Od Labe k Sázavě

Toto je popis vlastně již třetí fáze mé cesty z Řípu na Blaník a bezprostředně navazuje na Polabské putování (Ještě před ním do ní patří Mělnický ostrov). Labe

jsem opustil v rekreační oblasti Hradištko, kteréžto, jakož i sousedícímu Kersku s jeho Hrabalovskou mánií jsem se víceméně úspěšně vyhnul. Má cesta vedla dále víceméně ve shodě s vytýčenou (nevím kým 🙂 ) východní variantou Řípsko-Blanického putování dále přes Sadskou, Milčice, Tatce (mezi nimi přetínala hlavní železniční koridor), Chotutice – Vrbčany – Klášterní Skalici – Zárybnický dvůr – do Kouřimi; pak, s určitou vynechávkou části, kterou jsem měl již projitou dříve, od Kutnohorské hlavní silnice přes Krymlov mnohými lesy na Vlkančice a Sázavu; pak přes Mrchojedy – Talmberk – Rataje nad Sázavou – Malovidy do Českého Šternberka. Pominul jsem během ní poměrně malebné údolí Výrovky (případně též Bečvárky), jež leží v uvedeném směru a dalo by se pro účely putování využít. Důležité památky a památná sídla na Výrovce jsem však nezanedbal a jsou popsány jinde (Plaňany a Žabonosy).

I.etapa: Sadská a Milčice

Od Labe jsme tedy vstoupili do Polabí. A Polabí, to je především zemědělský kraj; širokodaleko se táhnoucí rovina polí s jen nečetnými lesy a lesíky – ty písečné háje u Kerska a Nymburka jsou vlastně výjimkou. Proto zahájíme tuto fázi pohledem právě na ně.

Sadská

– je docela veliké sídlo. V severojižním směru (kterým jsem jí také procházel) měří více než 3 kilometry. Je to také dáno tím, že se Sadská natáhla k severu k Labi, respektive ke stejnoměrnému Labskému jezeru částí Lázně, která asi svého času měla tento svůj výletní účel, dnes ovšem jim dominuje pobočka, tuším Kosmonosské psychiatrické léčebny, a to jsou vždy smutná místa. Nefotil jsem si ji. V části Lázně jsem ale zaznamenal docela pěkné domy…

U tohoto domu škoda toho ošklivého plotu; ale všiměte si ostění oken.

… a hezký výhled do kraje východním směrem.

Na Sadské je mimo jiné hezké, že ji prakticky (až na pár veřejných budov) nezasáhlo zvyšování domů a uličních front, takže po celé Sadské, ve všech jejích ulicích a uličkách najdeme malebné přízemní domy a domky:

A to včetně domů na náměstí, které se pyšní půvabným Mariánským sloupem…

… ovšem také neuvěřitelným množstvím auta, parkujících i projíždějících 🙁 , a také velmi kuriózním komunistickým válečným pomníkem. U něho bije do očí nejen jeho neumělost, ale zároveň také ikonografický typ, který zde autor napodobil – sochy svatých bojovníků (např. Jiřího, Floriána či Václava) se zbraní – mečem, kopím nebo křížem v pravé ruce a praporcem v levé. Archaickou zbraň – nebo nedejbože kříž – bylo pochopitelně nutné vynechat, tak tento komunistický bojovník raději schovává pravici za trupem. Navíc se mu u nohou plazí cosi, co převelmi připomíná svatojiřského draka!

Když jsme tedy zabrousili do oblasti sakrální plastiky, v Sadské najdeme ještě další. Kromě nenápadné Husovy plakety má nebo měla ještě další dvě sochy světců – sv.Gottharda a obligátní sv.Jana.

Velice mě mrzí, že jsem si nezdokumentoval cedulku u soklu sochy sv.Jana, která vysvětlovala, proč tam aktuálně není (a tuším snad opět bude). Zatím poslední fotka, která ho zachycuje (a není moje) je z roku 2016.

