Úvod

Proč Trojice?

V současnosti se zdá být pojem Trojice jako theologické téma uzavřen. Pevně zakotvena a sankcionována hromobitím církevních sněmů prvního křesťanského tisíciletí přečkala trojiční nauka obecné církve veškeré rozkoly – včetně zásadního rozštěpení západní církve v šestnáctém století reformací, bez proměny a šrámu. To samo může být vnímáno jako důkaz definitivní uzavřenosti tohoto tématu.

Dalším argumentem proti novému otevírání tématu Trojice může být: „Koho to dnes zajímá?” Ano. Církve mají plné ruce práce s obhájením své vlastní existence v sekularizovaném světě, v němž lidé jsou ochotni přijmout asi tak 0,1 Boha. Církve mají problém vůbec prokázat existenci a potřebnost transcendentního rozměru bytí. Jaká opovážlivost a nerozum servírovat modernímu racionalistickému duchu Boha v podobě jakéhosi trojhlavého telete. Summou snažení idealistických filosofů nejen minulého a zčásti i tohoto století bylo poukázat na jednotný úběžník světa, v němž se sjednocuje bytí kosmu, absolutní princip. Jen takového “vydestilovaného“ Boha, rozumově aspoň přijatelného, když už ne zdůvodnitelného, je moderní duch schopen tolerovat. Pro rozum nejlepší Bůh je jeden Bůh, pro empirickou vědu žádný Bůh. Jaký smysl může mít otevírání tématu Boží Trojice, když už jeden jediný Bůh je pro mnohou mysl příliš?

Na tyto otázky není snadné odpovědět. Mohu na ně říci zhruba toto: Předně se nezabýváme jen tím, co chtějí lidé slyšet – to bychom se příliš nelišili od intelektuálních trhovců, kteří dokážou správně "vystihnout směr" a poskytují vždy to, co doba a móda žádá. Věcmi, které považujeme za významné, se zabýváme právě proto, že je za takové máme. Dále můžeme říci, že do jisté míry chápeme zmíněný nezájem. Již jsme se zmínili, že současná éra je pod velkým vlivem rozumu – lidský rozum vykazuje v posledních stoletích ohromný rozvoj a především pod jeho vlivem se odehrává vývoj lidstva. Je vlastností rozumu, že vždy tíhne k jednotě a jednoduchosti, snaží se vztáhnout jevy k jednotícímu principu, vysvětlit je z něho, případně redukovat na něj.

Přes obrovský prostor, který si rozum v lidském životě vydobyl, není jedinou složkou lidské osobnosti. Existují i složky jiné a pro život neméně podstatné. Jednou z nich je i smysl pro změnu a rytmus. Kdybychom chtěli pro něj stanovit racionálním způsobem nějaký princip, mohli bychom hovořit třeba a principu vesmírného tance nebo ohně. Tento princip sám v sobě jednotu nepopírá, ale spíše je nazřením té skutečnosti, že v kosmu i v lidském životě se má uskutečnit plnost alternativ. Ty ale pro omezenost obého (tedy času i vesmíru) není možno aktuálně uskutečnit naráz. Musí střídavě, v určitém rytmu a řádu (kata tou Logou) zaujímat svá místa. Tak nabývá v lidském uvažování významu počet a rytmus. Považujeme tuto skutečnost za natolik významnou, že se jí odvažujeme poměřovat i samo Božství v jeho poměru k lidskému světu.

Nyní se však chci obrátit k vám, čtenářům a pokusit se říci něco o motivech vzniku této stati. Již od minulého století jsme v theologii zahrnováni mnohými provokativními teoriemi a tvrzeními, které tradiční křesťany řádně pobuřují. Za posledních dvě stě let se theologickým myšlením přehnalo několik vln modernismů a zdá se, že jejich příval neutuchá. V této situaci u patřičně naladěných theologů v podstatě ani ta nejprovokativnější theorie nemá šanci vzbudit nějaké velké pohoršení. (To by spíše vzbudilo nerespektování pravidel univerzitní hry na vědu.) Vím tedy, že mohu očekávat poměrně vřelé přijetí od všech modernistů, liberálů, feministek a podobně. Ve vší úctě, ale chci říci, že těmto čtenářům můj text určen není. Nechci totiž být pouze účastníkem jakési intelektuální hry s pojmy a myšlenkovými světy, které se vytvoří a vzápětí smetou, přijde-li interesantnější popud odjinud, jiná intelektuální móda.

Obraz, který zde hodlám načrtnout, byť by se někomu mohl zdát pouhým výplodem hry, je míněn vážněji. Je míněn jako něco, skrze co můžeme formovat své myšlení o Božství, své vztahování se k Božství, i svůj život jako stín a odlesk Božství na tomto světě. Snaží se tedy být informací v prvotním toho slova smyslu. Tato informace se, jako každá informace, děje skrze symboly. Symbolon pak ve starokřesťanské tradici znamená to, čemu dnes říkáme vyznání víry. Nejde tedy jen o to, abychom tvořili sice zajímavé, ale chimérické myšlenkové světy, ale abychom dali našemu myšlení formu, jež bude dostatečně nosná, aby nám umožnila skrze ni uchopit naše bytí na zemi, náš život.

V žádném případě nebylo mojí snahou zalíbit se té či oné skupině čtenářů, ujímat se zájmů těch či oněch. To by znamenalo převrácený vztah k duchovnímu světu. Duchovní svět je to, k čemu musíme ve vší pokoře vztahovat své životy a tázat se, zdali jejich forma odpovídá zlaté nebeské kolébce (která je přesto pro každého jiná). Bylo by jen marnou pošetilostí domnívat se, že můžeme tvořit duchovní svět na základě našich zájmů. Jistě, všechny naše činy mají duchovní rozměr, a budeme z nich skládat účty. Ale podobně jako nemůže vším svým umem (naštěstí) ovlivnit horotvorné pohyby země, nemůžeme svým smýšlením "otočit nebeskými sférami". Ty se otáčejí bez našeho přičinění a jen výjimečně může jedinec, jako Gándhí (nebo Hitler) se stát projevem jejich vůle na zemi. Tolik asi na výstrahu těm, kteří jsou sice hotovi přijmout leccos nové, ale dychtí po něm spíše z pocitu duchovní nenechavosti, senzacechtivosti a v posledku nezakotvenosti – v takových sklonech nehodlám nikoho podporovat, neboť nikam nevedou.

