Polské Pomorze (vlastně to není ani Pomoří – to se nachází na severozápadě nynějšího Polska, ale bývalé Ostpreussen – skutečná mateřská země Prusů, vyhynulého baltského národa příbuzného LItevcům a Lotyšům, a tím i nám – neboť Baltské a Slovanské jazyky jsou si velice blízké) je země poměrně pustá, což je dáno poválečným vysídlením prakticky veškerého obyvatelstva, které tady mluvilo německy (viz poznámka k tomu v sekci o Gdańsku). Není tak pusté jako naše Tachovsko, neřkuli Doupovsko, ale osídlení je tu opravdu řídké. A najdeme zde i věc jinak v Polsku nebývalou, totiž prázdné, nepoužívané kostely. Byly – jako ten na obrázku – německé a luteránské a zdaleka ne všechny Poláci převzali.
Při mé návštěvě v této ovšemže kouzelné krásně smutné krajině bylo bohužel strašné počasí – vytrvalý a občas dost prudký déšť mi znemožnil během dvou dnů se prakticky dostat kamkoli daleko, takže – jsem se nedostal ani k moři, které je od nafoceného místa mého pobytu asi jen deset kilometrů daleko a které jsem velice toužil spatřit 🙁 . Obrázků je tedy málo, ale snad vám tu smutně krásnou krajinu přiblíží.
A takto pustý kostel, s válečným památníkem.
A ještě sem, do této venkovské féerie, přičiním poznámku o cestování vlaky po Polsku. Polsko může sloužit jako odstrašující příklad toho, co vznikne, když se liberální kapitalismus aplikuje na dráhu – což děláme u nás velice hloupě taky, jenom jsme zatím ještě nedopěli tak daleko. Veškerá nádraží ve velkých městech – snad jenom v Gdańsku tomu bylo jinak – jsou v podstatě v podzemí, nebo ve velikých krytých halách, v nichž je velice těžká orientace. Vlaky osobní přepravy po Polsku jezdí víceméně pouze ve standardu IC, takže všechno hermeticky uzavřené, povinné místenky, takže často když přijdete na nádraží odpoledne, dozvíte se, že už se do vámi zvoleného místa nedostanete, i když tam jedou třeba ještě tři nebo čtyři spoje – prostě nejsou lístky! Kromě příměstské dopravy, kterou provozuje na každém místě jiná společnost, pak už existuje jen velice málo osobních dálkových vlaků, třeba jede jen jeden nebo dva za den. Běžná jsou u nich na těch delších trasách zpoždění jedna či dvě hodiny. A jak to v takových vlacích vypadá ukazují obrázky. Buď nám to varováním, protože přesně takové jsou představy našich inženýrských plánovačů o „rychlodráhách“, kterými chtějí zaplnit Česko!
Lidi, včetně nemluvňat namačkáni stojí, průvodčí ovšem sedí. K jeho cti musím dodat, že nakonec uvolnil své kupíčko několika lidem, vesměs starším, a tak jsme se na jeho místě střídali postupně já, jedna starší paní a maminka s dítětem.