Na jižním konci města jsem našel i několik modernějších plastik (u soukromých domů) a dokonce tam mají minerální pramen, z něhož jsem pil, ale nezdokumentoval si ho.

To nejdůležitější a nejpamětihodnější v Sadské ovšem najdeme ve středu města. Všimněme si nejprve zvonice – se zasvěceným výkladem:

Nic proti používání zvratného pasíva – v češtině je ekvivalentní pasívu opisnému, ale přece jenom „hodiny se odstranily“… Samy? Navíc standardní distribuce obou pasív je v češtině ta, že opisné pasívum se používá převážně u dokonavých dějů a stavů (tedy hodiny byly odstraněny) zatímco zvratné u nedokonavých – tedy by bylo dobře možné se zavírali.

A pak je zde samotná z daleka viditelná akropole s kapitulním chrámem. Byl v době mé návštěvy bohužel zavřený, i když jsem si ji naplánoval na dobu, kdy měl být dle internetu otevřený 🙁 (Byl jsem tam 16.října.)

K chrámu vede kouzelná Kostelní ulička,

… která pokračuje dále západním směrem okolo probošství až ke hřbitovu.

Před samotným vchodem je kříž a nádherné stromy.

Ovšem na sám kostel mi byl dopřán pohled pouze zvenčí, jednak takto od vchodu ze severní strany…

… jednak mnohými podhledy na kostel a celou akropoli od jihu z Pražské ulice.

Pochopitelně je dobře vidět i ze samotné akropole do kraje. Krásný výhled se otevírá například od hřbitova směrem na severozápad.

Tímto pohledem se se Sadskou rozloučíme.

Pak následoval přechod po silnici směrem na Milčice, jež asi v polovině překonává, naštěstí mimoúrovňově, Hradeckou dálnici. (V tomto úseku mimochodem nejsou prakticky žádné turistické pěší cesty.) Jistě, je to kraj intenzivně, především zemědělsky využívaný.

Milčice

jsou asi člověku poněkud obeznámenému s historií známy, díky jejich nejslavnějšímu rodákovi, který bývá také skoro vždy uváděn jakožto „milčický rychtář“ František Vavák. Milčice si ho také považují, hned dvě cedule před jeho statkem stojí.

Ten statek ovšem není v nejlepším stavu, což jsem decentně skryl právě tím, že jsem vyfotografoval tabule a nikoli statek. Jinak jsou ovšem Milčice půvabné. Považuji za velkou nespravedlnost, že železniční zastávka, dokonce na hlavním železničním tahu Praha-Kolín, nenese jejich jméno, když si k ní dokonce vybudovali podél silnice pohodlný chodníček pro cyklisty, kočárky a pěší, ale jméno symetricky vůči trati ležících Tatců, které jsou mnohem zanedbanější a nic takového nevybudovaly.

II. Cesta do Kouřimi

Nejprve bude dobré definovat, kudy vedla: Přes zmíněné Tatce, polní cestou do Chotutic, místní silničkou do Vrbčan, pak po silnici (a zároveň zelené značce) do Miškovic, dále údolím Výrovky po značce do Klášterní Skalice, Zárybnickému dvoru a dále již přímo do Kouřimi.

Další část cesty směrem na Olešku a Ždánice jsem již dříve prošel v opačném směru, proto jsem pro úsek mezi Kouřimí a státní silnicí zvolil jinou trasu, modrou značku Kouřim-Toušice- Doubravčany.

Ne všechny úseky cesty touto zemědělskou krajinou byly inspirující, především mezi Vrbčany a Miškovicemi mě trápil úděsný smrad z umělých hnojiv, který byl všude. Proto to bude spíše útržkovitý komentář k jednotlivým místům.

Chotutice

Ještě před Chotuticemi nás potká takovéto velebné místo s barokním křížem

V Chotuticích samotných úpravný hospodářský dvůr a novodobější kaplička.

