Gdańsk byl jistě nejcennějším místem, které jsme na naší cestě navštívili – a měli jsme na něj poměrně dost času, skoro 24 hodin, i když na památky Gdańsku a okolí by jistě týden nestačil Pohled na mapu, například prozradí, že tak jednodenní výlet po Gdańské kose, by nás dovedl až k hranicím Královce, oné ruské letadlové lodi na Baltu a v Evropě, ale na to samozřejmě nebylo ani pomyšlení, ani na Gdyni (průmyslové souměstí Gdaňsku, ale prý s příjemnými plážemi), ani na klášter v Oliwie s proslulými varhanami, ba ani na celkem blízké Westerplatte – místo posledního odporu polských jednotek proti Hitlerovi. Stažený dvoukřížový znak města Gdańsku, který v městě potkáme na mnoha místech, není jen pouhá dekorace, ale má upozornit na fakt, že minimálně dvakrát v historii se toto hrdé město těšilo nezávislému statutu: v době napoleonských válek, a pak v době naší první republiky, přesněji v letech 1920-1939, kdy bylo jakýmsi nárazníkovým státem neutralizujícím zájmy Polska i Německa o toto území.
Také, i když je to asi zanedbatelná prkotina, byl jediným městem na našich cestách po Polsku, které má ještě relativně normální nádraží, a ne nějakou děsivou podzemní halu; také má (pří)městský vlak, propojující tzv Trojměstí, což je i na jiných místech v Polsku, ale zde jezdí také ještě poměrně pěkné staré vlakové soupravy.
Město jsme navštívili o víkendu, kdy se připravovala zároveň poměrně velký každoroční Gdańský jarmark, ale po pořádku: Poštěstilo se mi, že jsem svoji prohlídku náhodně započal předně tam, kde jsem měl, totiž na Svatoplukově náměstí, kde je památník založení a nejstarších dějin města. To založil Pomořský kníže Svatopluk II. roku 1227 a brzy se z něho stalo významné město – právě díky výročním trhům , které probíhaly (minimálně od r.1260) v režii dominikánského řádu (!) – ejhle jak záhy našli žebraví mniši založení sotva před půlstoletím cestu do řádné „občanské“ společnosti a k jejím měšcům – a jehož stabilní součástí byl prodej odpustků. Ostatně přečtěte si to sami: informační tabuli se mi podařilo celkem dobře vyfotit. Pod ní pak je ještě Svatoplukův pomník a zmíněný – nyní ovšem nepoužívaný – dominikánský kostel
Jarmareční boudy uvidíte ještě na dalším obrázku, který jsem ovšemže nefotil kvůli nim, ale kvůli tomu pochroumanému, ale živému stromečku mezi nimi. Pak následuje několik obrázků dokládajících jarého obchodního ducha Gdańsku – dříve i nyní.
Na oné informační tabuli se psalo také o tom, že počátky Gdańského blahobytu souvisejí s právem rabovat ztroskotané koráby. Je-li to pravda, nevím, ale moře bylo nepochybně pro Gdańsk po staletí velkým zdrojem blahobytu. Přitom Gdańsk sám vlastně při moři neleží, ba ani na žádné větší řece. To, k čemu jsem dorazil na své procházce vzápětí, byl vlastně jen jeden ze soustavy kanálů, které spojují Gdańsk s ústím Visly a tím teprve s mořem. Nicméně i tak poskytovalo pro suchozemšťana nábřeží impozantní pohled. A u něho – div divů – opravdový starý koráb. Zřejmě Muzeum!
Chyba lávky! Muzeem je druhý a mnohem impozantnější „statek morski“, který kotví opodál, a který jsme také na mé naléhání odpoledne s Verunkou navštívili, i když ta by asi dala přednost Muzeum Solidarności.
Tenhle Sołdek je první lodí dokončenou v Gdańských loděnicích po Druhé světové válce, tedy skutečná loď, která se po nějakých dvacet, třicet let plavila po moři a vozila hlavně železnou rudu a uhlí, zatímco ten druhý, starý…
… ano, ten druhý, starý je zřejmě čínská atrapa, která dokonce (zřejmě na benzín a šroub) vozí turisty na Westerplatte! A aby mohl projet – on i jiné lodi – je mezi břehy kanálu zvedací, nebo spíše otáčecí most, takže se občas musí dost dlouho čekat, než se člověk dostane na druhou stranu.
Vraťme se ale do starého města. To je velmi výstavné a bezprostředně u nábřeží se nacházejí nejmarkantnější známky bývalého obchodního významu. Asi ve dvou nebo třech ulicích nacházejících se v srdci obchodní oblasti jsou podivuhodné domy s výstavnými terasami. Nezjistil jsem, jakou měly tyto často výstavně renesančně zdobené terasy funkci. Snad – domnívám se – fungovaly jako u nás podloubí a mázhausy, a pokud se na nich obchodovalo například s rybami, nemuselo by ani vadit, že nejsou zastřešené, ale to je jen slabá hypotéza. V Gdańsku se muselo obchodovat s onačejším zbožím, než jsou ryby! Takže neví – je to záhada, ale nádhera!
Srdcem města je ovšem ohromný Kościól Maryacki, čili (nepochybně protestantská) Marienkirche, jíž byl až do roku 1945, jak dosvědčuje seznam kazatelů tohoto hlavního chrámu hned u vchodu. Kromě impozantních atributů, které můžeme v řádné katedrále očekávat, obsahuje i některé prvky méně očekávané, například orloj (který je zde skutečně UVNITŘ kostela, ne na jeho vnější stěně.