Naopak, chtěl bych se obrátit na ty, kteří si váží církevní tradice a ctí ji jednak jako důležitý pramen našich vědomostí o světě i zřejmém i nadsmyslném, ale hlavně jako pulsující formu našich životů, jíž se nevědomky podřizujeme a jež kráčí v tepech rozměrů generací. Vskutku velkým problémem v dnešní době je, aby tradice zůstala živá, tedy aby nepřestalo vnímání základních skutečností a obrazů (symbolů) , jež tradici vytvářejí a zakládají. – Aby tyto symboly stále hovořily k lidskému duchu. Nejde jen o to, aby zůstaly interpretovatelné, tj. přeložitelné lidskému chápání. Koneckonců si rozum téměř pro vše na světě nalezne nějaké vysvětlení a že takové vysvětlení nemusí být správné, nás nemusí trápit potud, pokud neprohlásíme, že definitivně víme, co je správné. Spíše však jde o to, aby symboly nepřestaly být uchopitelné také citem, aby nepřestaly budit lidský zájem, fascinovat.

Proto bych chtěl poprosit všechny, kdo budou spatřovat v následujících řádcích útok na tradici (protože se neshodují do posledního puntíku s kodifikovaným církevním učením), aby se je pokusili vnímat jako poetický symbol. Jako cosi, co nám poodhaluje například sen. Ve snu může být také jeden předmět současně hrobem i domem, jedna osoba může být současně uvaděčka i svatá Jana. Přitom sen není pouhým zdáním. Sen nám v zahalené a nejasné podobě často přímo vnucuje jisté obsahy. Jenom jeho řeč je jiná a někdy selhává "překlad" mezi jazykem snu a jazykem bdělé zkušenosti. Někteří lidé tvrdošíjně odmítají věřit svým snům, protože nejsou ochotni přistoupit na "jazyk" snu. Žádají, aby sen jim svá sdělení předložil "jasně a zřetelně". Toho však sen, až na řídké výjimky, schopen není.

Dogmatika byla staletou vřavou sporů donucena formulovat svá tvrzení víceméně jasně. Slouží ke cti církevní tradice, že se politickými, praktickými či jinými tlaky nedala odvrátit od paradoxnosti svých tvrzení. Chceme-li totiž formulovat svou intuici v jasných pojmech, bývá často jediným řešením uchýlit se k paradoxu. Já zde volím vyjadřování spíše snové, mlhavé. Nechť to, prosím, nepohoršuje ty, kdo jsou zvyklí na onen druhý typ.

modlitba

Bože nevýslovné jasnosti, světlo na výsostech, jenžs sám neviditelný, avšak zakládáš všechnu viditelnost, nezřejmý, přesto základ zřejmosti, buď pochválen, Pane!
Bože temný, Bože skrytý, Bože nepatrný, přesto základ vší patrnosti, Bože nezměrný přesto základ míry a řádu, buď pochválen, Pane!
Bože neproměnný, však původ i způsob všeho života a změny, ohni nehasnoucí a neuhasitelný, buď pochválen, Pane!
Bože neuchopitelný a neprodlévající, však základ pochopení a místo člověka, kolo světa, soulade veškerenstva, buď pochválen, Pane!
Bože zde a teď, Bože vždy a všude, Bože nikdy a nikde – Buď pochválen, Pane!

Původ (Arché, Kéter)

V čem má svět svůj původ? Co je to prvotní, počáteční a – podle staré řecké tradice i – vládnoucí, ARCH? To je otázka, z níž se rozvinula řecká filosofie. Nemůžeme ani nechceme tady sledovat onen úchvatný vývoj, od jeho červánků (v nichž už mimo jiné zaznělo to podivuhodné "původ je neomezenost bytí") až k jeho rozvinutým systémům. Spíše můžeme onu otázku v duchu našeho tázání pídícího se po větší subjektivitě doplnit o další: "Co je původem mého bytí, co je pro člověka podkladem pro jeho rozvoj jakožto osobnosti? Co je to, co člověk přicházeje na svět už nachází připraveno, jako by vstoupil do svého, jako by jen navlékl opuštěné rukavice nebo šaty, ale co ho přesto jedinečným způsobem formuje, čemu musí chtě nechtě vyhovět, má-li být člověkem?

Když takto vytyčíme otázku, odpověď na ní bude asi znít "světový řád", pořádek, nebo uspořádání, se svou soustavou živočišných, rostlinných i nerostných druhů; fyzikální zákony a genetický kód; ale zároveň také historie a paměť lidstva, rasa, kultura a jazyk. To vše člověk nachází připraveno a ujímá se toho zcela přirozeně jako vlastního. Můžeme toto vše pojmout nějak souhrnně a nazvat to jedním slovem? Můžeme tento souhrn ztotožnit se světem, ale tím se nikam nedostaneme, neboť potom se budeme muset ptát přesně jako předsokratici, co je původem (u Aristotela příčinou) světa. Zároveň ale nemůžeme tento soubor předpokladů považovat za na světě nezávislý. Oslnivé spektrum, pléróma živočišných a rostlinných druhů nesestoupilo od Boha, jak se ještě domníval Linné, stav vesmíru není mechanickým důsledkem jeho prvotní konfigurace, jak soudil ve svých ranných pracích ještě Kant. V posledních dvou stoletích si lidstvo, díky poznání faktu vývoje, uvědomilo, že samotné předpoklady lidství nemohou být na světě nezávislé. Máme tedy hledat počátek člověka ve světě nebo mimo něj? Pochází člověk "odjinud" a je ve světě jen v nějakém nedobrovolném a koneckonců nesmyslném zajetí? Nebo je člověk holá opice, které se podařilo naučit se několik triků zvyšujících její možnost přežití? Podobně jako kdysi v otázce původu světa stojíme zde před neřešitelným dilemmatem, neboť kdybychom se dali kteroukoli z cest, okamžitě nás argumenty druhé vrátí nazpět. Pokud bychom tedy chtěli na otázku po původu odpovědět, museli bychom říci, že je duchově-fyzický, ideálně-materiální, nebo něco takového.