Vrbčany

Vrbčany jsou místo památné vyprávěním o praporci svatého Vojtěcha, jenž pomohl Čechům v bitvě proti císaři Lotharu III. ve Všerubském průsmyku (na druhém konci země), které se dostalo i do Starých pověstí Českých. Ve Vrbčanech jistě stál předrománský kostel a podle tradice je zakladatelem Vrbčanského kostela sv.Václava právě svatý Vojtěch. Jsou ale také poměrně velké sídlo a než se ke kostelu na akropoli dostaneme, potkáme i jiné zajímavé stavby a zákoutí, některé, pravda, i poněkud sešlé.

u potůčku ve středu obce – a vypadá to, jako bychom byli na hony od civilizace

Napsal jsem „na akropoli“ a to je pravda. Vrbčanský kostel stojí na místě hradiště, jehož valy jsou velmi dobře patrné –

– proto se do něj také vchází věží,

… která vidět i z velké dálky. (Krajina je zde dost rovinatá.)

Kostel sám je svým masivním, ale přitom úzkým pozdně barokním průčelím poněkud zklamáním; při obhlídce objevíme ale i starší prvky.

A ještě jedno maličké – a zajímavé příjemné překvapení. Na hřbitově jsem tam objevil – inu, však si to přečtěte…

Není hezké, když obec a místní komunita pamatuje na ty, kdo jsou tak chudí nebo bezejmenní, že nemohou mít ani vlastní hrob?

Klášterní Skalice

Klášterní Skalice je příkladem toho, že megalomanské projekty nejsou jen výsadou současnosti. Doba Karla IV., jedna z nejskvělejších dob naší minulosti nám nezanechala jen uspořádaný a církevně zorganizovaný venkov, tisícovky staveb buď zvětšených a obnovených nebo nově postavených, a to ve městech i na venkově, ale též rozestavěné a nikdy nedokončené, nebo jen částečně dokončené projekty. V Praze máme jejich příklad v monumentálně koncipovaném leč nikdy nedokončeném kostele Panny Marie Sněžné (v jehož držení se postupně vystřídalo několik řádů). U něho byl stavebníkem panovník, protože se jednalo vesměs o řády žebravé. Velké a mocné řády, především cisterciáci se ovšem také pouštěli do projektů, které nebylo možné realizovat buď vůbec, nebo alespoň dostavět. Některé mohutné dostavěné či rozestavěné kláštery jako Podlažice, Opatovice či Mnichovo Hradiště smetly s povrchu země husité a jejich války. Jiné nebyly ani dostavěny, a to je příklad Klášterní Skalice. Určitě to měla být stavba mimořádně monumentální, na což ukazuje to málo, co zbylo – vlastně jen jediný mohutný pilíř. Pozoruhodné rovněž – ovšem jiným způsobem – je, jak tuto jedinečnou stavbu, po níž má koneckonců Skalice jméno, opomíjí turistické značení; není vedeno kolem ní a neobtěžuje se k ní ani vyznačit odbočku.

Skalické zboží ovšem nepřestalo cisterciákům patřit, i když klášter se jim na něm vybudovat nepodařilo. Cisterciácká a vůbec klášterní zboží charakterizuje často přítomnost soch světců v krajině. (I okolo Kutné Hory tomu tak je.) V Klášterní Skalici a v její blízkosti máme hned tři – jednu z nich, sv.Annu opět zelená značka míjí, i když je přímo u silnice. Nebo právě proto? Je to ale silnička půvabná nefrekventovaná, nevím proč by po ní značená trasa nemohla vést.

Zárybnický dvůr

Zárybnický dvůr je kouzelné místo, vlastně samota, bohužel v sousedství dost frekventovaného lomu, ku kterému neustále jezdí těžká auta;

… a pochopitelně u rybníka, a to patřičně vybaveného.

Ještě je u ní malý křížek zastíněný stromy. Je u něj uvedeno nějaké ženské jméno, ale nic více se tam nepraví

Pok už jen projdeme mokřadem za rybníkem a připojíme se k silnici i trati, jež obě vedou ke Kouřimskému koncovému nádraží (které je ale ještě poměrně daleko od města) a do Kouřimi.

