Žít na venkově s sebou přináší na rozdíl od života ve městě, kde je všechno víceméně stejné a standardizované, i to, že jsme neustále překvapováni nestejností a rozdílností, která se projevuje již na úrovni velice malých celků, tedy vesnic nebo osad, protože „obec“ to je leckde už velmi velká a odtažitá správní jednotka. – Do Nové Lhoty jsem původně ani neměl moc chuť se vypravit. Nalézá se v ní sice kostel původem středověký, ale zároveň má putovní „bible“, to jest publikace Středověká venkovská sakrální architektura na Čáslavsku od Karla Kibice ml., uvádí, že byl vystavěn poměrně pozdě, až v 16.stol, konkrétně až roku 1579 a navíc nevypadal na fotografiích ani při pohledu z dálky z krajiny moc přitažlivě. Když už jsem se ale dostal do fáze „zcelování mapy“ a „vyplňování bílých míst“, jsem přece jen do Nové Lhoty zamířil a rozhodl se spojit to s dalším přechodem směrem na Úmonín a Bykáň, abych si tak doplnil své faktické poznání kraje v němž žiji.
Jakmile jsem ale do Nové Lhoty od Kluků došel, zjistil jsem, jak velkou chybu bych byl udělal, kdybych ji byl pominul. Cesta od Kluků vede nejprve přes ne příliš zajímavou a poněkud zanedbanou vesnici Olšany, kde si asi nejvíce váží jakési střelnice, kde se dají pořádat i svatby a žranice – cestou po silnici mě minulo několik aut nepochybně směřujících právě tam. Okraje obce jsou opravdu zanedbané, ale aspoň mají upravenou náves (nejspíš péči jednoho nebo možná více soukromníků.)
Těsně před příchodem do Nové Lhoty jsem však sešel se silnice na cestu, která mě lákala svým vzhledem a dobře jsem udělal, neboť jsem tak vpadl přímo do zámku.
Po pravdě mě na to, že nejde o běžné stavení, upozornila podivná škvíra ve zdivu stodoly, okolo níž jsem procházel; vzápětí se mi ale odkryl pohled na celý zámek
– nejprve z boční strany:
– a pak v plné kráse:
Jak vidno, záme(če)k je sice poněkud zanedbaný, ale opravuje se, a jistě bude brzy krásný. Popisovat ho více nemusím, neboť to za mne udělá lépe informační tabule umístěná opodál (tedy jedna z vícero informačních tabulí umístěných v obci, které jsou šmahem výborně zpracované, uvádějí spoustu zajímavých podrobností a ještě je zde využijeme.
Hned vedle této tabule se nalézá další, zasvěceně popisující historii a život této velmi samostatné a agilní osady: O historii panství, do něhož spadá i sousední Úmonín, a jeho majitelích, o lidech ve vesnici i o rodákovi Bedřichu Havlenovi, jehož tragický a temný příběh přiměl k návštěvě obce i T.G.Masaryka. Nebudu se zde o něm šířit, je o něm tuším pořad na Paměti národa, ale dočtete se o něm i ve středně obšírných publikacích věnovaných První světové válce.
Ještě jedna válka se Nové Lhoty významněji dotkla, a to válka s Napoleonem: svědčí o ní malý francouzský hřbitůvek s křížem při cestě ke kostelu – ten jsem nevyfotil, ale máme ho tady na této tabuli mezi malými fotografiemi dole.
Nová Lhota déle oplývá množstvím staveb velmi půvabné vesnické architektury, z nichž jsem se část snažil zde zachytit.
Nuže, říkáte si, kde je ale ten slibovaný kostel, kvůli němuž nakonec tuto výpravu podnikáme. Vypadá to, jako by tu vůbec nebyl. – Pravdu díte. Ve vesnici skutečně není, ale dost daleko od ní na vršku, jehož jedno úbočí je v současnosti dokonce nějakou přírodní rezervací. On tento kostel vlastně nikdy k vesnici přímo nepatřil; založili si ho v onom 16.století vlastníci panství, tehdy Salavové z Lípy, jakožto svůj patronát a pohřební kapli. Proto také je na předchozí tabuli zmínka, že místní chodívali do kostela v Třeboníně (viz zde Třebonín).
Musí se k němu cestou, která vede dokonce i přes „městkou část“, pak pod kopcem ke zmíněnému hřbitůvku a od něj teprve začne šplhat na táhlé zalesněné návrší.
Po výstupu nás vítá ovšem už zdálky kostelík svými jasnými barvami.
Není divu, vždyť je také čerstvě opravený. A to auto, jež je vidět na prvním obrázku, nepatří zedníkům či restaurátorům, ale hrobníkům, kteří právě připravovali na malinkém hřbitůvku nový hrob. Ten je opravdu dojemný – tady ležet…
I zde je před kostelem samozřejmě informační tabule, o niž Vás nepřipravím.
Kostelík je dost nízký, takže při jeho obcházení vidíme nejen zajímavé vnější detaily, ale máme možnost i nahlédnout dovnitř poměrně nízko posazenými okny z běžného skla.
A nakonec úchvatný výhled, který se od kostelíka otevírá!
Tolik k Nové Lhotě. – Docela pěkný výhled , i když ne takový, se otevírá i z cesty na Úmonín, o němž již víme, že byl součástí téhož panství a stojí v něm další zámek. Proto jsem po sestupu z návrší zamířil právě tam.
Úmonínský zámek je z úplně jiného těsta, než ten starý, vlastně ještě renesanční v Nové Lhotě. Je mladší, původem barokní, ale ještě novoklasicistně přestavěný v 19.stol. A hlavně oproti konkrétní rustikální živosti, jakou cítíme v Nové Lhotě, zde je všechno vyčištěné a vypravoúhlené. Celý poměrně velký objekt je v soukromých rukou – jedné kutnohorské firmy. V jednom zahradním křídle sídlí útulek pro kočky, což je instituce v kraji pochopitelně poměrně populární.
V Úmoníně není ale chválabohu jenom zámek. Je tam i celá řada velmi hezkých domů a domečků, jimiž tento výlet uzavřeme.
ZPĚT/VZHŮRU