nad Labem je znám v současnosti hlavně svým Polabským národopisným muzeem, čili „skanzenem“. Zaplať Bůh, že je jich po kraji rozeseto čím dál více, a že se této stránce života minulosti, stránce dominantní a určující, zatímco veškerá politika a války, umělecké výboje a i leckteré technické vynálezy hrály vedle ní význam podružný, věnuje konečně pozornost, která jí náleží. Když se k němu blížíte, zabírá nevypadá muzeum stěsnané na nevýraznou a nikterak velkou obdélníkovou plochu, nijak exkluzivně. Spíše vás při příchodu na náves zaujme protější hospoda „v selském stylu“. Při návštěvě ale zjistíte, že je nesmírně obsáhlým a dlouho budovaným souborem exponátů: budov, jejich zařízení, hospodářských nástrojů a drobných staveb, který poskytuje na vesnický život minulosti (omezeně snad na oblast středních Čech, ale v širším smyslu) velmi komplexní pohled, takový jaký snad ani jedinec není schopen obsáhnout. A také si při jeho návštěvě uvědomí jakými tito „obyčejní“ lidé minulosti museli být odborníky v desítce oborů (metod obdělávání polí a sklizně, uchovávání úrody, zhotovování předmětů ze dřeva, kůže a hlavně textilních surovin včetně jejich zpracování atd.) v šíři, jakou by moderní člověk stoprocentně nezvládl!
V muzeu jsem pochopitelně nepořizoval žádné obrázky – to je jejich privilegium. Ovšem Muzeum lidové kultury není to jediné, co je v Přerově nad Labem pozoruhodné. Je tam kromě celkem obyčejného kostela také zámek, a to renesanční zámek! A dokonce má se vznikem muzea konkrétní souvislost: Na přelomu 19. a 20.století jej obýval, jakožto státní, habsburskou državu, jeden z habsburských arcivévodů, jemuž se na rozdíl od Brandýsského souseda Karla neotevřela cesta nikam na trůn ani k jiné závratné kariéře. Podle všeho to byl ale člověk vzdělaný a citlivý a právě on začal shromažďovat památky lidové kultury a dal tak podnět k pozdějšímu vzniku muzea.
Zámecká fasáda není v nejlepším stavu – sgrafita (a jsou tam i figurální) by si věru zasloužila opravu:
Zámek je obklopen nevelký zámeckým parkem a v něm se nalézá tato opravená kaple sv.Trojice s rekonstruovaným krovem.
Mezi zámkem a Muzeem venkova je dokonce ještě jedno muzeum, věnované tuším motocyklům, ale to není můj oblíbený obor, takže místo nich se s Přerovem spíše rozloučíme růžemi, které sice také nejsou úplně upravené, ale dobře izolují zámek od silnice.
Dále už má cesta nevedla přes větší sídla, ale převážně podél Labe.
Přesto jedno místo na ní pozoruhodné bylo: Maličká osada nazývaná Tři chaloupky (patří oficiálně k Lysé a váží si jí tam jako skutečné památky), která má výjimečnou atmosféru.
Labský břeh je na této straně jinak celkem pustý, ovšem na pravém břehu se houfují chatové osady (ostrá, Buda apod.).
To je (prozatímní) konec polabského putování.
ZPĚT/VZHŮRU