Zkusme ale nyní tématem našich úvah učinit právě tuto nejednoznačnost a nouzi, do níž se dostáváme ve snaze pochopit nějaký jednotný kořen, na němž se buduje bytí člověka. Zamyslíme-li se nad tím, vidíme, že původ všeho na světě, přesněji všeho živého se děje ze dvou, totiž ze dvou rodičů. Navíc tato podvojnost není vždy zjevná, nakonec ani u lidí – Mater semper certa, pater semper incertus hlásá latinská právní poučka. Jeden kořen bytí jako by tedy byl zjevný, hmatatelný, takový, o kterém se lze snadno přesvědčit, druhý pak působící skrytěji, často však velmi významně. Naše rozpaky plynou tedy skutečně z toho, že "nevíme, čí jsme", jako by se malého dítěte zeptali. "jsi tatínkův nebo maminčin"?

V podobných úzkostech stanul při zkoumání "příčiny světa" před drahnými léty Aristoteles. Nevěda si pomoci jinak stanovil každé věci čtverou příčinu, jež mohou být za takové považovány. Nás budou zajímat především dvě: formální a materiální, jinak také tvar a hmota.

Hledání absolutních tvarů má své místo v dějinách především řeckého filosofického myšlení od Pythagora a Platóna. Tito a další filosofové také ukázali, že a jak je možno říši takových tvarů považovat za prvotní a vládnoucí (arché), za podmínku jsoucnosti. Protože je to však říše smyslům nezjevná, vyžaduje si život v ní od člověka speciální disciplínu, bioV filosofikoV nebo JeoretikoV. Příslušné nároky mohou být v některých školách značně vyčerpávající askezí, popíráním hmotného a tělesného, asi tak jako když chceme zavést světlo do nějakého obtížně pro ně přístupného místa; tu je nutno odstranit mnohé překážky, prokopat šachty, prorazit okna, nebo je alespoň vyčistit a zbavit nánosů. Podobně tak je náročná i židovská Tóra, která není snahou o poznání, ale o přizpůsobení života jistému přesně stanovenému pravidlu, Zákonu, vyjadřujícímu vůli Nejvyššího.

Když na chvíli zapomeneme na druhé osudové určení člověka, určení tělem a hmotou, můžeme snad větší část onoho spektra uvedeného na začátku označit za projevy tvaru nebo utvářející vůle. V tom nás dále utvrzuje, že de facto by celá tato struktura, všechny podoby, tvary a vztahy mezi nimi, mohla existovat bez závislosti na světě a hmotě. Vlastně takto existuje, přinejmenším v naší mysli.

Tím se nám zjevuje jedna podoba Boha: božství (nebeského) původu; vůle, jíž povstávají tvary, a světlo, jímž se zjevují. Veliký Den, Bůh Tvůrce, zářící na počátku všeho zformovaného bytí jako princip utváření a zjevování ve světle. A chceme-li, pak ho můžeme na základě symboliky pocházení ze dvou, cudně a alegoricky, nazvat Otcem.

modlitba

Pane jitřní záře, nezjevný a vzdálený Bože, jenž jsi světlo prapočátku, světlo utvářející; přijď a zjev se očím nás zoufalých a tápajících v nejistotě. Propůjč nám tvar a své světlo, abychom znali princip svého putování po světě; abychom dokázali spořádat své cesty před tvou tváří, abychom se nezalekli temnoty, ale dokázali ji přemáhat Světlem. Tvým Světlem budeme očištěni a nalezneme v Tobě svou podobu, z Tvé ruky přijmeme své poslání, z Tvé vůle své pověření. Nedej nám zahynout a rozptýlit se ve hmotě, ale zjev svou tvář nám pochybujícím, rozjasni svůj obličej nad všemi tápajícími. Ať poznáme v sobě obraz lidství, obraz tvůj; neboť tak jsi to chtěl, Ó Nejvyšší, Pane, vládnoucí, Otče lidského pokolení, Otče světa a bytostí v něm přebývajících, neviditelný počátku a tvůrce viditelného. Tobě buď sláva a díky po dobu trvání světa. – Amen!

Moudrost (Chochmá)

Jistě je v nás ještě v čerstvé paměti otřes z toho, jak jsme museli naši zkušenost znásilnit a vlastně rozštípnou na dví, abychom dokázali předvést princip, který je mnohými tradicemi a náboženstvími považován za základ (někde jediný základ) božství. Tento princip má totiž svůj mocný protipól, jenž se v bytí světa a člověka projevuje neméně silně. Jeho podstatou je totiž právě moc, tedy schopnost uskutečnit, učinit hmatatelným a ve hmotě zřetelným, to, co bylo jinde vyměřeno a rozvrženo, ale třeba i to, co odnikud nepochází a vzniklo samovolně, spontánně. Tento princip vnímají velice silně přirozená, primitivní náboženství. Do velkých, uspořádaných náboženství byl jeho vstup složitější. Nicméně můžeme povšechně říci, že se v nich objevuje vždy v okamžiku, kdy etablované náboženství, nebo školský systém začne být příliš vzdálen reálnému světu a v podstatě v něm neuskutečnitelný, Tehdy vůle Diova narazí na anagkh, v helénistickém židovství se objeví – chochmá, moudrost, a posléze šechina, jež je v podstatě rovna Jahvemu, ale zná lépe lidský rod a jeho cesty, sdílí s Izraelem jeho vyhnanství, a v křesťanství se objeví – Maria. Nejprve jako Theotokos, Bohorodička, později už – snad splynutím s helénisticko-židovskými představami – jako Hagia Sofia.

Nyní už je jasnější, o čem tu vlastně mluvíme. Je to Veliká Matka, pradávné božstvo a snad i božství, které mnozí ztotožňují s planetou Zemí. To je sice lákavá možnost, myslím ale ještě nikdo seriózně nepromyslel veškeré důsledky, ke kterým by taková theologie materie (Mater = matka!; materialistická theologie ?) vedla. Zůstaňme proto v této věci zdrženliví; stejně jako jsme neztotožnili pradávný princip pořádající vůle s kosmickým řádem, jenž se nám přímo makroskopicky rozvíjí před očima, nebudeme ani tento druhý, neméně úctyhodný a posvátný princip ztotožňovat s Matkou Zemí, ať už v podobě starých kultů, nebo v podobě moderního "ekologického" náboženství.

