Když jsem se před třemi léty přestěhoval do Kutné Hory, do bytu s výhledem na Sedleckou klášterní baziliku, bylo to i z té pohnutky, abych se dostal do „silového pole“ této stavby a případně v ní (znovu)založil tradici chorálního kvazimnišského zpěvu, jak se ji celkem úspěšně snaží praktikovat sdružení, jehož jsem volným členem. To se mi prozatím nepodařilo. V sedlecké bazilice ale probíhá (bez mého přičinění) jiná aktivita, kterou pořádá místní občanské sdružení. Každoročně na jarní rovnodennost pořádají v sedlecké bazilice koncert spojený s pozorováním slunečního úkazu, během nějž slunce při svém západu v přesné linii ozáří hlavní oltář.
Je to velmi povznášející, meditativní zážitek, který hudba někdy podpoří, někdy si ho člověk Vychutnává spíše v pauzách. Slunce se ocitá na jarní rovnodennost chvíli před západem přesně v ose chrámu a navíc v takovém úhlu, jenž odpovídá úhlu převýšení západní kruchty nad úrovní kněžiště. Ten úhel je velmi malý, protože slunce neozařuje zemi před oltářem, ale skutečně vrcholek oltáře. Ovšem protože chórové okno je veliké, sluneční světlo má značný rozptyl a naplňuje vlastně celé oltářiště, jež se neobyčejně rozzáří, Již to samo je silný meditační zážitek. Nicméně myslím si, že ono pravé mysterium je skryto ještě kousek hlouběji.
Zde je potřeba něco málo poznamenat o dějinách Sedleckého klášterního chrámu. Ten byl husity vypleněn a stavba přišla o střechu a klenbu. Ze soudobých vyobrazení se však zdá, že i v období jeho zpustnutí se většina zdí a stavební hmoty původní Heidenreichovy klášterní baziliky zachovala. S přestavbou začali cisterciáci ještě v desetiletí před Bílou Horou a dokončil ji velký český stavitel (italské jméno nesmí mýlit! – rod Santiniů působil v Čechách od počátku šestnáctého století!) Jan Blažej Santini Aichl. Jako i u jiných svých dostaveb i zde si počínal maximálně citlivě, noc ze starých staveb neničil, pouze doplňoval a – geniálně- dotvářel. V Sedlci bylo možná potřeba dostavět určité partie zdí, a hlavně baziliku znovu zaklenout. Krom toho také rekonstruoval věnec kaplí okolo presbytáře, které však zaklenul jiným typem klenby nežli původním, zdá se však, že vcelku respektoval délkové poměry – dané především výší stavebních a klenebních pásů a úrovní a výškou oken baziliky. Nenarušil tedy nijak původní geometrickou a světelnou dispozici. Výzdoba chórových kaplí, jejich oltáře a další příslušenství, jsou ovšem již barokní. Centrální chórová kaple, jak bylo v tradici zvykem, chová obraz ukřižování; nějaký takový tam mohl dobře být už v původní Heidenreichově stavbě.
Když během pozorování světelného divu pronikneme z ohnivou záplavou naplněného presbytáře za oltář do chórových kaplí, spatříme ten div i tam. Zde ovšem sluneční paprsek putuje mnohem koncentrovaněji, neboť kromě širokého chórového okna je omezen ještě středním obloukem chórového ochozu. A na poslední chvíli, kdy sluneční paprsky dopadají už skoro vodorovně to nastane. Paprsek dopadne na oltářní obraz. A jako vně, nad kůrem putuje Slunce ke svému západu od jihu k severu, tedy zleva doprava., i zde putuje vržený sluneční paprsek zleva doprava a dotkne se oltářního obrazu nejprve v místě napravo od Kristova kříže, kde stojí Maria. Jako tarotová velekněžka je předstupněm uvádějícím do vyšších mystérií, a jako církev, jejímž je Maria předobrazem, poukazuje a přivádí ke Kristu, i zde se od ní paprsek po chvíli přesune – na hlavu Krista na kříži, kde mysterium vyvrcholí. Ale paprsek pokračuje dál, na pravou stranu, kde letmo ozáří hlavu apoštola Jana: toho, jenž byl obdařen duchem, aby plnost mystéria nesl a zprostředkoval dál, tam, kam Maria/církev nyní už ponořená opět do stínu, nedohlédne.
Toto vše proběhne tak za 10 minut, nejvýše čtvrt hodiny. A je s podivem, že tam vůbec sluneční paprsek dospěje. Je to bezpochyby také tím, že osová kaple je nebývale mělká. Takové centrální, osové kaple nebývají. Nebyl snad toto záměr, jímž Santini vědomě navázal na původní, středověké stavitele a jejich záměr tak prodloužil a prohloubil?
Kutná Hora, 8.5.2015 V.O.