Zavolali mě z bývalé školy (Malínské), že potřebují ještě narychlo něco odučit. Vracím se tedy ke své, napůl anglické, třídě, ale je to všechno zmatené. Oni mají probírat nějakou literaturu, a to já bych vyloženě nechtěl. Taky si uvědomuju, že jim říkám, co budeme dělat, ale vlastně nevím, jestli nějaká další hodina ještě bude. Všichni spěchají a běhají po schodech, já taky, protože do té nové situace si musím něco donést. Když se vracím, je jich tam jenom pár.
Pak – nebo možná něco o cestě, kdy jsem se, opačně než obvykle, vracel spacím vozem do Prahy, Vzbudil jsem se včas, ale než jsem se stačil v Praze na Hlavním pobrat, vlak se pohnul dál do Vršovic. Hádám se o tom s průvodčí, ale vlak ještě zastavil někde před tunelem, asi tak v oblasti Starého města. To jsem rád, ale pak bloudím tunely metra. Je to na konci metra, kde jsou různé atrakce a mohou tam i lidi. Je tam vskutku poměrně velký dav, který se baví hlavně nějakými rachejtlemi. Já se přes ně přese všechny potřebuji dostat zpátky, ale jde to, jen musím sestoupit z tělesa trati a jít dole. Pak už se po schůdkách dostávám do takového krátkého šturcíkového bočního tunelu, kterým dojdu celkem v klidu na stanici, kde obvykle metro končí.
Pak řeším, zda mám všechny věci (jak jsem je roznosil po různých školách), ale si jo. Nakonec nalézám druhou peněženku a vůbec asi druhou celou tašku, hlavně veliký skleněný kalich. Je zanesený takovým růžovým kamenem, a hned se pustím do jeho čištění. Ten půjde do skříňky, říkám si , ten je opravdu pro společenství. Přistupuje ke mně Iva a jemně mi klade ruku na rameno na usmíření. Probouzím se náhle s pocitem, že jsem zaspal, ale probudil jsem se právě včas.)
14-VI-24