Zkusme ale namísto toho ještě dále číst v obrazech, jež se nám tu skýtají a vyčíst z nich intuitivně, co by mohlo být pro tento princip podstatné. Jedna charakteristika se nám nabízí okamžitě per oppositionem: Je-li první princip nějak spřízněn s kosmickým řádem, tím nejobecnějším a bez výjimky platným, v našem druhém principu vidíme naopak spřízněnost se vším privátním, soukromým, skrytým, nepravidelným, neuchopitelným a zvláštním, s intimem tedy oním nejvnitřnějším v každém bytí. S tím, co zaručuje, že každé pravidlo má výjimku a každé přirovnání kulhá. Jako by toto "druhé", co se zde snažíme uchopit bylo sice vždy a všude, ale zároveň vždy a všude jiné, nerozpoznatelné, zpochybnitelné a zpochybňující; vycházející vstříc jednotlivci (nebo snad i zakládající jeho jednotlivost, individualitu), ale zároveň ho vždy podrývající, zpochybňující a shazující. Aristoteles praví, že hmota je principem individuace. Tomuto jeho tvrzení je od počátku novověku nadšeně přitakáno: není to už žádný Duch, ani božská jiskra, nebo něco podobně mysticky vznešeného, co v člověku (a já dodávám – v každém jsoucnu) vyvolává jedinečnost a vědomí jedinečnosti, ale právě jeho zhmotnělost. Jednotlivý člověk a bytí vůbec jsou pak dobře zmapovatelné a v podstatě i vypočitatelné, neboť to, co je jejich podstatou už známe – jsou to patřičné časoprostorové souřadnice. Tomu, komu se z toho dělá poněkud nevolno, se nyní otevírá cesta k jinému pochopení hmoty: ne jako časoprostorové rozvrženosti, ale věčného principu individuální neurčitosti.

modlitba

Matko veškerenstva, opovrhovaná a zapomínaná, přesto mocná Bohyně, přijmi mé slzy, mou neschopnost nedokonalost a vydanost, mou smrtelnost. Kdo jiný by je měl přijmout nežli ty, jež odedávna od synů lidských vše přijímáš, vše přetrpíš. Přijmi i mou rezignaci, jež je předstupněm sestupu do prachu smrti. Tvé lůno je otevřeno všemu vcházejícímu, z tvého lůna opět vše vychází. Mrtvé přijímáš a živé plodíš, přijímáš lidskou pošetilost a plodíš sílu. Dej mi vejít do hořké sladkosti tvého stínu, dej mi okusit tvých pokrmů, dej mi zažít tvůj smutek i tvé povstání. Nedej, abych se někdy odštěpil od tvých prsů, abych někdy potupil svou Matku. Bylas při mě v hodině mého zrození, buď při mě i v hodině mé smrti. Zasvěť mě do smrti, abych byl hodným života, Matko, Paní, Vládkyně, Tajemná přítelkyně, strážkyně a živitelko, buď nakloněna mně i celému lidskému pokolení.

Logos (Bíná) – princip sestupující, pomáhající

Spojením materie a formy u Aristotela vzniká věc. Střetnutím principu utvářejícího a principu utvářeného vzniká to, co jsme zvyklí nazývat světem. Svět ale není pouhá rozlehlost a výskyt materiálního jsoucna, svět je strukturou, která je pro nás čitelná, ve které se umíme orientovat (doslova: směrovat k východu, neboť má své světové strany), kterou můžeme jednak zakusit a jednak nahlédnout. A právě spojením zážitku se vhledem dospíváme ve svém životě k jedinečnému výkonu našeho lidství k zážitku/zkušenosti smyslu. Nebylo by nám možné tento akt uskutečnit, kdyby k němu nebyly předpoklady v samé podstatě světa, kosmu, tedy vlastně klenotu či skvostu. Tento předpoklad nazvali řečtí filosofové Logem. Logos je něco, co není dáno a nepochází ani ze samotné hmoty, ani není "pouhou" formou, utvářejícím pravzorem, ale vzniká ze střetnutí obou těchto principů a sestupuje a mluví k duši člověka. Zajisté nikoli jen k duši člověka – účast na Logu musíme podle jejich míry přiznat i bytostem na zemi nižším, vždyť "všechno tvorstvo v úzkostech vzdychá očekávajíc své přijetí za syny etc." Tvorstvo má k Logu přístup podle stupně svého vědomí. Na bedrech člověka, jako bytosti na Zemi maximálně vědomé a podle podmínek světa svobodné, ale leží největší díl odpovědnosti za komunikaci s tímto principem a úkol vtělovat jej do světa. Tím ale stojíme před otázkou: Není tedy Logos jen odvozeninou, mohutností nebo schopností člověka, jeho ducha? Samozřejmě lze shledat dobré důvody pro i proti tomuto tvrzení, já však odpovídám, že není.

K takovému tvrzení mě vede spíše intuitivní tušení nežli přesný názor – je to postulát,, nikoli závěr pozorování. Koneckonců potvrzení názorem se můžeme dožadovat jen v rámci nám právě přístupného horizontu. (Námitka, že střídáním stanoviště dosáhneme časem úplného pokrytí dané oblasti zde neplatí; za prvé proto, že takové střídání nemůže být nikdy vyčerpávající, má charakter infitezimální – to je nejlépe vidět na horizontu malého, horizontu zpřesňování pohledu -a za druhé proto, že nemáme záruku "inertnosti světa", tedy že různými akty nazření můžeme dojít k syntetickému výsledku – jednak pro odedávna známý fakt proměnlivosti – a tedy jisté "nezávislosti" světa, ale také proto, že horizont je něco co s aktem našeho pohledu přímo souvisí a nedá se od něho odpoutat.) Nicméně pokud uvažujeme o Logu působícím i mimo oblast člověkem postižitelnou, činíme tím závažný předpoklad o celé povaze světa, tvrdíme, že je cosi, co přemosťuje trhlinu mezi našim bezprostředním světem a světem pro nás nedosažitelným (zásvětím, oblastí mimo světelný kužel, nevědomím apod.) Ten předpoklad zní, že se tam svět chová do jisté míry stejně, "logicky". Namísto abychom zalidnili zásvětí nejrůznějšími výtvory a patvary naší fantazie (to se např. zhusta děje v moderní sci-fi literatuře), nejrůznějšími nám nepřátelskými archonty dévy a ďábly, zkoušíme do něj nahlédnout prostředky, které již máme k dispozici v tomto světě.