Kouřim

je ovšem bohatě historické a pamětihodné město, že jeho pozoruhodnosti nejde ani dobře vypočítat. Já jsem zde zdokumentoval jen ty, co mi ležely vyloženě při cestě, takže jen slovně se zmíním třeba o pozoruhodném hřbitovním kostele (který jsem stejně jako jiné vyjmenované památky navštívil jindy); o městišti se zbytky pobočného cisterciáckého kláštera v SZ cípu města; a jedinečných hospodářských stavbách (stodolách – dnes je ovšem lidé využívají spíše jako garáže) vroubících Okružní ulici, tedy mimo obvod hradeb; o samotném impozantním městském náměstí, a také velmi agilním skanzenu/Muzeu lidových staveb v jisté odlehlosti na JZ okraji města

Omezím se tedy na raně gotický kostel sv.Štěpána na náměstí – a to ještě jen na jeho exteriér (podivuhodný, ještě vpravdě románský vysoký vnitřní chór si musíte najít jinde – anebo se jít na něj podívat sami.)

Na posledním obrázku jsou dobře vidět obě věže umístěné dost zvláštně po stranách presbytáře. Nevím, ve které z nich se nacházejí slavné kouřimské zvony zavěšené „hlavou dolů“ a na šlapací pohon – neviděl jsem je.

Přidejme ještě několik malebných Kouřimských uliček…

III. Z Kouřimi k Sázavě

Cesta z Kouřimi dál, směrem k Sázavě byla přetržitá, jak jsem již řekl; některé její úseky jsem absolvoval dříve a nyní nahradil jinými. Navíc je to cesta sice hezkou lesnatou krajinou, ale vede jen přes málo sídel a pamětihodných míst, takže zde bude působit značně útržkovitě.

Údolí Výrovky

První půvabné místo, které zde uvádíme je ještě v Kouřimi – její čtvrť Podskalí a malebný Podskalský mlýn

Pokud pokračujeme dále údolím Výrovky, přijdeme nejprve na docela pěkné tábořiště…

… a pak k malebnému dvorci jménem Bukačov.

Sázava (a širší okolí)

Jakmile překročíme linii Horské silnice, začínají se nám čím dál častěji objevovat stopy Prokopského kultu. Poměrně vzdálená od Sázavy je třeba studánka Dobrá voda u Krymlova.

Svatoprokopský kult je opravdu v okolí hojně rozšířený a poměrně populární. Dokladem toho může být i kaplička v poměrně vzdáleném Kochánově (až u Uhlířských Janovic), který se jinak pyšní velmi hezkými, i dřevěnými stavbami

Po dlouhé cestě lesy pak můžeme dorazit třeba do Vlkančic s tímto zajímavým kamenným křížkem.

A z nich už přes kopec (kde je také jedno prokopské místo) dorazíme do Sázavy –

… do Sázavy prastarého (vícekrát zničeného a zase obnovovanéh a nedostaěného) kláštera…

… ale také malinkého kostelíčka sv.Martina….

… anebo takovéhleho obyčejného domečku;

a nakonec i řeky Sázavy a úchvatných pohledů na ni.

Pak se přes Mrchojedy

… a Talmberk (jen orientační foto – hrad si necháme na jindy)…

… dostáváme k Ratajům. Rataje jsou dlouhé a dají se různě obcházet. My to vezmeme přímo seshora dolů, to jest seshora od železničního přejezdu na Kolínské trati (na němž se nám podařilo zachytit stavební vlak),

… přes zámek …

… až dolů k „hradu“, resp. hradní vížce, která z něj jediná zbyla.

A Prokopa potkáváme i nadále; třeba hned v sousedních Malovidech hned v dvojí podobě (otázka, která z nich je kurióznější než druhá),

… spolu s křížkem…

… a velmi pěknými domy.

Pak, po krátkém putování lesem (ovšem také po nepříjemném lesním srázu), dorážíme do Českého Šternberka; a to nejprve podle trati k nádraží, které – světe div se – vydrželo zůstat nádražím i při současné radikální redukci venkovských nádražíček na zastávky.