Bývalou protestantskou minulost kostela prozrazuje i množství epitafů v boční lodi.
Ten nejhonosnější „epitaf“ však není epitafem – je to záznam o svatbě, lépe řečeno o spojení dvou (asi obchodních) domů sňatkem: Oba dva rody jsou honosně vyjmenovány s řadou titulů, což činí dojem, že se zde berou dva pánové; nevěsta je zmíněna jen tak mimochodem… 🙂
V Gdańsku je samozřejmě velké množství kostelů – jeden krásnější než druhý. Že je jich tolik, že pro některé se – i v katolickém Polsku! – nenajde využití, jsem se již zmínil. Kostel sv.Brigitty ovšem své využití našel – byl to kostel Solidarity! Obrázky z něj neuvidíte, protože jsme tam jen nakoukli a moc hrubě se nám tam nelíbilo – i když je to řádný gotický kostel jako ostatní. Kostel je totiž – samozřejmě při zachování formální funkce katolického kostela – přeměněn na jakési muzeum, nebo snad oslavný pomník či památník Jerzyho Popieluszka, kněze, jeho za jeho angažmá pro Solidaritu umlátili „SBekowie“. (Podobnost této zkratky s naší STB není čistě náhodná.) Dokonce se tam platí vstupné! Při vší úctě k občanské statečnosti kněze Popieluszka nemám rád, když se z kostelů dělá cokoli jiného, nežli čím jsou a mají být – totiž stánek boží a domov jeho zbožné obce. Tak ho zde neuvidíte.
Zato uvidíte jiné. Hned Kościól Karmelycki (Katharinenkriche – všechny Gdańské kostely byly zřejmě před příchodem Poláků v roce 1954 německé a protestantské), který se už mihl na obrázku výše s trdlem, je naprostá nádhera. (A odpustím mu rád, že je také – trošičku -muzeem, neboť je v něm několik obsáhlých tabulí o zřejmě nejvýznačnější osobnosti pocházející z Gdańska – o astronomu Janu Heveliovi.) Co obdivovat dříve? Pravoúhlé trojlodní halové kněžiště, nebo podivuhodnou emporu – dosud v dost neopravené stavu, nebo jiné pamětihodnosti? Také tento kostel zřejmě doopravdy slouží karmelitánské komunitě, která se v něm schází k bohoslužbám i hodinkám. Při naší návštěvě právě jeden bratr zametal presbytář a zřejmě jej tak chystal na nešpory, nebo jinou příležitost.
I zde najdeme podrobně vypsané dějiny kostela. Zvolil jsem tentokrát německou verzi.
K tomu Heveliovi: Byl to astronom konce XVII. století, který se zabýval podrobným zkoumáním a popisem povrchu měsíce. To tehdy jednak hýbalo světem, nebo přinejmenším Paříží – vzpomeňme na Pascala a (skutečného – nikoli románového) Cyrana de Bergerac, jednak k tomu měli badatelé už dostatečné podmínky a vybavení – dalekohledy prošly během XVII. století pronikavým vývojem a byly čím dál kvalitnější. Uvidíme, co z těch tabulí bude na webu čitelné.
Na tabulích je vidět, že se nezabýval jen astronomií, ale také třeba vařením piva. Zřejmě byl vskutku užitečným a milovaným synem svého města, které mu opodál kostela postavilo i pěkný pomník.
Skoro na kraji historického Gdańsku se nachází ještě další kostel, dokonce dva kostely. Ten větší nás už zevně upoutal nádhernými moderními vitrážemi. Má však velmi smutnou historii. Snad abychom opět nechali autenticky promluvit stroze hovořící tabuli.
Takže zkrácený překlad do češtiny: V roce 1945 se při útoku Rudé armády mnoho obyvatel utíkalo do kostelů a asi stopadesát lidí našlo útočiště i zde. Rusové nejprve budili dojem, že se chovají velice poklidně, nenapadali lidi v kostele, naopak pustili, nebo snad i dovedli nebo nahnali (to už si přesně nepamatuju – v kostele jsou samozřejmě ještě další, rozsáhlejší popisy oné hrozné události) sem ještě další. Po několika hodinách však dorazil náklaďák se sudy nafty. Rusové lidi v kostele zamkli a kostel zapálili. Na tabuli se píše, že tak zaživa upálili více jak sto lidí. Asi jich bylo ještě více. Proto tedy má tento kostel tak nádherné moderní vybavení včetně křížové cesty.
Jen něco málo zbylo ze staré – v tomto případě barokní – výbavy kostela.
A ovšem i oběti onoho masakru mají důstojný památník, který německy i polsky (a také rusky a anglicky) vybízí k modlitbě „ZA VŠECHNY OBĚTI NELIDSKÝCH REŽIMŮ i za jejich katy“.
Nad celou událostí zhmotněnou v místo se tak jakoby klene oblouk duhy. A klene se i skutečně a odděluje toto místo od sousedního, také pěkného kostela – snad sv.Josefa – který obývají nějaké jeptišky, ale který byl v čas naší návštěvy zavřený.
Na těchto místě naše putování Gdańskem skončilo, neboť jsme museli dále – hlavním účelem cesty byly závody, jichž se Verunka účastnila v Pomoří. Aby závěr nebyl tak smutný, přidávám ještě několik míst a pohledů z krásného, prosluněného a historického Gdańsku.