Ale i v tomto smyslu by se ještě dalo říci, že Logos je výplodem člověka, jakýmsi jeho exportem do vesmíru. Opět nemohu dokázat, že tomu tak není, nicméně z jistých náznaků se domnívám, že je tomu právě naopak: že člověk na zemi povstal silou a prací Logu, je Logem formován a jemu odevzdán. Pomysleme jen, jak důležitý je pro malé děti přísun informací – možnost vidět obrazy, možnost dotýkat se věcí a především slyšet lidskou řeč. Drastické a tragické pokusy konané v době osvícenství ukázaly, že malé dítě zbavené veškeré komunikace, veškerých informací, nemá šanci přežít. (Mýtus o Tarzanovi a jiných "odchovancích šelem", např. Romulus a Remus apod. je ve své podstatě atavistický a ukazuje někam jinam.) Obrazně bychom mohli říci: z Matky (Země) máme naše tělo, naše kosti, od Otce pochází podoba našeho života (Lebensgestalt, species vitae); skrze Logos dostáváme možnost a sílu prozřít a vidět, možnost procitnout v Duchu a pro Ducha a tím oslavit Otce i Matku.

Čím jiným bychom měli tento mocný princip nazvat nežli božským Synem, Jednorozeným Synem podle Filóna, vpravdě lidským Bohem – člověkobohem / bohočlověkem. Máme jeden významný symbol tohoto božského principu, jenž se uplatňoval především ve starověku. Mám na mysli Slunce, jež často bývalo potomkem dvojice prapůvodního božského páru, Slunce s jeho všeobecně integrující funkcí (osvětluje a zahřívá naprosto vše na zemi), umožňující viditelnost a poznání a správné rozlišení věcí. Museli jsme čekat až do tohoto století, abychom se dozvěděli, že nezkrotná síla, z níž Slunce rozdává je produktem nukleární syntézy a že je tedy vlastně neustále plozeno. Sluncem je Logos lidskému životu, sluncem, bez nějž by zahynul v temnotách. Zahynul by sám od sebe, ne vnějším zásahem, ale znemožněním vývoje jako uschlá větev na stromě evoluce. Logos je to co tento vývoj dál umožňuje, co "otvírá brány podsvětí" a vyvádí z něj lidské duše k netušenému rozkvětu. Právem ho tedy lidský rod může nazvat svým Spasitelem, jenž lidstvu otevírá cestu k dalšímu vývoji, jenž je vlastně sám tou cestou i jejím smyslem, jenž dává lidstvu klíč k jeho další sebeproměně, jenž je zároveň jakoby její alchymickou signaturou, novým Adamem, obrozeným člověkem budoucího věku.

modlitba

Ty, jenž přicházíš zdálky, vznešený a přece lidem milý, nám vydaný jako cesta a princip rozvažování, jenž dáváš smysl světu, smysl našemu konání, přijď a osvětli naše skutky, abychom viděli, zdali jsou vykonány v Bohu.
Ty, jenž napravuješ pokřivené a napřimuješ sklíčené, jenž umožňuješ člověku, aby vydal svědectví Bohu, neboť svědčíš ve prospěch člověka před nebeskými mocnostmi, smiluj se a přijď, neboť bez tebe zahyneme.
Věčný výhonku Otce, chválo Matky, prastarý, ale vždy nový, proměňující náš život ve věčnou přítomnost boží slávy, smiluj se nad námi a přijď nás spasit nadějí nevýslovnou.
Ty, jenž činíš ze dvou jedno, neboť sám jsi dvojí, ale nerozdílný, v tobě k nám proudí Božství a nový život; uděl i svým služebníkům oné tajemné jednoty, aby se již nemuseli bát temnot zevnitřních.
Ty, jenž jako slunce objímáš svět a budíš v lidech život a sílu, veď nás do výšin lidství v tobě sjednoceného, kam až naše oko nedohlédne, neboť v tobě máme klíč, znak i substanci naší proměny na věky delší, než je trvání světa. – Amen!

Duch (Daat) – princip vzestupující

Křesťanství je náboženstvím, které si nejplněji uvědomilo a vzalo nejvážněji skutečnost inkarnace Boha, skutečnost božího přiblížení se k lidskému světu, ba přímo ztotožnění se s člověkem. To je téma tak obrovské, že theologům vystačí na dlouhé spisy a církvi vystačí jakožto základ a předmět její ustavičné radosti a obdivu. Bůh s námi a Bůh v nás je téma, které vystačí ke kontemplaci mystikům na celá staletí. Církev měla také v minulosti ( a stále má) tendenci velmi se obírat uspořádáním svého života na světě a to jí opět spíše přivádělo než odvádělo k tajemství božího přebývání ve světě pozemské existence. Je velmi šťastnou osudovou konstelací, že zhruba od francouzské revoluce má církev v Evropě, tedy evropští křesťané, možnost okoušet svobody bez současného zatížení světskou vládou a jinými starostmi světa. Pokud si to někteří křesťané neuvědomují a želí starých theokratických pořádků, mrhají velikým darem, jímž je církvi daná možnost zduchovnění. Co tím myslím, není snad církev veskrze duchovní skutečností a duchovním společenstvím? Není. Respektive je jím do té míry, do jaké se vystavuje působení principu Ducha. Principem Ducha pak zde míním velice složitý fenomén, který by se snad mohl nazvat vesmírným univerzalismem. Je to pravý protipól oné (naprosto správné) představy, jež spatřuje osu světa a života v jednotlivém životě, zde a nyní, v mé konkrétní existenci. Zde se najednou vnucuje něco, co je středem, ale jaksi středem naruby, středem nikdy nedosažitelným, v nekonečnu, rozprostírajícím se do dálav univerza jako ohnivý kruh, zabírající vše, jenž má "obvod všude a střed nikde" – dle Augustina. Působení takového středu proto působí paradoxně jako "odstředění", zmatek (viz jazyky ve večeřadle, glossolalie), ale také jako impuls, popud k vývoji. Také oživení, probuzení, nebo na-dšení. Jsouce vystaveni působení takového principu, konkrétní a individuální sice nepřestává pro nás být platné, ale celý impuls směřuje jinam, ven, mimo současnou zkušenost. Jan 3,8 Duch, kam chce vane. Jeho hlas slyšíš, ale nevíš odkud pochází a kam směřuje. vystihuje velice dobře tuto skutečnost.

