Eliáš je postavou, která už ve starověkém židovstvu požívala nebývalé úcty, o čemž nám svědčí mimo jiné i mimořádná pozornost, jíž tato starozákonní postava těší v zákoně novém. Může být tedy s podivem, že této – alespoň z pozdějšího hlediska – tak významné postavě není připsána žádná starozákonní kniha. Přesto však jakousi „Knihu proroka Eliáše“ máme: Eliášovy příběhy totiž zaujímají vcelku souvislý prostor na přelomu 1. a 2. knihy královské, konkrétně jde v 1.knize královské o kapitoly 17-19 a jako jistý dovětek kapitoly 1 a 2 v . knize královské. Mezi těmito dvěma úseky ležící kapitoly 1Kr 20-22 jsou pak věnovány vládě Izraelského krále Achaba a působení několika „menších proroků“.
Tyto elijášovské kapitoly jsou pak zajímavé i tím, že přinášejí několik kompaktně vyprávěných a silných příběhů o této mimořádné osobě. Navíc každá podává určitý zaokrouhlený celek těchto příběhů (jakkoli se i v nich dají rozeznat určité menší jednotky). 1Kr 18 popisuje slavný Eliášův zápas s Baalovými proroky, 1Kr 19 pak Eliášovo vyhnanství a theofanii na Chórébu, 1Kr 17 pak několik osobně zabarvených příběhů. Druhá kniha královská k tomu přidává ve druhé kapitole příběh Eliášova nanebevzetí, předtím však ještě v 1. kapitole popisuje jeho zásahy do nejvyšší předněvýchodní politiky.
Tyto příběhy spojované se jménem onoho podivuhodného proroka se však nemusely vůbec odehrát v uvedeném pořadí. Přesto pořadí, v jakém jsou uvedeny ve zmíněných knihách není libovolné – je dáno kompozicí a logikou příběhu, v němž takto vše do sebe zapadá: Na prvním místě jsou uvedeny „příběhy o suchu“ včetně vyprávění o několika – tentokrát ještě „soukromých“ – Eliášových zázracích. V následující kapitole Eliáš vystupuje rozhodně proti Baalovým prorokům a jeho heroický čin zároveň přemůže Hospodinův hněv a sucho končí. Pak ovšem je zařazena z logiky příběhu (každého příběhu!) se vylamující „existenciální kapitola“ o druhém Eliášově vyhnanství a jeho osobní zkušenosti s Hospodinem. Závěrečné dvě kapitoly z 2Kr pak už jsou jen triumfem a apoteózou proroka, který nejprve vítězí nad všemi svými nepřáteli, k nimž patří i králové, a pak je vzat Hospodinem do nebe.
Je ovšem jasné, že souhrn uvedených pěti kapitol můžeme označit za „knihu“ jen se značnou nadsázkou. Může to být i proto, že se nám z Elijášových příběhů zachovala jen část. Tomu by nasvědčoval jejich velmi neobvyklý začátek, kdy se zničeho nic začne mluvit o Elijášovi, aniž by byl řádně uveden na scénu a představen; ba ani titul proroka mu není přiznán – písmo mluví jen o „Elijáši Tišbejském z přistěhovalců gileádských“. Žádné osobní údaje, žádný příběh o prorokově povolání nebo začátcích jeho působení. Z toho důvodu soudí někteří vykladači, že se právě začátek Eliášových příběhů ztratil. Jiní vykladači postupují zcela opačně a v chybějícím jasném vymezení Eliášovy osoby, ještě v kombinaci s jeho tajemným koncem vidí namísto čistě mechanické náhody symbolismus podobný, jakým je nabita například postava „kněze Melchisedecha“. Ale může tomu být ještě jinak: Co když tento podivný začátek/nezačátek Eliášových příběhů reflektuje mnohem starší úroveň vnímání proroctví, nežli jaká je doložena v pozdějších knihách „velkých“ proroků (které jistě nádavkem byly dopracovávány a editovány ještě dlouho po smrti postav, s nimiž jsou spojeny jako s nositeli). Tam je boží povolání a označení proroka, jeho vyslání zvěstovat Izraeli Boží soudy neodmyslitelnou součástí žánru nazývaného „prorocká kniha“. Ale v historických knihách většinou nic takového nenajdeme: Ty většinou jen konstatují, že král povolal proroka toho a toho, případně že zmiňovaný prorok přišel ke králi z vlastní iniciativy; a je lhostejno, zda se to týká postav jinak pro biblický kánon „nevýznamných“ jako třeba proroci Gád a Achijáš, nebo i takové postavy jako je Izaiáš. Můžeme z toho uzavřít, že obecný náhled na proroky byl asi mnohem střízlivější, nežli jak se nám snaží prezentovat „prorocké knihy“; proroctví bylo povoláním, provozovaným někdy také jen „na částečný úvazek“. Od proroků se především očekávala rada v obtížných situacích, nejinak nežli jako o tom čteme u Moábského „proroka“ Bileáma (Nu 22-24). V hodně dávných dobách, před rozvinutím kněžského chrámového kultu, bylo možná spojeno i s obětnictvím.
Postava Eliášova je však zajímavá nejen z těchto poněkud odtažitých důvodů. Téměř všechny Eliášovy příběhy totiž v sobě mají kromě onoho „dějinného“ nebo „zvěstného“ rozměru, o který především šlo těm, kteří tyto tradované příběhy sbírali, pořádali a zařazovali do souvislostí i do ucelených knih, také skoro vždy zvláštní rozměr osobní, jenž nám prozrazuje mnohé o Elijášově osobnosti. A čteme-li Elijášovy příběhy podle tohoto klíče, často nám z nich vycházejí jiné obrázky a vzorce, nežli ony, jež určily prvotně jejich zařazení do kontextu knih královských. A právě podle takového klíče budeme „Knihu Eliášovu“ v tomto výkladu číst.