Zdálo se mi, že jsem dorazil – asi vlakem – někam, nejspíš do Prahy. Trvá mi ale dost dlouho posbírat a sbalit svoje věci, abych mohl vystoupit. Vlak nejede dál a ani se nevrací hned zpátky, takže na to mám chvíli času, bohužel ale je tady už uklízečka, se kterou si vzájemně překážíme. postavila kýbl a hadr přímo před má kolena (cítím dokonce vlhkost), a to mě ještě více omezuje při mých pokusech si rychle vše sbalit.
Pak se to nějak promění, i když ne podstatně. Asi už mám nějak sbaleno, ale mám toho mnoho. Dokonce má s sebou jakousi skříňku, o které jsem vůbec nepředpokládal, že by se mi do batohu vešla – a její regálky jsou skoro prázdné. Ptám se Filipa, zdali „by se na hradě pražském nenašla nějaká kom ůrka, kde bych to mohl nechat.“ Filip reaguje, že jue mu to jasné, že potřebuju si někde nechat – „vercajk“ vpadnu mu do řeči, a neříkám tak úplně pravdu: Měl jsem ovšemže na mysli komůrku, v níž bych mohl i přespat, ale řžíkám si, že i v tom skromnějším případě to bude dobré, koneckonců i tam, kam se nedá dát ani posltel, se dá v nejhorším něajk strávit noc.
31-X-25