Na úrovni mysli se nám tato nezávislost a směřování od subjektu projevuje jako objektivní poznání. Objektivní ovšem ne ve smyslu nespornosti, neřkuli pozitivistické vykazatelnosti, ale ve smyslu obecnosti, všeobecné, nadosobní platnosti. Je tedy podíl na Duchu do jisté míry produktem nesobecké intelektuální oběti, ve které obětujeme myšlení svázané s naším já, s naší subjektivitou. To není oběť malá. Vždyť co cennějšího je člověku na světě dáno, nežli ono Já, logické, vědomé bytosti, nežli ono spojení individuality s tělem. Člověk má přece právo na své myšlenky, své úvahy, na svůj názor na věc. Člověk má právo přijímat svou myslí jen to, co uzná za vhodné, má právo se uzavřít vůči všemu, k čemu nezískal důvěru. Má právo na jakoukoli skepsi. Dokáže-li ale člověk tento cenný dar božství vydat, ustoupit od něj dobrovolně, je mu touto obětí otevřena cesta k Duchu. V tradičním křesťanství se takový postoj nazývá vírou. Víra je umožněna principem Logu v člověku přebývajícím. Logos jenž v člověku konstituuje smysl, jenž člověku otevírá svět jako srozumitelný celek a určuje člověku v něm jeho místo, se takto sám obětuje a uvolňuje místo Duchu. Víra je tedy předstupněm a podmínkou poznání v Duchu, nenastupuje na místo poznání. To co víra nahrazuje a do jisté míry ničí, je sebeidentifikace se světem, s určitým okolím a lpění na něm; v psychologičtějším smyslu bychom mohli mluvit i o uvolnění ze sítě vlastních bludů a projekcí. Tak je třeba chápat i onen výrok z Matoušova evangelia (Mt 21,21) o hoře, kterou víra zdvihne a hodí do moře: Ve víře ztrácí můj svět konfiguraci pevné danosti a stává se proměnlivým, přístupným vanutí Ducha. Započíná se veliká a tajemná proměna.

Ducha ale můžeme vystopovat i na nižších úrovních skutečnosti a to především jako oživující princip, jako Život. Veškerý život na naší planetě má totiž společné jedno a tím je sebeobětování nižšího vyššímu. Tím dochází k neustálému oživování a vlévání Ducha do stále nových a vyšších forem. Živočišné (i rostlinné) druhy obětují svůj dokonalý a prostředí přizpůsobený tvar a podobu, zanikají a stávají se substrátem pro vývoj dalších nových druhů. Toto spanilé usilování celé přírody je hnáno Duchem a k Duchu spěje, stejně jako horotvorné pohyby a tvarování kontinentů. Tak se dostáváme na nejobecnější úroveň, jak je možno zakoušet Ducha, a to jako stálý princip budoucnosti, princip vždy nového, princip proměny, oživení a zduchovnění. Jestliže se v božství prazákladu (v Otci) ohlížíme po svém původu (ať už vnímaném jako jednota nebo jako podvojnost), od něhož odvozujeme své bytí a na němž takto závisíme, jestliže nás Logos uschopňuje k zažívání imanence přítomnosti, Duch nás unáší k neustále novým a novým obzorům budoucnosti. To samozřejmě neplatí jen pro nás, ale pro celé bytí, jehož jsme pozemskými reprezentanty.

Jednou z podivuhodných charakteristik Ducha je, že to, co v něm povstává, co Duch budí k životu, je jiné a nové, ale přece totožné s tím, co bylo obětováno. Jakoby bytost, jež se vydá působení Ducha, tímto procitla, "přišla k sobě", jakoby nabyla nové nebývalé vlastnosti být sebou. Je touž bytostí, jakou byla před svým zduchovněním, ale přece bytostí novou, proměněnou. Tento podivuhodný fakt nazýváme skutečností Zmrtvýchvstání. Jinak ji můžeme nazvat též Probuzením. Pokud takový proces chceme popsat v podmínkách pozemské skutečnosti, musíme si uvědomit, že duch je věčným principem budoucnosti, tedy stojí nad časem. Má-li se cokoli z řádu věčnosti manifestovat v pozemském světě, většinou k tomu dochází rozloženě v čase a po částech. Jsou v podstatě možné obě možnosti: Zážitek ducha může být tak okamžitý a jasný jako blesk z nebe a pronikavý jako ostrý nůž ale také je možné, že se člověk poznenáhlu stane někým novým, aniž by to vůbec pozoroval a aniž by dokázal říci, jak a hlavně kdy k tomu došlo. Médiem, prostředím, v němž může Duch přetvářejícím způsobem působit na duši je víra. Vírou nazývám stav duchovní připravenosti k postupu, pokroku na vyšší úroveň, stav očekávání. To v sobě zahrnuje jistě i určité vědomí nenaplněnosti, duchovní hlad, ale také tušení možnosti takového naplnění. Čím silnější je toto tušení, případně přesvědčení, tím silnější je i víra. Víra ale není sama sobě cílem, pouze mocný prostředkem, neboť připravuje na příchod Ducha/otevření se Duchu.[1]

Možnost něčeho takového je dána celkovou logickou strukturou světa, především člověka. Logos dříme v každém člověku jako božská jiskra (Seelenfunklein M.Eckharta). Je jakoby excentrickým těžištěm naší osobnosti, o němž nemusíme vždy vědět. Vztah tohoto "ohnivého jádra" k vědomému centru osobnosti, jež řídí myšlení a činy člověka za bdělého stavu a která většinou nazýváme svým "já" nemusí být neproblematický. Většinou zpočátku nebývá zřejmý. Člověk mívá zhusta strach z odkrytých hlubin vlastní duše i z toho, co se v nich skrývá a tak před tímto svým "hlubinným darem" uniká. Dojde-li k navázání kontaktu mezi naším "já" a touto duchovní jiskrou značící naše božství, mluvíme většinou o probuzení, obrácení nebo iniciaci. Rozvoj tohoto božského obdaření je možný a jedině možný v Duchu. Navážeme-li kontakt z tímto středem naší bytosti umožní nám to komunikaci s celým světem Božského Ducha. A naopak: přístup k Duchu není možný jinak, nežli skrze naši spřízněnost s ním, skrze Logos. Toto je tedy cesta přicházení Ducha – skrze Logos v našem nitru. Tato cesta má svá kataklyzmata, své milníky a chvíle osvícení, ale jako proces je jednosměrná, nevratná. Tím opět vystupuje podobnost se strukturou pozemského času, který je též nevratný.

Letnice – první projev Ducha

Jak již jsme řekli, existují okamžiky v životě jednotlivce i společenství, kdy se přítomnost Ducha téměř hmatatelně manifestují, kdy dochází k velikým znamením. kdy se něco stane. Takovým okamžikem byla například událost v Jeruzalémském večeřadle o letničních svátcích roku 33, o níž nám podávají zprávu Skutky apoštolské. Takové okamžiky jsou důležité, protože lidstvo stále potřebuje na své cestě k Duchu mít určité záchytné body. Důležité je ale vědět, že působení Ducha se jimi nevyčerpává. Tyto okamžiky se podobají prolomení hráze – od nich je zřetelně vidět mocný proud, který ale musel existovat a nabýt síly už předtím, jinak by k protržení hráze nikdy nedošlo. Proudění, tok Ducha často nazýváme inspirací. Projevuje se v oblasti myšlení i nadání v náhlém zmnožení lidských schopností v nabytí zcela nových kvalit a v nalezení úplně nových řešení. Jde vlastně o dosažení jakéhosi nového stupně vědomí.

Život v Duchu

I přes existenci určitého stavu, či úrovně vědomí, který bychom mohli nazvat "vduchověním" čili "inspirací", je principem ducha, že se nikdy nezastavuje na dosažené úrovni, že všechny hranice překračuje a proniká. Mohli bychom zde hovořit o "Red Queen Effect", tj. chceš-li zůstat na místě, musíš utíkat kupředu; chceš-li se dostat dopředu, musíš utíkat ještě rychleji. Proto nikdy si nelze onen vzácný a slavný stav "vduchovnění", inspirace, přivlastnit a hrdě připojit k svému Já, pyšnit se jím jako přídomkem. Proto je nesmyslné, jestliže si různé instituce nebo jednotlivci osobují právo Duchem vládnout. Naopak, kdo něco takového tvrdí, prozrazuje, že Ducha nezná. Toto neustálé puzení Ducha kupředu a vzhůru v posledku relativizuje i naši zkušenost – chceme-li si po určité době ověřit svůj zážitek, většinou nalezneme jen prázdné skořápky… Veškeré výpovědi o "zkušenosti Ducha" mají tedy jen relativní význam a relativní platnost: Zkušenost Ducha nelze popřít, ale zároveň se o ní nedá mluvit jako o minulé, stejným způsobem, jako mluvíme o událostech historie nebo svého života. Duch je v našem životě přítomen skrze Logos; jím se zároveň otevíráme jeho budoucnosti.

V současné době se setkáváme převážně s dvěma typy tvrzení o "vlastnictví Ducha". Jeden typ výpovědí je individuální (byť často formulovaný podle určitého vzorce) a setkáváme se s ním například u letničních křesťanů. Jejich vyprávění o setkání s Duchem bychom měli přijímat s úctou, na druhé straně z něj nemůžeme přirozeně činit žádné závěry, tím méně se nechat nutit do určité formy vnímání či prožívání. Ti jemnější z nich už stejně pochopili, že ani to, co považovali za rozhodující událost svého života a co jim poskytlo rozhodující jistotu, bylo jen formou, pod kterou Duch vystupoval a ve které na ně působil.

Dále si Ducha přivlastňují různé instituce a zde je třeba mít se vpravdě na pozoru. Bohužel neplatí, že se zde hochštaplerství a lež rychle demaskují: Kolik německých duchů (i významných) svedl nedávno nacismus, chtějící být naplněním třetího stadia Hegelovy individuace ducha! Komunismus se svou vidinou spravedlivého všelidského společenství zavedl neméně duší a s výsledkem sotva méně tragickým, než onen jeho krátkodechý souputník a protivník. Ale i tam, kde majetnictví Ducha reklamují instituce podstatně úctyhodnější, jako například katolická církev, nebo "celosvětová akademická obec", není možno s takovým ohraničením Ducha souhlasit. U institucí tohoto druhého typu je škoda zmírněna tím, že se tyto instituce většinou, alespoň v určité části svých členů a v omezené míře, otvírají působení Ducha. Často v nich ovšem dochází k trapným a směšným situacím, jako když zcela neduchovní církevní představitel s nejvyšší parádou "udílí Ducha" mladým, leckdy skutečně oduchovnělým křesťanům, nebo když jinak kriticky a kreativně myslící vědci poklonkují před senilní "akademickou autoritou". Zajímavým projevem takového "institučního Ducha" je např. tzv. efekt politbyra, kdy inteligentní a informovaní lidé v zájmu jakési chtěné a předpokládané jednoty, zcela potlačí své vlastní uvažování a "odkývají" katastrofální řešení.

Božského Ducha můžeme od předcházejících falešných podob ducha odlišit mimo jiné tak, že Boží Duch je vždy principem oživujícím. Veškerý život má v sobě cosi z moci Ducha a tvoří jeho předstupeň a naopak nic, co povstává z moci Ducha, nemůže být mrtvé nebo strnulé. Nicméně je to zvláštní život – život, jenž sám sebe neustále překonává a popírá. Jaký to protiklad oproti Logu, jenž hledá své vlastní potvrzení a smysl, jenž touží "stát se tělem". Duch se, aspoň za současných pozemských podmínek, nemůže nikdy stát tělem – nebyl by již více Duchem.

modlitba

Nevýslovné vání nesmrtelnosti, odvíjející se od našich duší, předivný Duchu, oživiteli světa; procházej světem a neustávej, neúnavný, vždy přítomný a vždy unikající, neustávej k nám přicházet v radosti své. Hle, vidíme, jak se k nám blížíš ve světle Poznání, ve svaté Známosti, v bázni neutkvělého a neskonalého. Bez příčiny je tvůj příchod, bez důvodu odcházíš, mateš moudré, na ústa líbáš pošetilé, vyvádíš k boji chrabré a povzbuzuješ chabé. Po stezkách divných chodíš a tvé šlépěje nejsou k rozeznání. Proměň nás dechem, jehož původ neznáme a jehož konec nedohlédáme: ty, jenž proměňuješ smrt v život, neživé v živé, živé v svaté. Neprodlévej, Ohni žádoucí, přesvatý, kterým budeme stráveni, až přijde náš čas; nemeškej – naplň, prolni vše, co jest, a přiveď tvorstvo k sjednocení ve slávě. Nedej nám být neúčastnými tvého života, nedej nám upadnout do smrti a nicoty, propůjč nám neviditelnou formu a nesmazatelné znamení svaté Známosti ve chvále tvé Bytosti, skrze níž opět vidíme obraz Otce, poznáváme dávné i budoucí. Hleď, nestavíme si města k bydlení, neboť naše přebývání je s tebou a nemáme lepšího místa k přebývání Rozpadne se, co je poznamenáno prachem tělesnosti, ale jeho odlesk zůstane v tvé záři, líbeznosti, a my radostí zajásáme k chvále Tvůrce, Matky i Syna, k oživení věků, k písni nepomíjivosti, nesouce v sobě ovoce Země v síle tvé záře a milosti. Amen!

Závěr – jiná Trojice?

Jednou z nejzávažnějších možných námitek bude pravděpodobně, že vyložený koncept neodpovídá tradiční křesťanské nauce o Trojici a že jde o učení nekřesťanské. Je vskutku pravda, že mi šlo o jiný než čistě tradiční náhled a tato troufalost mi budiž odpuštěna. V dnešní době je odchýlit se od tradičního učení velmi snadné, nenese to s sebou podstatná rizika existenční, neřkuli ohrožení na životě, jako za minulých časů, a je to v podstatě populární. Přesto si myslím že k něčemu takovému by se měl člověk uchylovat pouze zřídka a maje k tomu dobré důvody, a měl by se přitom vždy snažit zachovat, třebas v jiném rámci vše nosné ze starší tradice. Jsem si vědom, že učení o Otci, Synu a Duchu Svatém je velice staré, byť ne naprosto původní. (Mt 28,19 je – starobylý – leč přesto dodatek k evangeliu). Na svou obhajobu mohu uvést i to, že v dávných dobách bývaly i jiné "preorthodoxní" koncepce Trojice, z nichž právě nejstarší, Theofilova, mě značně inspirovala.

Jinou námitkou může být, že oživuji pojetí, jež se již dávno přežilo. Párová božstva Otce a Matky patří někam na přelom doby kamenné a bronzové. Pozdější vývoj se ubíral jinými směry. Toto otcovsko-mateřské pojetí je právě rysem archaické doby. Archaické momenty přenesené do současnosti nepůsobívají zrovna dobře. Mnozí si jistě připomenou podivné "podzemní" proudy v katolictví, které se vyžívají ve zbožňování Marie s pachutí zatuchlé zázračnosti, masovými poutěmi a fanatismem.

K tomu bych chtěl uvést, že jsem si velice dobře vědom nemožnosti oživování starých božstev.- Nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Zemře-li bůh, zemře definitivně a není už pro něj místa na zemi. Ale je rozdíl mezi křísením toho, co dávno mrtvé zapadlo v šeru dávnověku a probuzením živé spirituality, která ležela, jakoby skryta před nepřízní doby, v nitru lidstva. Její příznaky jsou na mnoha místech vidět. Lidstvo, které se po tisíciletí považovalo za člověka – muže, začíná samo sebe chápat jako muže a ženu. Což je to vůbec možné, aby ženství, celý jeden mocný pól lidského zdebytí, bylo čistě biologickou charakteristikou a nemělo svůj duchovní rozměr? I kdybychom snad na to přistoupili, museli bychom se potom zříci i všeho co je v našem duchu, v našich archetypech mužského (neboť jedno nemůže existovat bez druhého) a pokusit se vypreparovat jakési čisté lidství, zbavené zcela pohlavnosti a tedy také bez možnosti života na zemi. Probouzíme-li tedy v sobě k životu božskou ženu, neděláme nic protipřirozeného, žádá si toho svět, žádá si toho vývoj lidského ducha. Jsme vděčni Hegelovi, že nám připomněl nejednoznačnost vývoje lidského ducha. Vždyť i to, co se zdálo nejskálopevnějším výdobytkem vývoje, neochvějnou pravdou, může být jen periodickým výkyvem kyvadla. V tom, že jednoznačně mužsky orientovaná spiritualita minulých sta- ba tisícletí jím skutečně je, mne utvrzuje její nestabilita, její úporný boj s "pokušením" v podobě těla, sexuality, nebo třeba přímo ženy. A ještě jeden je podnět, který mě má k tomu, že jednám správně, když usiluji o rozšíření božské Trojice Částečně také souvisí se stabilitou.

Byl to C.G.Jung, který si povšiml zvláštní "počtvernosti" lidské – a ovšem tím i univerzální – psýché. Jeho vývody jsou složité a nemusíme s nimi souhlasit. Nicméně snaha dělit svět, resp. člověka na čtyři díly, ať už jsou to elementy, temperamenty, atomární elektronové orbity, báze DNA, či čertvíco ještě, je prastará. Jakoby skutečně základem světa byla nějaká čtveřice("elementů"). K tomu by ještě nebylo třeba dovolávat se Junga.[2] Nicméně Jung učinil ještě další pozorování. Na základě zkušenosti konstatoval, že z jím postulovaných čtyř složek osobnosti je vždy minimálně jedna (někdy ovšem i více) zcela nerozvinutá, jakoby skrytá a tvoří podklad tzv. stínu. Je to právě tato složka osobnosti, která člověku obvykle činí nejvíce potíží, která brání rozvoji ostatních, chová se prostě jako nezpůsobný sourozenec, který kazí pověst rodiny. Podle Junga je velkým, jakoby alchymickým, úkolem lidského života, a v jeho horizontu prakticky neuskutečnitelným, integrovat tuto složku k ostatním a nabýt tak vnitřní celistvosti, sjednocenosti. Když toto Jung píše, nemá samozřejmě na mysli jen jednotlivce, ale díky přesahu psýché za horizont individuálního života může spatřovat podobná dramata, spočívající na principu neúplné čtveřice v nejrůznějších projevech lidského ducha. Jung sám se velmi potěšil, když bylo v roce 1951 papežem Piem XII. vyhlášeno dogma o nanebevzetí Panny Marie; považoval to za jednu z nejvýznamnějších událostí novodobých dějin. Následujíce tedy nejen jeho, ale i staré hermetické mistry, prohlasme: co je nahoře, je i dole…